Prokletí vlka - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jenniffer žije dokonalý život. Je vdaná a těhotná a šťastná. Její zájem o zatmění měsíce jí to vše pokazí...

18.08.2011 (14:00) • ilinduska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 978×

6. kapitola – Noc po úplňku / dva dny po úplňku

Rozběhla jsem se k louce, ke které mě to táhlo. Kousek přede mnou běžela známá černá černooká vlčice. Odrazila jsem se zadníma nohama a dopadla před ni. Otočila jsem se a zavrčela, zuby vyceněné – byla celkem drobná. Měla jsem slušnou šanci, že si mohu vybudovat dominantnější pozici, než ona. Vyštěkla jsem a přiskočila blíž k ní. Ona zavrčela, ale hlava jí trochu poklesla. Věděla, že v boji se mnou by prohrála. Až teď si uvědomuji, že jsme v podstatě samotářská smečka. Bojujeme proti sobě a přesto jsme smečka. Není to stejné, jako u obyčejných vlků. Najednou se tu objevil velký černý černooký vlk a s hrozivým vrčením si ochranitelsky stoupl před ní.

Tichoulince jsem zakňučela a rychle utíkala pryč. Vlk s vlčicí běželi jiným směrem.

Zastavila jsem se a začenichala, jestli nenajdu mého druha. Hned jsem poznala vůni lesa, která se zásadně pojila s mým vlkem a zahlédla, jak se ke mně lehkým klusem blíží. Já jsem se mu rozběhla naproti, on se otočil a rozběhl k lesu. Následovala jsem ho. Pak se zastavil na malém mechovém paloučku a začenichal. Prudce změnil směr – byl se mnou na lovu. Běžela jsem kousek před ním – nedělalo mi problém ho předběhnout, i když měl náskok. Viděla jsem, že tohle je opravdu jeho maximální rychlost a měla jsem radost, že jsem mnohem rychlejší než on.

Za chvilinku jsem však musela prudce zabrzdit – ucítila jsem blízkou vůni vysoké zvěře, kterou jsem předtím necítila. Takže ten modrooký vlk má zase lepší čich. Oba jsme začenichali a zachytili vůni poraněného zvířete. Vida, tady nám to asi někdo ze smečky předžvýkal. Vyrazili jsme kupředu a zastavili se až u rozervaného zvířete. Oba jsme zavrčeli – to zvíře bylo dost velké pro oba páry.

Velká rudooká vlčice se zdála odhodlaná svůj podíl bránit a divoce vrčela, ale stejně velký zelenooký vlk zachoval klid. Věděl, že v boji s nimi bychom prohráli, ale nechtěl si zbytečně špinit drápy. Trošku ucouvl a pak strčil čenichem rudooké vlčici do boku, když nechtěla uvolnit svůj postoj. Ona ještě chvilku vrčela a pak slezla z mrtvého zvířete a poskytla tak teplé syrové maso.

S vlky jsme se po hostině dohodly na společný lov. Bylo to z naší strany výhodné – oba vlci byly velcí a silní. Naše schopnosti byly zase výhodné pro ně. Když oběť utíkala, já ji mohla doběhnout a zdržet, dokud nedorazí ostatní, aby mi ji pomohli skolit.

Vždy, když jsme dojedli, nám pomohl čich modrookého k nalezení další oběti.

Rudooká vlčice a zelenooký vlk zase vynikaly v lovu. Vlčice byla velmi útočná a vždy, když ji kořist setřásla, se hned zase zvedla a útočila. To zelenooký vlk na to šel s rozumem. Dokázal napadnout právě ta místa, která umožňují nějakou výhodu, nebo místa, která umožní nějakou výhodu nám.

Byl to dokonalý lov.

***

Ležela jsem na známé louce a vedle sebe cítila vůni pryskyřice a jehličí patřící Dannymu. Ta vůně mi byla moc příjemná. Natáhla jsem ji do plic a sama se zaposlouchala do jeho vyrovnaného dechu. Ještě spal. Dívala jsem se na jeho klidný spící obličej skrz přivřená víčka.

„Ahoj…“ slyšela jsem tichý hlas Kate a doširoka otevřela oči.

„Nazdar, Kate…“ Zadívala jsem se do jejího obličeje. „Proč se tváříš tak sklesle?“
„Myslím, že jsem někoho pokousala…“ provinile sklopila zrak a zanořila obličej do klína.

Nereagovala jsem, posadila se a rozhlédla. Danny a Romel spali a Diana, Kate a já jsme byly vzhůru. Stoupla jsem si a přistoupila k Dianě.

„Ahoj. Já jsem Jenniffer.“

Mile se usmála a postavila se z tureckého sedu. „Diana.“ Podala mi ruku a já ji přijala. Její úsměv se roztáhl, pak stáhl a ona se jen s lehkým pousmáním posadila. Hrají to dobře. Přitom Diana s Romelem v tom musí být po uši.

„Katie, můžeme jít?“ Kate zmateně zvedla hlavu a já jsem bradou ukázala směrem k jejímu domu.

„Nechceš počkat na Dannyho?“ zeptala se zmateně a podívala se na mě z pod dlouhých řas.

„Proč bych na něj čekala?!“ zeptala jsem se tiše a rozhodila rukama.

„Promiň,“ špitla a vstala. „Nechceš se teď stavit pro věci?“

„Víš, co? Ani ne. Půjčila bys mi nějaké tvoje oblečení?“

Unaveně přikývla.

„Uvidíš, její šatník zabírá půl domu,“ usmála se na mě Diana.

Zasmála jsem se a probudila tak Dannyho. Zmateně zvedl hlavu a když mě spatřil, zářivě se usmál.

„Ahoj,“ špitla jsem a táhla Kate pryč. „Kde je Joel?“ promluvila jsem už nahlas, když jsme se vzdálily od skupinky spících i bdících lidí.

„Už je doma…“ Poraženě si vzdychla.

„Prosim tě, Kate! Trochu optimismu! Přece jistě nevíš, že jsi někoho pokousala!“ zamručela jsem a trošku s ní škubla.

„Po několika staletích už nějaký ten přehled o tom, co se mi v podobě vlka stalo mám,“ odsekla a pak se rychle zčervenala. „Promiň, ulítlo mi to…“

„To je v pořádku…“ zašeptala jsem. „Možná. Jo, jasně – asi ti to moc nepomůže, ale stejně. Pomohlo by ti, kdybych ti řekla, že může být jen mrtvý? Co jsem tak postřehla, vnímáte to tak, že je smrt lepší než tohle?“

„Obvykle vnímáme.“

„Obvykle?“

„Neřeš to…“ Vzdychla.

„Tak jo. Chci přijít na jiné myšlenky, a tobě by to taky prospělo. Pojďme pro mě nakoupit nějaké oblečení.“

„Tak jo,“ zopakovala moji první větu a lehce se pousmála.

„Máš auto? Moje má Peter a pak mám jen kolo…“ Omluvně jsem se pousmála.

„Samozřejmě že mám.“ Usmála se už jasněji.

Kate měla úžasné auto. Bylo rychlé, krásné… Skutečný sporťák. Ta rychlost mi připomínala můj běh. Že bych běžela takhle rychle?!
„Kate?“

„No?“

„Neříkala jsi, že si události z noci pamatuješ?“

„Ano. Úplně na začátku si pamatuju, žes na mě zaútočila a pak přišel Joel a postavil se přede mě. A pak jsme lovili…“

„A to všechno si uvědomuješ už tam, nebo až potom?“

„Potom. V noci mám mysl vlka – vnímám v podstatě jen přítomnost…“ Z jejího hlasu vyzařovala úleva, že je to jen taková banální věc.

„A my jsme silnější než obyčejní vlci?“ zeptala jsem se znovu.

„Silnější a rychlejší.“

„Je možné, že bych běžela stejně rychle, jako tohle auto?“
Chvilku přemýšlela. „Ano. Viděla jsem, jak jsi před Joelem utíkala. Jsi nadprůměrně rychlá.“

Snažila jsem se vydolovat z mé hlavy nějaké vzpomínky na to, co se dělo minulou noc. Bylo to těžké – jako když chcete vyhrabat z mozku kód k sejfu, který jste kdysi výborně uměli a teď jste se k tomu sejfu konečně dostali a nemůžete si vzpomenout.

Modrooký vlk, zelenooký vlk, rudooká vlčice… Jo. Lov. Čichání.

„Danny… asi umí lépe čichat. Cítil i věci, které jsem já cítila až z větší blízkosti. A… asi Julia a Henry zase dobře loví. To je asi jediné; kromě toho, že jsme lovili; co si pamatuju…“

„Je toho docela dost…“ uznala vesele Kate.

„Ale je to těžké. Vracet se k tomu…“

„To ano…“ zašeptala a přidala plyn.

Jela daleko od našeho městečka, až do nějakého města. Vybrala zřejmě největší nákupní centrum v okolí…

Zajela do podzemního parkoviště a s její peněženkou jsme mohly vykoupit klidně celé centrum.

Když jsme měly plné tašky oblečení, odnesly jsme je do kufru auta a vrátily se, že si dáme ještě něco v kavárně.

Blížily jsme se k cíly.

Najednou mě nějaký pach prudce udeřil do nosu. Co to je? Bylo to palčivé…

„Kate? Cítíš to?!“ Pach byl stále více nepříjemnější…

„Ano.“ Najednou jsem zakřičela. Ten pach se mi dostal do hlavy. Jako by mi měla prasknout. Ječela jsem a chytala se za hlavu – ta bolest byla nesnesitelná. To samé se dělo Kate. Dostala jsem jakousi křeč a pořád jen křičela, rvala si vlasy, které vyrvat nešly.

Jakoby mi nějaké drápy zevnitř rvaly kůži na hlavě. Nevnímala jsem, že se okolo nás začínají shlukovat lidé. Můj zrak byl zaostřený jen na jednu osobu. Ačkoli vypadala jako člověk, cenila zuby. Nesmírně krásná se na nás dívala. Žena ze sebe vydrala divoké zavrčení a přikrčila se. Já s Kate jsme nečekaly. Bolest nakonec nesužovala jen hlavu, přesunula se všude po těle. A pak se naše těla začala bolestivě měnit. Bolelo to. Normální proměna nebolela, ale tohle příšerně. Také normální nebyla.

S Kate jsme tam stály velké, nezničitelné. Každá dvakrát větší než normální vlk. Cítila jsem v mých končetinách ohromnou pulzující sílu. Ničivou, nezničitelnou. A zuby mi téměř překážely v tlamě – byly dlouhé a ostré, div, že jsem se o ně nezranila sama. Ale to možné nebylo – já byla nezničitelná.

A obě s Kate jsme plně vnímaly, nevládl nad námi vlk. A obě jsme cítily odpor k tomu tvoru s vyceněnými zuby. Bylo nám jedno, že okolo stojí lidé němí hrůzou, protože z té bytosti byla cítit krev, která nebyla jeho.

Bolest pominula, ale pach té osoby byl mnohem horší.

Kate i mně odkapávaly od vyceněných zubů jedovaté sliny, zajisté tomu tvorovy smrtelné.

Bytost se dala na útěk – pro lidi by vypadala jako rozmazaná šmouha, ale můj zrak lepší než vlčí, viděl každý detail. A já s Kate jsme se rozběhly za ní. Přede mnou ta žena neměla šanci utéct. Skoro jsem letěla, když jsem na ni skočila a strhla ji tak do kašny uprostřed nákupního centra. Zavrčela jsem a zakousla se do ní. Byl to ten nejodpornější materiál, který jsem kdy zažila, ale zuby jako by na něj byly stvořené. Pálilo mě v ústech a já ho jen rvala, nežrala. Kate se ke mně přidala a společně jsme rozervaly kamennou kůži toho odporného tvora.

Když už se z jejích úst neozýval křik, vztyčily jsme s Kate hlavy a rozhlédly se. Křik se ozýval z jiných, stejně půvabných rtů. Byl to křik, při kterém tuhla krev v žilách. Pocházel ze stejného směru, jako příšerný palčivý puch. Ta osoba byla nadmíru krásná. Její bledý obličej lemovaný dlouhými rovnými blonďatými vlasy byl neskutečně rozzuřený a bolestný.

S Kate jsme běžely pryč. Seběhly jsme schody a pak se jimi neobtěžovaly – mohly jsme v pohodě skočit z nejvyššího patra až do přízemí. Jen schody do podzemních garáží jsme musely zdolat.

Běžely jsme garáží až k našemu autu a bolestivě a bleskově se přeměnily zpět. Stálo to hodně úsilí. Pak jsme skočily do auta.

„Padáme!“ vykvíkla Kate a rychle se rozjela pryč. Když jsme byly dál od obchodního centra, obě jsme se trochu uvolnily.

„Co to, kruci, bylo?!“ vyjekla jsem a stále ztěžka dýchala.

„Asi upír…“ zděšeně zašeptala Kate.

„Ale co to bylo s náma?!“

„Zřejmě přeměna k obraně před upírem způsobená jeho…“ zašklebila se, „…vůní.“

„A co to bylo za dalšího upíra?!“ To poslední slovo jsem zaprskala.

„Zřejmě kamarádka…“

„Doufám, že těch kamarádek nemá moc… Ale jedno je jasný – jsme v průšvihu. Maximálně zítra ráno je to v novinách,“ konstatovala jsem nazlobeně.

„Musíme za Romelem!“ zavrčela Kate a dupla na plyn jejího vymazleného autíčka.

„Ty víš, kde bydlí?“ zeptala jsem se zraky upřené na silnici.

„Jo. Je celkem důležité to vědět, pávě z takových důvodů, jako je tenhle. Jsme v průšvihu – a obrovskym. Jestli ta upírka měla nějakou velkou famílii! Budem v novinách, lidi si budou číst o vlkodlacích v nákupnim centru a psychicky zhroucené bábušky budou říkat, že jsme jim spolky vnoučátka!!!“ Zprvu mluvila klidně, ale pak její hlas postupně přibýval na hysterii.

Zahnula na jakousi boční ulici a prudce zaparkovala před bílým domkem. Hystericky práskla dveřmi a vrazila ramenem do dveří domu, aby se otevřely.

Byla zde malá předsíňka a za obloukovým průchodem byl rozložitý obývací pokoj s nízkým stropem a světlou parketovou podlahou. Část celé jedné zdi byla prosklená. Romel seděl na gauči vedle Diany a oba na nás vystrašeně zíraly.

„Romele. Máme prvotřídní průšvih!“ vyjekla Kate a podívala se prosebně na mě, abych jí trochu pomohla.

„V obchodním centru byl asi… asi… asi upír! Přeměnily jsme se v takové obrovské vlky s dlouhými zuby. Byly jsme neuvěřitelně rychlé a silné. Mnohokrát silnější než v normální vlčí podobě a ta… ta přeměna. Byla hodně… bolestivá. Jako by nějaký instinkt moji vlčí podstatu násilně vyrvala z mne samotné. Ale byly jsme to my, kdo vládl nad tělem, ne vlk. A bylo to v centru. Všichni nás viděli. Ta upírka hrozně rychle utíkala, asi věděla že proti nám dvou nestačí. Vypadala velmi překvapená – asi s námi nebyla nijak seznámena. Doslova ji naše přeměna zaskočila. A když jsme ji s Kate, velmi pracně zabily, objevila se další upírka, která na nás však neútočila. Vypadala zděšeně a … rozzuřeně. Nebezpečně rozzuřeně. Koutkem oka jsem zahlédla, jak prorazila pěstí skleněnou výlohu jednoho obchodu a pak upíří rychlostí běžela pryč opačným směrem…“

Romel jen zíral. Pak přikývl. „Co uděláme?“

„Počkáme. Oni zaútočí sami. Tvářila se opravdu rozzuřeně.“

„A dá se přeměna nějak ovládat?“

„Cítila jsem, že ano. Jenže mě to hrozně zaskočilo – v tu chvíli jsem nevěděla, co to je, nemohla správně zareagovat.“

„Dobře. Počkáme tedy. Můžou přijít ještě dnes, a my bychom je měli patřičně uvítat. Kate a Jenn, jděte najít všechny, o kterých víte, kde bydlí a řekněte jim, ať jdou na louku. Já s Dianou půjdeme na ty ostatní – víme, kde všichni bydlí.“

Já a Kate jsme přikývly a společně s Dianou a Romelem vyběhly z domu.

Autor: ilinduska, v rubrice: Povídky » Na pokračování