Prokletí vlka - Prolog + 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jenniffer žije dokonalý život. Je vdaná a těhotná a šťastná. Její zájem o zatmění měsíce jí to vše pokazí... Doufám, že se vám to bude líbit.

13.07.2011 (20:00) • ilinduska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 744×

Prolog

Jela jsem po mé obvyklé cestě domů, a moc spěchala. Dnes bude zatmění měsíce a já si ho chtěla patřičně užít. Jelikož Peter, můj manžel, byl na oslavě mého těhotenství s kamarády až do zítra, budu si ho muset užít sama.

Zahnula jsem na vedlejší cestu a vplula na mém kole do lesa okolo našeho domku. Nadskakovala jsem po kamenech a těšila se na zatmění.

Seskočila jsem z kola a rychle ho opřela o rozpraskanou omítku, vyhrabala jsem klíček a odemkla.

Rozhlédla jsem se po jedné ze tří místností v našem malém domečku – po obýváku - a rozběhla se pro deku a baterku, které mi sem připravil Peter. Láskyplně jsem se usmála. On ví, že vždycky přijíždím jen tak tak.

Ještě chvilku jsem se dojatě rozplývala nad vypelichanou dekou a pak ji společně s baterkou zvedla do náruče.

Odstrčila jsem si z cesty dveře a opatrně, nešikovně je zamkla. Klíč jsem si vhodila do kapsy a rychlým krokem pochodovala lesem směrem k poli.

Pole nebylo velké, ale bylo nepoužívané. Rostly na něm luční květiny a mně vrtalo hlavou, proč ho nazývám polem, a ne loukou.

Opatrně jsem rozprostřela deku na konec louky, kde byla tráva měkčí než jinde a pohodlně se na ní usadila.

Po chvilce sledování měsíce mi začala padat hlava. Rezignovaně jsem si lehla, a bylo mi jedno, kde jsem. Řekla jsem Peterovi, kam půjdu – pak mě může odnést domů.

Už jsem upadala do spánku, když mě probudilo hlasité zvířecí funění. Překvapeně jsem otevřela oči.

Přede mnou stál vlk. Byl větší, než normální vlk. Tlumený měsíční svit si jako jiskřičky pohrával s neobvyklou černočernou srstí. Kolem krku měl límec dlouhých chlupů slepených krví a provázek s modrým kamínkem. Proud krve tekl od jeho tlamy, a táhnul se až po konce tlap. Z pod vyceněných zubů, delších než obvykle, se ozývalo vrčení a nařasená kůže na jeho nose mi sama od sebe připadala hrozivější, než ty zuby. A ještě ty jeho oči – modré, jako lapis lazuli.

Strnule jsem seděla do doby, než provedl první výpad. Pak jsem se vylekaně vymrštila na nohy a v rozespalosti málem spadla; když jeho zuby, které se ocitly ve vzduchu i se vším ostatním v druhém výpadu, prořízly mou kůži na ruce.

Rozběhla jsem se směrem k domu a snažila se rozklepanýma rukama nahmatat klíč.

Cítila jsem, jak vlk běží těsně za mnou, snaží se strhnout mě na zem. Trhal mi oblečení. Vždy, když nějaký kus uškubl, zastavil se a chvíli ho cupoval, než se zase pustil za mnou. Přiběhla jsem ke dveřím a rychle je odemykala. Vklouzla jsem do domu a zamkla za sebou, zapřela se zády o dveře. Vlk několikrát prudce udeřil do dveří a pak utekl. Já jsem bezmocně sjela dolů po dveřích a rozklepaně hleděla na mou zakrvácenou ruku. Pálilo to a nějak bublalo.

A pak jsem deset minut sledovala, jak se rána zhojuje. Vyděšeně jsem sledovala množství krve pocházející z rány, která už neexistovala. Neklidně jsem usnula zde.

1. kapitola

Krájela jsem rajčata a byla duchem nepřítomna. Pořád jsem se nevzpamatovala z mého nedávného zážitku. Peter si tím lámal hlavu, ale já mu nic neřekla.

Ještě by začal prudit se vzteklinou. Já si byla stoprocentně jistá, že od toho vlka vzteklinu dostat nemůžu.

Hleděla jsem do prázdna a věčně roztřesenýma rukama krájela rajčata na salát.

„Ahoj, lásko!“ svazující ruce mě jemně popadly za pas, krvelačné rty se přitiskly na krk. Zaječela jsem a prudce uskočila. Bleskově jsem se otočila čelem k nepříteli a ztěžka dýchala.

„Ježišmarjá! Co to s tebou je, Jenn?!“ Peter měl zlaté vlasy smáčené deštěm, stejně jako oblečení, na obličeji starostlivý a vylekaný výraz najednou.

Vykulila jsem oči na nůž, který jsem držela v ruce – byl úplně rozdrcený, jak jsem ho úlekem stiskla. Co to, kruci, má znamenat?! Polovinou ruky jsem stiskla čepel – po ráně zbyly už jenom lehce růžové pruhy, jako bych se zranila už dávno.

„Prosím, Jenniffer, řekni mi, co se stalo…“ zaprosil a objal mě rukama kolem pasu, abych roztála z mého křečovitého obraného postoje. Já jsem nepovolila a stále ztěžka dýchala, když mě políbil na klíční kost.

„Já tě prosím, Petere. Prosím, nevšímej si mě…“ zašeptala jsem a jemně ho odstrčila.

„Dobře, jestli chceš…“ Pustil mě a se svěšenými rameny šel do naší ložnice. Bylo mi to líto, ale já jsem to potřebovala.

Duchem nepřítomna jsem snědla salát, poklidila nádobí a přešla do ložnice. Peter poklidně spal na své polovině postele, pevně zachumlaný v peřině.

Otočila jsem se k posteli zády a nechala své tělo spadnout do měkké peřiny, zatímco moje pomalá mysl stále otálela u dveří.

Využila jsem její nepřítomnosti a políbila Petera na tvář.

Vyčistila jsem si zuby a bez toho, abych se převlékla jsem se stočila do klubíčka vedle mé lásky, mysl stále ještě ve vzduchu. Doufala jsem, že tam takhle zůstane dlouho.

Autor: ilinduska, v rubrice: Povídky » Na pokračování