Příběh z Aithalosu - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Fantasy svět číhá všude kolem, proto se král Deon snaží lidi přesvědčit, že jsou v zemi sami. Jak dlouho budou jeho slovům naslouchat? Kdo se bude snažit svrhnout jeho systém?

10.04.2013 (12:00) • JOin • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 645×

Co by se nám tak mohlo stát? Poslední věc, na kterou Dido pomyslel, než se s Bowem pustili na nebezpečnou cestu do lesa na druhém břehu. Byli rádi, že oba sedí v sedlech, když na koňském hřbetě překonávali řeku, a chvíli nato už byli v lese. Žádná vyšlapaná cestička, jak to Dido znal z okolních lesíků, je nepřivítala. Zato se těšili vůni stromů, jehličí a trávy, vše doprovázené jemným praskáním větví, které způsobily přebíhající srny.

„Podívej!" tiše upozornil Bow, „a kde jsou srny, jsou i lovci." ¨

„To jsme přece my!" odpověděl Dido. Bow se začal smát.

„Tak náš malý Dido najednou vyrostl v lovce!"

Pomalu postupovali hlouběji do lesa. Koně nejevili známky únavy a praskání větviček pod srnami ustalo. Najednou se rozhostilo ticho, jež přerušoval jen zvuk kopyt. Vikiteli začal být neklidný a nadělal tak trochu více hluku, ale Bow se otočil na Dida se stejným bezstarostným výrazem, s jakým vždy hleděl na západ Slunce.

„Kde nejsou srny," než stačil vyslovit další slovo, už padal k zemi svržen podivným stvořením. Z lesa se vynořovala další a další, jedno tlouklo Bowa do hlavy a další se vrhlo na Dida. Ještě se bránil dýkou, načež i on upadl do hlubokého nevědomí.

Když se probíral, nevěděl nic. Kde je, co se přesně stalo, jak dlouhá doba uběhla, mezitím co byl mimo. Ani kde jsou koně a jak se odtud dostane. Pomalu začal procitávat. Koně. Ne jeden, byli dva. A druhého měl Bow. Bow!

Jakmile si oči přivykly na příšeří, za něhož byl přivázaný u jakéhosi stromu, zahlédl v dálce postavy. Menší tvory s dlouhými vousy, po zuby ozbrojenými sekyrami a meči úměrných velikostí a žvatlajících podivnou řečí. Bowa zatím nezahlédl. Zato vyslechl zuřivý rozhovor dvou mužíků, na jehož konci vyšel jen jeden živ. Najednou se nějaký objevil za Didem a přicházel k němu. Diderot zavřel oči. Tvor cosi zaječel a za chvíli už na Dida vylévali ledovou vodu. Chlad otřásl celým jeho tělem. Hned otevřel oči a těkal kolem sebe. Začal se klepat, ani ne tak z chladu, jako ze strachu. Kolem něj se nashromáždilo dobrých osm útočníků. Nyní vypadali ještě zuřivěji.

„Yotti!" přikázal jeden a vzápětí se k nim přidal devátý člen. Dva ze skupiny Dida odvázali, a než si stihnul promnout ruce, už mu je zase svázali a vlekli kamsi dále do lesa. Chudák byl celý promáčený, vyděšený, a co víc, ztratil přítele.

Něco uvnitř ho přemohlo a začal plakat. Jak je možné, že se to stalo zrovna jemu? Všichni ostatní pozorovatelé se určitě právě teď nevydávají vstříc smrti, ale učí se číst, psát, počítat. Proč mu jen Heřman Bajle toho osudného dne, na slavnosti Slunce, za doprovodu krásného počasí a vůně čerstvých koláčů nepřiřadil lepšího společníka? Měl vztek. Obrovský vztek, jehož sílu přemáhal jen aktuální pocit strachu.

Ve snaze před smrtí utéct se začal cukat a fláknul sebou přímo do trpaslíka, který ho vedl. Ten to očividně nečekal a při pádu na zem provaz upustil. Neuběhly ani vteřiny, než Dida při zoufalém úprku skolili na zem a svázali od hlavy až k patě. Nemohl se hnout, začal lapat po dechu a srdce mu zuřivě tlouklo. Točila se mu hlava, jeho tělo se třáslo.

„Prosím," koktal. „Odvažte mě, nemůžu dýchat," snažil se říct, přičemž stále lapal po dechu.

* Dido má fobii z uzavřených prostor a nemožnosti se svobodně hýbat

Autor: JOin, v rubrice: Povídky » Na pokračování