OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 9. kapitola

04.10.2012 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1385×

9.

Těsně předtím než jsme vešli do budovy, jsem natáhla ruku a chytla se Michaela. Švihla jsem k němu šibalský pohled a on mi ho s mrknutím vrátil a zářivě se usmál. Zatáhl mi za ruku a přitáhl si mě víc k sobě. Nesl mi mou tašku stejně jako včera při odchodu.

Usmívali jsme se na všechny strany a pozdravili recepční. Dnes použila ještě zkoumavější pohled.

Doprovodil mě zase do kanceláře a po minutě strávené v zavřené kanceláři odešel. První kolo naší hry bylo za námi a já se už těšila na další. Dnes jsem měla v plánu udělat něco jinak než se dělo do teď a to při obědě.

Zjistila jsem, že moje práce není jen u počítače, ale taky dost pochodování po budově. Pořád jsem někde pobíhala a hledala někoho. Už jsem se těšila na to, o jak moc to bude pohodlnější a lepší až budu všechny znát.

Spokojeně jsem odeslala jeden dokument a mrkla na hodiny, čas oběda a Michael stále nepřišel. Nahrál mi do karet. Zvedla jsem se do stolu a znovu už poněkolikáté za ten půl den šla k výtahu.

„Dobrý den,“ pozdravil mě Mark Anderson, jedoucí ve výtahu.

„Dobrý den,“ usmála jsem se na něj a nejistě se vedle něj postavila.

„Kam to bude?“ Natáhnul ruku ke knoflíkům.

„Dvacáté patro prosím.“ Zmáčknul tlačítko a usmál se na mě. On byl osoba, vedle které jsem si opravdu připadala nejistě. Sama jsem si ho moc dobře pamatovala, když měl o takových deset kilo míň a bez šedin. Doufala jsem, že já se změnila o hodně víc k nepoznání, než on.

„Jak se vám tu líbí?“ začal společensky konverzovat. Ani trochu mi to nepomáhalo.

„Zatím spokojeně,“ víc jsem ze sebe nedostala, připadala jsem si svázaná pod jeho pohledem.

Z výtahu jsem se vyhrnula rychleji než bych měla, ale potřebovala jsem se nadechnout a … myslet na něco jiného. Všichni se za mnou otáčeli a zkoumali mě pohledem, pořád jsem byla novinka a hlavně, i když jsem tady byla teprve po třetí, všichni věděli, že mám něco společného s Michaelem.

„Ahoj, Ashley, je tam Michael?“ usmála jsem se na ni. Seděla za svým stolem, klepala něco do počítače. I já jako žena jsem si nemohla nevšimnout, hlubokého výstřihu, který bych se měla v takovém pracovišti zakázat, musel hrozně všechny rozptylovat, ať se pak nediví, až budou prodělávat.

„Pracuje,“ odsekla mi a nepodívala se na mě.

„Díky,“ odpověděla jsem stále s úsměvem a bez dalšího slova či dovolení jsem šla do kanceláře.

„Lásko,“ zvolala jsem zvesela a hlasitě, aby to slyšela i ona, stála jsem jen v otevřených dveřích.

Michael sebou trhnul a zvednul obličej. Vypadal trochu vyplašeně, ale pak se uvolnil a usmál. Zavřela jsem dveře a zašklebila se na něj.

„Vyměň si sekretářku,“ zabručela jsem o hodně podrážděněji a šla si sednou do křesla před něj.

„Copak ti udělala?“ zeptal se mě jako malého dítěte a odložil propisku.

„Nenávidí mě a stejně za to můžeš ty,“ bručela. Kouzelně se usmál jako hodný kluk a opřel do sedadlo. Asi tohle dělali všichni velcí manažerově.

„Půjdeme na jídlo?“ zeptala jsem se, opravdu jsem měla hlad.

„Uh, úplně jsem zapomněl,“ zamumlal kajícně a pohrábl si rukou vlasy.

„Všimla jsem si. Proto jsem tady, budu ti vše připomínat.“ Neopouštěla mě moje hravá a veselá náladu a on to viděl a usmál se. Postavila jsem ho a donutila tak i jeho, aby vstal. Došla jsem, až k zavřeným dveřím, kde jsem se zastavila a počkala na něj. Otevřel mi a já chytla za ruku.

Během procházení okolo Ashley, jsem na ni mrkla. Mohla jsem snad poprvé v životě být mrcha, aspoň trochu. Mohla si za to ale sama, neměla mě pomlouvat a Michaela taky ne.

Zašlo se zase k Susane a já opět dávala pozor, abych nepotkala někoho koho znám. Zatím se mi to nepovedlo a doufala jsem, že dlouho nepovede. Nacpala jsem se tím dobrým jídlem a bylo mi opravdu dobře. Nechala jsem Michaela, aby se vrátil sám, nechtěla jsem už dráždit Ashley víc, než bylo zdrávo, ještě by po mně opravdu skočila.

S Marií jsem si dala kávu a konečně se pustila jen do práce za počítačem. Marie se se mnou přišla rozloučit abych nezapomněla kolik je a mám vytáhnout Michaela. Hned jsem se do toho pustila, sbalila jsem si a vydala se do dvacátého patra.

Jeho sekretářka mě opravdu nezklamala, stále stepovala před dveřmi. Zamračila se na mě a já se raději ani neptala. Bude zábava, až jednou vejdu a bude mít jednání, určitě se to brzy stane.

„Michaeli, přestaň pracovat,“ rozkázala jsem mu od dveří a zavřela hned dveře před tou zvědavkou.

„Už to bude,“ usmál se na mě. Spokojeně jsem se zaculila a počkala, až bude mít tašku s notebookem přes rameno.  Otevřel mi dveře.

„Musíme jet nakupovat, doma už nic není a tam ten blivajz jsem už vyhodila,“ upozornila jsem ho. Zašklebil se a rozloučil se s Ashley. Popadla jsem ho za paži.

Ani trochu se nesnažil vypadat normálně při cestě do obchodu, naopak se mračil a kuchtil, musela jsem ho pořád napomínat a smát se mu.

„Dva nákupy týdně tě nezabijí,“ připomněla jsem mu před vstupem do obchodu. Neodpověděl mi a jen vezl vozík a čekal na pokyny.

Brala jsem potřebné suroviny a skládala je do košíku. Michael vypadal trochu nejistě a zvláštně v tom obleku, perfektně zavázené kravaty i saka. Nechala jsem ho být a začala si vybírat něco sladkého do snídaně.

„Michaeli?“ Ženský hlas se ozval za námi. Já a jmenovaný jsme se otočili za tím hlasem. Kousek od nás v uličce stála žena tak v Michaelově věku. Vysoká, dobře oblečená s lodičkami, krátké blond vlasy, světlé oči a pěkná tvářička.

„Amando, co tu děláš?“ zněl nervózně a já se zmateně na něj podívala a pak i na ni, když mi došlo o koho jde. Ještě že ji Marie zmiňovala jménem, jinak bych byla mimo. Tak to je ta perfektní jeho ex manželka, co ho nechala a já nevěděla ani proč. Vypadala na typ, co chápe práci a má ráda peníze. Pomalu přistupovala blíž a já si ji ostražitě měřila pohledem.

„Nakupuju a co ty, s kým tu jsi?“ usmívala se, ale zdála se hrozně falešná. Zaměřila svoje světle až ledově modré oči na mě, neuhnula jsem pohledem.

„Taky nakupujeme. Jsem Phie, Michaelova přítelkyně,“ ujala jsem se slova a natáhla k ní ze slušnosti ruku, tak jak mě odmalička učili. Potřásla si se mnou, ale zmateně a trochu vyplašeně přeskakovala pohledem ze mě na Michaele.

„Přítelkyně? No… páni, nejsi moc mladá?“ Pozvedla obočí a znovu si mě přeměřila. Pustila jsem její ruku a zamračila se.

„Jsem dospělá, neměj péči,“ oplatila jsem i jí tykání, když mohla ona já taky.

„Opravdu překvapuješ, Michaeli.“ Zaměřila pohled vedle mě, kde stál a nic neříkal.

„Nevím v čem. Když ty můžeš mít přítele, proč bych nemohl já? Navíc Phie plně chápe moje pracovní povinnosti.“ Zamračil se na ni a mě objal okolo pasu a přitáhl víc k sobě.

„Jasně, pracovní povinnosti,“ odfrkla si a protočila oči.

„Jo, to co ho živí,“ přisadila jsem si a objala ho.

„Ty ještě nevíš, jaké to je s ním žít delší dobu,“ zavrčela ke mně. Dívala jsem se jí do očí.

„Moc ráda to poznám a rozhodně nebudu utíkat,“ mračila jsem se na ni, a pak zvedla pohled a opřela si bradu o Michaela. „Půjdeme už domů?“ zeptala jsem se ho. Zvrtávalo se to a lepší bude vyklidit pole.

„Jo, jdeme domů,“ přikývl mi a ještě jednou se podíval na Amandu. „S bohem,“ rozloučil se a táhnul mě i s košem pryč. Ohledla jsem se přes rameno, mračila se na nás a její pohled se mi ani trochu nelíbil. Oplatila jsem jí zamračení a nechala se odvést pryč.

„Máme všechno, můžeme jít,“ zamumlala jsem a trochu se odtáhla i kvůli lepší chůzi. Nemluvili jsme. Nákupy dopadly jako minule a bylo ticho i v autě. Nepomohl mi s uklízením, odebral se pryč do svého pokoje, kde se zavřel.

Nechala jsem mu čas a uklízela nákup, převlékla jsem se, ale stále nevylez ze své ulity. Popadla jsem svou odvahu a drzost.

Zaťukala jsem na dveře jeho pokoje.

„Jdi pryč, Phie, teď ne,“ křičel zevnitř. Nezdál se naštvaný spíš smutný. Neměla jsem v úmyslu nechat se tak rychle odpálkovat. Prostě jsem ty dveře otevřela a vešla dovnitř. Nerozhlížela jsem se po pokoji, zajímal mě jen on, jak seděl na velké posteli a vypadal jako hromádka neštěstí.

„Vím o ní,“ spustila jsem a upoutala tak jeho pozornost. Zvedl pohled a zmateně si mě přeměřil. „Neslídila jsem nebo tak. Zaslechla jsem v práci, jak o ní povídá Amanda s někým dalším, zmiňovaly tvoje jméno moje a pak manželku, bývalou manželku. Nevěděla jsem, co si o tom myslet a jestli se zeptat, tak jsem se poptala u Marie.“

„Kdy jsi mi to chtěla říct?“ zamumlal.

„A kdy ty mně? Chtěla jsem počkat, jestli mi to neřekneš sám, časem.  Nebyl důvod to vytahovat, neznala jsem ji. Proto jsem v tom krámě tak rychle reagovala. Omlouvám se, jestli jsem udělala něco špatně, ale nepřemýšlela jsem.“ Koutek mu škubnul do smutného pousmání.

„Nic špatného jsi neudělala, naopak pomohla jsi mi. Vyvrátila jsi to, co si myslí, jak mě ten rozvod vzal a stále se z něj nemůžu dostat.“ Nemyslela si to, věděla to a byla to pravda. Jeho styl života o tom mluvil za něj. Nevěděla jsem co udělat, rozhlédla jsem se bezmocně po místnosti a projela si rukou vlasy.

„Chceš si o tom promluvit?“ Nic víc mě nenapadlo, co bych mohla udělat. Pomalým krokem jsem se přibližovala k němu a té velké posteli, kde vypadal tak sám a to jsem nechtěla.

„Všichni vědí, co se stalo, vlastně jsem nikdy nikomu neřekl sám, jak to bylo. Věděli jen něco.“ Nepřítomně koukal před sebe. Vylezla jsem si k němu na postel, měl ji dost vysokou, posadila jsem se jen kousek od něj.

„Tak mi to řekni,“ pobídla jsem ho.

Stočil ke mně svůj pohled a vypadal jako odložené štěně, už to nebyl ten velký manažer, žralok v obchodování.

„Jsem workoholik, nikdy jsem se tím netajil. Tahle firma, práce, byla vždy hodně vysoko na žebříčku mých hodnot. Chtěl jsem něco dokázat a být dobrý. Amanda to věděla, znala mě dlouho, vlastně od vysoký. Až po škole a nějaké době jsme se dali dohromady, dva roky chození a tři roky manželství. Věděla, jak to mám s prací a že mi zabere dost času, pořád tvrdila, jak jí to nevadí a dokonce si mě i s tím vzala.“ Sledovala jsem ho a pozorně poslouchala.

„Není to ani rok a půl, jel jsem na delší služební cestu. Už předtím byla zvláštní a zdálo se, že se ode mě víc oddaluje, ale nic jsem nedělal, také v té době začala přemýšlet nad dětmi. Zatím co jsem byl pryč, někoho si našla a nebo ho možná už měla. Zkrátka poté, co jsem se vrátil, našel jsem je spolu a to byl konec.“ Nevěděla jsem jak reagovat. Dívala jsem se na něj, jak se dívá do dálky a v obličeji má vepsanou bolest a ne jen tam.

„Vysmála se mi do obličeje, že si jí nevšímám a mám jen svou práci. Odstěhovala se a do měsíce mi přišla žádost o rozvod, bylo to rychlý. A přestože nejsme manžele, vídám Amandu víc než bych chtěl,“ povzdechl si a otočil ke mně svůj pohled.

„Není to tvoje chyba. Ty se netrap, Michaeli. Ona je pitomá, neví, o co přišla, kdyby tě tak milovala, našla by si způsob jak tě od práce odtrhnout.“ Povzdechl si a zakroutil hlavou.

„Můj otec, taky hodně pracoval, podobně jako ty a ona ho vždy dokázala přivést domů na jídlo anebo když ho potřebovala.“ Vzpomínala jsem na dobu, kdy to byla pravda. Podíval se mi pořádně do očí. „Musíš jen najít tu správnou osobu a na práci zapomeneš do jisté míry,“ nepřestávala jsem ho povzbuzovat.

„Děkuju, Phie,“ promluvil vděčně s usmál se.

„Jsem tu pro tebe.“ Přisunula jsem se k němu blíž a objala ho. Byl to samovolný popud, musela jsem to udělat. Neodtáhl se a jen opětoval moje tisknutí k němu. Nebyl sám a já mu to chtěla ukázat.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 9. kapitola: