OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 11. kapitola

30.05.2014 (14:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1167×

Nick

Díval jsem se na ni a se strachem svíral její malou ručku. Uběhl týden od té doby, co Liz střelili šípem, který byl otrávený výtažkem z rostliny tionarionu, byl to nejúčinnější jed a ta rostlina rostla jenom Tarsilském království. Když někdo tuto rostlinu chtěl, musel zaplatit obrovskou sumu zlaťáků. Fungovalo to tak, že ten výtažek člověka oslabí natolik, že ztratí vědomí, potom ho udržuje v bezvědomí, a jed po maximálně dvou týdnech začne sžírat vnitřnosti, otravovat krev a zpomalovat srdce. Navíc, toho jedu se dalo zbavit jenom, když byl člověk probuzený. To bohužel Liz nebyla.

„Pokud se do dvou dnů neprobere, začne jed působit v plné síle a už jí nebude pomoci,“ řekl královský lékař, který se teď skláněl nad Liz. Odhrnul jí šaty z ramene, do kterého se zabodl šíp, a nalil na něj nějaké kapky. Nevěděl jsem, co by bylo pro Liz příjemnější. Kdyby zemřela, nebo kdyby musela podstoupit vymítání jedu z těla, které je ta nejbolestivější věc na světě. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby přežila, ale já ji nechtěl vidět trpět.

„Nemůžete nějak zařídit, aby se probrala?“ zeptal se král Takron lékaře. Ten jen zakroutil hlavou.

„Bohužel, Výsosti, kdybych mohl, tak už princezna čile běhá po hradě, ale ona musí s tím jedem bojovat sama, já jí ho mohu dostat z těla, až když nabude vědomí,“ vysvětlil králi lékař. Princové Alexandr a Antonio stáli kus od postele a ani jeden nic neříkal.

„Bohužel, králi, vypadá to, že princezna dostala horečku, teď mě, prosím, omluvte, zkusím pro princeznu namíchat něco, co by jí pomohlo s probíráním,“ řekl lékař, uklonil se králi a odešel.

„Je neschopný,“ postěžoval si král, jen co se za lékařem zavřely dveře.

„Výsosti, je připravený oběd,“ řekla drobná služebná, která vběhla do komnaty, a ukláněla se králi i princům. Možná, že se uklonila i mně, ale já jsem jen upřeně pozoroval Liziino nehybné tělo. Tolik jsem si přál, aby se ty oči zase otevřely. Abych znovu slyšel její hlas, i kdyby mi třeba nadával.       

„Dobře, běž už,“ rozkázal služce král a obrátil se na mě.

„Nickolasi, měl by sis jít odpočinout,“ nabádal mě král.

„Ano, můj pane,“ odvětil jsem, ale vážně jsem to nemyslel. Nehodlal jsem se hnout z téhle komnaty, nehodlal jsem se hnout od téhle postele. Král odešel i s princi. Znovu jsem se podíval na Liz. Vypadala příšerně, ale zároveň nádherně. Neztrácela svoji krásu, pořád měla krásné rysy v obličeji. Dlouhé černo-hnědé vlasy. Ale zároveň byla pobledlá a vypadala hubeněji. 

„Nesmíš mi umřít, nesmíš,“ zašeptal jsem, ale nečekal jsem odpověď. Ještě víc jsem jí stiskl ruku a doufal, že otevře oči. Dál jsem na ni zíral. Všechno to byla moje vina. To já jsem chtěl, aby přišla ke starému městu. Měl jsem ji hlídat a chránit, a já to neudělal. Zpomaleně dýchala. S každým vydechnutím se její dech zpomaloval. Pokaždé mě přepadal strach, že tenhle výdech je její poslední. Naposledy jsem stiskl její ruku, protože jsem musel opravdu odejít, musel jsem jít na hlídku. Jemně jsem ji držel za ruku a díval se na ni. Něco mi jemně a slabě stisklo ruku. Byl to sotva postřehnutelný stisk. A i přesto jsem si ho všiml a na tváři se mi rozlil šťastný úsměv. Pomalu začala zvedat víčka svých očí. Pak překvapeně zamrkala. „Žiješ,“ vydechl jsem s úlevou, ale zároveň mě pohltil další strach. Strach, jestli Liz zvládne vymítání jedu.

„Neměla bych?“ zeptala se mě tichounkým, slabým hlasem. Zamračil jsem se.

„Jistěže bys měla, ale…“ začal jsem pomalu, ale přerušila mě.

„Mám v těle jed, že?“ zeptala se a zrak upírala k prosklené střeše. Po chvilce dodala: „Jed z tionarionu,“ dořekla a upřela na mě pohled.

„Jak to víš?“ nechápal jsem její skvělý odhad.

„Zavinila jsem si to sama, měla jsem tehdy Lemu poslechnout, měla jsem vědět, že se mi Lukran pomstí,“ vysvětlila mi. Jemně jsem ji pohladil po tváři.

„Ty za nic nemůžeš, přísahám ti, že až najdeme toho, kdo to udělal, osobně ho zabiju,“ řekl jsem odhodlaně.

„Nicku, nemůžeš zabít prince, vždyť to víš,“ pronesla tichounce.

„Musíme z tebe dostat ten jed, teď počkej a hlavně zase neomdli,“ rozkázal jsem jí mírně a vydal se ze schodů.

Rychle jsem otevřel velké, zlaté dveře od sálu a vběhl do něj. Král i princové se na mě zvědavě otočili. I když měli na stole obědy, nikdo z nich nejedl.

„Co se děje, Nickolasi?“ zeptal se mě smutným hlasem král. Ještě chvíli jsem popadal  dech.

„Princezna… princezna, ona se probrala,“ vysvětlil jsem jim.  

„Vojáku, sežeň lékaře, hned!“ rozkázal král vojákovi, který stál na hlídce. Ten hned vyběhl ze sálu. Král vyrazil z hlavní síně a princové za ním, já se hnal taky rychle za nimi.  

„Elizabeth, díky bohům, žiješ!“ zvolal král radostně, jen co uviděl svoji dceru, teď již plně probranou.

„Proč to slyším už podruhé?“ zeptala se zmateně. Král se na svou dceru usmál.

„Neboj se, už to neuslyšíš,“ ujistil ji. Vtom už do dveří vtrhl lékař a hnal se po schodech nahoru k Liziině posteli.

„Princezno, vy mi dáváte zabrat, zrovna jsem pro vás vymyslel lék na to, abyste se probrala, a vtom do dveří vtrhne voják a povídá, že mě volá král, protože se princezna probrala,“ začal jí vykládat. „No, teď musíme udělat důležitější věc, princezno, musíme z vás dostat ten jed, takže potřebuji dva pomocníky. Ty, Nickolasi, a třeba vy, princi,“ řekl doktor a ukázal na mergolenského prince. „Ostatní, prosím, odejděte,“ řekl lékař a začal si připravovat náčiní.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 11. kapitola: