Přátelství až za hrob? - 20. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Justin vše prozradil Arie a ta chtěla se vším pomoct. Derek chtěl, aby jeho milovana Jade a bratr byli v pořádku. Co se vlastně stane?

04.08.2013 (09:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 354×

JUSTIN

Už jsem na to prostě neměl sílu a skoro všechno jsem vykopil Arie. Ta se na mě dívala, jako bych se zbláznil, ale copak jsem měl možnost?

„Drž se dál od Chrise, prosím.“

„To ti vážně mám věřit, že on je to, co ty?“ Nadechl jsem se, už jsem netušil, jak jí přesvědčit.

„Vím, že to zní šíleně. Ale prosím tě, buď opatrná, když se s ním setkáš, ano?“

„Dobře, dobře.“ Aria rozhodila rukama, abych věděl, že se nechce o tom hádat.

„Pokud chceš jít, tak můžeš.“ Zůstala sedět, byl jsem rád, že neodešla.

„Chci vědět více.“ Zasekl jsem se, rozhodně jsem neměl v úmyslu jí říct uplně všechno.

„Řeknu ti to, ale pojď se mnou.“ Aria pozvedla obočí.

„No, potřebuju najít Dereka.“ Viděla jsem, jak se netvářila moc ochotně, zvedl jsem se a Aria udělala totéž .

„Ale řekneš mi to po cestě.“ Nadechl jsem se a rozhodl se nic nenamítat. Tak jako tak by se to jedna z nich stejně dřív nebo později dozvěděla.

„Fajn.“ Vydal jsem se s ní přes les. Popravdě, byla to nejrychlejší cesta.

„Chris má ve všem prsty.“

„Jak, ve všem?“ nechápala to, to jsem si mohl myslet. Musel jsem zajít do detailu.

„Víš, jak jsi byla v tom lese?“

„Jo, zakopla jsem.“

„Ne tak úplně,“ podíval jsem se na ni, stočila svůj pohled ke mně. „To Chris tě napadnul.“ Polknul jsem a netušil, jak bude reagovat.

„On mě napadl? Cože?“ Byla zmatená.

„Jo, ale nepamatuješ si to. Protože, protože jsem ti to vymazal.“

„Tys mi vymazal vzpomínku?!“ vypískla.

„Chtěl jsem tě chránit, Ario, neměl jsem na vybranou.“ Už jsme skoro vychazeli z lesa, ještě pár kroků a budeme u něj. Věděl jsem, kde se Derek nachází. Bylo to lehký uhodnout, když jinde netrávil čas.

„Tohle už víckrát nedělej!“ Byla naštvaná, poznal jsem to.

„Slibuju,“ pousmál jsem se a Aria se uklidnila. Po chvíli jsme došli k domu Jade, všimnul jsem si Dereka ležícího na zemi. Pozvedl jsem obočí a podíval se letmo na Ariu.

„Není mrtvý?“ V jinou situaci by mi to přišlo asi vtipný, co právě teď řekla, ale ne.

„Ne, jen myslím, že je omráčený.“ Sehnul jsem se k Derekovi, zkusil jsem do něj šťouchnout, jestli se neprobere. Musel dostat asi silnou ránu. Konečně po chvíli jsem do něj šťouchnul tak silně, že ho to konečně probralo.

„Dereku?“

„Chris.“ Teda, čekal jsem, že z něj vypadne něco jiného, ale z něj vypadne Chrisovo jméno?.

„Cože?“ nechápal jsem, co se mi snaží říct.

*Derek P.O.V.*

„Děláš si ze mě prdel, nebo jsi vážně tak neschopný?“ sáhnul jsem si zezadu na hlavu, au...

Naštvaně se na mě podíval. „Chris tu byl, pamatuješ si ho? Hajzla, co nás proměnil?“ Justin ztuhl, no konečně, že to taky došlo i jemu. Očkem jsem zavadil po Arie, když jsem zaslechl její tlukot srdce. „Co ta tady zase chce?!“

Justin to ignoroval. „Co chtěl po tobě?“

„Poděkovat mi, že jsi ho hezky uvítal, a vyhrožovat mi.“ Protočil jsem oči, když oba nechápali nic. „Chris už dávno chtěl, abych se přidal do jeho klanu, smečky?“ zkusil jsem to znovu, když koukali zmateně, pak přikývli. Sláva. „No, a když jsem odmítl, tak začal vyhrožovat, že ublíží Jade a...“ ztichl jsem. Když to řeknu, budu za slabocha, co má city, a když ne, tak ne.

„A co?“ prolomila mé myšlení Aria. Pohlédl jsem na ni, pak na bráchu.

„A taky, že ublíží vám dvěma. Jí ať si dělá, co chce, tu facku si ještě pamatuju, zlato,“ ušklíbl jsem se na ni, ale pak pohledem střetl s Justinovým. „No, ale nikdo mi nebude vyhrožovat i mému bratru.“ A znovu jsem utichl. A je to venku! Velký Derek má city.

„Děkuju,“ ozvalo se z jeho rtů, pousmál jsem se a přikývl.

„Musíme se ho zbavit.“ Znovu jsem koukl na tu malou, teď však i brácha.

„A jak si to, ty chytrá, představuješ? Naklušeš k němu a probodneš mu srdce?“

Rozhodila rukama bezbranně.

„No, a proč ne?“ Justin se usmál pobaveně.

„Protože Chris je starší od nás asi tak, co já vím, o pět set let?“

Ztuhla, což jsem slyšel i z jejího tepu srdce. Usmál jsem se.

„Jak jste vlastně staří?“ Kouknul jsem na Justina, tohle si vyřiď sám, bráško.

„No, vlastně jsme tu už od roku 1876.“ Jen vytřeštila oči, což mě donutilo se usmát znovu. Pak ale nad tím mávla rukou, asi by dostala infarkt, kdyby to dál rozebírala.

„Ale vy jste dva, on jeden.“

„Vlastně, on má klan, který se skládá z dalších dvou členů, a nevíme, jak jsou staří, takže...“ opravil jsem ji a pohlédl na oba.

„Musíme to říci i Jade.“

„Ne.“ Pohlédl jsem na oba. „Jade z tohohle vynecháme, zrovna se mě přestala bát a nebudu riskovat, že se jí něco stane.“

„Ale pokud jí vyhrožoval, tak by to měla vědět.“

„Ne,“ zvýšil jsem už hlas. „Dokud toho ví málo, je v bezpečí, navíc, do domu se nedostane, leda by ho pozvala, a to se nestane.“

Nelíbil se mi Ariin pohled, prohlížela si mě divně. Nevěří mi, ale to mi vůbec nevadilo, já bych ji v momentě, kdy by Justin řekl, že už ji nemá rád, zabil. Nesnášel jsem ji, jak si myslela, že všechno ví, a přitom věděla kulové. Najednou se z domu ozval příšerný výkřik, až Arii ztuhla krev v žilách. Všichni tři jsme se otočili k domu a snažili se přijít na to, co se děje. Jediné, co jsme slyšeli, byl příšerný hrdelný křik.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování