OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 29. kapitola

28.03.2013 (15:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1284×

Netrvalo to moc dlouho a přijel Sweney s policií. Michael ho zavolal už předtím. Nepřestávala jsem brečet a křečovitě svírat Michaelovu mikinu. Nevnímala jsem další lidi okolo sebe. Slyšela jsem jejich hlasy, ale nebyla jsem schopná už zpracovat, co to vlastně říkají, natož vnímat Michaela.

Odvezli nás do nemocnice, dokonce i našeho útočníka, který byl stále mimo z elektřiny. Doktoři a Sweney, ti všichni mě museli páčit od Michaela a donutit pustit jeho mikinu, nebyla jsem toho schopná. Slyšela jsem slova, jako – šok, to bylo možný. Jakmile ze mě udělali samostatnou jednotku, odtáhli mě na vyšetření. Prošla jsem snad skoro všemi vyšetřeními, co se zde dělaly. Trvalo to skoro dvě hodiny, než jsem se ocitla na pokoji úplně sama. Moc dlouho jsem už nevnímala, dali mi prášky proti bolesti a na spaní.

Výron kotníku, to byl následek mého divokého útěku a následného pádu. Podle doktorů jsem si nepomohla ani mým pokusem o postavení a to, jak mě on držel na nohách. Modřinu od rány jsem měla jen na lícní kosti a sedřené ruce byly v pořádku, jen trošku pálily při různých dotycích. Stejně jsem vyvázla ještě v pořádku při takovém setkání s člověkem najatým na moji likvidaci.

Po dlouhém spánku byl můj šok v pořádku a já se cítila v rámci možností v pořádku. Toho využili policisté, a jakmile jim to doktoři povolili, dva se mi nasáčkovali do pokoje k výslechu. Víc jak tři hodiny byli v mém pokoji bez pauzy, jen když přišli doktoři či sestry mě zkontrolovat a mou nohu. Chtěli vědět úplně všechno od toho dne, co jsem utekla z pohřbu své babičky. Vyprávěla jsem jim ten příběh, jak si přáli. Zastavili se hlavně u mého vztahu s Michaelem, moc jsem nevěděla, co jim říct, protože to mezi námi bylo něco divného, po tom všem, co se událo. Musela jsem také podrobně vyprávět o posledním týdnu, co vše se stalo, a mém „souboji“ s Paulem, jak se jmenoval ten chlápek, co mě celé tři roky naháněl. Vypadali spokojeně z mojí milé a bezproblémové spolupráce, já to chtěla mít co nejdřív za sebou, a taky jsem věděla, že čím víc toho budou vědět, tím je mnohem větší pravděpodobnost, že Richard zůstane ve vězení opravdu dlouho. Už teď byl ve vazbě a po tom, co se dozvěděli, jsem byla ubezpečena, že do hodiny bude ve vezení s přísnou ostrahou on i Paul.

„Můžu?“ ve dveřích stál Michael.

„Jo, pojď,“ lákala jsem ho rychle dovnitř. Nechtěla jsem být sama a po třech hodinách strávených s těmi policisty bych tu uvítala i samotného ďábla. Odlepil se od dveří a šel pomalu až k mé posteli. Mohla jsem si prohlédnout jeho obličej. Levé okolo bylo napuchlé a pod ním měl velkou fialovou modřinu, pravá modřina z rvačky, přesně takové používaly ve filmech, další měl na bradě a trochu natrhnutý ret, určitě mu tekla i krev z nosu, jak to vypadalo.

„Vypadáš děsně,“ vydechla jsem. Pohled na něj nebyl pěkný a už vůbec ne, když jsem věděla moc dobře, kvůli komu takhle vypadá, teď by neuzavřel žádný obchod.

„Něco bych ti řekl, ale nebylo by to gentlemanské,“ povytáhl jeden koutek úst a posadil se na židli vedle postele.

„Bolí to?“ zeptala jsem se. Takhle zblízka to vypadalo ještě hůř. Měla jsem chuť se vytáhnout výš a dotknout se opatrně jeho obličeje. Neudělala jsem to, nevěděla jsem, zda můžu a zda-li by on pak neodešel, to jsem nechtěla riskovat.

„Ani ne, včera to bylo horší. Co ty?“ opáčil a prohlédl si mě, jak ležím na lůžku, a hlavně moji nohu vykukující z pod deky ovázanou modrým fáčem, bylo mi pod dekou horko.

„Vypadá to mnohem hůř než jaké to je,“ opáčila jsem okamžitě a trochu víc přes sebe přetáhla deku a rovnou tam schovala svoje ruce.

„V tomhle případě si nejsem jistý, zda to je pravda,“ zabručel a podíval se do mého obličeje, kde jsem i já měla solidní modřinu. Jasně, že jeho pohled uvíznul na té nafialovělé skvrně momentálně zdobící mou líci.

„Jsme naživu,“ zkusila jsem to jinak a ukázat mu tu dobrou zprávu o našich životech. Pokýval hlavou a rozhlédl se po pokoji.

„Sweney už mluvil s nějakým právníkem, který vás bude zastupovat při soudech s Richardem. Tvrdí, že proti němu je tolik důkazů, že jestli se někdy dostane z vězení, bude to zázrak,“ použil úhybnou taktiku a začal mluvit o něčem trochu jiném, abych neřekla něco já.

„Uvidíme. Nejdřív se musím dostat z téhle postele a nemocnice,“ mlaskla jsem nespokojeně. Ani trochu se mi tu nelíbilo.

„Policie vyslechla tebe, mě i Sweneye,“ nevšímal si mého remcání.

„Jo, museli se hodně nudit, když u mě strávili tři hodiny.“ Slyšel konečně můj znechucený a otrávený tón, začal mluvit o něčem jiném, nemocniční jídlo a personál, vyprávěl mi jednu vtipnou věc, co viděl v nemocnici, zase to byl můj Michael, usmíval se, díval se na mě a hlavně komunikoval, netušila jsem, proč došlo k tak rapidní změně přes noc, ale nestěžovala jsem si.

Byl u mě na pokoji až do večera, než ho vyhodila sestřička, že tam nemá už co dělat, a doktoři ho propustili i z nemocnice.

V nemocnici si mě nechali tři dny na pozorování a z nemocnice jsem jela rovnou do jednoho z nejdražších a luxusnějších hotelů, kde mě hlídal Sweney i policie, kdyby měl Richard ještě někoho najatého. Firma si musela projít auditem, a stejně tak můj majetek a veškeré účty Richarda, policisté pracovali opravdu pilně a snažili se na Richarda vytáhnou všechnu špínu, co nestačil uklidit. Michael se v dalších dnech už neukázal.

Cítila jsem se zvláštně v téhle velké honosné místnosti notáře Johna Sweneye, nebyla jsem tu poprvé, ale sama jsme tu nikdy nebyla. Naposledy před deseti lety, když umřeli rodiče a Sweney mně i babičce Moně přečetl závěť mého otce a vysvětlil, co musím já i ona udělat, než budu dospělá. Dnes jsem tu seděla sama, Sweney byl opět ve svém koženém křesle a koukal se do poslední vůle mého otce.

„Tak, Sophie, policie shledala, že tvoje rodinné účty jsou v pořádku, takže nejsou zablokované. Firma je pořád ještě pod auditem, ale na její funkci to nebude mít vliv. Budeš představena všem ředitelům Ellington Corporation. Ale je tu ještě jedna věc. Budeš se muset vrátit do školy, tvůj otec měl jasnou podmínku, a ty jsi školu nedodělal kvůli Richardovi a úmrtí tvé babičky. Když do pěti let nedoděláš nebo nebudeš alespoň studovat vysokou školu, firma nebude tvoje, ale peníze z jejich zisků ti neutečou…“ vysvětloval dál všechen postup okolo soudů.

Moc jsem ho nevnímala. Věděla jsem jen to podstatné. Musím se vrátit do školy, jsem svou paní. Příští týden budu představená svému právníkovi a soud by měl být do konce měsíce, až policie prověří vše okolo Richarda.

Tři roky jsem se jen schovávala, neměla vlastně žádnou zodpovědnost, jen si dávat pozor na sebe. A najednou jsem se měla starat o obrovskou prosperující firmu, rodný dům a peníze. Netušila jsem, co dělat, natož co by mělo být úplně první, co udělám. Na nic takového jsem nebyla připravená a nevěděla, jak v tomhle žít.

Dvakrát denně mě vozili do nemocnice kvůli kotníku, neustálý dohled ze strany Sweneye nebo jednoho z policistů. Celý tenhle případ se měl ututlat, nic se nemělo dostat na veřejnost, nepodařilo se to a novináři o všem věděli a hlídali každý můj krok v hotelu a hledali informace. Jak říkal Sweney – tohle je začátek velkého poprasku. Měla jsem se připravit i na ztráty ve firmě.

V pondělí ráno jsem se strojila více, než bylo u mě za poslední dobu zvykem, ale nastal jeden z těch větších dnů, šla jsem se Sweney do Ellington Corporation, budu představena jako jeho majitelka a i ředitelka. Značně jsem znervózněla, většinu těch lidí jsem znala osobně, za ty poslední měsíce, kdy jsem tam pracovala pod Gregorym, bože, on tam na radě bude taky, a Michael, kterého jsem neviděla už skoro týden. Moje klasická nejistota, když jsem šla někam do nového prostředí, značně vzrostla, a to jsem si myslela, že po tolika letech běhání po ulicích, hraní si na někoho jiného a poznávání nového už budu klidná, ale tohle bylo něco většího. Po třech letech jsem byla znovu Sophie Ellington, dcera Henryho a Elisme, zakladatelů. Na mých ramenou byla velká zodpovědnost a já chtěla udělat i dojem na první pohled, neudělat rodině ostudu, o kterou se sice postaral Richard, ale to bylo vedlejší.

Vzala jsem si kalhotový kostýmek kvůli noze a normální boty, nemohla jsem si s vymknutým kotníkem dovolit nic jiného než kecky, a to jsem ještě pajdala na jednu nohu. Pěknou halenku, sáčko a vlasy do drdolu tak, abych vypadala jako dospělá zodpovědná osoba. Možná jsem si z toho dělala až moc velkou hlavu.

Jeden z policistů, myslím, že se jmenoval Hank, mě odvezl až před budovu společnosti, kde na mě už čekal Sweney.

Sotva jsem vešla do dveří, recepční mě už zdálky poznala a zírala na mě opravdu vyjeveně, měla jsem stále vidět trochu té modřiny a make-up tomu moc nepomohl. Pajdajíc na jednu nohu a obvázané ruce, dokonalý pohled, a jestli viděla už přede mnou Michaela, nechci si ani domýšlet, co ji napadlo, domácí násilí v opravdu velkém drsném stylu. Pokusila jsem se trochu chovat za Sweneye. Proč ke všemu on musel vypadat opravdu jako právník?

Mnula jsme si ruce a koukala opatrně okolo sebe, víc vyplašená než ten první den, kdy mě táhnul Michael, to jsem si vedle něj hrála na velkou a statečnou holku, co vše zvládne, teď jsem si připadala opravdu maličká holka, co se chce schovat pod svou postel.

Cesta výtahem nikdy nebyla tak dlouhá, taky jsem nejela na obvyklé místa k sobě nebo k Michaelovi, ale do patra s kanceláří Richarda a zasedacími místnostmi pro velké obchodníky.

„Dobrý den, pane Sweney,“ usmála se sekretářka, znala jsem ji od provádění, ale jinak ne. „Slečno Ellington.“

„Dobrý, Beth, prosím, obvolejte všechny vedoucí oddělení, aby přišli na tu domluvenou schůzku,“ usmál se a vydal se rovnou do jedné ze zasedacích místností. Povzdechla jsem si a nejistým krokem šla k němu. Po chvilkovém přetahování se posadil do čela stolu a já po jeho pravici, taky ještě do čela.

Ošívala jsem se na židli a nepodívala se ani na jednoho nově příchozího, jak se pomalu všichni trousili, a jen si hrála s malou plastovou láhví od vody, co jsem pila.

„Dobrý den, všichni, víte, proč se tahle mimořádná schůze koná,“ začal Sweney a já se konečně odvážila podívat na lidi okolo sebe. Jako prvního a nejblíže jsem si všimla Gregoryho, poté pana Marka Andersona a spousty známých lidí okolo sebe, a jako na posledního jsem se podívala na Michaela.

Zadržela jsem dech a skousla si ret. Koukal se přímo na mě, a když si všiml mého pohledu, rychle uhnul. Týden jsem ho neviděla a on měl stále ještě dost barevný obličej. Napodobila jsem jeho chování a postoj, a tak jsem se trochu hrdě vypjala v zádech, abych nepůsobila tolik jako šedá a vystrašená myška.

„Rád bych vám představil právoplatnou dědičku Ellington Corporation, Sophie Ellington, která se stává majitelkou i ředitelkou téhle společnosti,“ mluvil Sweney a já začala vnímat. Oči všech přítomných div nevypadly z důlků krom Michaela, který se koukal jinam. Anderson se spokojeně usmíval, jako by to věděl celou dobu, a ono tomu tak i bylo. Gregory si div nepřetočil krk, když pohledem rychle střídal mezi mnou a Michalem, který koukal na svoje ruce, které byly mimochodem taky pohmožděné, dřív jsem si toho nevšimla.

Dala jsem jim chvilku na to, aby to vstřebali, ještě před týdnem jsem byla pouhou sekretářkou, ani to ne, něco ještě víc podřadného, a dnes jsem jim měla šéfovat.

„Všechny vás tu vítám a chtěla bych vám poděkovat za veškerou práci, kterou pro tuhle firmu děláte. Na úvod chci taky dodat, že neplánuju žádné změny v téhle firmě, než se tu pořádně rozkoukám a zabydlím,“ usmála jsem se na ně. „A to je asi tak vše, co jsem chtěla.“

Ještě chvíli všichni seděli, Michael se zvednul a jak nejrychleji mohl, opustil místnost, div neprásknul dveřmi za sebou. Ostatní ho velmi pomalu a nevěřícně následovali. Tak tohle dopadlo asi, tak jak mělo.

£££

Do měsíce policisté shromáždili veškeré potřebné informace a data o Richardových nekalých praktikách a já byla pozvaná k soudu. Ben Tomsen byl opravdu pěkný a chytrý právník, který se mému případu opravdu věnoval, byl připraven na všechno a já jen obdivovala, jak skvělý to je právník. Řídil právní záležitosti mé rodiny, ale jakmile se dostal k moci Richard, držel se od všeho dál.

Už jsem se po těch všech změnách začala uklidňovat a měla svůj harmonogram, ale nejednou se to zase rozsypalo a já si připadala jako nevyrovnaný člověk, jak jsem se začala bát. Uvidím po měsíci Richarda a Paula, mého skorovraha.

Seděla jsem jako v nějakém filmu v té velké soudní síni, všude bylo moc lidí a před budovou stepovali jako o život novináři, aby měli něco pikantního, bylo ale uděleno informační embargo, takže měli smůlu.

Jakmile přišel soudce, všichni jsme se museli postavit a posadit až po jeho vyzvání. Pohledem jsem prozkoumala lavici porotců. Každý jiný, a oni rozhodovali o tom, jak to dopadne. Na své židli žalujícího jsem sjela snad ještě níž při pohledu na staršího soudce, měla jsem respekt. Začalo se se čtením obžaloby. A jako první si šel za výslechovou lavici sednout Richard. Jeho i můj právník se ho ptali na všechno možné a on kličkoval u nesnadných odpovědí, jak jen mohl, ale soud nepřelstil. Rozhlédla jsem se po místnosti, vedle mě seděl Sweney, měla jsem ho celý měsíc neustále vedle sebe, radil mi, zařizoval a spoustu dalších věcí, bude mít za to ale královsky zaplaceno. Všimla jsem si Michaela, který seděl za námi o několik řad dál a pokoušel se působit, jako že tam vůbec není.

„Chcete ještě něco dodat, pane Ellingtone?“ zeptal se soudce.

„Ano,“ vyhrkl okamžitě a zadíval se na mě. V očích mu zajiskřilo a já měla pocit, že se na místě opravdu pozvracím.

„Proč bych chtěl zabíjet Sophii Ellington, když je to má dcera?“ zeptal se. V tu chvíli se mi zastavilo srdce a celý sál oněměl.

Moc děkuju za komentáře, holky, jste nejlepší...  Co se týče délky povídky, ještě tak dvě kapitoly a epilog, než se dostaneme do cíle…

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 29. kapitola: