OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - Prolog + 1. kapitola

09.08.2012 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1572×

Prolog

Nezbyl mi už nikdo. Byla jsem sama, i když soudy a zákon na to měli jiný názor. Ale pravda byla úplně jiná, než jak se mohla zdát. Stála jsem v černých šatech na hřbitově v Chicagu a znovu pohřbívala někoho, koho jsem měla ráda. V ruce jsem pevně svírala rudou růži a nevnímala lidi za mnou.

Poslední kus rodiny odešel.

Slzy jsem nechala volně téct po tvářích. Dívala jsem se na leštěnou dřevěnou rakev a přemýšlela, co mám udělat. Už pár dní od toho co se to stalo, přemýšlela jsem co dál se svým životem. Už nikdy nebude ani trochu podobný tomu na co jsem byla zvyklá, jako by se i tak dost nezměnil.

Na to, že mi bylo osmnáct let, zažila jsem toho moc a stejně tak i ztrát.

Kněz skončil svou řeč a všichni se postavili. Začali chodit k hrobu a házet květiny a potom zamířili ke strýci. Naskytla se má jediná příležitost jak vzít svůj život do vlastních rukou a nenechat sebou manipulovat. Vytvořila se tam větší skupinka a nebylo na mě vidět.

Přišla jsem k hrobu.

„Děkuju za všechno, měla jsem tě ráda Mono,“ pošeptala jsem a políbila svou růži, kterou jsem vhodila do hrobu.

Podívala jsem se ještě jednou na ten hlouček, co se zvětšoval.

Zhluboka jsem se nadechla a rozeběhla se pryč.

Musela jsem vypadnout, zachránit se.

Běžela jsem přes celý hřbitov a občas zaslechla svoje jméno, ale nic by mě nedokázalo zastavit.

Běžela jsem vstříc novému životu a záchraně sama sebe.

1.

Třásla jsem se zimou a zkoumala pohledem potemnělou uličky, ve které jsem se schovávala. Co moje babička Mona zemřela, neměl se o mě kdo starat. Žila jsem na ulici ze dne na den a pokoušela se najít si něco, díky čemu bych přežila. Kdybych se vrátila, odkud jsem přišla, nedožila bych se dalšího dne. Byla jsem už opravdu unavená.

Přesto jsem se vystavovala riziku. V tomhle městě bylo úplně normální, nacházet každý den nějakou mrtvolu pohozenou na okraji města nebo zapadlé uličce. Bylo to prostě Chicago. A když nebyla mrtvola v jednom dni, další den se našli dvě. Přes všechny ty gangy a jiné vraždící skupiny, byla jsem v těch zapadlých uličkách mezi chudšími tohohle města stále ve větším bezpečí. Stačilo dodržovat pár základních pravidel, které jsem si po prvním týdnu sama určila, a bylo snadné se tu pohybovat a žít. Bylo to víc jak tři roky, co jsem se potulovala a zatím jsem vždy vyvázla ve zdraví.

Ovšem jak se víc blížilo jedno datum, tak jsem byla jako naháněná zvěř.

Prudce jsem sebou škubla a otočila jsem se při zvuku kroků za mnou. Byl ve stínu, ale stejně jsem věděla, kdo to je.

Našel mě! Tohle je můj poslední večer. Nedožiju se rána. To byly jediné myšlenky, které mě napadaly.

Zalapala jsem po dechu a znovu se prudce otočila a začala utíkat. Chtěl mě vyděsit. Už pár dní se za mnou takhle plížil, on byl důvod mé nespalosti, strachu. Chtěl mě utahat a dohnat na konec sil, aby to pak bylo mnohem jednoduší. Nehodlala jsem mu ale dát šanci.

Vběhla jsem přímo do osvětlené silnice.

Zírala jsem do blížících se světel auta a slyšela pískání brzd a gum při prudkém brzděni. Auto zastavilo par centimetrů od mých nohou.

Srdce mi div nezkolabovalo. Prudce jsem vydechla a cítila se malátná. Nestačila jsem se poradně zorientovat a nabrat zbývající sily.

Stál u mě řidič toho auta.

„Sakra, holka bláznivá, co tu provádíš?" křičel na mě. Probudil mě a tělo k pohybu. Skrčila jsem se. O krok jsem couvla a potlačila křik. Všiml si mé reakce a zklidnil, zhluboka se nadechl, sundal si brýle z očí a dlouze si mě prohlédl.

„Jsi v pořádku?" zeptal se o poznání mírněji a natáhl ke mně ruku. Znovu jsem couvla.
Nadskočila jsem při uvědomění, ke komu se tak přibližuji. Udělala jsem rázně krok a podívala se přes rameno do uličky. Nebyl tam.

„Opravdu jsi v pořádku?" znovu se mě zeptal neznámý a já si konečně uvědomila že má krásný příjemně monotónní hlas.

„Jo asi jo." Odkašlala jsem si při nepřirozeném chraplavém hlase.

„Chcete někam odvést?" Zakroutila jsem záporně hlavou.

„Nemám kam jít," připustila jsem a už se hrnula pryč od něj i od té uličky. Musela jsem vypadnout co nejrychleji zase někam jinam ve městě.

Popadl mě za ruku, vyjekla jsem úlekem.

„Klid, neublížím ti. Odvezu tě do bezpečí, ano?" Mluvil tichým uklidňujícím hlasem a díval se mi do očí. Hypnotizoval mě pohledem. Na slovo bezpečí jsem ale slyšela.

„Jak můžu vědět, že ti mohu věřit? Co když mě odvezeš a ublížíš?" zamumlala jsem a kmitala očima k té uličce. Všiml si toho a sám se podíval do tmy. Těžko říct jestli něco viděl, já tedy ne.

„Musíš to risknout. Na ulici to je pro tebe mnohem víc nebezpečné." Nedíval se na mě a pozoroval okolí. Zadívala jsem se na něj. Rozhodně nemohl být nebezpečný tak jako ten, co na mě čekal v tmavém rohu.

Oblečený byl do drahého a přesně padnoucího šedivého obleku s červenou kravatou. Přívětivý a hlavně pěkný úzký obličej, malé oválné brýle neměly ani výrazné obroučky, vypadaly jako z drátku, trochu rozcuchané krátké nahnědlé vlasy, ale moc dobře jsem je neviděla přes špatné osvětlení silnice ani světla jeho zaparkovaného auta před námi mi nepomohly.

„Riskneš to se mnou?" znovu promluvil, abych si ho všimla. A teprve mi došlo, že stále stojíme na silnici před jeho autem a jiná nás míjejí a občas si i zatroubí.

„Jo, risknu." Můj hlas byl rozhodný víc než já sama. Nebylo o čem víc přemýšlet. Když neznámý odejde, budu mu tomu druhému vydána na milost.

Stále mi držel zápěstí a dovedl mě až k autu a pomohl mi nasednout.

Zhluboka jsem se nadechla a pocítila neuvěřitelně příjemnou vůni, musela jsem se nadechnout znovu. Uklidňovala mě, auto tou vůní bylo nasáklé. Neznámí si sedl za volant a rozjel se nočními ulicemi. Bylo to překvapující, ale cítila jsem se v bezpečí. Zavrtala jsem se hlouběji do sedadla a oddechl si. Už tak dlouho jsem nepocítila chvilkový pocit bezpečí.

„Jsem Michael a ty?" Jeho milý hlas se znovu hlásil o mou pozornost a já mu ji bez problému dopřála. Zavrtěla jsem se na sedadle a narovnala se v zádech.

„Phie.“

„Phie, jako?“ zajímal se. Podle pohledu začal přemýšlet, od čeho to je zkrácenina.

„Prostě jen Phie,“ zamumlala jsem a dívala se z okna.

„Těší mě, Phie. Proč ses potulovala?" začal se vyptávat dál. Hrála jsem si s rukávy mikiny.

„Už pár let jsem sama. Moje jediná příbuzná zemřela," zamumlala jsem a potlačovala slzy. Stýkalo se mi po babičce Moně, starala se o mě od mých patnácti.

„To je mi líto. Takže nemáš kam jít." Konstatoval, bylo mu to úplně jasné. „A taky nemáš peníze." Nemluvil už ke mně, tiše si mumlal v tichosti, asi nečekal, že bych to mohla slyšet.

„Vezmu tě k sobě. A zítra to nějak vyřešíme."

„Nechci tě otravovat. Klidně mi někde zastav, najdu si nějaké místo na spaní." Ve skutečnosti bych utíkala, co by mi nohy stačily, z města, a nezastavovala se.

„To nepřipustím. Otravovat mě to nebude, vypadáš unaveně a hladově. Zítra si o tom promluvíme." Nedával možnost námitek. A tak jsem jen seděla a čekala. Koupil mi cestou dva hamburgery, hranolky a další věci. Nechtěla jsem toho zneužívat, byla jsem zvyklá se o sebe postarat sama a nikoho se neprosit. Ale tomu jídlu se nedalo odolat, navíc by ho byla škoda a opravdu jsem měla hlad, dokonce se můj žaludek ozval na podporu, a tak jsem se do toho jídla pustila.

Skoro se nekoukal na cestu, kudy jede, ale na mě a to, jak ve mně to jídlo mizí. Lehce se usmíval. Čím déle jsem s ním byla, tím jsem byla klidnější a uvolněnější, moc se mi to nelíbilo, byla jsem nesvá. Poslední tři roky jsem byla stále ve střehu.

Zastavil ve velké podzemní garáži. Znervózněla jsem, vyskočila jsem z auta a rozhlížela se všude okolo. Michael si moje počínání se zájmem prohlížel a tak jsem trochu uvolnila postoj. Vydal se od auta a tak jsem ho, jako tichá myška, následoval, nastoupili jsme do jednoho výtahy a ocitli se z něj ve velké hale.

„Dobry večer, pane Brake," pozdravil Michael recepční a na mě se usmál.

„Dobrý Thomas." Držela jsem se mu za zády. Potichu a nenápadně zkoumala prostory a lidi. Nastoupili jsme do dalšího výtahu a další luxusní chodba než Michael otevřel dveře.

Prohlížela jsem si i prostory a trochu nedůvěřivě i v přesto že jsem stále cítila klid a bezpečí. Ale ten prostor byl tak povědomý a naháněl mi strach. Nemohla a ani si nesměla dovolit přestat být ve střehu.

„Můžeš se vysprchovat a já ti seženu něco na sebe.“ Zčervenala jsem, ve chvíli kdy mi došlo, jak dlouho jsem už nenavštívila sprchu.

„Co za to budeš chtít?“ Otázka mi vylítla z pusy rychleji, než jsem ji promyslela. Ale musela jsem se na to zeptat, znala jsem svět. Sama jsem se potloukala už dlouho.

Hezký bohatý chlap sebral z ulice obyčejnou chudou holku. Nikdy to není zadarmo.

Zarazil se v pohybu, otevíral dveře do další místnosti. Chvíli setrval ve stejné pozici, než ke mně otočil jen tvář.

„Nechci od tebe nic, Phie. Nevzal jsem tě sebou pro to, abych si užil. Potřebuješ pomoc a já… asi potřebuju někomu pomoci.“ Díval se mi do očí a pak rychle zmizel za dveřmi. Zmateně jsem se rozhlédla. Jeho slova mě uklidnily, víc než bych si přála a jeho oči, které přidávaly na pravdivosti.

Vrátil se a podal mi kupičku oblečení a pak znovu odešel. Dívala jsem se chvíli na dveře a pak zalezla do koupelny. Zalezla jsem si do sprchy, i když mě ta obrovská vana taky lákala. Ale nechtěla jsem se tak roztahovat. I přes myšlenku rychlé sprchy jsem tam byla déle, nemohla jsem odejít z té teplé vody a svěžesti.

Půjčil mi na sebe košili a já si ze svého batohu vytáhla spodní prádlo. Ale nic lepšího jsem sama neměla, tak jsem si vzala tu košili.

Nejistě jsem se podívala po koupelně, a pak se odhodlala se vyjít a mířila do obýváku. Seděl v křesle, koukal se do prosklené stěny, z které bylo vidět město. Jako mraveniště, tak měl město na ruce a to jsme nebyli v nejvyšších patrech. Potichu jsem šlapala k němu a neodtrhla pohled od stěny.

„Jsi unavená?“ zeptal se potichu. Ucítila jsem jeho pohled a tak jsem se tak podívala. Už na sobě neměl sako a kravatu měl povolenou s rozepnutým vrchním knoflíkem, rozcuchané světle hnědé vlasy, vypadalo to roztomile a sexy. Sjel mě pohledem a trochu mu kmitnul jeden koutek úst.

„Trochu jo,“ připustila jsem a nejistě se ošila. Úsměv mu zamrzl na rtech a jen přivřel oči. Pomalu se zvedl a dovedl mě do pokoje, kde krom postele a pár skříněk nic nebylo.

„Pokoj pro hosty, bud tu jako doma,“ usmál se a nechal mě samotnou.

Kdyby jen věděl. Nikdy jsem nepocítila jaké to je mít domov. Celý život cestuju, tedy spíš utíkám, dřív jsem měla alespoň Monu, ale teď jsem byla úplně sama. Raději jsem se tou myšlenkou nějak moc nezabývala a zalezla si do té slibně vypadající postele. Nestačila jsem pořádně dolehnout na měkký polštář a spala jsem.

Ráno jsem na zrcadle našla vzkaz, abych nikam neodcházela, než se vrátí. Prošla jsem si ještě jednou celý byt a zkoumala ho pořádně. Znala jsem podobná zařízení, s babičkou jsme v jednom podobném bytě bydlely, než jsem musela utéct.

„Jsi už vzhůru?“ Trhla jsem s sebou překvapením a otočila se k němu. Jako včera měl na sobě košili, tentokrát šedivou, tmavé sako a kalhoty, v ruce držel papírový pytlík a v druhé podstavec se dvěma kelímky. „Donesl jsem snídani,“ usmál se, vydal se ke kuchyni, následovala jsem ho a posadila se ke stolu. Koupil koblihy.

„Nevěděl jsem, jestli piješ kávu nebo čokoládu, mám obojí.“

„Obojí ale raději čokoládu.“ Kávy jsem si za poslední dobu užila až až pila jsem jí až nezdravé množství, abych vydržela bdělá. Usadil se na druhou stranu stolu a také se pustil do koblih a přitom mě pozoroval.

„Proč to děláš?“ Nedalo mi to. Jeho chování nedávalo smysl.

„Jak jsem už řekl, chci někomu pomoc a ty jsi ukázka potřebné pomoci.“ Zamračila jsem se na něj ani netušil, co se může stát.

„Moc ti děkuju za noční azyl. Ale budu muset jít, hledat si sama něco,“ zvedala jsem se od stolu a dojedené snídaně.

„Před kým utíkáš?“ Jeho otázka mě donutila zastavit se v otevřených dveřích a podívat se na něj, všiml si toho.

„To ti nemohu říct.“ Těkala jsem pohledem po místnosti.

„Uděláme dohodu. Ať utíkáš před kýmkoliv, dostala jsi se ke mně a dál tě to nepronásleduje. Zůstaň tady. Najdu ti nějakou práci aby ses mohla postavit na vlastní nohy a jak to vypadá, budeš trochu v bezpečí.“ Ohromeně jsem po něm švihla pohledem. Nevšímal si toho a dál bagroval koblihu.

„Nic o mně nevíš. Jsem úplně cizí holka, co když jde po mě FBI?“

„Tak jim řeknu, že nic nevím a žes mě svedla,“ pokrčil rameny. „Kolik ti je Phie?“

„Za dva a půl měsíc jednadvacet,“ zamumlala jsem. Neměla jsem jistotu, že se toho dožiju, právě moje jednadvacáté narozeniny jsou můj problém, budu plnoletá a ne jen to.

„Jsi ještě dítě,“ zamumlal. Naštvaně jsem se na něj podívala.

„Kolik je tobě, padesát?“ zavrčela jsem na něj.

„Ne, bude mi třicet,“ pokrčil rameny a natáhl se pro noviny. Sledovala jsem ho, vypadal mladší a taky jeho nesmyslné chování vůči mně ho dělalo mladším a naivním klukem, ale to on už nebyl.

„Ty nemáš rodinu, ženu, děti?“ Byt působil, že tu bydlí jen muž, ale měl věk na to, aby už nějakou tu rodinu měl.

„Ne, nemám,“ zamumlal a důležité hleděl na noviny. „Tak co, Phie, necháš mně ti pomoc?“ Konečně ke mně zvednul zrak.

„Co z toho, že mi pomůžeš, budeš mít?“ Založila jsem si ruce v bok a dlouze si ho prohlédla.

„Dobrý pocit, užitečnost? Nic za tím opravdu nehledej a ne tamto,“ mračil se. Zamyslela jsem se nad jeho slovy. Po třech letech neustálého utíkání jsem byla unavená. Hon na mou osobu jen tak neutichne, ale měl pravdu, s ním budu trochu v bezpečí. Nebudou mě hledat v tak luxusním prostředí a s někým jako je on. Budu moc na chvíli polevit, lákalo mě to a hlavně mě lákal i sám Michael, působil na mě zvláštně.

„Dobře.“ Obdařil mě pěkný úsměvem.

„Vzal jsem si dnes v práci volno. Půjdeme na nákupy, s tím co máš, bys dlouho nevydržela, hlavně, pokud ti seženu práci.“ První chlap, co chtěl sám nakupovat. Měl pravdu, moc jsem toho neměla a někam do práce se těch pár hadrů nehodilo.

„To nejde, to že za mě budeš platit, nebylo v dohodě,“ ohradila jsem se ale okamžitě. Nikdy jsem nikoho neprosila, nevyužívala a nebudu s tím začínat.

„Až si najdeš práci, budeš mi to moc splatit.“ Mávnul rukou, ale zase si víc všímal novin. „Oblíkni se, ať můžeme vyrazit.“ Asi ho tak úplně myšlenka na nákupy nelákala. Zalezla jsem do pokoje pro hosty, kde jsem spala a vytáhla si z vaku svoje druhé a jediné slušné džíny, co jsem měla, nosila jsem je jen, když jsem si hledala nějakou práci v baru, tričko a ošoupaná mikina, ale ještě to nevypadalo hrozně. Ale kdyby mě takhle viděla někdy Mona, začala by vyvádět, jak to vypadám, a abych se oblékla jako slušné vychované děvče, kterým jsem.

A ještě na závěr Trailer k této povídce.

Poznámka - kdo poznal záběry ze seriálu, povídka není seriálem inspirována.
Budu moc vděčná za veškeré komentáře.
anamor8

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - Prolog + 1. kapitola: