OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí vlka - 2. kapitola

14.07.2011 (19:00) • ilinduska • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 701×

2. kapitola

„Lásko, nelekni se. Tady Peter! Peter volá Jenniffer! Je moje dráha ženuška na zemi?“ Obrátila jsem svoji hlavu obličejem do polštáře a snažila se ještě obejmout ten otupující klid spánku. Proč mě budí?

„Je oběd.“ Obrátila jsem se na bok s předstíraným nezájmem. Jak jsem mohla spát tak dlouho?! Minimálně dvanáct hodin?! Lehký dotek na mé paži pokračoval k rameni, po mém krku, linii čelisti, až k mým rtům. Tam na chvilku zmizel, aby se mohl objevit na spánku, zanechat stopu na mých zavřených očních víčkách a přejet po celé délce nosu. Lehce jsem se pousmála, chytila jeho ruku a uvěznila ji v sevření rukou mých.

Chtěl ji jemně vytáhnout, ale já jsem ji nepustila. Plnou silou ji škubal ven, ale můj stisk nepovolil.

„Teda, moje drahá ženuška má ale sílu. Fajn, tak mě můžeš zase pustit.“ Uvolnila jsem ruce a on tu svoji vděčně vytáhl. Otevřela jsem oči.

„Co je dnes k obědu?“

„Lasagne, jestli jsem je nepokazil…“ S nesmělým úsměvem provinile pokrčil rameny.

„Super.“ Posadila jsem se a prohrábla si prsty zacuchané vlasy. Vstala jsem a zavrávorala z náhlého tlaku na chodidlech. Žuchla jsem zpět do peřin.

„Are you OK, my dear?“ ozval se Peterův hlas z kuchyně. „Zaslechl jsem jakousi ránu.“

„Jsem v pohodě!“ protřela jsem si oči a znovu se postavila, tentokrát trochu jistější.

„I´m stronger than you thing, my dear.“ Přešla jsem do kuchyně ještě pořád v oblečení, které jsem měla včera a zasedla ke stolu. Peter ke mně přisunul talíř s kouřícím kouskem lasagní a podal mi příbor. Poděkovala jsem a pustila se do jídla.

„Jsem nacpaná a zase ospalá.“ Zívla jsem na potvrzení mých slov. „Kuchař jsi výborný.“ Zvedla jsem palec vzhůru.

„Tak si jdi zase lehnout, jestli chceš?“ zeptal se a pokynul rukou ke dveřím ložnice.

„Asi půjdu…“ Zase jsem zívla. Vstala jsem a kulila se do postele. Zase jsem se chtěla odpoutat od reálného světa.

Poslední dobou jsem spala hodně. Od zatmění měsíce. Od té doby, co mě kousnul ten vlk. Zaplašila jsem takové myšlenky a zakuklila se do peřin.

***

Mrkla jsem na hodiny na mém nočním stolku. Půl čtvrté? To je dost dobře možné.

Snažila jsem se nahmatat Petera, který by trpělivě čekal, až se probudím, ale pod prsty mi zašustil jen malý papírek.

Zvedla jsem ho a mžourala na úhledný rukopis mého manžela.

My dear,

Volali mě do restaurace, přijdu okolo jedenácté. Vzhledem k tomu, kolik jsi toho dnes prospala, ti dnes mimořádně dovoluji na mě čekat.

Buď opatrná, v mikrovlnce máš ještě kousek lasagní, nespal se a nezlob.

Miluju tě,

Peter

Papírek jsem položila zpět na postel a rozhodla se, že půjdu koupit nějaké oblečení.. Převlékla jsem se, vyčistila si zuby a vyrazila ze dveří s jednoduchou taškou přes rameno ve stylu Etno.

Nastoupila jsem do auta a vyjela.

Nakonec jsem koupila jenom jídlo, ovšem v obchodech jsem strávila hodně času.

Dojela jsem domů, vyložila nákup a šla číst. Rozsvítila jsem lampu, protože venku už se stmívalo a rozevřela nějaký komiks.

Náhle se moje ruce začaly divoce třást. Odložila jsem komiks a sledovala je. Pak jsem se začala třást celá.

Vběhla jsem do koupelny a v zrcadle na sebe zděšeně koukala.

Vylekaně jsem se dívala do zrcadla a sledovala, jak se můj vzhled mění. Moje světle hnědé vlasy začaly odshora nabírat na černé barvě, až byly nakonec černé úplně. Začala jsem se bezmocně krčit. Netušila jsem, co se se mnou děje. A pak ze mně moje kůže odletěla jako miliony maličkých motýlků a já stála před zrcadlem a hypnotizovala moje zelené oči. Jen ty zůstaly stejné. Moje tělo teď patřilo vlku.

Ten nade mnou vládnul. A já vyrazila dveře, proběhla obývákem jako tajfun a vyskočila z otevřeného okna do divočiny lesa. Rozběhla jsem se na louku a mrkla na měsíc.

Úplněk mě přiměl zavýt.

Čekala jsem, a ani nevěděla, na co. Vedl mě jen zvířecí instinkt.

Z lesa okolo mě se začaly vynořovat vlčí čenichy následované celým tělem, pomalu vystupujícím ze stínů. Neměla jsem z nich strach. Jen z jednoho jsem měla posvátnou úctu. Měl hnědé oči s červeným odstínem a, stejně jako ostatní, kožich černý jako noc.

Všichni si stoupli do volného kruhu a společně jsem zavyli. Byl to dlouhý, táhlý zvuk a nikdo nechtěl přestat. Pak ztichl ten červenooký a ztichli všichni.

Až teď jsem si všimla, že všichni vlci okolo mě mají na krku šňůrku, na které se houpal kamínek odpovídající barvě jejich očí.

Toho modrookého jsem si odněkud pamatovala, ale nemohla jsem si to vybavit. Pak ke mně ten červenooký trhl čumákem a z tlamy se mu na provázku pohupoval zelený kamínek.

Přišla jsem až k němu – tak nějak tušila, že mi pokynul – až jsem stála uprostřed kruhu z vlků. Natáhnul krk tak, že ho měl v jedné rovině s lopatkami a tělem a zase trhl čumákem směrem ke mně, abych ho napodobila.

Udělala jsem. On pokynul vlkům po jeho bocích a nechal smotaný provázek ve svých zubech povolit tak, že visel. Dva vlci vedle něho provázek natáhli do stran a společně mi ho přetáhli přes hlavu. Nápomocně jsem sklopila uši.

Když se mi šňůrka i s krásným zeleným kamínkem zanořila do hustého límce chlupů na mém krku, všichni krom mě a toho červenookého vlka sborově zavyli.

Pak červenooký natáhl krk k modrookému a ten přikývl. Nevěděla jsem, co řeší, ale bylo mi to celkem jedno.

A pak začali vlci po párech odbíhat různými směry.

Zůstala jsem tam jen já, modrooký, červenooký a zlatooká vlčice, která stála v závěsu za červenookým.

Ten s červenýma očima žďuchl čenichem do boku modrookého a ten ke mně přistoupil.

Pak vlk a zlatooká vlčice taky odběhli.

Modrooký se na mě chvilku díval a pak mě šťouchl čenichem do tváře. Kupodivu mi to nebylo nepříjemné. Pak se napřímil, zaklonil hlavu a zavětřil. Najednou se rozběhl směrem k malé vesničce u lesa, úplně jiným směrem než ostatní vlci a já se rozběhla za ním.

U prvního domu se přikrčil a opatrně nahlédl do domu. I z několika desítek metrů, kolika jsem byla vzdálená od mého vlka a okna jsem viděla, že to za oknem je ložnice. Bylo zhasnuto a spal tam nějaký muž. Byl cítit drahým oblekem a kůži. Byl to ten typ člověka, který si koupí malý dům u lesa, aby alespoň na noc opustil řev velkoměst.

Vlk zavětřil, pak se přikrčil, přitiskl slechy k lebce a tichounce zavrčel.

Pak opatrně žďuchl do okna, jestli není jen zabouchnuté. Nebylo. Udělal pár kroků vzad a pak jsem viděla jeho mrštné tělo, jak prorazilo tenké sklo okna. Já ho potichu a rychle následovala. Vyskočila jsem do okna a stejně jako modrooký vlk se zakousla do masa vylekaného muže.

Autor: ilinduska, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí vlka - 2. kapitola: