OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 3.kapitola



Princezna bojovník 3.kapitolaPřichází den příjezdů princů. Ve staré věži proběhne rozhovor. Liz se zase povede jeden trapas. Objeví se i pohledy Nicka a krále Takrona.

„Stalo se ti něco?“ zeptal se mě Nick a já sebou polekaně škubla. Tak zaujatě jsem zírala na vstupní halu (i když jsem si to zakázala), že jsem si ani nevšimla, že ke mně jde Nick. Ani po týdnu mi ten sen z hlavy nevymizel. A ke všemu dnes mají přijet ti tři princové. Co když se to doopravdy stane? Můžu říct Nickovi, že ho možná zabijí? Rozhodně ne. Nikdy mu to neřeknu.

„Ne, nic se nestalo, proč by mělo?“ lhala jsem Nickovi do očí. Nebyl to příjemný pocit.

„Tak proč tak zíráš na vstupní halu?“ ptal se dál. Jestli tady zůstanu, zblázním se.

„Jen tak,“ lhala jsem dál, ale už ne do očí. „Nicku, prosím, vezmi mě pryč, třeba ke starému městu,“ řekla jsem a nasadila úsměv, kterému odolá jen málo lidí, naštěstí k nim Nick nepatří.

„No tak dobře, ale budeme mít oba dva průšvih,“ řekl Nick a vyrazil ke stájím. Já si uhladila dlouhou šedou sukni, kterou jsem měla přepásanou černým koženým páskem se zlatými výšivkami. Měla jsem ještě modrou blůzu a černý plášť. Ve stájích si Nick už sedlal Vienta, já si chtěla osedlat Vendala, ale Nick mě zarazil.

„Pojedeme spolu na Vientovi,“ oznámil mi, chytil mě za ruku a vedl ke svému hnědákovi.

„Proč nemůžu jet na Vendalovi?“ zeptala jsem se.

„Protože ty dnes máš zůstat na hradě, a kdyby zmizel tvůj kůň, bylo by to podezřelé, nemyslíš?“ řekl a vysadil mě do sedla.

Nasadila jsem si kápi a Nick se vyhoupl za mě. Jemně jsem pobídla Vienta do klusu. Projeli jsme bránou. Kolem řeky až na náměstí. Okolo katedrály. Potom přes další náměstí, ale tohle je menší. Přes most, který spojuje dva obrovské ostrovy, na kterých se rozkládá naše království. Pak přes přístavní městečko až do lesa. V lese Viento zahnul doprava k zřícenině města.

Karilos bylo kdysi krásné město u moře, a jako v každém velkém městě ve Weleydiamynii, i jím protékala řeka. Projeli jsme přes most ve skalách, ze kterých vytékal vodopád. Pak jsme sestoupali dolů a jeli přímo městem, ve kterém už nezbylo nic z války. Můj otec nechal vydat zákon, který kázal, že po každé bitvě v jeho království musí být perfektně uklizeno. Když jsme míjeli místo, kde byla v zemi díra a v ní stříkala voda, rozlil se mi na tváři úsměv. Stará kašna, do které jsem jednou spadla. Kdo by se tomu nesmál? I Nick se za mnou usmíval, přestože mě z té kašny musel tahat.

Viento se hnal dál, bez problémů přeskočil řeku Alian a doběhl až k velké  věži. Jediné věži, která v Karilosu ještě stojí. Vyšplhali jsme s Nickem za velkého funění až nahoru do prosklené pozorovatelny, která se tyčila ve výšce asi tři sta metrů nad zemí. Ale výhled z ní stojí za to. Viděla jsem až do Rosilandrie. Její břehy lemovaly velké bílé útesy.                     

„Víš, nechci ti to připomínat, ale dnes přijedou ti princové,“ začal Nick a vyndal si z malé dřevěné skříňky stříbrný dalekohled, který jsme si sem jako děti přinesli.

„Ale já to vím,“ řekla jsem mu smutným hlasem. On se jenom díval na Rosilandrii, vzdálenou od nás nějakých třicet mil.

„Už ses rozhodla?“ zeptal se, ale dál se díval na Rosilandrii. Zřejmě vyhlížel loď s Rosilandrijským princem.

„Jak rozhodla?“ zeptala jsem, ale otázku jsem pochopila.

„Vždyť víš, jestli se vdáš nebo ne,“ vysvětlil mi a přesunul se s dalekohledem ze západu na sever. Směrem k Megrolemu. Sevřel se mi žaludek. Megrolem. Megrolem. Megrolem, bože, já se tak bojím. Ne o sebe, ale o moje království, a především o otce a hlavně o Nicka.

„Liz, už mě zase nevnímáš?“ řekl Nick a otočil se na mě.

„Co, ale vždyť já tě vnímám. Na co ses ptal?“ bránila jsem se. Sjel mě pobaveným výrazem od hlavy až k patě.

„Vážně?“ nevěřil mi.

„Já si dělám legraci, vím, že jsi se mě ptal, jestli se vdám nebo ne,“ ujistila jsem ho, zase se obrátil k pozorování okolí, tentokrát ale jihu. To je naše království.

„Nicku, já se vdám…“ začala jsem, ale nestihla to dokončit, protože mě vzal za ruku a táhl dolů ze schodů. Běželi jsme tak rychle, že jsem se bála se zeptat, co se děje. Díval se na jih. Snad ne. Snad ne ten sen, ozvalo se moje vystrašené já. Když jsme se dostali dolů, Nick mě hned vysadil na koně a hnal se směrem k hradu. Až u brány jsem si troufla se zeptat.

„Co se děje? Proč tak pospícháš?“ nechápala jsem jeho chování.

„V přístavu kotví šest nových lodí a nejsou našeho krále ani nepatří do naší flotily,“ vysvětlil mi. V hlavě jsem si vytvořila  seznam: Špatné zprávy: princové dorazili, nejsem na hradě, těch lodí je šest, ne tři. Dobré zprávy: je jich méně než v tom snu

Vběhla jsem do vstupní haly. Běžela jsem po schodech, ale nedostala jsem se ani na konec první části schodů bez toho, abych do někoho nenarazila. Muž, do kterého jsem vrazila, mě chytil za ruku. Díky němu jsem neležela rozpláclá na schodech. Vzhlédla jsem k tomu muži.

Byl oblečený v černé košili, černých kalhotách a černých botách. Měl tmavě zelené oči, které se vražedně leskly. Černé vlasy měl rozcuchané. Jeho stisk byl tak silný, že jsem to nevydržela a bolestivě sykla. Pustil moji ruku.

„Příště dávej větší pozor,“ řekl mi hlubokým hlasem.

„Pardon,“ omluvila jsem a odešla sotva metr, než mě stihl zadržet.

„Počkej, neviděla jsi princeznu Elizabeth,“ zeptal se. Mohla jsem říct, že ne. Opravdu jsem mohla, ale kdybych byla na jiném místě, jen ne tam, kde jsem byla. Za mnou totiž na stěně visel můj velký obraz. Muž se podíval na obraz za mnou a pak zase na mě.

„Ty tedy vy jste princezna Elizabeth?“ zeptal se.

„Ano. Máte s tím nějaký problém?“ zeptala jsem se, ale nečekala na odpověď a rovnou utekla do svého pokoje.

Oblékla jsem si zeleno-rudé šaty. Na hlavě mi služebné vyčesaly složitý účes. A teď stojím v hlavní síni hradu vedle otcova trůnu a čekám, až mi představí prince.

„Nervózní?“ zeptal se otec. Přikývla jsem a chtěla jsem mu říct, že se bojím, ale to už se velké zlaté dveře začaly otevírat, a tak jsem hned zmlkla.

„Princ Lukran z Tarsilského království,“ řekl mladý voják, který držel hlídku. Dovnitř vcupital tlustý muž ve zlatém brnění. Málem jsem vyprskla smíchy, když jsem ho uviděla. Napadlo mě, že jméno Tupan by pro něj bylo nejlepší. Mohlo mu být tak dvacet pět. Za ním šli další dva muži a nesli velkou truhlu.

„Princezno, Vaše Veličenstvo, rád vás poznávám,“ řekl a mně políbil na ruku, otci se uklonil. „Přinesl jsem vám dary,“ pokračoval Lukran a jeho dva služebníci otevřeli truhlu. Lukran z ní vytáhl růžové šaty a podal mi je. Nelíbily se mi. Otci podal prsten na znamení přátelství, otec si ho natáhl na prst. Ode mne si služebné vzaly šaty.

„Princ Alexandr z Mergolenu,“ řekl mladík u dveří a já vyděšeně polkla. Když vešel mergolenský princ, měla jsem co dělat, abych se nesvezla na zem. Byl to totiž ten muž, do kterého jsem vrazila na schodech, ale teď se převlékl. Měl na sobě černý náprsní krunýř a černé kalhoty, boty měl ty samé. Na holých rukách měl jeden sval vedle druhého. Uklonil se nám.

„Je mi ctí poznat krále Takrona a jeho krásnou dceru Elizabeth,“ řekl a otevřel skříňku, které jsem si předtím nevšimla. Otci dal nějaký pergamen. Pak se otočil na mě s pobaveným výrazem. „Zavřete oči, princezno,“ pobídl mě. Nechtělo se mi to udělat, ale poslechla jsem ho. Slyšela jsem cvaknutí. „Už můžete,“ řekl mi. Otevřela jsem oči a spatřila ten nejnádhernější šperk na světě. Zlatý náhrdelník se smaragdy a vykládaný diamanty. Takovou práci dokáží jenom mergolenští zlatníci. Můj úžas se ještě zvětšil, když se mě Alexandr zeptal: „Smím vám ho zapnout?“ Přikývla jsem, kupodivu byl náhrdelník lehký.

„Děkuji vám, princi, krásnější šperk jsem ještě nikdy neviděla,“ svěřila jsem mu své nadšení z toho daru. Bylo to tisíckrát lepší než nějaké šaty.

„I já vám děkuji, princi, jsem moc rád, že vaše země nám nabízí mír, ale prosím, nerozmazlujte mi moji dceru, takovýhle šperk jí nemohu sehnat,“ řekl otec a Alexandr se usmál.

„Princ Antonio z Rosilandrie,“ řekl potřetí a naposled mladík u dveří. Dovnitř vstoupil vysoký mladý hezký muž v bronzovém náprsním krunýři. Nemohl být tak svalnatý jako Alexandr, ale málo jich taky neměl. Hnědé vlasy mu padaly do očí stejné barvy jako moje. Byl z nich asi nejhezčí, ale mě víc přitahoval Alexandr. Políbil mi ruku, otci také.

„Můj drahý princi, vyrostl z vás silný muž, pamatuji vás jako ročního,“ řekl otec. 

„I vy jste takový, jak o vás otec mluvil, a je mi velkou ctí se s vámi znovu setkat,“ řekl příjemným hlasem. „Jako dar pro vás vám otec dává ostrovy naší země a pro princeznu je tohle,“ řekl a otevřel bronzovou skříňku, ve které ležela zlatá korunka, zdobená drahými kameny.

„Je moc krásná, ale pokud se nepletu, má patřit vaší matce,“ zeptala jsem se ho, ale doufala, že mi ji i tak nechá.

„Ano, ale moje matka je už deset let mrtvá,“ řekl princ a posadil mi korunku na hlavu. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

„Můj milý Antonio, jste vítaným hostem na našem hradě, a teď si můžete prohlédnout svůj pokoj, protože pokud vím, byl jste dosud ve stájích,“ řekl otec.

„Ah ano, mám koně moc rád,“ zasmál se a odešel s otcem. Já vyrazila k Alexandrovi, který si prohlížel obrazy na stěnách.

„Omlouvám se vám…“ začala jsem se mu omlouvat, ale přerušil mě.

„Princezno, já se na vás nezlobím. Máte čas, rád bych si prohlédl hrad, ale už jednou jsem se tady ztratil,“ řekl mi.

„Moc ráda vás tady provedu,“ řekla jsem a vyrazila z místnosti.                                      

 

 

Král Takron

Když jsem uviděl Antonia, musel jsem se usmát. Je to pro mou dceru nejvhodnější manžel.
Bohužel jsem si taky všiml, že princ Alexandr u ní má jisté sympatie.

 

 

Nick

Já ji nechápu. Nejdříve se vdávat nechce, a teď najednou zase jo. I na kolbišti jsem musel myslet na náš rozhovor ve věži. Poslední dobou se chová opravdu divně. Přestaň už na ni myslet, vynadal jsem si v duchu, když jsem málem dostal mečem po hlavě. Zlostně jsem na Lea zasyčel. Ale proč je to moje chyba, že se nesoustředím. Hlavně už jsem hodně vyčerpaný. Jsem na kolbišti už asi pět hodin, takže se divím, že jsem se ještě únavou neskácel k zemi.

„Hej, Nickolasi!“ zavolal na mě někdo. Řekl jsem Leovi, ať už jde do kasáren. A otočil se na muže, co na mě volal.

„Co je?“ zeptal jsem se a napil se ze studny.

„Král si přeje, abyste přišel na večerní ples,“ řekl mladík, zřejmě páže.

„A to jako proč?“ zeptal jsem se odměřeným hlasem. Tyčil jsem se nad klukem a viděl, že se mě bojí. Bála se mě většina lidí. Jenom moje princezna byla výjimka, a samozřejmě král Takron.

„J... já nevím, pane,“ koktal chlapec.

„Běž už,“ rozkázal jsem mu. Přímo utekl do hradu. Odhrnul jsem si zpocené vlasy z čela.

„No tak holt půjdu na ples. Bože, co jsem komu udělal?“ povzdechl jsem si nahlas.  

Večer mě čekal ples. Musel jsem si obléct co nejlepší oblečení. Vybral jsem si černé kamaše a modrou košili. Vlasy jsem si učesal, ale vypadal jsem dost divně, tak jsem je zase rozcuchal. A mohl jsem vyrazit na ples (bože, já tam nechci). Otevřely se přede mnou velké zlaté dveře (podle mě vrata, ale to je jedno) a já vešel dovnitř. Král se bavil se svým rádcem. Liz byla ve svých oblíbených zeleno-rudých šatech a bavila se s dvěma muži. Když si mě všimla, usmála se na mě, a když uviděla můj otrávený výraz, usmála se ještě víc. U stolu, kde se válelo všemožné jídlo, stál tlustý, ne moc vysoký muž a ujídal všechno, co mu přišlo pod ruku. Zbytek sálu zabírali dvořané. Král si mě všiml a zvolal! „Á, tady jsi, Nickolasi!“ Všechny oči v místnosti se na mě obrátily.

„Výsosti, přejete si něco?“ zeptal jsem trochu vyvedený z míry z té pozornosti. Byl jsem zvyklý, že na mě lidé zírají, ale tohle bylo takové divné.

„Ano, zítra bych rád uspořádal lov pro prince, bude to možné?“ řekl král a jako na zavolanou k němu přišli ti dva muži, co se bavili s Liz, a ten, co vyžíral stůl.

„Jistěže to bude možné,“ řekl jsem králi. Přišla k němu Liz.

„Bude to možné ale jen v tom případě, když budu moct jet taky,“ řekla moje princezna. Všichni v sále se rozesmáli.



Děkuji za všechny komentáře u minulé i předminulé kapitoly. Tahle kapitola je moje nejdelší, má přesně 2109 slov. Tak doufám, že ji někdo přelouská, a pokud se vám bude líbit, budu ráda za každý komentář. :)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 3.kapitola:

2. simapj přispěvatel
19.04.2014 [16:33]

simapjNo než se to dozvíš budeš si muset chvíli počkat ale další kapitola se už píše. Emoticon

1. Helča
16.04.2014 [22:51]

Nicku, já se vdám.... teď si mě tedy napnula Emoticon Budu vyhlížet další kapitolku a doufám, že se brzy dozvím, co chtěla říci Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!