OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběhy mého srdce 2

31.12.2009 (14:00) • angbee • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1316×

Vítr a déšť, i slunce, to jsou živly silné.
Pomocné lidu, však i ve zkáze mohou býti pilné.
Tak vlastně není živlů horších, nežli počasí.
Počasí a všechno z přírody.
To ostatní se dá předvídat a ovlivnit.
Přírodní živly už způsobily horší nehody.
A ač se zdá někdo jak hurikán silný a svobodný též.
Nikdy nezpůsobípotopu, není to déšť.
Chcem –li, aby události v náš prospěch se hnuly, vždy je možnost lid podplatit, podmanit své vůli.
Ale matku Zemi jen ztěží podplatíme.
Ona nám dala vše.
Co my o ní víme?
Nic a pouhou prázdnotu, co zaplňuje temnotu, tu můžeme jí dát.
A pak se ptát.
Co ještě udělat?
Bez toho, že potrestáme sebe, přírodu však nejde potrestat.

Všechno kolem famfrpálu

Když stín se sklání nad polem a přistupuje moc večera, svět kouzelníků v Anglii mezi všechny mudly zasahuje víc, než by si jen zlomkově dokázali představit. Představit si to přes svou zabedněnost nedokážou ani Dursleyovi a ti o kouzelnickém světě vědí a kdyby chtěli, mohli by mnohem víc. Vychovávají nejslavnějšího nezletilého chlapce současnosti.
Ačkoliv si zřejmě myslíte, že se teď začneme zabývat právě tímto chlapcem, širokým obloukem ho mineme. Vlastně ne zas tak širokým. Mineme ho obloukem délky, jako je vzdálenost asi jednoho stanu se zahrádkou k cestě plné kouzelníků. Ale až za nějakou chvíli.

Já nezapomínám, kterými osudy se máme zabývat.

Pro nás jsou hlavní cesty jedné drobné, půvabné čarodějky.
Na vlákno jejího osudu se napojíme o tři dny později, než jsme skončili minule. O tři výjmečně nevýznamné dny.

„Kdy už tam konečně budeme?“
„Nevím, mudlové jsou sice v mnoha ohledech geniální, ale nad kolonami si poradit nedokázali.“
„Je to hrozná cesta.“
„Já vím, já vím.“ Tento krátký rozhovor uskutečněný šeptem se odehrával mezi Cho a jejím otcem. Právě se nacházeli v mudlovském autobuse na nějaké rozkopané dálnici. Cesta byla opravdu hrozná. A tak o pár vteřin později dívka začala zase mluvit.
„To se opravdu tolik bojíte asistovaného přemisťování semnou?“
„Beruško, dobře víš, že to tak není.“
„A jak asi?“
„Buď v klidu. Za pár, ehm, okamžiků se dostaneme k přenášedlu a pak už bude naše cesta primitivní a po kouzelnicku klasická.“ A její otec se vřele usmál.
„Kdybych neměla na klíně tu mamčinu kočku, asi bych šla toho řidiče osobně uškrtit.“
„Promiň, ale to by ti stejně nepomohlo. Maximálně by tě vykázal ven a ty bys mohla zkusit utíkat. Třeba by to bylo rychlejší…“
„Stejně za všechno může ministerstvo!“
„Ticho“ napomenula ji matka opatrně a konečně tak promluvila.
„Kdyby neumístili to zatracené přenášedlo tak daleko od našeho domu!“
„Mladá dámo, tady končíš. Uklidni se na chvilku, ještě to někdo uslyší a začnou si o nás myslet, že jsme blázni. A kdyby někdo z ministerstva umístil přenášedlo blíž k našemu domu, stejně by ti to nepomohlo.“
„Jak NEPOMOHLO?“
„Našla by sis něco jiného, na co si stěžovat. Navíc není zase taková legrace skrýt po světě stovky a tisíce přenášedel. Začínám litovat, že jsme se tě sem s maminkou brali.“ A tak mladá dívka zase hodnou chvíli mlčela. Zatím přemýšlela o famfrpálu – kdopak asi vyhraje, a o přátelích, které tam možná potká. Snad tam budou její kamarádky, Cedric tam bude určiitě a možná tam bude i Harry se svými „kumpány“ . Ne, že by jí na něm záleželo, ale bylo jí ho líto. Prý bydlí u nějakých šílených mudlů. Kdo ví, jestli ho na tak důležitý turnaj pustí!

O sedadlo vedle seděla paní Changová. Kdyby věděla, na co Cho myslí, nejspíš by se začala hlasitě smát. Ne, že by jí připadal směšný osud Harryho Pottera, ale Cho opravdu nebude moci strávit nějakou slušnou dobu se svými přáteli. Spíš se trápila s tím, jak postaví ten šílený stan a jestli nebudou moc nápadní. Když ho s manželem kupovali, kladli mudlovi ve sportovních a turistických potřebách Kamzík na srdce, že jsou začátečníci a spíš než na velikosti jim záleží na jednoduchosti manuálu a na počtu tyčí. Přesto si ve vaku vezli cosi, co bylo samozřejmě začarované, takže to vevnitř mělo něco přes dvacet pět metrů a nacházela se tam předsíňka, dvě ložnice, koupelna a společenská místnůstka s kuchyňslým koutkem, ale sestavení bude horor! Nechápala, jak se mudlové po takové spoustě práce mohou obejít s tak malým prostorem! 

Pan Chang o další sedadlo dále smýšlel podobně. Jak se ztrapní před manželkou a dcerou, až si s tím proradným turistickým příbytkem nebude vědět rady! Skoro mu to zkazilo radost z vyhlídky na výjmečný zápas, ve kterém bude irský tým.

Když po dlaších dvou hodinách úmorné (no, ona přece jen nebyla tak úmorná, ale Changovým tak skoro připadala) cesty vystoupili z autobusu.
„Tak,“ začal pan Chang „autobusová zastávka je na kraji města, ale pro všechnu bezpečnost je přenášedlo ukryto ještě o dvě míle dál v přírodě. Čeká nás krásná cesta v krásném počasí.“
„Ale miláčku, s těmito zavazadly? Nic takového jsi neříkal!“ Paní Changová byla zjevně nespokojená. A cetsa vůbec nebyla příjemná. V úporném vedru a v šíleném terénu, kde nebylo slyšet nic jiného, než nespokojené brblání ženy a dívky a bzučení hmyzu by to snad ani jinak nešlo.
A když konečně došli na určené místo, zjistili, že už na ně ostatní kouzelníci přidělení ke konvici nečekali a prostě odletělli. Naštěstí jim tam zbyl náhradní očarovaný předmět – protivné malé hodiny, které je napřed důkladně seřvaly za to nehorázné zpoždění.

Po další hodině už byli v kempu a zapsaní a potýkali se se stanem. Teda, spíš oba dospělí se s ním potýkali a Cho přešlapovala na místě, pozorovala okolí a občas jim podala nějaký ten šroubek. Zahlédla například otce Marietty, pitomce Skrka, madame Hoochovou a pár dalších. Po chvíli dokonce spatřila Harryho s přáteli! Skvělé! Takže nebude muset trčet v nějaké mudlovské díře. 
Vesele mu zamávala. On na oplátku zčervenal a když se jí pokusil pozdrav oplatit, polil se vodou, kterou nesl. Aha, takže tomu už moc mávat nebudu, pomyslela si Cho.

Po dvou a půl hodinách byl stan hotový, Changovi ho jen zběžně prošli a pak už se setmělo a oni museli na zápas. Cho si nic nestihla koupit, ale třeba to napraví potom.
Ach, už se nemohla dočkat!
V tlačenici před stadionem k ní přiběhla malá skřítka.
„Tohle Vám posílá pan Diggory s přáním velké zábavy.“ A podala jí nový všechnohled!

♥shrnutí povídek♥

Autor: angbee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběhy mého srdce 2: