OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 27. kapitola

15.11.2014 (09:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1170×

                                                    Liz

Výhled na město byl naprosto impozantní. Musím uznat, že ten zmetek má komnatu na dokonalém místě. V šestém patře s dokonalým výhledem na celé město, moře, hory a dokonce i na lesy, které se rozkládaly za horami. A mě klidně šoupne do komnaty po mojí matce. To si nezasloužím. Irian měl pravdu. Chovají se ke mně jako k méněcenné. Přejela jsem rukou po zábradlí a otočila se zpátky na prince.

„Proč jste mě zavolal?“ zeptala jsem ho a potlačovala jedovatý tón hlasu. Princ se rozvaloval na křesle a sledoval okolí. Naklonil hlavu na stranu a snad poprvé v životě se mi podíval do očí. Poslední dobou mi lidé častěji koukají do výstřihu, než do očí. Ráda bych jim to zarazila, ale bohužel.   

„Chtěl jsem ti jen říct, že do týdne bude svatba, a taky ti dát ty šaty, Elizabeth,“  vysvětlil mi a založil si ruce na hrudi.

„To stačilo vzkázat po služce,“ zasyčela jsem potichu a taky si založila ruce na prsou. Střelila jsem pohledem k šatům v rohu komnaty. Byly opravdu nádherné. Škoda jen, že ti nikdy neřeknu své ano, princi. Kdyby to náhodou nevyšlo, budu už mrtvá. Ano, už mám promyšlený plán a přiznám se, nikdy jsem nevymyslela nic šílenějšího.

„Elizabeth,“ ozval se princ a jemně mi otočil bradu k sobě. Asi jsem se moc zabrala do přemýšlení. 

„Copak?“ optala jsem se s nevinným úsměvem. Taky se na mě usmál. Ale tentokrát to nebyl žádný ďábelský úsměv. Tak jo, dneska je vážně divný. Nebo se pokouší o to, co já. Pokud ano, tak to nebude vůbec lehké. Protože jestli jo, tak je on daleko lepší herec než já. A jestli jo, tak… Dost! Už dost. Takhle myslet nemůžu. On nevyhraje, to já. A Salvet bude litovat, že se vůbec opovážil zasahovat mi do života. Na to mám až moc jiných lidí, kteří mi ztrpčují celý život, takže si tuhle zemi ráda vyškrtnu ze seznamu otrapů.

„Na něco jsem se ptal,“ napověděl mi. Ušklíbla jsem se a opřela se zábradlí.

„Budete mi to muset zopakovat.“

„Ptal jsem se, co jsi to říkala,“ vysvětlil mi netrpělivě. Tak jo, trošku tě potrápíme. Musím si užít trochu zábavy, ne?

„Tak to bohužel, už si to nepamatuji,“ zavrněla jsem sladce a už se klidila pryč. Prosmýkla jsem se kolem něj a prosklenými dveřmi jsem chtěla zmizet do jeho komnaty a hned na chodbu. Ale jaksi se mi to nepovedlo. Protože místo toho jsem stála přitisknutá k jeho hrudi a on se ke mně skláněl. Cítila jsem jeho ruce na svých bocích. Zmohla jsem se jen na vykolejené zírání do jeho očí. Ne! Tohle se nemůže stát. A nestalo. Dovnitř nakoukl voják a princ se ode mě otráveně odtáhl.  

„Co se děje?“ zavolal na vojáka, který s rozpaky stál u dveří a upíral pohled do země. Když na něj zavolal, zvedl hlavu a uklonil se.

„Výsosti, přišel William, jak jste žádal,“ vysvětlil mu a znovu sklopil pohled. Princ mě konečně pustil a já se málem roztekla úlevou.

„Tak ať vstoupí,“ rozkázal Veragin a voják se odklidil pryč. Uklonil se nám a rychle zmizel za dveřmi. Já se pořád roztékala úlevou, ale to už ke mně princ znovu přistoupil, takže mě ta radost rázem přešla. Jenže v tu chvíli vešel další muž a princ se zase odtáhl, takže jsem zase mohla roztékat úlevou.

„Volal jste mě, můj pane?“ zeptal se otráveně. Byl to mladíček. Sotva o rok starší než já. Všimla jsem si podoby s princem, kterou sice velice dobře skrýval, ale i tak tam ta podoba byla. Dokonce se podobal i králi. Měl stejné oči, vlasy a rysy v obličeji. Že by králův bastard?

„Ano. Mám pro tebe úkol. Tohle je princezna Elizabeth a ty budeš její osobní strážce. Pokud se jí něco stane, poneseš za to vinu ty,“ vysvětlil mu, ale pohledem o něj ani nezavadil. On se totiž pořád soustředil na mě. Musím pryč. Okamžitě.

„Chtěla bych si prohlédnout svoji komnatu o něco lépe, takže mě, prosím, omluvte,“ řekla jsem a klidila se pryč. Tentokrát mě princ pustil. Zato William mi byl v patách hned, co jsem opustila komnatu. Zastavila jsem se a ohlédla se na něj. Nevšímal si mě a pokračoval dál. Fajn, takže další velice příjemný člověk. Je v Salvetu vůbec někdo, kdo se nechová jako kus ledu? Tak o tom silně pochybuji.

„Jak to, že jsi podobný princi?“ zavolala jsem na něj a seběhla schody. Přidala jsem do kroku, abych ho dohnala.

„Jsem jeho příbuzný.“

„Rozveď to trochu víc, tohle mi nestačí,“ napomenula jsem ho okamžitě. Takže to bude králův bastard. Jemu vadí, že si jeho manželka našla někoho jiného a měla s ním dceru a sám má bastarda. A možná ne jednoho.

„Můj otec je hrabě Mattheas. Královo dvojče. Tudíž jsem princi podobný. Ale protože král tvrdil velké radě, že je z dvojčat starší, tak se stal králem a můj otec byl odsunut do hradu Mioniel v západoříší. Ze mě si princ udělal svého sluhu. Stačí princezně taková odpověď?!“ vyjel na mě. Už nepochodoval napřed, ale zastavil se a naštvaně mi hleděl do očí. Tak on to není bastard? Škoda… Ale nemusel by se ke mně takhle chovat.

„Ano, stačí, ale chtěla jsem jen, abys trochu rozvinul svou odpověď. Nemusíš na mě hned řvát,“ přistoupila jsem na jeho hru a nasadila stejný tón hlasu. Nenechám nikoho, aby na mě takhle vyjížděl. Obzvlášť když je to bezdůvodné. Rázně jsem kolem něj prošla a vydala se pryč.

„Ó, tak za to se princezně velice omlouvám. No, ale zvykej si. Já nikdy nebudu chovat úctu k člověku, který je zasnoubený s princem, protože on nemá být král, to já. Já jsem syn staršího z dvojčat!“ zařval na mě a já se okamžitě zastavila. Ten hlupák si snad myslí, že jsem s tou svatbou souhlasila.

„Ach ano, drahý Williame. Já jsem totiž úplně nadšená z toho, že si tvůj princ podrobil moji zemi a udělal si ze mě svoji snoubenku. Zřejmě ti to nedochází, ale já ho také nenávidím, tak si laskavě přestaň vybíjet svoji zlost na mně,“ odvětila jsem a snažila se mírnit svůj rozzuřený hlas a svrbění v ruce, jak jsem měla chuť jednu mu vrazit. Sklopil hlavu a trhavě se nadechl. Vypadal, že nad něčím váhá. Založila jsem si roce na prsou. Po chvilce zvedl hlavu.

„Omlouvám se, princezno. Nevěděl jsem, že si zotročil vaši zemi a odtáhl vás sem nedobrovolně. Řekl mi, že jste s jeho návrhem souhlasila,“ omlouval se mi. Skoro mi vyrazil dech, ale ne proto, že se omluvil, ale proto, že si princ vůbec dovolil tvrdit, že jsem souhlasila.

„Omluva přijata. Vysvětli mi to s těmi dvojčaty,“ pobídla jsem ho mírně a pokračovala v cestě. On mi vysvětloval důležitou věc, o které nejspíš ví jen hodně málo lidí. Dorazili jsme do mojí komnaty. Nia někam zmizela a s ní i moje staré oblečení. Posadila jsem se do křesla pod oknem.

„Slibuji ti, že ti pomohu dostat se na trůn, ale budu potřebovat pomoc,“ promluvila jsem a přerušila to hrobové ticho, které v pokoji vládlo.

„Má paní?“ zeptal se.

„Potřebuji pět lukostřelců. Ne! Deset… To bude stačit,“ uvažovala jsem nahlas.

„Má paní?“ zopakoval o něco důrazněji. Ďábelsky jsem se usmála a pokynula mu rukou, aby se posadil. Jestli je tohle fraška, Liz, tak se ten tvůj plán nepodaří, ozvalo se mé ustrašené já.

„Dobře mě poslouchej,“ řekla jsem Williamovi a začala mu líčit svůj plán.  

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 27. kapitola: