OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh naděje 5. kapitola

11.05.2011 (12:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1037×

Kapitola 5: Podsvětí

Všude kolem nás bylo jen prázdno. Cesta, kterou jsem kráčeli, vedla stále hlouběji do tmy.

,,Kam to jdeme?“ zeptal jsem se celý znepokojený. Manu jakoby mě ani nevnímal, jen kráčel.

,,Nikdy jsem nemluvil o své temné minulosti, ale teď ti to vše řeknu a ukážu. Slíbil jsem, že už nebudou žádná tajemství.“ Chodbou najednou procitl velký křik a nářek.

,,Co to bylo?“ lekl jsem se.

,,Neboj se!“

,,Když tě tak teďka vidím, tak ty jsi Manu zlý nebo hodný?“

,,Jsem takový, abych neváhal získat to co chci za každou cenu!“ Chodbou jsme došli ke dveřím, které byly celé zahalené v jaké si černé látce. Manu se ke mě znova rozpovídal.

,,Tady dole se zažívají ty pravý muka!“ Manu se silou opřel do dveří a rozrazil je. ,,Jen vstup!“ řekl. Jeho pohled připomínal bytost, která poprvé vstoupila do neznámého prostředí. Pohledem stále někoho hledal. Hledal a našel.

,,Drahá Miriel!“ Přistoupil k ní a políbí ji na rty. Ona na mě zaostřila pohled a zarazila se. Najednou ale promluvila.

,,Těší mě, vaše výsosti!“ Všichni kolem - bytosti pekla – nechápaly Mirielininu reakci, stejně tak jako já. Manu promluvil ke všem dosti výhružným hlasem.

,,Poslouchejte všichni! Mám zde hosta, takže se k němu budete chovat jako ke svému králi, neboť on jím je!“ Všichni přede mnou poklekly a pronesly jednotných hlasem.

,,Vaše výsosti!“ a opět se zase postavili. Opět se ozvaly ty hrozné zvuky. Manu znejistil.

,,Stráže odejděte!“ pronesl. Prostor kolem nás prořídnul od všech těch bytostí. Čím dál tím víc, mě vše kolem začalo znepokojovat. Děsily mě jakékoli zvuky kolem. I když jsem nechtěl znát odpověď na moji otázku, zeptal jsem se na ni.

,,Co to je sakra pořád za zvuky?“ Manu se ke mě otočil se strašidelně-ďábelským výrazem v očích. Se stejným, jako tehdy ve školy.

,,Ukážu ti jednu z mých zálib. Věř mi, tohle jsi zaručeně ještě neviděl.“ Společně jsme vykročili do dveřích před námi. Byly celé od krve. Vešli jsme. Ztuhl jsem. Všude kolem nás byly po stranách klece a v nich bytosti - teda spíše lidi - připoutáni v řetězech ke zdi. Nic odpornějšího jsem v životě neviděl.
Jeden ze stráží zrovna bodl nůž nějakému chlapci do zad. Manu na něho křikl.

,,Ale no tak, nech ho být, musí zůstat čerstvý jako sníh!“ otočil se zpátky ke mě. ,,Víš, nejraději poslouchám křik a nářek, proto mám vlastní mučírnu. Každý, kterého k nám doneseme, je dokonalý, takže tady u nás může mít i nějakou tu vadu.“  Nechápal jsem. Nechápal jsem všechno tady kolem. Stál jsem jen nehybně na místě a rozhlížel se všude kolem. Všechna ta bolest, bolest, kterou jsem viděl kolem sebe, mě plnila uvnitř vztekem. Vykřikl jsem na Manua od zlosti.

,,Panebože, co to děláš?“ Manu mi ale jen s úsměvem na rtech odpověděl.

,,Bavím se!“ Bavím se? To je důvod této hrůzy kolem?! To je opravdu jeho odpověď?!

,,To je ale divný druh zábavy!“

,,Všichni zde budou tak dlouho, dokud to vydrží!“

,,Proč je ale tak trestáš? Co udělali, že si zaslouží takové chování?“

,,Každý kdo je zde dole se nějak provinil, ale je tedy pravda, že tihle neudělali nic zlého. Zneužívám prostě jen rád svoji sílu! A ke všemu je tohle vše kolem hlavní inspirací pro moje malby! To je má druhá záliba, k té se však ještě dostaneme!“ Dělalo se mi zle, zle z toho všeho kolem.

,,Mohli by jsme už jít? Promiň, ale lidská oběť mi trošku vadí!“ začal jsem naléhat. Manu uviděl můj vystrašený výraz na tváři a kývl souhlasně hlavou.

,,Ale ano, ovšem!“

Konečně jsme vyšli z místnosti plného utrpení a došli chodbou do velkého sálu s obrazy. Omylem jsem na zemi zakopl o barvu z toho všeho rozhlížení kolem a rozlil ji. Manu však nijak nezareagoval, kráčel dál.

,,Víš, naše kultura je posedlá smrtí, proto kreslím mrtvé lidi a ne příšery. Jsem nimi tak uchvácen – živými. Ti dole jsou taky živý, potřebuji z nich vystihnout tu pravou nepředstíranou bolest! To je hlavní důvod mé mučírny.“

,,Cože?“ Nevěřil jsem tomu, co jsem teďka slyšel. To, co mi teď řekl.

,,Jsi příliš mladý na smrt, ale na obraze by jsi vynikl skvěle.“ Manu ke mně zažertoval, ale vzápětí na to změnil svoji náladu. ,,Je to celé ale na hovno!!!“ přistoupil ke stojícímu stolu přímo před ním.

,,Nesnáším to! Vždy, když se takhle proměním, tak se mi to všechno zase připomene!“ Manu pozvedl nůž ze stolu a pevně ho sevřel ve své dlani. Druhou rukou si chytl vlasy a uřízl je. I hned se změnily na krátké. Zbytek vlasů spadl k zemi a stal se z nich popel. ,,Chci abych cítil to co on!“ Otočil se směrem na mě. ,,Výhoda nás mrtvých je, že necítíme bolest, teda alespoň někteří z nás. Jako jediný, mám ze všech ten nejnižší práh bolesti. Kdybych ale tak mohl cítit to, co tenkrát on. On i peklo je pro mě vším! Pche!“

Manu byl celý otrávený ze všeho co řekl, tak stejně i z každého slova, co dále následovalo. Otočil se ode mě a vyšel směrem ke stolku s láhvemi. ,,Nejraději piji jed, tobě ho ale asi nedám jsi přece jenom ještě živý. Máš v sobě skutečné živé tlukoucí srdce.“ Opět se zadíval do dálky předsedou. ,,Mě je jedno co piji, ať je to už voda, víno, krev, jed…“ Než větu jakkoliv dokončil, udeřil sklenicí silně do stolu. Ta následně na to praskla a jed, který sklenici ještě před nárazem plnil, se rozlil po celém stole. Celá jeho levá ruka byla pokryta střepy. Podíval se na ni, zasmutnil a dál pokračoval.

,,Člověk by v této místnosti s černými stěnami měl pocit, že je v hrobce, nemyslíš?“ Byl jsem z jeho chování zmatený až tak, že jsem ze sebe nedokázal vydat ani hlásku.

,,Já, no…“

,,Víš, že černá není ani vlastně barva?“

,,Nechápu.“ Odpověděl jsem.

,,Ve stupnici barev, jde všechno vlastně od bílé…“ opět se zarazil a větu nedokončil. Začal se procházet kolem dokola. I já jsem se konečně hnul z místa a došel k jednomu z obrazů. Zaujalo mě to, co bylo namalované na plátně.

,,Co je tohle za obraz?“ Manu přestal chodil v kruhu. Zastavil se a otočil se na mě.

,,Tenhle? Na tom obrazu je pět andělů, kteří byli vyhnáni z nebes.“ Na obraze byla ale i jedna, jediná černá postava. Manuův hlas se poprvé, za tu celou dobu změnil na klidný.

,,Vidíš to?“ zeptal se mě.

,,Co bych měl vidět?“ odpověděl jsem.

,,Podívej se pozorněji. Nepřipomíná ti to něco?“

,,Já, nevím… Co by mělo?“

,,Vzpomínáš si ve škole na ty vlaštovky? Pět bílých a jedna černá? Na tom obraze je pět strážců spolu s tebou. To ty jsi ta černá postava.“ zasmál se. ,,Démon má své anděle strážné, pošetilé, že?“ Manu se ode mě vzdálil a přistoupil k dalšímu obrazu.

,,Tohle je vrchol mojí tvorby, nemám ho ani dovoleno malovat! Dotkni se!“

Roztřesenou rukou jsem se dotkl látky, ve kterou byl obraz zahalen. V rámu obrazu sem cítil i přes hrubou látku, vyryté ornamenty.

,,A proč…“

,,Ukážu ti ho později!“ Manu se otočil opačným směrem od stolu u kterého stál a poodešel ode mě kousíček dál.

Kolem mě se zčista jasna zvedl nazelenalý prach. Byl velice slabí, ale pro mě dosti čitelný. Rovnou před očima se mi zjevil jakýsi duch starce. Promluvil na mě:

,,Dávej si pozor, chlapče. Nemusí být ten, koho nosí tvář!“ V duchu jsem mu odpověděl: ,,Co? Kdo jsi?“ Stařík ale zmizel stejně tak rychle, jak se objevil. Manu se ke mě nazpět otočil.

,,Říkal jsi něco?“

,,Ehm, ne!“

,,Dobře, tak jdeme. Už je čas!!!“

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh naděje 5. kapitola: