OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 4. kapitola

29.08.2012 (20:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1448×

4.

Připadala jsem si jako ve školce. Odvedl mě z oběda rovnou zpět do mé kanceláře. Dokonce stál ve dveřích a čekal, než se posadím.

„Chceš kontrolovat, jestli neuteču?“ zamumlala jsem sarkasticky a pozvedla obočí.

„Ne, jen se koukám, jaké máš pracoviště a jak ti to za tím stolem sluší.“ Usmíval se a stále byl jedním ramenem opřený o futra dveří.

„Nepospícháš do práce workoholiku?“ Nedala jsem se, znervózňoval mě jeho pohled na mě.

„Ještě mám čas, jak do tebe padalo to jídlo, stihli jsme oběd opravdu rychle,“ šťoural do mého stylu papání. Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Na jak dlouho se tu se mnou vlastně počítá?“ změnila jsem téma.

„Jak dlouho budeš chtít, nebo než tvoje místo bude nadbytečné,“ pokrčil rameny a projel znovu očima mou kancelář. Byla prťavá, ale zaručovala soukromí a klid.

„Často se tu mění pozice?“ vyzvídala jsem, abych se dozvěděla něco nového a podstatného.

„Jak které, když se zjistí, že jsou k ničemu a zbytečně vyhozené peníze a tak se ruší a pro lidi se hledají nová místa.“

„Už se nudíš?“ reagoval na to, jak jsem si klikala v počítači a otevírala různé složky.

„Ani ne. Ještě si tu musím rozkoukat. Zatím jen projíždím a zkoumám, kam mám přístup a tak,“ pokrčila jsem rameny. Usmál se, vlastně se usmíval celou dobu a nepřestával.

„Opravdu nemáš práci?“ zkusila jsem to znovu.

„Dobře, nechám tě. Připrav se na to, že tu budeš tak do šesti,“ upozornil mě ještě a už se otáčel k odchodu.

„Cože?“ vyhrkla jsem na něj tak až se zastavil a znovu se otočil.

„Budeš na mě muset počkat a já mám práci. Dřív se nedostanu. Ještě ti zavolám,“ mrknul a už se pakoval. Zamračila jsem se na už zavřené dveře. Mohl mi to říct dřív. Asi bych se odsud dostala a našla i jeho byt, ale dovnitř bych se už nedostala a nechtěla jsem riskovat, že bych potkala toho chlápka zase. Bude bezpečnější být s Michaelem a nechat se dovést v tom pohodlném autě, kde mi hrozí minimální nebezpečí.

Marie si mě o hodinu později vyzvedla a vedla mě znovu do oddělení na počítače. Šla jsem si ještě pro kartičku, abych se mohla dostat do práce sama, a hlavně, jak podotkla i Marie, mohla chodit po budově. Asi pochopila podle chování Michaela, že do práce budu chodit jen s ním. Trochu jsem se nad tímhle pozastavila, co si asi ostatní myslí, že jsme my dva spolu. Nechala jsem to být, třeba pak bude větší zábava, když můj údajný „přítel“ je velké zvíře v téhle firmě.

„Jak se ti tu zatím líbí, Phie?“ začala Marie. Skoro půl dne jsem s ní strávila, nepřestávala se smát ani být příjemná a mně se líbila čím dál tím víc, ještě musím ověřit, jak moc se jí dá věřit. Byla rozhodně starší než já, ne o tolik, ale určitě mohla nastoupit v době jako Michael.

„Ale jo, je to tu pěkné a zatím se tu cítí i příjemně. Moc ti děkuju, že mi to tu ukazuješ asi ti narušuju tvůj denní rozvrh.“

„To je v pořádku, aspoň stále nesedím za stolem a Gregory to jednou beze mě taky zvládne,“ mávla rukou a smála se. „Taky počítám s tím, že ti nějakou dobu potrvá, než to tu budeš všechno znát a zabydlíš se, takže můžeš kdykoliv přijít nebo zavolat o radu, ráda ti pomůžu.“

„Moc děkuju.“  Na chvíli jsem zauvažovala, jestli i na ni nemá nějaký vliv to, že patřím k Michaelovi, asi se to vše dozvím časem a budu muset raději dávat pozor.

„Asi nejvíc budeš potřebovat se pohybovat od pátého po desáté patro. Tam sídlí jen všechna oddělaní pro hotelové zázemí firmy. Kancelář Brake a ostatních od ropy jsou výše,“ informovala mě jen tak. Tak jo, Michael asi měl opravdu velkou váhu, a to že ho znám a on mě přivezl a tady asi už patřím k němu, v tom má svou roli.

„Díky za informaci. Ale stejně to nepotřebuju vědět.“

„Slyšela jsem, že nemá pan Brake rád, když ho někdo ruší.“ Musela jsem se usmívat.

„Nenávidí to.“ Neodolala jsem a trochu si přisadila. Ještě víc se Marie usmála, ale tak zvláštně, že jsem netušila, co se za jejím úsměvem skrývá a jestli to je dobré nebo ne.

Zalezla jsem si na svoje místo a začala zkoumat kartičku. Byla na ní i fotka, ráno když jsme s Marií zařizovaly počítač, rovnou si mě vyfotili. Doufám, že ji nebudou nikde vystavovat, to by mi nepomohlo.

Zkoumala jsem složky, počítače byly propojené a různé informace sdíleli všichni a některé, jak mi neuniklo, byly heslované. Hlavně co patřilo pod Michaela a ředitele. Asi by koukali, jak rychle jsem se v počítačích dokázala zorientovat, abych věděla, čí je co.

„Ťuk, ťuk.“ Ve dveřích stál usměvavý Gregory a v ruce nějaké papíry.

„To už mám práci?“ zeptala jsem se zvesela.

„Ne tak úplně. Nesu tvou smlouvu.“ Pozvedl ruku s papíry.

„Nemuselo to být hned, určitě máte jinou práci. První den je to trochu nestandardní, ještě jste neviděl moje kvality.“

„Prosím, tykej mi, je to tu zvykem. Pospíchalo, Michael nikdy nedělá nic napůl a nenechal by mě odejít. Věřím Michaelovu úsudku, nikdy by nenašel místo pro někoho, kdo na něj podle něj nebude mít.“ Povzdechla jsem si, jo jsem protekční a ke všemu to Michael musí dávat jasně najevo.

„Omlouvám se za něj.“

„To je v pořádku. Jsme přátelé, znám ho,“ mávl rukou a odlepil se od dveří. Položil mi na stůl papíry. „Pročti si to, a pak mi je dones, když se ti něco nebude líbit, klidně to řekni.“ A zase zmizel.

Začala jsem si pročítat smlouvu a v odstavci, kde byly peníze, pozastavila jsem se nad částkou, kterou budu jednou měsíčně dostávat. Tolik peněz jsem si nevydělávala ani za dva měsíce u dvou různých zaměstnavatelů najednou, natož u jednoho. Budou mi stačit tak dva měsíce, abych odsud mohla vypadnou s čistým štítem. Nepodepsala jsem to, byla tu ještě jedna maličkost. Popadla jsem do ruky ty papíry a vydala se za Gregorem do kanceláře.

„Můžu?“ ptala jsem se Marie a ukazovala na zavřené dveře. Jen kývla na souhlas a zase se začala zajímat o svoje papíry. Decentně jsem ťukla na dřevěné dveře a vešla.

Seděl v křesle, otáčel se dokola a u ucha měl telefon. Přesto mi pokynul, abych vešla a zůstala.

„Zařídím to, neměj strach, do zítřejšího rána to bude.“ Položil telefon a usmál se na mě. „Už sis to přečetla a podepsala?“ ověřoval si.

„Ne tak docela.“ Nejistě jsem přešla ke stolu a na stůl složila smlouvu. Trochu se na mě zamračil, asi si myslela, že to je dokonalá smlouva a pro někoho jako já i byla, přesto tu byla menší maličkost.

„Tak povídej,“ pokynul rukou k jednomu s kožených elegantních křesel a tak jsem se posadila.

„Je tu menší problém. Jak jistě víš, neměla jsem zrovna v poslední době nejlepší podmínky,“ začala jsem nejistá a on kývnul na souhlas. Určitě mu Michael něco řekl, aby mě raději kontroloval. „Nemám účet, kam by mi mohli chodit peníze ani zdravotní pojištění.“ Přeměřil si mě pohledem a pak se trochu usmál.

„Zařízeno. Michael se o to postaral. Máš obojí.“ Posunul ke mně blíž papíry a podal mi tužku. „Není už žádný jiný zádrhel, proč bys to nepodepsala?“ Chvíli jsem si ho prohlížela od obličeje k natažené ruce s propiskou. Pokoušela jsem se zpracovat, co mi řekl a co udělal Michael. Párkrát prudčeji zakýval perem, než jsem se vzpamatovala a vytrhla mu ho z ruky. Dívala jsem se na tu kolonku a v hlavě si připomínala, že mám jiné příjmení a nesmím se splést. Dvakrát jsem si v hlavě předříkala svoje nové příjmení, a pak se konečně podepsala.

„Tak a je to jsi oficiálně zaměstnaná,“ usmál se spokojeně a odložil papíry.

„Super, tak já už jdu,“ zvedla jsem se a co nejrychleji zamířila ze dveří ven. Začala jsem mít averzi na manažery a to u jednoho bydlím. Nelíbilo se mi, jak se mnou za jeden den tolik manipulovali a měnili mi život bez toho, aby se zeptali, tedy zeptal, všechno to stejně měl na svědomí jen Michael a to jsem tu musela kvůli němu tvrdnout až do šesti, ještě hodinu a půl.

Došla jsem do své kanceláře, to jediné se mi tu opravdu líbilo. Polekaně jsem se rozhlédla po své kanceláři, začal zvonit telefon. Poprvé od chvíle, kdy mi ho připojili a dali k číslu moje jméno, zazvonil. Asi to zkouší Marie. Popadla jsem sluchátko.

„Prosím?“ zamumlala jsem.

„Měla by ses naučit představovat. Je to pravidlo, abych věděl, komu jsem se dovolal, ale je to poprvé a odpustím ti to,“ zněl vesele. Mojí náladě ale nepomohl.

„Jsi velmi šlechetný,“ zabručela jsem a obešla stůl k židli.

„Občas to dělám. Už jsi podepsala smlouvu?“ Mračila jsem se na stěnu.

„Myslíš tu smlouvu, co jsi popohnal?“ rýpla jsem si.

„Je to pro tvoje dobro. Čím dřív ji budeš mít, tím líp,“ hájil se.

„Jasně stejně jako pojištění a vlastní účet? Kdys mi to chtěl říct?“ zabručela jsem. Zaslechla jsem jen povzdech.

„Gregory  by se měl naučit mlčet. Řek bych ti to doma.“ Doma? Řekl to, jako by to byl i můj dům a ne jen jeho.

„Jasně, na jak dlouho ještě vidíš svou zaměstnanost?“ změnila jsem téma. Stačila jediná věta, aby mě uklidnil.

„Jak jsem řekl až v šest.“

„A to bude jako denně?“ ověřovala jsem si a přemýšlela, co tu takovou dobu budu dělat.

„Ne, někdy tu jsem déle,“ zasmál se a já mu to vrátila bručením. „Budu muset jít, Phie. Nikde se netoulej, vyzvednu si tě u tebe.“ Nestačila jsem mu odpovědět, položil mi to. Odtáhla jsem od ucha sluchátko a zamračila se na něj, jako by to byl on.

Marie už odešla, Gregor taky a vlastně jsem tu na patře zůstala sama. Opravdová zábava, neměla jsem ani koho sledovat a zkoumat. Už dlouho jsem byla na ulici a neměla moc příležitostí a šance projíždět po internetu, a tak jsem toho dnes využila. Hledala jsem různé informace, koukala se na stránky, které jsem měla dřív denně otevřené. Dokonce i stránky mojí bývalé školy. Zkoumala jsem jednu fotku na stránkách, byla jsem na ní s pár přáteli, jak jsme pracovali.

„Phie?“ Cukla jsem s sebou a zadívala se ke dveřím, kde byl Michael, vypadal trochu unaveně, ale oči mu jiskřily šibalstvím, bavil se na tom, jak mě dnes pořád děsí a dostává do kouta.

„Co?“

„Jdeme nebo tu chceš spát?“ zaculil se.

„Už jdu,“ zamračila jsem se a rychle vše po vypínala. Nechala jsem notebook v kanceláři, neměla jsem práci na doma, tak se s ním nebudu tahat, i když jen po budově.

Nešlo se na nákupy, jak jsem mu slibovala, vypadal unaveně a já popravdě taky trochu. Odložila jsem to na další den, sama jsem s radostí viděla tu měkkou postel, do které jsem padla jako mrtvola.

£££

„Banány, pomeranče, na co tolik ovoce?“ ptal se mě znovu. Pokaždé když jsem položila do košíku další. Zamračila jsem se na něj.

„Vitamíny. Chápu, ty to nemůžeš znát s tím, na co jsi zvyklý.“ Položila jsem do košíku ještě jablka. Ušklíbl se a já se přesunula k zelenině.

„Nejsem králík, Phie,“ zabručel mi za zády.

„Já to vím, Michaeli, ale musím ti změnit jídelníček, takhle se jinak nedožiješ čtyřicítky s tvým způsobem života. Vše nezdravé a spousty práce, zahráváš si.“

„Nemusíš se o mě starat jako o mimino,“ bručel dál.

„Taky se o mě staráš, vracím ti to.“ Mrkla jsem na něj a nandala do košíku další pytlík mrkve.

„Phie, půjdeme už o kus dál?“ přemlouval mě jako malý kluk. Naschvál jsem si vazala další pytlík, ale vytrhl mi ho z ruky a popadl za ni, táhl mě za sebou o kus dál, jak chtěl celou dobu a já se jen tiše smála. Konečně projevil nějaké emoce, cukaly mu koutky, zatím se jen mračil a bručel.

Něco se muselo stát v práci, protože ráno byl v pořádku, trochu si mě dobíral, dokonce i na obědě se smál, a pak když si mě vyzvedl dnes o hodně dřív, než den předtím, už bručel a jen se mračil. Chvíli jsem váhala, jestli neodložit nákupy, ale protože měl být víkend a já chtěla něco zdravého a dobrého k jídlu.

Chvíli se v autě dohadoval, ale nedala jsem se, chtěla jsem ho i nějak rozesmát než budeme společně zavření v jednom bytě.

„Michaeli, počkej,“ krotila jsem ho a nakonec jsem byla já ten, kdo vedl. Našla jsem oddělaní se sladkostmi a brambůrky.

„To není zrovna moc zdravý,“ šklebil se na mě a držel se košíku.

„Ne, ale dobrý to je,“ vyplázla jsem na něj jazyk, konečně mu zacukaly koutky, bohužel jen velmi málo.

Chodil za mnou a já tam házela vše potřebné i na co jsem měla chuť.

„Platit to bude kdo?“ zabručel zase. Asi mu začnu říkat bručoun.

„Ty, kdo jiný,“ pokrčila jsem rameny a znovu něco přidala do košíku.

„Jako manželka.“

„Děkuju, zlato, ale na manželství se ještě necítím, budu muset, tvou žádost odmítnout,“ zasmála jsem se. Otočila jsem se k němu a úsměv mi zamrzl na rtech. Stál na místě jako socha, křečovitě svíral pěstmi košík a probodával mě pohledem, který byl opravdu nepříjemný, napjatá čelist s tvrdým pohledem v očích.

Jeho pohled mi dal jasně najevo, že jsem zase řekla něco, co bych neměla. Zůstala jsem stát a nejistě mu oplácela pohled.

Zatřásl hlavou a vydal se dál, neohlížel se na mě a mířil rovnou ke kase. Skoro jsem za ním běžela, než jsem srovnala krok a byla ráda, že jsem stačila to nejdůležitěji vzít už předtím. Koukala jsem se jak dával nákup na pás, jak platil a bral už plné tašky a šel k autu. Nepodíval se na mě a já ho následovala jako tichá myška a chvíli uvažovala nad tím, zda mě nenechá běžet za autem.

Zavřel kufr a já rychle naskočila na sedadlo spolujezdce, abych opravdu nemusela běžet. Naštěstí na mou přítomnost neřekl nic. Koukala jsem se při cestě z okna a občas pohledla i na něj, stále se mračil na silnici a svíral volant.

„Řekla jsem něco?“ Musela jsem se ho zeptat.

„Nech to být, Phie, dnešek není dobrý den,“ odsekl mi. Natočila jsem se k němu čelem a zamračila se.

„Koukám, mračíš se, ale na moji větu, reagoval jsi přehnaně, co se děje?“ Nedala jsem se a dál se zajímala.

„Pár problému z práce, na něco jsem si vzpomněl,“ nevrčel na mě už a konečně se podíval mým směrem a nevypadal tak naštvaně, jako předtím.

„Velké starosti?“ komunikovala jsem dál, asi ho to uklidňovalo. Neodvrátila jsem od něj za celou dobu pohled.

„Trochu, přijel ředitel z dovolené a trochu prudil,“ povzdechl si a uvolnil se. Teď jsem se zarazila já a mlčela, musela jsem vstřebat novou informaci o řediteli společnosti.

„Jemu se představovat nemusím, že ne?“ zakňučela jsem potichu. Doufala jsem, že mě tam nechce moc předvádět, to by ani jednomu z nás nepomohlo.

„Ne, jemu rozhodně ne,“ zabručel znovu tajemným tónem podbarveným hořkostí a nenávistí.

„Nemáš ho rád?“ Musela jsem se zeptat, tahle informace byla hodně důležitá pro další dění.

„Ani ne, nemáme spolu dobré soukromé vztahy, ale v práci to je jedno,“ pokrčil rameny a už parkoval v podzemní garáži. Přemýšlela jsem, jaké neshody by mohl zrovna on mít s ředitelem a ke všemu soukromé.

Popadla jsem jednu papírovou tašku, víc mě vzít nenechal. Ukázal mi zase svou kouzelnou gentlemanskou stránku, která se mi líbila a nebyla jsem na to moc zvyklá.

„Dobrý večer, pane Braku, slečno,“ přivítal nás s úsměvem Thomas. Odpověděla jsem mu už s jistotou a nastoupila do výtahu. Thomas i jeho kolega Mark si na mou přítomnost ve společnosti Michaela zvykli, začali se na mě usmívat.

„Co by sis dal dobrého k večeři?“ zeptala jsem se už ve výtahu.

„Něco co není pro králíka.“ Zamračeně se koukal do tašek, ale už se mu vrátila lepší nálada podle toho, jak se mu pohybovala pusa.

„Hej,“ ze srandy jsem do něj šťouchla bokem.

Ta stará paní, co s námi byla ve výtahu, se na nás otočila a zvláštně se zamračila a vypadala přísně.

„Dobrý večer, paní Teyler,“ pozdravil ji zdvořile Michael a já se přidala. Něco zamumlala a při zastavení výtahu vystoupila.

„Asi se jí nelíbím,“ podotkla jsem s úsměvem.

„To nikdo.“

Přetahoval se o tašky se mnou a přitom hledal klíče. Chtěla jsem mu pomoct a vzít si ještě jednu tašku, nedovolil mi to. Přetahoval se jako malý kluk.

„Hledej klíče, já to podržím,“ bručela jsem a měla chuť ho kopnout do holeně, aby to pustil.

„Ne,“ stál si na svém a nepouštěl papírovou tašku. Tvrdilo se o mně, že jsem chytrá a tak jsem to chtěla i dokázat a sama tu pitomou tašku pustila. Spokojeně jako vítěz se usmíval a konečně vytáhnul z kapsy ty pitomé klíče a začal se dobývat do bytu.  Vpustil mě dovnitř jako první a sotva sám překročil práh, taška, o kterou jsme se přetahovali, praskla a veškerý její obsah se rozsypal po zemi.

Střelil ke mně bezradný pohled, a když uviděl, jak se směju, zamračil se. Odložila jsem svou tašku a pokoušela se toho co nejvíc posbírat. Přidal se ke mně.

„Kdybys nekupovala tolik kulatých věcí,“ zamumlal si a natáhl se po pomeranči. Posunula jsem se o kousek blíž k dalšímu.

„Au,“ vyhrkla jsem a začala si mnout bolavé čelo. Nečekala jsem další pohyb Michaela, natáhl se pro další pomeranče jako já. Stejně jaká si sednul na paty a mnul si hlavu. Koukali jsme na sebe a culili se.

„Skoro jako zrcadlo.“

„Ne, to bych vypadal líp,“ prohodil naprosto vážně a pousmál se a prohrábl si vlasy.

„Hej,“ ohradila jsem se hlučně a hodila po něm ten pomeranč. Trefila jsem ho do břicha konečně se naplno rozesmál a já se k němu přidala. Vypadal úplně jinak, když se takhle smál, ještě jsem ho neviděla. Zase vypadal o hodně mladší, uvolněně, řekla bych, že byl i hezčí. Ani trochu nepřipomínal toho popuzeného mrzouta z nákupů. Přestala jsem se smát, abych si ho mohla pořádně prohlédnout.

Zatřepala jsem hlavou, moc jsem přemýšlela nad jeho vzhledem a nechtěně se k němu přibližovala víc než bych měla. Sebrala jsem pomeranč po ruce a natáhla se pro mou tašku. Stále se usmíval, zatímco já se zvedala a vydala do koupelny, abych mohla vyndat nákup. Slyšela jsem ho až do kuchyně až utichnul a objevil se se zbytkem věcí.

„Dostala jsi vůbec dnes nějakou práci?“ promluvil konečně a postupně vyndával věci a dával je na místo a mě ukazoval kam co rukou.

„Jo, dostala jsem práci na víkend, potřebuje to do pondělí,“ zamumlala jsem a odkládala stranou věci, z čeho jsem měla v plánu vařit.

„Nevypadáš, že by sis z toho dělala hlavu,“ zamračeně si mě prohlížel. Z ruky jsem mu vzala mrkev.

„Práce. Nebudu si s tím dělat hlavu, dokud se do toho nepustím,“ pokrčila jsem rameny.

„Vážně zvládneš něco uvařit?“ zajímal se vážně.

„Jo, a bude to zdravé a dobré.“ Postavila jsem se před něj a založila si ruce na hrudi. Byla jsem oproti němu opravdu malá o hlavu a pár centimetrů. Pořádně jsem zaklonila hlavu, abych na něj viděla. Tajemně a vyzývavě se usmíval a pohodlně se opřel jednou rukou o desku kuchyně a byl ta o těch pár centimetrů blíž.

„Co když se druhý den neproberu?“ Nedal si pokoj, chtěl šťourat, až moc se mu zlepšila nálada.

„Musíš to zkusit. Když se neprobereš, bude ti to už jedno.“ Hrála jsem stejně jako on a dívala se mu zpříma do očí.

„Doufám, že jsi nevyhodila to, co jsem tu měl.“

„Hups, pozdě,“ usmála jsem se jako andílek a pokrčila rameny. „Jdu se převlíknout, až se vrátím, ať už nejsi v kuchyni a raději se zase zabývej prací workoholiku.“ Otočila jsem a šla rovnou do svého pokoje, kde jsem si vzala nové domácí tepláky a tílko.

Procházela jsem obývákem a nemohlo mi ujít, jak Michael už seděl u stolku a měl zapnutou televizi, na stole připravený notebook, ale nevšímal si ho. Obdařila jsem ho spokojeným úsměvem a zalezla si do kuchyně.

Jako první jsem prolezla všechny skřínky, abych během příprav nehledala každou věc. Nastala už samotná příprava. V kuchyni jako je ta Michaelova jsem už moc dlouho nebyla a byla to úplná balada. Spokojeně jsem si pracovala a občas zaslechla nějaké mumlání z obýváku, netušila jsem, zda komentuje televizi, svou práci nebo telefonuje. Moc jsem si ho nevšímala, jen okrajově a soustředila se na to, abych ho opravdu omylem neotrávila.

Samotná jsem byla se svým dílem spokojená, chutnalo mi to a doufala jsem, že nejsme jediná a tak jsem to rovnou vyzkoušela na Michaela a naložila mu pořádnou porci.

Nejistě se zadíval na talíř před sebou a neprotestoval ani, že jsem mu odsunula počítač, vidličkou do toho dloubal a skákal pohledem od talíře na mě a já už svou porci spokojeně jedla.

Váhavě ochutnal první sousto, ale poté, co ho několikrát rozkousal, na další se hrnul a začal se cpát, rozhodně rychleji a víc než jsem dokázala já. Za tu dobu, co to do něj opravdu padalo, se už na mě nepodíval a jen ho zajímalo jídlo. Mělo úsměch, potvrdil mi to ještě víc jeho spokojený úsměv směřovaný na mě.

„Opravdu dobré, už nikdy nebudu podceňovat tvoje kuchařské kvality,“ pochválil mě i nahlas a já se pyšně usmála. Moje nedostatky mě doučovali v městských bistrech různí kuchaři, opravdu jsem si díky nim v kuchyni fandila a cítila se tam dobře a jistě.

„Nechceš mi na to napsat smlouvu, abych ti s ní mohla mávat před nosem, když to porušíš,“ vtipkovala jsem a sebrala mu skoro vylízaný talíř, až tak moc jsem nedoufala v tak velký úspěch prvního jídla.

„Smlouvu nepotřebuješ, stačí mi věřit.“ Rozvalil se na sedačce do pohlednější polohy. „Mimochodem zítra si nic neplánuj,“ křikl na mě do kuchyně. Protočila jsme oči, jako bych měla jít zítra někam na flám nebo po obchodech s kamarádkami.

„A co se bude dít?“ zabručela jsem nespokojeně a vracela se k němu. Měla jsem vidinu dne spánku a lenošení, abych dohnala ty poslední roky na ulici.

„Jdeme na oběd k mojí rodině.“ Taky se nezdál bůhví jak nadšený. Zasekla jsem se v půl kroku a dívala se na něj jako na přízrak.

„Proč? Můžu zůstat tady,“ vyhrkla jsem okamžitě protestně. Nelíbila se mi představa chodit k nějaké cizí rodině na oběd, nepatřila jsem k nim a nechtěla jsem zaclánět.

„Potřebuju tvoji pomoc. Aby si rodina nemyslela, že jsem tak osamělý. Budeš si hrát na moji přítelkyni. Jen před nimi, maximálně tě chytím za ruku a dám pusu na tvář.“ Oznamoval mi s ledovým klidem svůj plán, aniž by se mě zeptal.

„Možná mají pravdu, někoho by sis měl najít. A ne to předstírat.“ Zamračila jsem se a něj a založila si ruce na hrudníku.

„Phie, prosím nebylo by s nimi k vydržení. Navíc kdo mi uvěří, že tě u sebe mám jen tak? Jen malá službička, za to že jsem tě nepřejel.“ Zadíval se na mě a po chvíli se jeho výraz změnil na smutný, hrál mi na city.

„Dobře, ale žádné líbání. A jestli je tvoje matka fúrie, zdrhám.“ Varovala jsem ho s nataženým prstem k němu. Po tváři se mu rozlil spokojený úsměv a odkýval mi to.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 4. kapitola: