OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 26. kapitola

02.11.2014 (13:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1177×

Nick

Ta žena na mě zírala. Pořád. A najednou se vydala ke mně. Vypadala jako služka z hradu, měla na sobě obyčejné šaty a v ruce držela něco, co bylo nejspíš velice důležité. Došla až ke mně, strčila mi to do kapsy kalhot a odešla. Ještě, než to udělala, zašeptala: „Od princezny Elizabeth.“ Ztratila se v davu a i mě někdo táhl pryč. Otočil jsem se na dotyčného a zjistil, že je to ten, který si mě koupil. Tak tohle bude zajímavé. Dotáhl mě k vozu, přivázal provaz k prknu a pak i k provazu, který poutal moje ruce. Lionel už stál vedle mě. Přímo vraždil toho muže pohledem, když kolem něj procházel a nasedal si na vůz. Ten osel, co ho táhl, musel použít hodně síly, aby toho starého tlustého dědka vůbec uvezl. Mělo to jedinou výhodu, nejel tak rychle, abychom museli běžet.

„Na noc tady zastavíme!“ zařval na nás ten dědek. Seskočil z vozu a odběhl do lesa. Ani se neobtěžoval dát tomu oslovi vodu. Nebo ji dát nám, protože my jsme byli po skoro desetihodinové cestě naprosto vyprahlí. Posadil jsem se na zem a s velkými obtížemi vytáhl tu věc, kterou mi neznámá žena strčila do kapsy. Byl to dopis. Dopis od Liz. Zkřehlými prsty jsem rozbalil papír a začetl se do něj. Ten muž se vrátil s náručí klacků a dopis mi sebral.

„Vrať mi to, hned!“ řval jsem na něj. Záludně se usmál a hodil dopis do právě rozdělaného ohně. A to jsem si přečetl jenom tři věty!

„Co to bylo?“ zeptal se mě šeptem Lionel. Podíval jsem se na něj a pak na toho dědka. Kdybych měl meč, nebo třeba dýku, už by tady nebyl.

„Dopis od Liz,“ vysvětlil jsem mu a pokusil si rozvázat ruce. Jenže to nešlo.

Liz

Seděla jsem na posteli a sledovala ty rudé šaty, které jsem si na sebe měla obléct. Ne, že bych už ze sebe nechtěla shodit ty roztrhané a hlavně zkrvavené šaty, ale zase se mi nechtělo navlíkat se do tohohle. Tak jsem čekala, až se vrátí Nia, kterou jsem poslala na trh s otroky, aby předala dopis Nickovi. Mohla jsem jen doufat, že ho místo toho nepředá Veraginovi. To by nedopadlo dost dobře. Spíš by to byla katastrofa.

„Povedlo se, princezno,“ ozvala se Nia a nakoukla dovnitř. Naznačila jsem jí, aby vešla a zavřela.

„Koupil ho jeden velice bohatý sedlák a odvedl ho z města. Bydlí v severní části země. U města Frainlen,“ pokračovala a zpod pláště vytáhla mapu. Roztáhla ji na stole a ukázala mi to město.

„My jsme tady, princezno. A sem cestují oni.“ Prstem přejela po cestě k tomu městu.    

„Dobře, dostal ten dopis?“

„Ano, má paní.“ Přikývla jsem a lehla si na postel. Nia už se zase věnovala spravování oblečení. Netuším, proč používala na černý plášť zlatou nit, ale kecat jí do toho nebudu, protože já sama bych si to nikdy nezašila.

„Odkud vlastně pocházíš, Nio?“ zajímala jsem se. Zvedla ke mně smutný pohled, ale hned ho zase sklonila.

„Z Laureintie, má paní,“ vysvětlila mi a dál se věnovala šití. Raději jsem se už na nic neptala, vypadalo to, že tohle téma je pro ni dost citlivé. Přemýšlela jsem nad mým plánem, jak se pomstít. Nejdřív si musím Veragina omotat kolem prstu. Pak…  Dveře se hlasitě rozrazily. Tady někdo nežije pro nic jiného než mi způsobit srdeční zástavu. Irian přejížděl pohledem komnatu, až zastavil u mě.

„Proč ještě nejsi převlečená? Princ tě chce vidět!“ vyštěkl na mě, popadl ty rudé šaty a vrazil mi je do ruky. To si princ neumí přijít sám?

„Nechci se převlíkat do šatů.“

„Elizabeth! Okamžitě se převlékni a neštvi mě,“ zavrčel a znovu mi vrazil ty šaty do ruky, protože jsem je odhodila na postel. Popuzeně jsem mu oplatila pohled a zvedla se z postele. Pořád se neměl k odchodu.

„Mohl bys zmizet? Před tebou se převlíkat rozhodně nebudu,“ nakázala jsem mu zamračeně. Naštvaně se na mě podíval a odkráčel pryč. Začala jsem si pomalu rozepínat knoflíčky od košile a Nia mi okamžitě přispěchala na pomoc. Zašněrovala mi šaty a chtěla mě učesat. To jsem jí nedovolila a odkráčela na chodbu. Irian se opíral o stěnu a obdivně pozvedl obočí, jen co mě uviděl. Beze slova se odlepil od stěny a vydal se chodbou dál. Neochotně jsem ho následovala, ale šla jsem tak pomalu, že na mě musel pořád čekat.

„Mohla bys pohnout? Princ čeká,“ zavolal na mě, když se zastavil u schodů. Zvedla jsem hlavu a probodla ho pohledem.

„To bych nemohla! Princ si bude muset zvyknout, že nejsem pes, který přispěchá na zavolání. Půjdu tak rychle, jak budu chtít a ty ani princ mi nebudete rozkazovat.“ Výhružně jsem mu zabodla prst do hrudi. Změřil si mě pohledem a pak mě klidně popadl za ruku a táhl do schodů.

„To ty si budeš muset zvyknout. Ženy tady nemají stejná práva jako muži. Takže ti princ může rozkazovat, jak je mu libo,“ vysvětlil mi, když vstoupil do dalšího patra. Znechuceně jsem si prohlížela jeho záda a přemýšlela jak reagovat.

„To sice může, ale já ho nemusím poslechnout,“ vyhrkla jsem první věc, co mě napadla. Otočil se na mě, v očích mu pobaveně jiskřilo.

„Věř mi, budeš ho poslouchat. Že se staneš jeho manželkou, neznamená, že tě nemůže potrestat. A ty jsi dost chytrá na to, abys poslouchala a nemusela být zbičovaná,“ podotkl a pustil moji ruku. Tahle země se mi hnusila pořád víc. Vlastně každou vteřinou jsem byla zhnusenější z toho, kam jsem se dostala. Irian mě se zájmem pozoroval. Pohladil mě po tváři.

„Co je ti?“ zeptal se přitom. Setřásla jsem jeho ruku a o krok ustoupila.

„Nedotýkej se mě!“ zařvala jsem na něj. Dveře na konci chodby se otevřely a z nich vyšel Veragin. Došel až k nám a přitom si mě zálibně prohlížel.

„Iriane, už můžeš jít,“ povolil mu a natáhl ke mně ruku. Přijala jsem ji a společně jsme vešli do jeho komnaty.

Alexandr

Seděl jsem v kajutě naší královské lodi a zaujatě přejížděl dýkou po mapě. Snažil jsem se, abych z ní neudělal kousky, ale moc se mi to nedařilo. Byl jsem naštvaný. Na sebe. Protože jsem nedokázal ochránit princeznu. Dovnitř vešla matka a posadila se vedle mě na postel.

„Složil jsi snad slib mlčení? Nebo je nějaký jiný důvod, proč jsi celý den nepromluvil a ani se neukázal na palubě?“ zeptala se mě starostlivě a položila mi ruku na rameno. Podíval jsem se na ni. Zase se o mě starala, měl jsem pocit, že pro ni budu i ve čtyřiceti malý kluk, který potřebuje držet za ručičku.

„Přemýšlím,“ odpověděl jsem jednoduše a znovu jsem se zaměřil na mapu.

„A to nedokážeš mluvit a přemýšlet najednou? Mám o tebe strach, Alexandře,“ zvolala zoufalým hlasem.

„Mluvení ruší myšlenky. A obzvlášť, když jsou ty myšlenky důležité a tíživé.“

„Máš tíživé myšlenky? Možná by pomohlo, kdyby ses mi svěřil,“ navrhla mi a znovu mě chytila za ruku.  

„Myslím, že ne.“

„Alexandře, nebuď jak malý a prostě mi to řekni,“ dotírala na mě a naštvaným tónem hlasu mi jasně dávala najevo, že nechce slyšet nic jiného než důvod mé mizerné nálady. Přemýšlel jsem, co jí říct a jak jí to říct.

„Ty ji miluješ, že ano?“ zvolala najednou vševědoucně. Udiveně jsem vzhlédl.

„Koho?“

„No princeznu Elizabeth. Koho asi jiného? A pověz mi pravdu.“ Chvíli jsem mlčel.

„Ano,“ zašeptal jsem tak potichu, že to sotva slyšela. Její úsměv pohasl a zoufale sklonila hlavu.

„Víš, že se o ni nemůžeš ucházet, když Tarsilské království porušilo tu smlouvu?“

„Vím…“  

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 26. kapitola: