OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 23. kapitola



Princezna bojovník 23. kapitolaCesta do Salvetu. A Alexandrův a Antoniův osud.

Nick

 

Ten voják mě dotáhl až k řadě našich vojáků. Všichni klečeli a za nimi stáli Salveťani. Srazil mě na kolena a pak si stoupl za mě. Na zádech jsem cítil špičku jeho meče. Sklonil jsem hlavu, která mě strašně bolela. Snažil jsem se popadnout dech, který se mi z nějakého neznámého důvodu nedostával. Možná to bylo kvůli tomu, co se stalo za posledních deset minut. Na zem vedle mě dopadl další muž, netušil jsem, kdo to je, protože jsem ještě neposbíral sílu na to zvednout hlavu, a tak jsem z něj viděl jen kolena.

„Nicku,“ oslovil mě známý hlas. S velkými potížemi jsem zvedl hlavu, zamrkal jsem, abych si projasnil vidění, a podíval jsem se na Lionela.  

„Ty vypadáš strašně,“ poznamenal, když si prohlédl moji strhanou, zkrvavenou a špinavou tvář.

„Taky tě rád vidím, Lioneli,“ prohlásil jsem trpce a podíval jsem se na svoji nohu, která pořád hodně krvácela. Pomalu se mi do ní vracel cit a já s ní mohl hýbat.  

„Vždyť já tě taky rád vidím, ale vypadáš, jako bys měl za pět minut umřít,“ vysvětloval a na tváři vykouzlil ten nejkyselejší úšklebek, co jsem kdy viděl.

„Umřu ještě dřív…“ začal jsem, ale pak jsem uviděl Liz. A Iriana. Nesl ji v náručí a ona vypadala jako mrtvá. Chtěl jsem se k němu rozběhnout a na místě ho zabít, ale jen co jsem se pohnul, dostal jsem velkou ránu mečem do hlavy. Takže místo běhu jsem ležel, tvář zabořenou v mechu a vykašlával jsem krev. Lionel se mě pokusil zvednout a posadit, ale dalo mu to docela zabrat, protože jsem byl zatěžkaný brněním.

„Jsi v pořádku?“ ptal se mě, když se mu povedlo konečně mě posadit. Utřel jsem si z brady krev, která vytékala z roztrženého rtu.

„Ne, to nejsem a nejspíš už nikdy nebudu,“ zavrčel jsem, ale Lionel nejspíš nepochopil, jak to myslím.

„Proč?“ zeptal se.

„Mysli!“

„Promiň, ale teď nejsem ve stavu na přemýšlení,“ odvětil s úšklebkem.

„Oni ji odvedou a já už ji nikdy neuvidím,“ vysvětlil jsem mu. Vypadal, že neví, co mi na to má říct.

„Budeš se s tím muset smířit,“ zamumlal po chvíli. Zabodl jsem se do něj pohledem.

„Nikdy!“ zasyčel jsem tvrdohlavě. Zvedl ke mně pohled a soudě podle úšklebku na jeho tváři jsem musel opravdu vypadat. Kolem brady už mi zase tekl potůček krve. Už chtěl něco říct, ale vyrušil ho příchod toho salvetského hajzla. Ty blonďaté vlasy mu trčely do všech stran a na tváři mu zářil samolibý úsměv.  

„Nickolasi, už nám zase zlobíš? Nejsi na to už trochu starý? Nezapomínej, že je ti dvaadvacet let,“ vysmíval se mi. Měl jsem co dělat, abych zadržel tu strašnou chuť vrhnout se po něm a uškrtit ho.

„Pověz mi, co si myslíš, že se s tebou teď stane?“ pokračoval a já jsem mu raději neodpovídal.

„Mám pro tebe návrh. Můžeš se přidat na naši stranu, být mým dobrým služebníkem a pak bych z tebe mohl udělat rytíře…“ mluvil princ a já k němu zvedl rozzuřený pohled.

„A být zrádce?! Jenom srab, který se schová do kouta, když se blíží nebezpečí. Jako krysa! To radši zemřu!“ zařval jsem na něj. Jenom zaskočeně zamrkal a pak kývl na vojáka za mnou.

„Zvolil sis to sám,“ promluvil ke mně a pak k vojákovi: „Odveď ho na loď s otroky a tohohle taky.“ Tím myslel Lionela. Vojáci nás dovlekli až k velké lodi a dostrkali nás na palubu. Ještě jsem se ohlédl, ale to jsem neměl dělat. Viděl jsem velkou skupinu lidí. Bylo jich skoro sto a stáli v řadě. Před nimi byl stejný počet lukostřelců, kteří na ně zrovna mířili. Šípy opouštěly tětivy a zabíjely ty bezbranné lidi. Odvrátil jsem pohled. Radši jsem se podíval na loď kotvící hned vedle té, na které jsem stál. Byla obrovská, zdobená zlatem. Okolo zábradlí měla řady štítů. Vypadala jako královská galeona. A nejspíš i byla, protože jsem viděl, jak na ni nastupuje ten princ. Vojáci nás mezitím dotáhli k muži, který na lodi velel. Bylo to jako tvrdá rána do srdce, když jsem musel padnout na kolena před vlastním otcem.

 

Liz

 

Probírala jsem se pomalu. Velice pomalu. Pamatuji si, jak mě Irian praštil dýkou do hlavy. Pamatuji si i to jeho trapné promiň, které při ráně pronesl. Poslední dobou pořád dostávám rány do hlavy. Zamrkala jsem a promnula jsem si oči. Posadila jsem se na posteli. Byla jsem zavřená v nějakém divném pokoji. Podívala jsem kolem a zjistila jsem, že to není pokoj, ale kajuta. Měla taková malá okénka a každou chvílí se přes ně převalila veliká vlna. Moře bylo hodně rozbouřené a vlny vysoké. Neovladatelně jsem se roztřásla pokaždé, když vlna narazila do lodi. Posadila jsem se zpátky na postel a přes ramena jsem si přehodila velkou, huňatou přikrývku. Kromě postele byl v kajutě ještě stůl, který se každou chvílí posouval z místa na místo, židle a skříň. Přitáhla jsem si kolena k bradě a objala jsem je. Chvíli jsem tam tak seděla a zírala do blba, než jsem se znovu položila na postel a přikryla jsem se druhou přikrývkou. Chtěla jsem usnout, ale v téhle situaci to byl trochu tvrdý oříšek. Přece jen spát na rozbouřeném moři, kde se s vámi všechno houpe a vy máte veliký problém s tím, abyste zůstali v posteli. Zrovna jsem se praštila hlavou do zdi a v duchu jsem si nadávala. Chytila jsem se obou stran postele, ale nebylo mi to nic platné, protože jsem brzo spadla na podlahu. Otráveně jsem se posadila a mnula jsem si potlučenou hlavu. Opřela jsem se o zeď a zavřela jsem oči.

Probralo mě, když se rozrazily dveře do kajuty, kterou jsem obývala. K mému překvapení to byl Alexandr. Když mě uviděl, rychle ke mně poklekl.

„Jste v pořádku?“ zeptal se mě.

„Ne, ano… já nevím,“ mumlala jsem a vrtěla jsem hlavou. Posadil se vedle mě a přetáhl mě k sobě na klín.

„Klid… jen klid,“ uklidňoval mě, jenže se mu to moc nedařilo. Neovladatelně jsem se třásla. Cítil to a pohladil mě po zádech. Byla jsem ráda, že je tady.

„K… kde jsme?“

„Na lodi salvetského prince,“ vysvětlil mi. Roztřásla jsem se ještě víc. Znovu mě pohladil po zádech. Jenže v tu chvíli se dveře rozrazily znovu a dovnitř vtrhl Irian. Přejel po nás pohledem a pak mě chytl za ruku a vytáhl mě do stoje. Dovnitř vešli dva vojáci a ty vytáhli ven Alexandra.

„Co to, sakra, provádíš, Liz?“ zasyčel na mě a shodil mě na postel.

„Co je ti do toho,“ vrčela jsem na něj a znovu jsem se postavila a vzdorně jsem se mu zahleděla do očí. Nečekaně mě chytl, objal kolem pasu a pokusil se mě políbit. Ale já jsem se mu mrštně vykroutila dřív, než to stihl, a vyběhla jsem na palubu. On byl hned za mnou. Rozběhla jsem se k přídi. Ale rychle jsem se zastavila. Stál tam salvetský princ a Alexandr s Antoniem. Vydala jsem se k nim.

„To ses už probrala, princezno?“ zeptal se mě princ Veragin.

„Co se děje?“ ptala jsem se, zaskočeně. Alexandr i Antonio klečeli na palubě. Dva vojáci každému tiskl meč ke krku.

„Chystá se nás popravit,“ vysvětlil mi Antonio.

„Cože?! Zbláznil jste se? Chcete, aby vás jejich rodiče zabili?“ řvala jsem na Veragina.

„Nemůžete je zabít,“ pokračovala jsem a jemu tváří mihl ďábelský úsměv.

„Dobře… tak dobře. Připlujte k tomu ostrovu!“ zavolal na námořníka, který stál u kormidla.

Brzo jsme zakotvili u ostrova. Princ nechal Alexandra a Antonia vysadit na ostrově.

„Poraďte si sami, jak to dopadne s vaším životem," zavolal na ně a pak odkráčel. Irian, který stál vedle mě, se nepřestával smát. Od opasku jsem mu nenápadně vytáhla dýku, meč a pak i měšec se zlaťáky. Rychle jsem se rozběhla k zábradlí a hodila jsem je na ostrov. Meč chytil Alexandr a s tím i měšec. Dýka skončila v Antoniově ruce. Irian ke mně rozzuřeně došel, popadl mě za ruku a táhl do kajuty. Ještě jsem slyšela, jak na mě Alexandr volá, ale nerozuměla jsem mu.      


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 23. kapitola:

2. simapj přispěvatel
14.09.2014 [15:30]

simapjKaithneLell, moc ti děkuji za komentář. Emoticon
Dvěma slovy, s Liz to dopadne velice zajímavě. Stejně tak i Nickem. Antonio ani Alexandr nezemřou, to bych jim neudělala. Emoticon Další kapitola by tu mohla být do konce příštího týdne. Mám ode dneška počítač zase sama pro sebe a tak budu moct psát a nikdo mě nebude rušit. Emoticon Emoticon Emoticon

1. KaithneLell přispěvatel
14.09.2014 [13:38]

KaithneLellJsem docela zvědavá, jak to dopadne a co se stane s Liz Emoticon
Chudák Nick, jeho vlastní táta, ach jo. A Alexandr s Antoniem, doufám, že je na tom ostrově nenecháš zemřít, když už jim Liz tak pomohla. Ale jinak Emoticon Těším se na další kapitolu. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!