Přátelství až za hrob? - 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ariu znenadaní překvapí jejich profesor, ale je to Justin, který musí zasáhnout.

01.08.2013 (09:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 412×

ARIA

Chystala jsem se ven, když jsem se na schodech srazila s Chrisem. Polknula jsem. Co on tady dělá?!

„Ario? Nečekal jsem vás tady,“ usmál se. Nasadila jsem milý úsměv, ten mi šel nejlépe. Teď jsem čekala, že po mně štěkne za to ráno.

„Ani já vás ne.“ Nadechla jsem se, na něj jsem zrovna náladu neměla.

„Byl jsem se podívat na svou neteř. Co kdybys šla se mnou, potřeboval bych si s tebou promluvit.“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, přikývla jsem a vyšla ven.

„O čem chcete mluvit?“ Chytil mě za loket a táhnul směrem k lesu.

„Uvidiš.“ Pokusila jsem se mu vycuknout, ale jeho sevření bylo pevné.

„Au, tohle bolí!“ Chris se jen pousmál, a to už se mi přestalo líbit. Čekala jsem něco hrozného a teď jsem chtěla, abychom někde potkali Justina. Teď jsem potřebovala ochránit!

„Bude to to bolet ještě mnohem víc.“ Když jsme došli do lesa, zakopla jsem o kořen a sekla sebou na zem.

„Dělej, vstávej!“ Odmítla jsem se zvednout.

„Ne!“ V tu ránu mě chytil a vytáhl zase na nohy. Táhl mě někam dál, hluboko do lesa. Bála jsem se.

„Ve chvíli, když jsi přišla, to byla chyba. Tvoje životní chyba, Ario.“ Zamrkala jsem.

„Moje životní chyba? Prosím?“

„Už když jsem tě chtěl mrtvou.“ Zalapala jsem po dechu. Cože to řekl?!

„Mr-mrtvou? Proč?“ Chris mě pustil, když jsme byli dostatečně daleko. Podívala jsem se kolem.

„Protože mám takové nutkání a ty k tomu přímo svádíš.“ Viděla jsem, jak se mu změnil obličej v něco děsivého. Nedokázala jsem popsat, co to bylo. Začala jsem ječet a pokusila se utéct. Běžela jsem jako o závod a volala o pomoc. Nikdo mě nejspíš neslyšel

„Nemám rád tyhle hry!“ Zaslechla jsem v jeho hlase tón, který dával náznak tomu, že je naštvaný. Najednou jsem na hlavě ucítila tupý náraz a švihla jsem sebou na zem. Musela jsem snad omdlít.

„Necháš ji na pokoji!“ bylo poslední, co jsem zaslechla.

Když jsem se pobrala, už jsem nebyla v lese, ale v posteli. Sáhla jsem si na hlavu. Sykla jsem, tak strašně mě to bolelo.

„Opatrně.“ Otočila jsem se po hlase, usmála jsem se, když jsem zjistila, že je to Justin.

„Justine, v tom lese bylo, bylo...“ Justin se nadechnul, popošel ke mně. Chytil mě za bradu a přitáhl hlavu, abych se mu podívala do očí.

„Zapomeneš na to, co jsi viděla. Byla jsi v lese, zakopla jsi a ztratila jsi vědomí.“ Přikývla jsem.

„Jak jsem se dostala sem?“ podívala jsem se na něj. Justin si sedl vedle mě na postel.

„Našel jsem tě a přinesl sem.“ Pousmála jsem se.

„Takže jsi takový můj zachránce.“

„Dalo by se to tak říct.“ Chtěla jsem se zvednout, ale Justin mi v tom zabránil.

„Nikam nepůjdeš.“

„Proč ne?“ zamrkala jsem, chtěla jsem cokoliv namítnout. Ale nechtěla jsem být v jeho posteli a už vůbec ne u něj. Bylo mi jasný, že si to každý může vyložit špatně.

„Protože ses praštila silně. Měla bys odpočívat.“

„Já musím do školy a mluvit s Jade!“

„Ario!“ zamračil se, pak už jsem to vzdala a rozmáchla rukama.

„No dobře, ať je po tvém,“ zašklebila jsem se. Jemu se na rtech objevil ten jeho dokonalý úsměv a já jsem byla v koncích. Kdyby se tvářil takhle před tím, nedokázala bych mu říct ne.

„Dáš si něco k jídlu? Myslím, že musíš mít hlad.“

„Ne, dík. Najím se až doma.“ Viděla jsem, jak chtěl něco namítnout. Nakonec nic neřekl.

„Dobře, ale odvezu tě tam později. Teď si odpočiň.“ Přikývla jsem a Justin vyšel z pokoje. Když byl konečně pryč, vylezla jsem z postele a chtěla jsem se porozhlédnout po pokoji a především po domě. Byla jsem zvědavá, jak to u něj vypadá. Prohlédla jsem si jen tak letmo, co tam má. Potom jsem sešla dolu.

Prošla jsem celý dům, když najednou jsem narazila na Dereka. Podíval se na mě pobaveně.

„No ne, takže si bráška s tebou užil? Praštil do toho rychle.“ Zamrkala jsem a ihned jsem mu vrazila facku. Prostě mi ujela ruka, ale to jsem asi neměla dělat. Tvářil se dost naštvaně, čekala jsem, že něco udělá.

*Derek P.O.V.*

Představa, že mě neposlechla, mě dováděla do varu. Normálně bych to moc neřešil a buď jí jednu vrazil, nebo bych ji rovnou zabil, ale Jade byla jiná. Nevím, v čem přesně, ale nešlo to, ani jedno.

Zastavil jsem až před restaurací. Zmateně pohlédla ven, pak na mě.

„My jdeme jíst?“ Musel jsem se usmát, s jakým údivem to řekla.

„Copak jsi čekala, že tě zatáhnu někam, kousnu a zabiju?“ pronesl jsem jako vtip, ale ona zbělela. Což mě naštvalo, tak jsem raději vystoupil, obešel auto a otevřel jí dveře. Jedním pohybem jsem ji vyndal z auta a zamkl jej. Ona se mě bála. Což bylo to, co jsem chtěl, nebo ne?

Vevnitř se nás ujal číšník, který nás přivedl ke stolu. Usmála se na něj a já dostal chutě jej zabít. Co to se mnou ta holka dělá? Když si objednala a pustila se do jídla, chvíli jsem ji pozoroval, než jsem se pustil do svého. Celou dobu jí ťukalo rychleji srdíčko, což mě dopalovalo, ona se mě vážně bála. Dokonce i když jedla, tak se bála. Nevěděl jsem proč, ale vadilo mi to.

„Můžeme jít?“ Zmateně zvedla zrak. „Tohle není všechno.“

„Já bych asi raději zůstala...“ Pohlédl jsem na ni vražedně, tak raději přikývla a vstala. Usmál jsem se, nechal peníze na stole a nabídl jí ruku, odmítla a raději šla přede mnou, protočil jsem jen panenky.

„Vážně se mě tolik bojíš?“ prolomil jsem ticho, když jsme se už asi deset minut procházeli po pláži. Neodpověděla hned, ale podle jejího srdce jsem poznal, že znejistila.

„Já ani dost dobře nevím,“ pronesla nakonec tichým hláskem, který mi připomínal anděla.

„Neublížím ti, teda... ne, nijak zvlášť.“ Pohlédla mi do obličeje a zastavila se. Též jsem zastavil a pohlédl do jejího.

„Proč mě prostě nezabiješ, jako ty ostatní dívky?“ Polkl jsem, co pořád všichni mají s tím, že jsem je zabil já?! Přimhouřil jsem oči, protože chtěla pokračovat. „Víš o tom, že Melissa byla moje nejlepší kamarádka? Teda jedna z nejlepších,“ opravila se. Zřejmě ne ta nejlepší. „Zabil jsi mi kamarádku a teď tohle děláš se mnou. Taky jsi ji kousnul, vzal do restaurace a pak ji jednoduše zabil?!“ Nelíbilo se mi, kam tohle to směřovalo.

„Já jsem ji nezabil. A ani tebe nezabiju, ale pokud nepřestaneš s těmahle kecama, změním názor, Jade.“

„Do toho.“ Začala šmátrat po šátku, zbystřil jsem. Sundala si ho a dala vlasy stranou, takže mi ukázala celý svůj krk. „Jen si kousni a pohoď mě tu, stejně jako Mel.“

Už jsem ztrácel trpělivost. Stačil krok a byl jsem u ní, ucítil jsem, jak pod mým dotykem ztuhla. Zpátky jsem jí uvázal šátek na krk a pohlédl na ni, koukala na mě zmatenýma očima.

„Odvedu tě domů, myslím, že dnešek byl užitečný až až.“ A vydal se k autu. Za chvíli jsem uslyšel kroky za mnou, jak poslušně pochodovala.

Když jsem ji vysadil před jejím domem, otočila se ještě, aby něco řekla, ale to už jsem nechtěl poslouchat další obvinění, tak jsem dupnul na plyn a ujel jednoduše domů. Ano, já, Derek, jsem ujel před holkou. Kam ten svět spěje?!

Zaparkoval jsem a vešel do domu, kde jsem hned narazil na Ariu.

„To snad ne!“ vysmál jsem se jí do obličeje, když mi přistála její ruka na mé tváři, jen jsem otočil hlavou, pak pohlédl na ni naprosto černýma očima. Prvně Jade, a teď tahle?! Tak to ne, holky. Právě pohár mé trpělivosti přetekl. Začala couvat, když jsem dělal krůčky k ní, a když narazila na zeď, jednoduše jsem ji kousnul a rukou zacpal pusu. Neměla sebemenší šanci. Pustil jsem ji po chvíli a ona sjela po zdi na zem, držíc si postižené místo. Vtom přišel Justin.

„Co se stalo?“

„Příště jí zabiju, jestli si na mě otevře hubu, bez legrace, Justine!“ pronesl jsem nasraným tónem a prošel kolem něj. Stejně to všechno slyšel, tak co se tak blbě ptá?!

Zavřel jsem se v pokoji, skočil si do sprchy a zalezl do postele, dnešek je den tak říkajíc na hovno.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování