OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 28. kapitola

22.03.2013 (15:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1292×

Domek byl útulný už při prvním pohledu a po vstupu dovnitř taktéž. Michael chodil okolo, otevíral okna, odnesl tašky a já si to prohlížela. Domek nebyl nějak moc velký ani nebyl moc malý, tak akorát, aby se tu pár dní dalo bydlet.

„Proč jsi mi to neřekl rovnou?“ zeptala jsem se a prozkoumávala malý pokoj, něco jako obývák, byl zařízen starou válendou, stolkem a krbem, který mě zaujal kamenným obložením a kožešinou na podlaze před ním. Tady bych si uměla představit zimní večery. Byla k tomu připojená i kuchyně, tak na otečení a dva lidé se v ní otlučou.

„Po posledním týdnu bys se mnou dobrovolně nejela,“ připustil své obavy. Zúžila jsem oči a zamračila se na něj.

„To nevíš, kdybys mi to řekl rovnou proč a co, tak bych ani neodmlouvala. Nenávidím nevědomost, měl bys to po tolika letech už vědět,“ bručela jsem na něj a prošla do místnost vedle. Jen dřevěná bytelná skříň a postel. Prozkoumala jsem druhý pokoj, který byl jen o kousek větší a měl i vetší postel. Překvapeně jsem vydechla, při pohledu na koupelnu byla úplně normální nic hrozného, co by člověk od malého lesního domku čekal.

„Voda je dešťová a ohřívá se,“ oznámil mi, když si všiml, kde jsem se zdržela. A byl tu ještě jeden pokoj. Na to jak to z venku vypadalo malý to ani tak malý nebylo.

„Nikdy nevím, jak budeš reagovat. Chvíli jsi v pohodě, pak vyvádíš,“ vrátil se s nespokojeným hlasem k tématu.

„Reaguju normálně, když mi nezatajuješ podstatné věci,“ vrátila jsem mu odpal a vrátil se do prvního malého pokoje, kde byl můj vak. „Ani tu to není cítit,“ zamumlala jsem si spokojeně.

„Včera tu byla Anna, poprosil jsem ji, aby tu vyvětrala a poklidila. Nebyl jsem tu víc jak rok, spíš dva,“ vysvětlil a já se lekla. Nečekala jsem, že mi bude stále stát za zády.

„A my tu budeme jen do pozítří?“ ověřovala jsem si. Kývnul a stále byl ve dveřích.

„Co tu budeme dělat?“zeptala jsem se na něco jiného.

„Já pracovat v utajení, aby o mně Richard ve firmě nevěděl. Ty si můžeš číst nebo se válet,“ pokrčil rameny a konečně odešel. Nevydržela jsem to a vyplázla jazyk na jeho záda. Pan důležitý, mě štval!

Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Musela jsem uznat, že tu byl klid, takové ticho jsem nikdy nezažila. Občas jsem zaslechla nějaké kroky od Michaela jinak nic. Večer se budu bát.

Do tmy jsem se zabavila zkoumáním domu a blízkého okolí. Připadala jsem si jako malé dítě, když mi Michael nakázal, abych nechodila od domu dál než padesát metrů, a chodila nejlépe tak, aby na mě viděl z okna. Opravdu se ke mně choval jako k miminu. Už jsem chtěla znovu něco odseknout, ale bylo to k ničemu, a tak jsem mlčela a plnila jeho podmínky.

Večer jsem si zalezla do obýváku na sedačku poblíž krbu a koukala do ohně. Přidal se ke mně a donesl i dvě sklenky a víno.

„Za tři hodiny jsi oficiálně dospělá,“ pokrčil rameny a podal mi jednu plnou sklenici.

„V tuhle chvíli ale porušuješ zákon, nalíváš mladistvému,“ upozornila jsem ho a sklenici si vzala. Trochu jsem upila. Nebylo to úplně poprvé, co jsem pila alkohol, na vysoké to zkouší každý, navíc na ulici jsem si hrála na starší a občas se napila, jen jednu sklenici vždy, nebylo by rozumný bydlet na ulici a opíjet se v mém věku a když jsem ještě holka.

„Jaké máš plány dál, jakmile to bude oficiálně tvoje?“ narušil to příjemné ticho u krbu, kdy jsme oba měli skleničku vína a mlčelo se. Byla to tak krásná chvilka a díky jemu opět jen krátká.

„Nevím, nedělám si plány. Ještě před měsícem jsem byla rozhodnutá, zda se ohlásím jako žijící. Chtěla jsem si vydělat peníze a zmizet,“ připomněla jsem mu a trochu se napila.

„Kam jsi chtěla utéct, do Evropy?“ zajímal se a zkoumal pohledem oheň.

„Jo, do Anglie,“ připustila jsem. „Žijí tam máminy rodiče. Když byla malá, přestěhovali se do Ameriky a jen co se vdala, vrátili se zpět. Neviděla jsem je od pohřbu rodičů. Richard žije ve městě a vyrůstala jsem v jeho přítomnosti, proto mě po smrti babičky strčili jemu.“

„Proč jsi neodletěla už dávno?“ Měl nějak moc chytrý otázky.

„Neměla jsem finance a nemám ani pas. Nechala jsem to doma, bylo mi to k ničemu. Richard by mě jednoduše našel přes policii.“ Pár dní před mým útěkem jsem zvažovala všechny možnosti, jaké mám, než mě strýc dopadne.

Nastala chvíle ticha. Byla jsem rozhodnutá jako první nepromluvit, nevěděla jsem, co bych mu dál říkala a praskání dřeva v ohni, byla dobrá kulisa. Zachumlala jsem se víc do volného svetru, zima mi nebyl,a jen jsem chtěla být více zavrtaná v teple. Nepodívala jsem se na něj, i když mi občas periferní pohled na něj padl. Díval se stejně jako já do ohně nebo na mě.

„Řekla bys mi někdy pravdu?“ zeptal se tiše. Okamžitě jsem jako reakci na jeho otázku švihla pohledem k němu a zadívala se mu do očí, upřeně mě pozoroval stejně jako já jeho.

„První týdny jsem nechtěla. Plán byl vypadnout, možná by ses to pak dozvěděl od Richarda až bych zdrhla. Jenže… všechno se začalo měnit, už roky nevím kdo jsem, ne jen po dobu co babička umřela, ale od doby kdy umřeli rodiče, nevím kam patřím. A ve chvíli kdy jsi mi začal odkrývat svůj život, jsem to chtěla udělat taky, ale nemohla jsem, byl tu Richard. V posledních dvou týdnech jsem to měla v plánu udělat hned poté, co se zbavím Richarda. Chtěla jsem ti to říct jako prvnímu a sama,“ šla jsem s kůží na trh. Nebylo už nic, co by to skoro nic mezi námi mohl víc zničit, nešlo to.

Nic na to neřekl. Prostě mlčel a dál pozoroval jen ten pitomej plamen. Tohle nemělo cenu. Usrkla jsem si ze skleničky ještě trochu toho vína, a pak se stulila do rohu sedačky. Udělala jsem si místo na spaní. Do pokoje se mi nechtělo, tam bylo moc ticho a praskání ohně bylo vítané.

Cítila jsem, jak se mnou někdo manipuluje, neměla jsem sílu se víc probudit a už vůbec otevírat oči. Ocitla jsem se v něčem měkkém a znovu se dala do spánku a než mě to přemohla, slyšela jsem známý hlas, moc jsem ale nerozuměla.

£££

Probudila jsem se příjemně. Slyšela jsem zpěv ptáků, šustění listí a jiné typické zvuky pro les. Spokojeně jsem se převalila a ještě trochu víc se zabalila pod deku. Nechtělo se mi nikam.

Dnes mám narozeniny! Došlo mi, posadila jsem se na posteli a koukala okolo sebe. Popadla jsem telefon a podívala se na čas.

Už to ví!

Určitě zuří někde v kanceláři nebo mě doma prokleje do horoucích pekel a shání svého vraha a možná i další. Vypisuje odměnu na mou i Michaelovou hlavu. Bylo mi ukradené, že jsem byla v pokoji místo v obýváku na sedačce. Vylítla jsem z postele a běžela pryč. V obýváku jsem uviděla Michaela v pro něj tak typické poloze na sedačce s notebookem. Brýle na nose a něčemu se mračil, dívala jsem se na něj a on zvednul taky zrak.

„Děje se něco?“ ptal se klidně.

„Jo!“ vyhrkla jsem skoro bez dechu. Připadala jsem si jako bych zaběhala maratón místo proběhnutí jedné malé chodbičky. „On to ví!“ připomněla jsem mu to s hrůzou.

„Jo,“ odkýval mi to stále klidně. „Asi mi už ten jeho vrah vykopnul dveře od bytu, ale neví, kde jsme. Je pravda, že se mi od smi hodin snaží dovolat, a tak jsem raději svůj telefon vypnul.“ Byl úplně v pořádku, nedělal si z toho těžkosti!

„Ale…“ vydechla jsem.

„Nic se neděje. Sweney podal na Richarda hned ráno obvinění za pokus o vraždu, tajení skutečnosti že věděl, kde jsi a zpronevěry tvých peněz. Do konce týdne bude ve vězení.“

„Páni,“ vydechla jsem ohromeně a projela si rukou vlasy. Tohle jsem nečekala, oni se postarali úplně o všechno a mě jen drželi stranou a chránili, aby se nestalo něco zlého. Vydechla jsem a skoro zalapala po dechu jako tonoucí, opřela jsem se o rám dveří.

„Možná se náš pobyt protáhne, než bude on i ten kumpán ve vězení,“ připustil trochu zachmuřeně. Připadala jsem si najednou jako bych toho večer vypila mnohem víc než jen polovinu skleničky, co mi dal Michael.

„Pracuješ?“ vydechla jsem překvapeně, když jsem se vedle něj na sedačku podívala.

„Jasně šéfe, někdo to dělat musí,“ usmál se. Poprvé za od testů se usmál.

„Bože,“ měla jsem pocit, že se pozvracím. „Je nemůžu být šéf, netuším jak co…“ začala jsem koktat, až jsem se zadrhla.

„Teď to ještě nech být,“ pokoušel se mě uklidnit a zase si všímal svého počítače. Vrátila jsem se do svého pokoje a ještě si lehla, nemohla jsem už usnout. Jen jsem ležela v posteli, dívala se okolo sebe a přemýšlela o tom, co mě čeká až opustíme tenhle dřevěný domek, který sloužil jako můj úkryt a přechodné útočiště. Čekalo mě toho tolik a ta zodpovědnost. Dostala jsem opravdový strach snad větší než při utíkání před vrahem. Co když zklamu tátu a jeho podnik? To mě opravdu trápilo, mohlo se to stát lusknutím prstu a to jsem nechtěla.

Pokud bych se ve svých momentálních myšlenkách utápěla dál, Michael by mě odsud nedostal ani náklaďákem.

Převlíkla jsem se, udělala si trochu jídla a nenápadně přes dveře sledovala pana Pracujícího.

„Půjdu ven,“ houkla jsem na něj. Potřebovala jsem se nadýchat jiného vzduchu a pročistit větrem své myšlenky.

„Bud okolo a na dohled,“ připomněl mi. Protočila jsem oči, to bych nemohla ani za strom, aby byl spokojený. On sám tvrdil, jak tu jsme v bezpečí, nikdo o nás neví, skoro nikdo to tu nezná. Richard už nemá prostředky, je na něj podáno trestní oznámení, už by měl být neškodný a ten jeho vrah? Tomu jsme se určitě ztratili při Michaelových hrách na tajného agenta.

„Jasně,“ zabručela jsem mu v odpovědi a vyřítila se přes hlavní dveře ven. Zhluboka jsem se nadechla té krásné vůně dřeva, vody, listí a dalších pachů lesa. Bylo tu tak krásně uklidňující. Strčila jsem si ruce do kapsy a dala se do chůze. Procházela jsem se okolo domu, aby měl Michal radost a stále zvětšovala kolečko, až jsem byla mezi stromy ale stále na dohled. V křoví něco zašustilo, s heknutím jsem se za tím otočila.

Běhala tam malá veverka a utíkala dál do lesa. Připadala jsem si jako malé dítě i se stejně zachovala a vydala se za ní. Michael to přežije, když si udělám menší procházku o kousek dál.

Ještě nikdy jsem nebyla sama v lese, jakou malou mě vzala párkrát babička, ale taky to nebylo nic velkého. Po každém druhém kroku jsem se ohlédla, zda stále vidím domek.

Ušla jsem sotva padesát metrů, dál se mi nechtělo a ani hádat se s Michaelem až si všimne, kde jsem. Opravdu mě hlídal jako malé dítě, a já dnes už byla úplně dospělá.

„Zdravím Sophie, dlouho jsme se neviděli,“ ozval se kousek ode mě hlas, který mi naháněl mráz po zádech a strach. Vyděšeně jsem se otočila za ním.

Opravdu tam stál kousek ode mě opřený o strom. Vypadal klidně nenuceně a lehce zdvihal koutky úst. Hlavu stále oholenou, světlé oči se do mě zapichovaly jako dvě dýky a znervózňovaly mě. Černé dlouhé kalhoty a mikina.

„Co tu děláš?“ vydechla jsem ustrašeně svou otázku.

„Svou práci. Brake je velmi mazaný, ale na mě nemá. Mohli jste mi zmizet před třemi dny ale podruhé už ne,“ vysmíval se mi. Couvla jsem vyděšeně a málem leknutím nadskočila, když pod tíhou mého kroku praskla větvička. Byl pobavený, líbilo se mu jak jsem vyděšená.

„Už jsi utíkala opravdu dlouho, Sophie, a tohle je navíc moje poslední šance.“

„Co?“ nechápala jsem a znovu o krok couvla.

„Volal mi, je pěkně naštvaný na tebe i toho panáka uvnitř,“ kývnul hlavou k domku. „Dobře jste to na něj nastražili. Dostal jsem slíbený trojnásobek původní ceny za tvou smrt a Brake.“ Narovnal se a jedno jeho velké rameno se odlepilo do kmenu stromu. Znovu jsem couvla.

„Sledoval jsi nás celý den?“ ověřovala jsem si.

„Sleduju vás od toho obchodu, zlatíčko. Kdo myslíš, že podpálil auto?“ zasmál se. Věděla jsem to celou dobu já i Michael a tohle bylo jen potvrzení faktu.

„Mohl jsi ho zabít,“ vyjekla jsem.

„Byl v obchodě, vše bylo naplánované, měl jsem ho jen podle instrukcí vyděsit, tedy spíš tebe.“ Udělal krok ke mně a já udělala krok zpět od něj. Nebyla jsem tak daleko od chaty, držela jsem se poblíž, a kdybych poslouchala Michaela, mohlo to být v pořádku a on by byl hned u mě na pomoc. Proč já ho nikdy neposlechnu! - nadávala jsem si, bylo mi to už k ničemu.

„Máš zabít i Michaela?“ vydechla jsem zděšeně, když jsem si uvědomila, co vše říkal. Tušila jsem to, Richard byl blázen, když mu šlo o peníze a Michael toho věděl až moc a byl nebezpečný to mu dokázal i tím, jak mě propašoval na testy.

„Jo. Sice mu bude ve firmě chybět, ale nemůže si dovolit, aby proti němu stál někdo jako je on.“ Znovu se přiblížil.

Hrudník se mi mohutně vzdouval, ale dýchala jsem jen mělce, víc to nešlo se nadechnout, srdce zvonilo na poplach a celé tělo se chvělo.

Bylo to víc jak měsíc, co jsem naposledy utíkala, ale běh mi vždy celkem šel a doufala jsem, že jsem nevyšla ze cviku, tak on běh pod vlivem adrenalinů ze strachu je něco jiného než klasické běhání.

„Chceš si hrát?“ zeptal se a sotva to dořekl bez náznaku a zdržování jsem se otočila, začala utíkat, co mi nohy stačily. Musela jsem si dávat pozor na větve po zemi, terén mi nepomáhal, byla jen otázka času, než zakopnu. Slyšela jsem ho za sebou stejně dobře jako křupání větví pod mými kroky. Ucítila jsem, jak mě něco seklo do nohy. Udělala jsem další krok a noha mi sjela po mokrém kmenu malého stromu.

Slítla jsem na zem před chatu.

Pár větviček prasklo a nastalo nečekané ticho. Zmateně jsem zvedla obličej od země a otočila se k lesu.

Stál přímo nade mnou a usmíval se tím jeho úlisným, spokojeným a pro mě děsivým úsměvem viděla jsem ho potřetí v životě a vždy to bylo na hraně života.

„Konec hrátek, Sophie, už jsi dospělá, nebudu mít ani výčitky že jsi dítě,“ promluvil a moje srdce se málem zastavilo hrůzou. To by byla moc rychlá a milosrdná smrt od něj.

„Ty a výčitky? Naháníš mě od mých osmnácti,“ připomněla jsem mu bojovně a pokoušela se sesbírat z mokré trávy. Nešlo to, bolela mě noha. Pravděpodobně jsem si vymknula kotník nebo dokonce zlomila.

Popadl mě za paži a sám mě vytáhl na nohy. Syčivě jsem zakňučela bolestí a dívala se mu bojovně do očí. Nemohl mě dostat tak snadno o moje narozeniny, když chybí pár hodin a já budu moc žít.

„Pomalu nebo rychle?“ zeptal se výsměšně.

„Jdi se bodnout hnusáku,“ plivla jsem mu do obličeje, tak jako jsem to viděla ve filmech a jak jsem po tom toužila od našeho prvního setkání na ulici. Vykopla jsem bolavou nohu a kolenem ho udeřila do břicha. Hekl překvapením a trochu povolil, prošmikla jsem se mu, ale zachytil moje zápěstí.

„Ty malá zmije,“ zavrčel vztekle a napřáhl ruku. Nestačila jsem se vzpamatovat a ucítila jsem silnou bolest u oka. Vrazil mi jednu a dobře mířenou. Byla jen otázka času, kdy mi to udělá za tu dobu, měl mě zabít, nebránil se tomu, proč by mu mělo vadit mě udeřit?

Dost to zabolelo, místo mi tepalo a bylo najednou nepřirozeně vařící. Měla jsem na krajíčku k tomu i ta noha bolela. Nebyla jsem zvyklá na takový druh bolesti v tolika frontách najednou ke všemu.

„Nesahej na ni,“ ozval se třetí hráč téhle smrtelné hry. Odtrhl ode mě pohled a podíval se na Michaela. Trhnul rukou a přitáhl si mě k sobě a pak velkou silou odmrštil od sebe. Letěla jsem velký klus a když jsem došlápla na tu nohu zakvílela jsem bolestí a svalila se do trávy jako pytel brambor.

 „Rád vás znovu vidím, pane Brake. Co vaše auto?“ Divila jsem se, že byl stále ještě v klidu a měl chuť na tak pitomé kecy.

„Já vás rozhodně ne,“ plivnul na něj Michael. Viděla jsem, jak šilhal koutkem oka ke mně, aby zkontroloval, jak jsem na tom.

Toho využil a srazil Michaela k zemi. Převalovali se na zemi a jeden druhému uštědřovali rány do obličeje. Zrovna byl Michael nahoře, potřeboval ale pomoc. Začala jsem se zvedat, nevnímala pálení v rukou a pokusila se postavit. To že je to chyba mi došlo okamžitě po došlápnutí na bolavou nohu. Hlasitě jsem zakňučela a znovu se skácela k zemi. Pokoušela jsem se co nejrychleji zorientovat a podívala se k těm dvěma.

A ve chvíli kdy byl Michael trochu rozptýlený pohledem na mě se dal náš vrah do pohybu,  svalil Michaela na zem a zpoza zad vytáhl nůž, který jsem měla tu čest už vidět. Vyjekla jsem zděšením při pohledu na velké ostří a blížící se k Michaelovi.

Zničeno nic ale začal sebou cukat, až padnul na zem. Hýbal sebou ze strany na stranu jako ryba na suchu a kvílel.

Zaměřila jsem pohled na Michaela a to co měl v ruce. Elektrický paralyzér, ten co střílel na dálku.

Zalapala jsem po dechu a začala znovu dýchat. Cítila jsem silné nárazy mého srdce do hrudního koše. Povolila jsem sílu v rukou a svalila se znovu plně na zem do mokré trávy.

„Co jsem ti říkal o chození dál od domu?“ promluvil najednou Michael.

„Omlouvám se,“ kňukla jsem a rozbrečela se. Bolela mě hlava, noha a měla jsem sedřené ruce od pádu, k tomu aby toho nebylo i tak dost jsem byla vyděšená k smrti.

„Phie?“ zašeptal konejšivě a potichu. Zvedla jsem hlavu, klečel u mě a zkoumal pohledem. Přesně pozoroval škody na mě napáchané.

„V pořádku?“ ověřoval si, i když to sám viděl nejlíp. Ptal se jen na to jestli to není horší než je vidět. Lehce jsem kývla na souhlas a nepokoušela se ani setřít slzy na mých tváří, stejně se tam hned objevily nové a silnější proudy.

Popadl mě ze země a zvednul k sobě do náruče, sám seděl na trávě. Omotal okolo mě svoje silné ochranitelské paže, v kterých jsem se cítila tak v bezpečí. Zabořila jsem obličej do jeho hrudníku a dál hystericky brečela.

„Pššt, už je to dobrý,“ konejšil mě a hladil po pažích, zádech, vlasech. Kývala jsem hlavou, ale slzy ani vzlyky zlého hrdla nešly utišit. Třásla jsem se jako osika. Křečovitě jsem svírala jeho mikinu. Nemohla jsem přestat, bylo to za mnou, ale já byla stále vyděšená a plná všech těch emocí. Muselo to nějak ven. Musela jsem si ulevit.

„Už bude jen dobře,“ nebyla to prázdná slovo pro uklidnění. Tohle byl příslib toho, co mě po dnešku čekalo.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 28. kapitola: