OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pssst... 1. kapitola

10.02.2012 (16:00) • Nighe • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 749×

Pssst…

U největšího kruhového stolku uprostřed jídelny se sešla skupinka půvabných dívek. Sedávaly tam snad od té doby, co se znaly. Byl to prostě jejich stůl na té nejprestižnější škole, jaká v New Yorku vůbec mohla být. Všichni kolem je nenápadně po očku sledovali a dávali pozor, co si dívky mezi sebou šeptají. Když kolem procházeli, jako by se zastavil čas.

Ať už si to uvědomovaly, nebo prostě předstíraly, že o tom nevědí, vyčnívaly z davu. Možná to bylo krásou, kterou byly obdařené, nebo jenom tím, že všechny měli malé tajemství…

Kdykoliv jsem odolal pokušení - bylo to krásné, ale když jsem mu podlehl - bylo to ještě krásnější.

Heinrich Heine

Pssst… (Violet)

Dívky si daly tácy s jídlem na stůl a posadily se. Jako vždy, měla každá z nich přesně vyhrazené místo. Okouzlující Calla, seděla naproti blonďaté Lily, vedle které seděla drobná zrzavá Rose a tmavovlasá Violet jako by uzavírala celý kruh. Celý jejich spolek.

Jejich parta jasně říkala: “další místa v našem okolí nejsou volná.“ Tím chtěly říct, že byly, jsou a budou vždy jen čtyři. Zvláštní bylo, že se ke všem chovaly přátelsky a všichni k nim vzhlíželi. Ale činili tak jen s velkou zdvořilostí, jako kdyby se jich báli a nevěděli, co od nich mohou čekat. A to se dívkám líbilo - respekt, který panoval všude kolem nich.

„Jak je možné, že si to nepamatuješ?“ zamumlala Lily a pustila se do své porce salátu.

„Jsem už prostě taková,“ řekla znuděně Calla. Ona jako jediná ještě nezačala jíst. Dívala se na svůj tác, který byl převážně plný zeleniny a minerálek, až znechuceně.

„Zase se snažíš držet nějakou nesmyslnou dietu?“ vyjela na ni Rose, která ji pozorovala.

„Dobře víš, že to nemá cenu… večer zase skončíš u popcornu a jen přibereš! To je hrozně nezdravé. Celý den nejíst a večer sežrat na co přijdeš.“ Kroutila nesouhlasně hlavou.

„Ne, dnes je to opravdová dieta,“ nesouhlasila Calla, „příští týden fotím plavky. Musím nějak vypadat ne?“ Calla byla celkem úspěšná modelka. Rozhodně na to měla postavu i tvář. Dokonce ani sebevědomí jí nechybělo, jen měla občas problémy s příjmem potravy. Někdy, když měl někdo otázky, proč nejí, říkala, že si pročišťuje tělo. Všechny ale věděly, že u toho nevydrží ani jediný den. Znaly ji až moc dobře.

„Tak ji nechte u jejích diet! My si žaludek nezkazíme,“ přerušila rázně krátkou chvilku ticha Lily. „Ale teď mi řekni, jak je možný, že si to vůbec nepamatuješ?!

Violet celou tu dobu seděla mlčky a snažila se působit normálně, i když se tak vůbec necítila. Rozhovor jejích kamarádek ji v tu chvíli vůbec nezajímal. To, co je pro ni teď hlavní, je konečně se napít, něčeho, co ji opravdu vzpruží a dá jejímu životu zase ten známý hořkosladký nádech. Mít tak teď jen kapičku sektu… co ona by jen za to dala.

„Cokoliv!“ odpověděla si v duchu. Vzpomněla si na placatku, ve své tašce, ve které jí ještě zbylo trochu rumu, a zalitovala, že její kamarádky neví o její neřesti. Nebyla tak silná a sebevědomá, jako Calla, aby se ke svému problému mohla otevřeně přiznat. Bála se, co by na to řekly a jak by zareagovaly. Určitě by ji nutily, aby s tím přestala, a to ona rozhodně nemá v plánu… zatím.

Opatrně se podívala po svých kamarádkách. Všechny byly zabrané do rozhovoru a ani si nevšimli, že je ona zamlklá a že za celou dobu neřekla ani slovo. Trochu ji to naštvalo, ale zároveň byla ráda, že si jí nevšímají. Aniž by odtrhla pohled od svých spolusedících, pohmatu za sebou na židli vzala kabelku a po chvilce vylovila malou stříbrnou placatku. Obě ruce dala pod stůl a pomalu odšroubovala víčko. Už jen ta vůně způsobila, že se na jejím obličeji rozlil blažený úsměv.

Znovu se rozhlédla, jestli někdo nezaregistroval zápach rumu, a poté si rychle celý obsah placatky vylila do džusu. Než někdo něco stačil zaregistrovat, placatka byla bezpečně schovaná v kabelce.

Violet se až s horlivou nedočkavostí napila. A pila a pila, dokud celá velká sklenice nebyla do poslední kapky vypitá. Nemohla ani popsat to blaho, které se jí rozlévalo na jazyku a vlévalo do celého těla.

„Posloucháš nás vůbec?“ zaječela na ni naštvaně Rose.

Violet sebou škubla, jako by se právě probudila. „Jasně,“ řekla a tvářila se vážně, a že přemýšlí nad tím, co jí Rose říkala. Ve skutečnosti nevěděla ani ň, ale dál už se tím nezabývala. Její chuť začala narůstat. Čím víc alkoholu si dopřála tím jí bylo líp. A tahle kapka stačila akorát na to, aby byla celý den podrážděná a myslela jen na jedinou věc - kde sehnat další sklenku něčeho na povzbuzení.

„Nějak mě rozbolela hlava,“ přerušila Violet rozhovor svých kamarádek. „Asi bych měla jít radši domů,“ dodala. Když se na ni všechny soucitně podívaly.

„Neměla bych jít s tebou?“ ptala se vystrašeně Lily.

„Ne, já to zvládnu,“ uklidňovala ji, „hlavně mě omluvte.“

„Jasně, ale co mám Jackobimu říct? Minulé dvě hodiny si taky chyběla, vzpomínáš? Aby si nemyslel, že se vyhýbáš jeho hodinám a nenechal tě schválně rupnout,“ zauvažovala vystrašeně Lily.

„Já to zařídím,“ ujistila ji Calla, a všechny dívky jen souhlasně přikývly. Všechny totiž věděly, jaký má Calla vliv na jejich učitele matematiky.

„Díky,“ zamumlala Violet, ale myšlenkami už byla zase u pití. Cestou ze školy se netrpělivě prohrabovala v peněžence. Měla dost peněz na to, aby se pořádně ztřískala. Sice byly původně na dárek Rose, která měla za pár týdnů narozeniny, ale její potřeba teď byla mnohem důležitější. Rychle nasedla do auta a jela k prvnímu supermarketu, na který narazila.

Když se o pár minut vracela, nesla si v tašce dvě velké lahve tvrdého alkoholu. Jen co nasedla zpátky do auta, horlivě spolykala pár doušků z první flašky, kterou popadla. Starosti s tím, že ještě bude řídit, si vůbec nedělala. Zavřela oči a užívala si tu slast. Tak opojnou a nádhernou. To teplo, které tak krásně uvolňovalo její tělo… byla to nádhera. Po pár vteřinách ale účinek začal slábnout a ona znovu ucítila hořký alkohol, když ho do sebe zase lila.

Najednou jí zapípal mobil. Ještě jednou upila velký doušek a vyhrabala mobil z kabelky. SMS, která jí přišla, byla od někoho neznámého, protože neměla uložené jeho číslo. Otevřela ji a četla:

Pravé poledne a naše Violetka je znovu v opojení své vášně. Pozor, alkoholičko, ještě máš před sebou dlouhou cestu, tak ať ti tu druhou flašku někdo nevypije. Možná bych měla požádat tvé drahé kamarádky nebo rozhádané rodiče, aby ti s tvým tajným hříchem pomohli?...

xoxo sweet B.

Violet hleděla na mobil, jako kdyby jí měl každou chvíli vybuchnout v ruce. Jak je možné, že o ní ví někdo tolik věcí a tajemství, se kterým se ještě nikdy nikomu nesvěřila? Jak někdo ví, že jsou její rodiče skoro na cestě k rozvodu? Kdo je sweet B.? Zná ji? Bude jí jejími tajemstvími vyhrožovat dál?

Příval nezodpovědných otázek uvízly v tichu, když Violet vjela celá roztřesená na silnici. Dokonce i na alkohol zapomněla, ale ne na dlouho. Jednou rukou řídila volant, druhou odšroubovávala víčko z druhé láhve. Pořádně se napila whisky a na chvilku si užívala blaha. Jenomže situace, do které se dostala od ní, vyžadovala dvojitou dávku.

Auta, která jela za ní, naštvaně troubila lidé na ni otevřenými okýnky křičeli. Uvědomila si, že už jí alkohol trochu stoupá do hlavy a asi nejede zrovna dvakrát nejlépe. Místo toho, aby zastavila se znovu pořádně napila. Ve chvíli, kdy položila poloprázdnou láhev zpět do tašky, jí začal vyzvánět mobil.

Violet přejel mráz po zádech. Co když je to ona? Sweet B.? Roztřesenou rukou vyšátrala mobil. K její úlevě to byla Lily.

„Halo?“ zamumlala do telefonu.

„Violet? Kde teď si?“ ozvala se vystrašeně Lily z telefonu.

„Jedu domů,“ řekla pomalu, protože se jí začal sukovat jazyk.

 „Ty si něco pila?“ řekla její kamarádka otevřeně.

Violet znovu zamrazilo. „ Ne,“ zašišlala rychle, „jak tě něco takového napadlo?“

„Neuvěříš tomu, Ale přišla mi od někoho o tobě podivná Smska!“

„Cože?“ zašeptala zoufale.

„Jo, mně Rose, Calle a nevíme, jestli to nepřišlo ještě někomu dalšímu…“

Violet měla na krajíčku. Nemohla se soustředit na jízdu a už vůbec ne na to, mluvit s Lily. Proto zmáčkla tlačítko na mobilu a hovor ukončila. Než však zdvihla oči, aby se mohla soustředit na jízdu, přišel prudký náraz a poté i ztráta vědomí.

Najednou do náhlého ticha znovu zapípal mobil.

A máme o jedno tajemství míň. Komu není rady, tomu není pomoci. Dlužíš mi poděkování…

Xoxo Tvá sweet B.

Autor: Nighe, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pssst... 1. kapitola: