Prosím, neopouštěj mě! - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Hlavní hrdinka zjišťuje, že jí zbývají poslední tři týdny života. A aby toho nebylo málo, její kluk se s ní právě v tu chvíli rozejde.

08.05.2010 (15:00) • Wendushka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 826×

To ráno bylo kruté. Až moc kruté. Jeho pohled mě spaloval až v nitru. Moje duše byla čím dál tím těžší. Ten přístroj, co byl vedle mě neustále pípal a kolem mě pořád pobíhala spousta lidí. Nedokázala jsem přestat myslet na to, co mi řekl. Nechtěla jsem si to přiznat. Moje srdce se nechtělo smířit s tou skutečností, že ON mě nechal napospas mojí nemoci a v klidu si odešel, bez rozloučení a bez vysvětlení. Ať jsem myslela na cokoli, pořád to bylo strašné. Můj zdravotní stav byl katastrofický, zbývá mi jen několik týdnů života. Přesněji jen tři týdny. Když jsem to sdělovala klukovi, kterého miluji víc než svůj život, hleděl na mě a nedokázal to pochopit. Nebo to jen nechtěl chápat. A asi jediná věc, která ho v tu chvíli napadla, bylo rozejít se semnou. Kdyby mi to neřekl, možná by to pro mě bylo snadnější. Ale to ho v té chvíli asi nenapadlo.

Ta bolest, kterou jsem prožívala, byla nesnesitelná. Bolest srdce se mísila s bolestí, kterou způsobovala moje nemoc. Utišovací prostředky, které mi každou chvíli podávali, ji nedokázaly zahnat. Zajímalo mě, jak dlouhou dobu to budu ještě muset snášet. Co jsem komu udělala, že musím tak trpět? Proč nemůžu žít jako ostatní?

Nikdy jsem totiž nemohla žít normálně. Už od jako malá jsem měla problémy s klouby, takže jsem nemohla chodit a potom moje dýchání. Všechny ty problémy se s věkem zhoršovaly. A teď ležím v nemocnici a umírám na rakovinu. Můj život nabral strašně rychlý spád. Je mi teprve 15 a můj život se blíží ke konci. Nevím proč se to všechno děje tak brzy. Když mě dnes ze školy odvážela sanitka, říkala jsem si, že už nemůže být hůř. Ale to jsem se hodně spletla.

Jediná návštěva, která ke mě přišla byl ON a řekl mi to, co mi řekl. To jsem nevydržela s zhroutila jsem se. A proto mi návštěvy zakázali. Mám takový pocit, že venku čekají moji kamarádi. Moc bych s nimi chtěla mluvit. Prosila jsem sestřičku, aby se podívala jestli venku někdo nestojí. Měla jsem pravdu, prý před pokojem čeká skupina mladých lidí, kteří by si přáli semnou mluvit. Ale sestřička je sem pustit nemohla. Protože jediný kdo ke mě smí je rodina.

Dlouhou dobu jsem se snažila usnout, ale v hlavě mi pořád zněla ta věta.Věta, která pro mě znamenala mnoho utrpení. Snažila jsem se na to přestat myslet, ale nedařilo se mi to. Bylo to, jako kdyby se moje myšlenky zbláznily. Nakonec jsem přece jenom usnula. Spánek byl neklidný. Pořád jsem sebou házela a snažila jsem se najít tu správnou polohu, protože mě bolelo celé tělo. Když jsem se probrala, připadalo mi, že od chvíle co jsem usnula neuběhlo moc času. Ale opak byl pravdou. Podle nemocničních hodin jsem spala víc jak čtyři hodiny.

Byl už večer a lékaři mi chtěli dát něco na spaní. Musím mít hodně sil, abych mohla s nemocí bojovat až do poslední chvíle. Ale má to vůbec cenu? Když vím, že umřu? Byla jsem strašně vyčerpaná a každý pohyb navíc mě unavoval, tak nemělo cenu se bránit. Věděla jsem, že oni budou v převaze. Nakonec mi ten lék dali a já usnula.

Autor: Wendushka, v rubrice: Povídky » Na pokračování