OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník - 33. kapitola

19.08.2019 (09:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 602×

Liz

Loď s mergolenskými vlajkami vyplula od pevniny už před dvěma hodinami. Přálo nám štěstí, jihozápadní vítr se vší silou obouval do plachet a odnášel nás rychle od Salvetu. Veliká země se za námi začínala zmenšovat, její útesy, u kterých ztroskotaly stovky lodí, v dálce už nevypadaly tak hrůzostrašně. V hradě nad vysokými šedými skalami se v bolestech svíjí právě korunovaný král. Měla jsem tolik důvodů slavit.

Ale teprve tehdy, když jsem byla zdánlivě v bezpečí, jsem si uvědomila, co jsem to provedla. Ve své zoufalé touze zmizet pryč z té prokleté země, mi nedocházely žádné následky mých činů. Utekla jsem jako zbabělec a za sebou nechala tisíce otroků z mé země. Jaký důvod teď budou mít Salveťané, aby se k nim chovali jako k lidem? Jednoho ze svých nejbližších a nejváženějších přátel jsem dostala do obrovských problémů, dost možná i do války. I sama sobě jsem udělala nového nepřítele. Brzo by se ze mě stala Veraginova manželka. Nechoval by se ke mně nejlépe, ale také by neměl jediný důvod se mstít. Co jsem tím získala? Svobodu? Neměla jsem domov, kam se můžu vrátit. Neměla jsem nic.

„Vaše Veličenstvo? Jste v pořádku?" Williamův hlas mě vyděsil. Úplně jsem zapomněla, že je v kajutě se mnou. Otočila jsem se k němu a s neveselým úsměvem jen přikývla. Přešla jsem ke stolu, posadila se na židli. William mě sledoval z rohu postele, kde seděl. Víc než všechny krásy kajuty ho nejspíš zajímal můj utrápený výraz. Na čele měl několik nechápavých vrásek, které se vždy ukázaly, když se zamračil.

Podepřela jsem si hlavu dlaněmi a znovu stočila pohled k velkému oknu v zadní straně místnosti. Teď bych měla být šťastná. Mám přece to, co jsem si celou dobu tolik přála.

„Nevypadáte v pořádku," dodal William po chvilce ticha. On naopak jako by útěkem ze Salvetu ožil. Napjaté svaly v obličeji se mu uvolnily, jeho postoj se zdál klidnější.

„Přemýšlel jsi... Přemýšlel jsi někdy nad následky toho mého skvělého plánu?" zeptala jsem se ho, abych odvedla řeč od mého vzhledu. „Pomáhal jsi mi proto, že si ve mě věřil, nebo jsi jen plnil rozkazy?"

„Proč se na to ptáte? Vždy jsem vám tvrdil, že jste šílená. Ale spletl jsem se. Teď jsem tady a Veragin na hradě umírá. Všechno je přece tak, jak jste si to přála." Neodpověděl na otázku. Bál se, že ho budu soudit? Raději jsem sklonila hlavu ke stolu a prohlédla si dokumenty, které ležely na jeho desce. Alexandr byl tak milý, že mi svou kajutu dal k dispozici. Opravdu jsem si nezasloužila tak dobrého přítele, jakým pro mě byl.

Další minuty ubíhaly pomalu, ani jeden z nás nemluvil. Snažili jsme se vyhýbat pohledy, a tak se nálada v kajutě zhoršovala každým okamžikem. Ať jsem se pokoušela jakkoliv tomu zabránit, moje myšlenky se pořád vracely k Salvetu. Nelitovala jsem toho, že jsem se pokusila Veragina zabít. Litovala jsem jen toho, jak jsem to udělala a za jaké příležitosti. Pokud bych nějak potlačila svoje sobecké potřeby, mohla jsem si salvetského krále omotat kolem prstu. Mohla jsem bez jakéhokoliv násilí osvobodit svůj národ. Mohla bych...

„Vaše Veličenstvo, omlouvám se za vyrušení," ozvalo se ode dveří. Nepostřehla jsem, že by někdo klepal, ale teď ve dveřích stál samotný kapitán lodě ve slušivé černé uniformě s pozlacenými knoflíky ve dvou řadách. Když uviděl, že mu věnuji pozornost, mírně se uklonil a pokynul, abych ho následovala. „Královna matka si s vámi přeje mluvit, žádá vás, abyste se k ní připojila v jejích kajutách," dodal rychle, protože si všiml mého nechápavého pohledu. Rychle jsem se postavila a vydala za ním. Moje šaty sice nebyly zrovna v reprezentativním stavu, celé umazané a otrhané z tajných chodeb, ale nezbývalo mi nic jiného, než se přizpůsobit. Přece jen, při odchodu ze své komnaty jsem neměla dost času na to zabalit si oblečení na převlečení.

Kapitán mě vedl přes celou palubu, na kterou dopadaly neodbytné paprsky poledního slunce. Námořníci pracovali bez řečí, panovala tady poměrně dobrá nálada. Královniny kajuty možná na první pohled vypadaly menší než ty Alexandrovy, ale zdání klamalo. Ve vstupní místnosti na mě čekala služka, která jen pokynula kapitánovi. Ten okamžitě s úklonou odešel. Služka mi věnovala milý úsměv a uvedla mě ke královně. Očekávala jsem vražedný pohled, spršku nadávek, nebo snad i něco horšího, jen co projdu dveřmi, ale Nathalia jen seděla u stolu s otevřenou knihou. V ruce svírala šálek s čajem, ze kterého se ještě kouřilo, a když uslyšela cvaknutí dveří, s vlídným úsměvem se na mě podívala. V rohu kajuty stála veliká postel, okolo ní několik truhel, ale jinak to byla vcelku stroze zařízená místnost.

„Děkuji, že jste se ke mně připojila, Elizabeth. Syn mi o vás toho spoustu vyprávěl," začala mluvit, přičemž zaklapla knihu a ukázala na volnou židli. Nestačila jsem se ani posadit a už pokračovala. „Dostala jste se do nepříjemné pozice, to vám tedy povím. Ale nemusíte se ničeho obávat, Mergolen se vždy postaví za Weleydiamynii."

Nevěděla jsem, co královně odpovědět. Vždyť já si přece vůbec nezasloužím, aby se ke mně chovala tak mile! Měla mě nechat v Salvetu, zachránit tak svého syna. „Já... já se vám omlouvám... Za to, co jsem provedla, za to do jakého nebezpečí jsem vás všechny dostala..."

„Omluva není potřeba. Alexandr se rozhodl, že vám pomůže. My jsme jeho poddaní a svého krále podpoříme v každém případě." Nathaliin hlas ztratil něco ze své vlídnosti, ale její úsměv zůstal stejně upřímný. „Osobně si myslím, že Salveťané dostali, co si zasloužili. Napadnout cizí zemi bez vyhlášení války? Barbarské."

Chvíli bylo v kajutě jen ticho, královna do druhého šálku nalila čaj a postrčila ho ke mně. Když jsem se s tichými slovy díku napila, viděla jsem, jak si mě prohlíží. Každý jiný den bych se asi zastyděla, v jakém stavu předstupuji před někoho vznešené krve. Dnes mi to bylo prostě jen jedno. Pokud se Nathalii můj vzhled nepozdával, nechala si to pro sebe. V kajutě se linula krásná vůně čaje, růže a třešeň byly nejvýraznější. Chutnal trochu trpce, ale já nebyla v postavení, abych odmítala i sebemenší laskavosti.

Za mými zády se ozvalo zaklepání. Dovnitř nakoukla služebná, která mě sem přivedla. „Jsou hotové, má paní."

„Skvěle, přines je, ať si je náš host může zkusit," odpověděla královna vstávajíc od stolu. Vstala jsem také a nechápavě ji pozorovala. Služka byla v momentě zpět. Nesla s sebou elegantní světle modré šaty se stříbrnými výšivkami. Hned mě postrkovala k dalším dveřím v kajutě. Ocitla jsem se v královnině šatně, služka zase s úklonou vycouvala, šaty nechala ležet na židli u dveří. Byly krásné, ale na lemu sukně byla skoro nepostřehnutelná niť, která ohraničovala, kde je někdo mistrně prodloužil. Rukávy měly také sešívaný pruh, kde švadlena vzala látku na prodloužení sukně. S vděčností jsem se do nich převlékla. Byl to neskutečný pocit cítit na sobě látku, která nepocházela ze Salvetu.

Proto si mě Nathalia pozvala až teď. Když jsem nastupovala na palubu, věnovala mi jediný pohled a zmizela ve své kajutě. Myslela jsem si, že se na mne zlobí, ale ona přitom nechávala přešít jedny ze svých šatů a pozvala si mě, až když byly hotové. Padly mi perfektně. Rukávy musely dříve být široké, otevřené a končit u kolen, jak se v Mergolenu ještě nedávno nosívalo. Teď mi sahaly k loktům a ustřižená látka se použila na sukni.

Vrátila jsem se zpět do kajuty. Královna matka znovu seděla u stolu a na mém místě byl Alexandr. Držel svou matku za ruku a něco spolu probírali v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Vypadal nespokojeně, v druhé ruce mačkal jakýsi papír. „Co se děje?" zeptala jsem se jich, abych na sebe upozornila.

Nathalia střelila pohledem ze syna na mě, povzdechla si a vstala od stolu. „Musím něco probrat s kapitánem, nenechte se rušit." S tím odešla. Jen co se za ní zaklaply dveře, Alexandr vstal a natáhl ke mně ruku. Jako by se ujišťoval, jestli jsem v pořádku. V černém kabátci se zlatými ornamenty vypadal jako opravdový král. Kdyby byl takhle oblečený v ten den, co jsme se poprvé potkali, nedovolila bych si na něj být tak drzá.

„Přišla mi zpráva od našeho špeha ve městě," kývl hlavou směrem k pevnině, kterou jsme nechávali za sebou. „Celé město je vzhůru nohama. Už i mezi prostými lidmi se ví, že Veragin může zemřít. Jeho otec nechal povolat všechny léčitele v okolí..."

„Ale ještě za námi neposlali vojáky, že ne?"

„Ne, ještě ne."

Přikývla jsem. To byla dobrá zpráva. Čím déle bude salvetskému vojsku trvat, než se mě vydají hledat tím lépe. Možná se mezitím dostanu někam, kde nebudu představovat nebezpečí pro své přátele, v ještě lepším případě někam, kde budu moct pomáhat weleydiamynijským otrokům v Salvetu. „Měli byste mě vysadit na prvním obydleném ostrově, kolem kterého poplujeme. Třeba vás potom Veragin nechá být."

„V žádném případě," odpověděl mi Alexandr rázně. Podívala jsem se na něj koutkem oka. Každou minutou mě utvrzoval v tom, jak moc si ho nezasloužím.

„Neblázni, vždyť jim takhle přímo vyhlašuješ válku."

„Možná je pro mě menší utrpení vést se Salvetem válku, než tě vidět jako Veraginovu manželku," řekl na to potichu a objal mě. Měla jsem vážně velký problém, abych se nerozbrečela.

Nick

Postupovali jsme na sever. Počasí se den ode dne zhoršovalo a poslední tři dny už bez přestání pršelo. Nejdřív jsme se pokoušeli tu drobnou nepříjemnost přehlížet, jenže noci byly chladné a bez ohně, který se nám nedařil rozdělat, jsme byli už druhým dnem hlady. Lionel s velitelem Anderem tedy rozhodli, že se utáboříme pod skalním převisem v jednom z mála salvetských lesů.

Lionel mi věnoval jediný pohled, když vyhákoval ze sedla provaz, kterým jsem měl spoutané ruce, a postrčil mě k vyvrácenému stromu pod skálou. Už druhým týdnem mě táhli za koněm jako vězně a používali ten stejný přihlouplý trik k obstarání potravy v okolních vesnicích. Bylo jen otázkou času, kdy se něco zvrtne, kdy vesničané odmítnou vydat ozbrojencům jídlo.

Vojáci ze suchých větví stromu, jež nám sloužil místo lavice, rozdělali oheň. Sice hodně nerad jsem se posadil co nejblíže, protože se mi mokré oblečení nepříjemně lepilo na tělo. Navlhlý provaz mě škrtil na zápěstí a pořád mi strhával puchýře. Kdykoliv mi ruce rozvázali, měl jsem všude pod provazem krvavé rány.

„Možná bys potřeboval oholit. Irian vždy chodí oholený," prohodil směrem ke mně Ander. Nejspíš čekal na odpověď, ale já mu věnoval jen nezaujatý pohled. Všichni to byli zrádci, kteří kdysi přísahali chránit weleydiamynijské krále a královny, a teď, v době, kdy jich bylo nejvíc potřeba, se ke své královně obrátili zády.

„To už nebude potřeba. Počkáme tady, než se počasí umoudří. Navíc jsme jen tři dny cesty od Frainlenu. Tam už je tak snadno nepodvedeme," odpověděl za mě Lionel. Jeho zrada bolela nejvíce. Byl to generál vojska a radši se snížil k okrádání vesničanů. „Vlastně bude lepší, když Nicka nepoznají."

„Co přesně hodláte dělat? Napochodujete do druhého největšího města Salvetu a myslíte si, že se otroci k vám jen tak přidají?" zeptal jsem se jich s jistým zájmem. Měli přesně vymyšlený plán cesty k Frainlenu, ale co udělají potom, až se do města dostanou, byla jedna velká neznámá.

„Ovšem, že se k nám přidají. Salveťané jsou naši nepřátelé, my jsme spojenci. Řekni mi jeden důvod, proč by se k nám neměli přidat," vyštěkl na mě velitel.

„A já že jsem ten naivní." Jen jsem se na něj usmál. Hodlali napochodovat do města plného salvetských vojáků a mysleli si, že všechno proběhne hladce. „Budou je hlídat, budou v okovech. Hladoví a unavení. Nemůžete přece čekat, že se okamžitě, co nás uvidí, začnou bouřit."

„Co navrhuješ, generále?" přidal se k rozhovoru i další z vojáků, Reny Rothcera. Před bitvou u starého města byl vojákem sotva dva měsíce, byl mladší než všichni ostatní pod skalním převisem, ještě mu ani nerostly vousy, ale hned na první pohled se dalo poznat, že mu to pálí. Celou cestu k Frainlenu jim dělal navigátora, pečlivě rozděloval příděly jídla a skladoval u sebe všechny zlaťáky, které ukradli. Teď ke mně přišel, rozvázal provaz poutající má zápěstí a podal mi měch s vodou a silný krajíc chleba. Začínal být tvrdý, na jednom kraji se ukazovala plíseň, ale nic lepšího jsme neměli. Ostatní vojáci nad ohněm začali opékat poslední kus masa, co nám zbyl.

Protáhl jsem si zápěstí a zakousl se do chleba. Potom jsem se hltavě napil a podíval jsem se na mladého vojáka. „Měli bychom se Frainlenu vyhnout. Určitě všude hledají ztracené weleydiamynijské otroky. Když půjdeme do města, můžeme se rovnou udat."

„Generále, při vší úctě, Frainlen je naše jediná naděje," odporoval mi Reny. Zamračil se, jeho obličej takhle vypadal o trochu starší.

„Rothcera má pravdu," přidal se k němu téměř okamžitě velitel Ander. „Musíme zmizet ze Salvetu. Rychle."

„Eiysillis Ander, vrchní šašek weleydiamynijského vojska," zabrblal jsem potichu. Jak se on mohl stát velitelem mi vrtalo hlavou už delší dobu.

„Tyhle připomínky nikomu z nás nepomůžou, Nicku," promluvil po chvíli ticha Lionel. Možná čekal na velitelovu odezvu. Podíval jsem se do očí muži, o kterém jsem si vždy myslel, že je můj přítel. Pohled mi statečně oplácel. „Radši nám pomoz něco vymyslet."

„Pomohli jste vy královně, když to potřebovala?"

„Ne pro všechny z nás je královna víc než jen královna," zamumlal jeden z vojáků u ohně. Vážně jsem měl vztek. Tohle byla poslední kapky mojí trpělivosti.

„Zmlkni, ty jeden..." začal jsem na něj křičet, už se zvedal na nohy, když mě Lionel stáhl zpátky.

„Klid, klid. Všichni se uklidníme."

Kolem ohně se rozhostilo ticho. Vojáci odřezávali proužky pečeného masa, ale všichni se po ostatních nejistě koukali. Všem docházelo, jak důležité následující dny budou. A byly jen dvě možnosti, kterými mohlo všechno skončit. Nikdo z nich už ten večer nepromluvil. Když zapadlo slunce a v lese se zešeřilo, lehli si kolem ohně a usnuli.

Ráno mě probudilo praskání větví. Rychle jsem se posadil a rozhlédl kolem sebe. Všude byl klid, nikde ani stopa po nepřátelích nebo divokých zvířatech. To praskání přicházelo od Renyho, který seděl na balvanu nedaleko a lámal suché klacky na oheň. Na tváři měl spokonený úsměv, vypadal, že čeká na ostatní, až se probudí.

Trvalo to ještě půl hodiny, než se všichni probrali. Reny se na nás otočil tak, jako to dělávali otcové, když uklidňovali své děti.

„Mám plán," oznámil nám, úsměv se mu ještě víc rozšířil. „Ještě jednou využijeme tvého bratra, generále."

Zdravím všechny, kdo si vzpomněli!

(Pokud si někdo vzpomněl.)

Musím se přiznat, že za ty čtyři roky, co nevyšla žádná další kapitola, se spousta věcí změnila. Tolikrát jsem si říkala, že tohle „veledílo" prostě smažu a napíšu znova - nemyslím si, že je nejlepší, když protáčíte oči už nad první větou v první kapitole -, ale nikdy jsem se k tomu nedokopala, protože je to prostě moje srdcovka, kterou nedokážu jen tak vymazat. Většinu téhle kapitoly jsem měla napsanou už asi dva roky zpátky, ale teď když jsem se k ní zase vrátila, musela jsem ji celou přepsat a nadávat svému patnáctiletému já, co to vymyslelo za pitomost. Nevím, jestli mi tenkrát připadaly věci, co Liz s Nickem dělají, strašně geniální, ale teď se divím, jak to ti dva mohli se svou „genialitou" přežít.

Skoro celá zápletka je změněná, rozhodně do konce nezbývá nějakých sedm kapitol, jak bylo původně v  plánu.

Snad to nedopadne ještě hůř než původní verze.

PS: Za ty roky jsem úplně zapomněla, že můj mobil nespolupracuje s OS, odjela si na dovolenou bez notebooku a nemohla zveřejnit už skoro měsíc napsanou kapitolu, jak jsem měla v plánu.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník - 33. kapitola: