OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 30. kapitola

05.04.2013 (18:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1241×

Na začátek pár slov...
Děkuju, všem za komentáře. A dodatečně i za všechny hlasy do všech hlasování povídky měsíce. Vždy vám to sem chci napsat, ale pak na to zapomenu, když vkládám povídku. Hlava děravá.

TeresaK – Moc děkuju za pravidelné komenty a přízeň.

LiliDarknight – Ne, opravdu tebe ani nikoho jiného nechci zabít, a ani Phie. Blíží se konec a nebudu bohužel pouštět povídku rychleji za sebou do světa, stejně to nestíhám, promiň. Bude se muset čekat, ale i v tom je to kouzlo, ne? :-D

evuska – No, já vím, je to hrozné jen pomyslet na to, co řekl. Líbí se mi, jak ho máš ráda.

Jinak, na Ashley jsem úplně zapomněla při psaní, to se přiznávám. Až teď mi to taky dochází, že jsem s ní nenapsala setkání a přitom bylo v plánu na začátku povídky, ale už si nepamatuju, jak mělo probíhat. A protože povídka už je dopsaná, jen čeká na pravidelnou opravu, tak to tam nebude. Ale možná… no, nebudu slibovat, ale existují takové dodatečné články k povídkám… uvidím, jak to bude časově, nechci opravdu nic slibovat, protože je toho dost. (A kdybyste měli někdo nějaké návrhy, co byste chtěli jako dodatečné, že vám něco chybělo nebo zajímalo, klidně napište, a možná to i napíšu, když bude čas).

A znovu děkuju všem, co komentují pravidelně.

Děkuju za váš čas čtením této zprávy a teď hurá do povídky… pěkné čtení.

„To není pravda, on lže,“ šeptala jsem a dívala se na něj. Nemohla jsem uvěřit tomu, co řekl, a s takovou jistotou. Bylo to vymyšlené!

„Pane Ellingtone, uvědomujete si, jak závažná je tato skutečnost?“ zeptala se ho soudkyně.

„Ano,“ potvrdil a odtrhnul ode mě pohled. Měla jsem pocit, že se každou chvíli složím k zemi.

„Co vás k tomuto přesvědčení vede?“ ozval se Ben vedle mě a bylo mu jedno, jak moc se mračí soudce.

„Chodil jsem s Elisme Clarkson dříve než můj bratr. Odjel jsem do Evropy, a když jsem se po deseti měsících vrátil, dozvěděl jsem se, že se Elisme a Henry vzali a ke všemu že mají měsíční dceru. Časově to vše odpovídá,“ pokrčil rameny a znovu mě vyhledal pohledem. Nemohla jsem najednou dýchat, ani se pohnout. Vždy jsem byla strašně podobná mámě a znaky podobnosti s otcem byly rodinné, které měl i Richard…

„Nařizuju testy otcovství. Stání se odkládá na příští týden,“ rozhodl soudce nakonec a opustil místnosti. Nevím, jak jsem se dokázala postavit.

„Co to, on lže, nemůže to kvůli němu jen tak odložit,“ začala jsem rychle drmolit, když mi došlo, co se stalo. Ben i John se na mě podívali smutným pohledem a nic neřekli.

„Phie, budeš muset zítra na další odběr vzorků,“ řekl nakonec Sweney.

Nedokázala jsem pochopit, jak mě jeho obvinění mohlo rozhodit a šokovat. Já nejsem jeho dcera, ale Henryho. Mona to říkala, všichni to říkali, a kdybych byla jeho dcera, nechtěl by mě zabít a jen by se se mnou pokoušel domluvit, celé tohle bylo absurdní. Nechtěla jsem jít další den na žádné další odběry, ale musela jsem, nařídil to soud. Připadala jsem si jako malé uražené dítě, co nechce spolupracovat, trochu jsem se i tak chovala, ale jen trochu.

Byl to týden čekání, týden, kdy jsem nervózně pochodovala po chodbě, kde jsme vyrůstala s rodiči, a koukala se na naše společné fotky.

Richard je vrah, nebojí se ničeho, nemůže být můj otec. Můj otec je Henry. Sweney i Ben si se mnou o tom chtěli promluvit, ale já je odmítala poslouchat. Jde jen o poplašnou zprávu. Čím víc jsem nad tím ale přemýšlela, tím jsem si vzpomněla i na dětství, kdy Richard za mou mámou hodně chodil, skoro až dolézal.

Co když je to opravdu tak? zděsila jsem se nad svými myšlenkami, které začaly už pracovat s variantou pravdy.

Proč by ale svůj majetek a firmu odkazoval Henry dceři svého bratra, a ne rovnou jemu? A proč by mi po jejich smrti neřekla Mona pravdu a Richard se nechoval jako milující otec?

Bylo tolik otázek okolo toho.

To, že si někdy vyrazil s mou mámou, a tak se ona seznámila s mým tátou, ještě nic nedokazuje. Ani jestli spolu opravdu chodili, on odjel, prostě ji tu nechal, rozešel se s ní a Elisme se zamilovala do daleko vyspělejšího jeho staršího bratra. Na tom není nic divného. V době, kdy jsem se narodila, byla Ellington Corporation na začátku své slávy, když se seznámili, bylo to v době, kdy pracoval na jejím vybudování, a nikdo mu nevěřil, ani ho nepodporoval. Jednou mi o tom Mona vyprávěla. S Richardem se často hádali a bratr mu nevěřil, že by něco dokázal, a tak Richard odjel do Evropy. Našel si práci v menší firmičce, kde to chtěl dotáhnout až na ředitele.

Mezitím se Ellington Corporation stala světově známou a ty levné vrty a doly, co koupil Henry, měly velké zásoby plynu, ropy a černého uhlí. Začal to prodávat v malém, udělal pár lepší obchodů, a pak se to rozjelo ve velkém. V mých třech letech se Richard vrátil domů a žebronil o práci u táty. A máma za podpory táty rozjela svůj řetězec špičkových a ne až tolik drahých hotelů, nejdříve v Americe a pak v Evropě. Do dnešního dne jsou po celém světě tisíce hotelů Ellington, byla to její činnost, do které se vložila s elánem a dokázala to vše jen za minimální finanční podpory od táty a ropných vrtů. Tenhle druh hotelů je speciální, mohou si ho dovolit jak největší boháči a je tam špičkový luxus, stejně jako v pokoji, kde jsem bydlela před soudními procesem, tak i lidi, kteří nejsou milionáři a jsou jen na dovolené. Pokoje se od sebe navzájem nejvyšší patra a nejnižší lišily cenou a nájemníky, ale oba měly ten nejlepší servis za určitou cenu.

Bála jsem se toho momentu, ale také jsem to už chtěla mít za sebou, ať byla pravda jakákoliv. Prozatímní vedení podniku jsem nechala na vedoucích oddělení. Oni sami věděli nejlíp, co dělat a jak, Richard nad nimi taky nedržel žádnou velkou ochranou ruku. Nejdůležitější byl teď soud a jeho konečný výsledek. Nejdivnější bylo, že jsem na to zase byla sama. Michaela jsem neviděla od posledního soudu, a i kdyby, už by mě nepodržel za ruku a neřekl, že to je dobrý, tohle bylo za námi. Stali jsem se dvěma cizinci s trochou společné minulosti.

Při dalším soudu jsem byla jako na drátkách, neustále jsem musela něco dělat. Hýbat rukama či nohama, měla jsem nutkání, jinak bych něco vyvedla. Soudce si dal trochu na čas, a když vycházel s neurčitým výrazem, nepomohlo mi to, připadala jsem si snad ještě hůř.

Všichni jsme se na jeho povel posadili a on se začal přehrabovat v papírech. Chvíli jeden držel v ruce a zkoumal jeho obsah.

„Obdržel jsem výsledek testů. Testy hovoří jasně o příbuzenském vztahu…“ zadržela jsem dech a čekala, kdy to se mnou švihne pod stůl.

„Sophie Ellington a Richard Ellington jsou v příbuzenském vztahu neteře a strýce. K potvrzení možného otcovství nesplňují vzorky dostatek podobnosti,“ prohlásil nakonec. Už mi nepřišlo, že mě něco tíží na hrudníku a já nemůžu dýchat, úlevně jsem se usmála. Byla to pravda, to, v čem jsem odmala vyrůstala, a Richard to udělal jen proto, aby prodlužoval soudní tahanice.

Soud se zaměřil už jen na můj výslech, Sweneye a Michaela, který přišel jen jednou. Hypnotizovala jsem ho pohledem, neuvěřitelně moc mi za ten měsíc chyběl. Nepodíval se na mě ani jednou, a jakmile mohl jít, už se neukázal. Na obličeji už neměl vidět jedinou známku útoku pana Paula, s tím jsme se také setkali u soudu, při jeho výpovědi. Nečekala jsem Michaelovu vlídnost poté, co se dozvěděl pravdu, mě trpěl ve své přítomnosti jen proto, že nechtěl, abych skončila pod drnem. Jak se ukázalo, v Richardových záležitostí měla prsty trochu i Amanda a ta byla taky obviněna, jen z pomoci při zpronevěře, byla zatím na svobodě. Celá má i Michaelova nepěkná minulost se propojila dohromady a byl z toho celkem velký mišmaš u soudu.

Dva týdny skoro obden v soudní síni. Tak dlouho trvá náš proces. Soudce se rozhodl Richarda soudit najednou, jak z plánované vraždy mojí osoby, tak ze zpronevěry mých peněz.

I když jsem nemusela, chtěla jsem být u všech jeho stání a vědět, co se přesně děje. Neustále jsem pozorovala porotu a jejich výrazy. Většina z nich ale byla nečitelná jako čínská bible.

Měsíc plný soudu, novinářů a pohledů na Richarda a Paula. Bez těch dvou bych se obešla, ale oni ne.

Přišel ten velký den, konečně přišel. Nemohla jsem ani spát, značně unavená i s tlustou vrstvou make-upu, abych nikoho nevyděsila, mě vezl řidič Mark k soudu, abych si mohla poslechnou jeho konečný verdikt. Celý měsíc jsem tam byla denně a dnešek byl tím posledním, tedy alespoň jsem v to doufala.

Moje policejní ochrana byla už dva týdny pryč, Sweney se už věnoval i jiným svým povinnostem, ale stále se pevně držel u mého případu. Ben v posledním týdnu vypadal už klidně a v pořádku, a tím trochu uklidňoval i mě.

Firmu jsem stále ještě neřídila, jen jsem dělala někdy dohled. Nechala jsem si vzít data ze všech pracovišť a jen to prohlížela. Všichni pracovali jako předtím beze změny. Jen jedno oddělení bylo pilnější než předtím. Všechny dokumenty uspořádané, všechny papíry odevzdané, vyplněné ještě před termínem – ředitel ropných transakcí.

Ležela jsem na posteli v pokoji a v ruce držela papír o jeho činnosti. Bylo toho tolik a všechno zase jako dřív. Z Michaela se stal workoholik. Dívala jsem se na papír, nevnímala okolo ani to, co na tom papíře bylo napsáno, jen jsem koukala na to jeho jméno a přemýšlela, tedy spíš vzpomínala.

Dokázala jsem ho odtáhnout od práce, podporovat ho, když musel pracovat, a udělat z něj zase normálního člověka, ale teď byl zase pracantem na více jak sto procent a byl opět workoholikem. To jsem nechtěla.

Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila za auta. Novináři nesměli chybět a už se ke mně hrnuli jako blechy. Nabrala jsem svoje únikové tempo před nimi a zalezla dovnitř budovy, kam naštěstí nesměli. V kotníku mi trochu víc zacukalo, stále to pobolívalo, ale jen trochu. Byl to jen měsíc od mého vymknutí a já byla ráda, že už můžu chodit sama. V hale na mě čekal Ben i Sweney, asi mysleli na morální podporu před rozsudkem. Bez nich bych vůbec celý tenhle měsíc nezvládla, moje malá podpora. Nebylo to takové, jaké bych si přála, ale i ta trocha starostlivosti od nich potěšila a dodala energii.

„Připravená?“ ověřovali si. Usmála jsem se na ně, jak nejlépe jsem to v tu chvíli svedla, a přikývla. Podívali se na sebe a pak na mě. Nepochopila jsem to a nechtěla ani. Rozešli jsme se k našemu sálu a oni se drželi přede mnou jako moji dva bodyguardi, už jsem je ale nepotřebovával a tady vevnitř nebylo žádné nebezpečí krom samotného Richarda. Prošli jsme prohlídkou, zda u sebe nemáme zbraně. Hrála jsem si s řetízkem na krku a rozhlížela se okolo sebe. Sál se pomalu zaplňoval a policisté dovedli i Richarda s Paulem. Nepodívala jsem se na ně, jen jsem věděla, že tam jsou.

Soudce konečně vstoupil, všichni se postavili a jen čekali.

Vyzval předsedu poroty, aby rozhodl.

„Obžalovaný Richard Ellington je vinen v plném rozsahu. Obžalovaný Paul MacStone je vinen,“ promluvil vyrovnaným a rozhodným hlasem. Už se čekalo jen na to, jaký bude konečný verdikt soudce. Zhluboka jsem se nadechla.

„Obžalovaný Richard Ellington je odsouzen k doživotnímu trestu v městské věznici za plánování vraždy dvou lidí a zpronevěru cizích peněz. Obžalovaný Paul MacStone je odsouzen k doživotnímu trestu v městské věznice za pokus o vraždu dvou lidí, která byla opakovaná. Obžalovaní nemají právo na odvolání ani snížení trestu za dobré chování,“ padl rozsudek.

Ucítila jsem to a celý sál to musel slyšet, jak mi spadl obrovský balvan ze srdce, a já ucítila skoro až euforickou radost. Opravdu nastal ten den, čekala jsem tak dlouho, a ono to tu bylo. Ben a Sweney se radovali, objímali mě, ale já dokázala myslet jen na jednu věc.

Jsem volná!

Mohla jsem začít svůj život, jak jsem o tom ještě před čtyřmi měsíci jen mohla snít. Můžu ovládat společnost, utrácet peníze, chodit na večírky, koupit si, co se mi líbí, a žít v domě, kde jsem vyrostla. Najednou jsem měla tolik možností, co mohu provést se svým životem. A přesto tu bylo něco, díky čemu jsem nemohla být šťastná tak, jak bych chtěla, ta tmavá skvrna na mém srdci. Podívala jsem se okolo sebe po celé místnosti, nebyl tu.

Zahleděla jsem se na Richarda, který se na mě koukal takovým zvláštním způsobem. Opětovala jsem mu pohled, ani nemrkla.

„Sbohem,“ promluvila jsem dost hlasitě, aby mě slyšel. Otočila jsem se a odešla. Konec jedné kapitoly byl tady. Už se nebudu muset bát.

Novináře venku jsem nevnímala. Poděkovala jsem Sweneymu a Benovi za práci a nechala se Markem odvést domů.

Dostala jsem nečekaný dárek, zabalený v drahém papíru, velmi pěkně vypadající. Nenapadl mě nikdo, kdo by mi to mohl poslat, a ani proč by mi to posílal. Nikoho jsem neměla, krom právníka a notáře tu už opravdu nikdo pro mě nezůstal. Příbuzní v Anglii, kteří se dozvěděli, že ještě žiju, a začali si se mnou psát přes email.

Opatrně jsem rozbalila stuhu a začala se propracovávat do obsahu balíku. V ruce mi zůstala malá obdélníková krabička se zlatým nápisem klenotnictví.

Skousla jsem si ret, než jsem byla schopná otevřít krabičku a konečně zjistit, co mi kdo poslal. Jako první na mě vypadl papírek, který jsem popadla a přečetla si, od koho to je.

Už jsi volná. Užívej si života, snad najdeš svoje štěstí. M

Ucítila jsme to bodnutí v hrudníku a také pálení v očích, jako by mi tam někdo nasypal písek. V krabičce byl stříbrný řetízek s holubicí, jak letí.

Volná jako pták.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 30. kapitola: