OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 27. kapitola

07.03.2013 (15:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1239×

Chovala jsem se jako lev v kleci, chodila jsem po pokoji tam a zpět neustále dokola. Procházela jsem okolo Michaela, který pracoval a vypadal úplně v pořádku. Jako bychom před několika hodinami tajně neujížděli před vrahem, který chce už pravděpodobně nás oba, a nešli tajně na odebrání vzorků kvůli mé DNA.

Jestli se tohle Richard dozví, zabije nás on sám, a to mi způsobovalo třes v kolenou. Nemohla jsem sedět, pracovat, nic. Jen chození, a i to mi dělala problém, ale kdybych nechodila, zbláznila bych se z toho úplně.

„Mohla bys s tím přestat?“ vyjekl na mě Michael. Pochodovala jsem něco přes hodinu, došla mu trpělivost. Povzdechla jsem si, ale pokračovala dál na konec pokoje a otočila se k dalšímu kolečku.

„Sophie?“ zavrčel a postavil se.

„Nech mě. Musím něco dělat, jsem nervózní,“ odpálkovala jsem ho a šla dál své kolečko.

„Chci pracovat, nech toho a sedni si už,“ rozkázal mi.

„Jdi si do kanceláře,“ prskla jsem a obešla ho. Popadl mě za ruku a stáhnul zpět k němu, zaklonila jsem hlavu, abych se mu mohla podívat podrážděně do očí.

„Ty si to neuvědomuješ. Mně tu jde o celý můj život, o to, co bude. Jak mám být v klidu, když se dozvím výsledky za dva dny a za tři bude Richard vyšilovat a chtít mě i tebe vlastnoručně zaškrtit?“ křičela jsem na něj.

„Jsi Sophie Ellington?“ zeptal se vážně a hleděl mi do očí.

„Jasně, že to jsem já. Proč jinak by mě chtěli zabít?“ vypískla jsem navztekaně.

„Potom nevím, proč jsi z těch testů nervózní,“ opáčil stroze.

„Protože to můžou zvorat. Richard je podplatí. A všechno bude najednou tak moc oficiální, budu to zase já,“ pokoušela jsem se mu to vysvětlit.

„Uklidni se konečně a posaď se,“ přikázal mi nekompromisně a použil stejný tón jako předtím.

„Trhni si a jdi do pracovny,“ zavrčela jsem a trhla silně paží, abych se mu vytrhla. Nestalo se tak. Zuřivě jsem k němu zvedla oči. A v ten moment jsem se pozastavila a moje nervozita, vztek a všechno další bylo pryč.

Jeho oči mě přikovaly k podlaze. Díval se na mě jinak než za poslední týden, jinak než v té ordinaci, kdy mi brali krev. A já v tom viděla svého Michaela, kterého jsem měla možnost poznat.

Nestačila jsme ani mrknout, oči se mi zavřely, ale už neotevřely. Přitáhl si mě k sobě tak prudce, narazila jsem do jeho těla a rukama před sebou brzdila náraz. Vrhl se na mě stejně jako poprvé, nečekaně zaútočil a já neměla šanci se bránit, nechtěla se bránit. Tolik mi to chybělo.

Byla jsem někde jinde, někdo jiný, všechno se zdálo tak vzdálené, jiné, krásné. V setině vteřiny jsem dokázala zapomenout na to, jak úzkostlivě si ode mě držel odstup, jak jsem z toho byla frustrovaná a nesvá. Silně jsem svírala v pěstích jeho košili a rty útočila tak prudce a nenasytně, jako on sám.

Rychlý náhlý výpad, který netrval tak dlouho, jak jsem chtěla, potřebovala. Pustil mě a udělal krok vzad tak rychle, že jsem málem přepadla. Zadívala jsem se na něj ublíženě, ale on koukal jinam. Popadl svůj notebook a odešel. Dívala jsem se za ním do chodby a nevěděla, co mám dělat. Podařilo se mu mě udržet chvíli v klidu, stála jsem a jen koukala, neschopná slova nebo cokoliv udělat. Neuvědomoval si to, ale on mi tímhle jen víc ubližoval, už takhle jsem věděla, jak moc mi jeho blízká přítomnost chybí, dokázalo by mě to držet v klidu, nestresovanou.

Po zbytek večera jsem už dokázala být klidná a další den v práci, jen když jsem se ocitla sama, bez nikoho poblíž, i přítomnost Marie mě znervózňovala. Richarda jsem naštěstí nepotkala. Hned by na mně poznal, že se něco děje. Nenapadlo mě za celou dobu, že bych dokázala být tak vystresovaná a mimo jen kvůli testu, neměla jsme se čeho bát. Já byla Sophie Ellington, a jen co to bude potvrzené, dědictví je moje. Richard nebude mít žádnou moc, já budu v bezpečí.

Jenže ani ty testy nezpůsobí, že bude vše v pořádku, ještě tu bude ta věc s Michaelem, tedy pokud se ke mně okamžitě, jak budu v bezpečí, neotočí zády. Už teď by to udělal, kdyby nevěděl, že mi jde o život, poslal by mě tam, kde mě našel.

Dva dny utekly rychleji, než jsem čekala ve svém stavu. Michael stále jednal o novém obchodě a stále nehodlal ukázat svoje nové auto, musela jsem se do bytu trmácet sama v taxíku.

Dnes, za dvě hodiny, měli Michaelovi zavolat výsledky a Sweney ohlásit jeho další kroky do zítřejšího dne, kdy mi bude jednadvacet.

Hrála jsem si během cesty a vlastně i celý den s telefonem, čekala jsem telefonát, zprávu, co kdyby volal dřív. Stále ale nic, telefon byl tichý.

„Na viděnou zítra,“ loučil se řidič. Jen jsem mu kývla, nebyla jistota, že pojedu taxíkem, spíš už Michael předvede světu nové auto, ani jsem nevěděla, kde ho parkoval. Prošla jsem recepcí a pozdravila jako pokaždé recepčního. Jenže dnes to vše je pravděpodobně naposledy, zítra mě Michael vystěhuje do rodinného domu.

„Dobrý podvečer, paní Parkerová,“ usmála jsem se. Neviděla jsem ji už týden, nějak jsme se míjely.

„Dobrý,“ zabručela a nespokojeně při pohledu na mě mlaskla. „Mohu vás o něco poprosit, slečno?“ začala najednou a já na souhlas kývla.

„Chápu, že jste mladá a temperamentní, ale příště, až se budete hádat, prosila bych, abyste omezili hlasitost, a scény na chodbě taky nemusím vidět,“ řekla nespokojeným a skoro až odpudivým hlasem.

Věděla jsem, že naráží na naši nedávnou hádku ohledně cesty na testy do nemocnice, kdy nechtěl nic prozradit, a já si připadala dotčená.

„Vynasnažíme se,“ odkývala jsem jí to a pokusila se usmát. Opravdu se nemusela bát dalšího divadélka, žádné už nebude, já tu už nebudu.

Padlo to na mě, bydlela jsem tu tři měsíce s Michaelem a po mém žití na ulici jsem si konečně někde připadala trochu jako doma, bude mi to tu chybět.

Zapadla jsem do dveří bytu a pokračovala do kuchyně, potřebovala jsem se něčeho napít. Nejlépe by to chtěla nějaký alkohol, ale nebyla jsme si jistá, zda tu něco vyhrabu. Překvapil mě Michael, který vyšel ze svého pokoje a v obýváku hodil na sedačku velkou černou cestovní tašku, ne jeho klasický kufr co měl na cesty. Moje věci v tom nemohly být určitě, vše jsem si přesunula do vedlejšího pokoje.

„Konečně jsi tu,“ usmál se na mě. Druhé znamení, že tu něco nesedí.

„Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně a přiblížila se k němu.

„Balím, a ty se taky balíš,“ sdělil mi prostě a otáčel se k odchodu.

„Proč?“ vypískla jsem nepřirozeně vysoko.

„Volal mi asi před hodinou Sweney. Výsledky testů jsou potvrzené, jsi Sophie Ellington. Zítra ráno o tom dostane Richard zprávu jak přes email, tak oficiálně i poštou, dostane to hned ráno. O půlnoci se stáváš majitelkou všeho a jeho přístup bude zablokován. Musíme na jeden den zmizet a schovat se, aby se k nám ten jeho poskok nedostal. Bude zuřit,“ vysvětlil mi.

Třeštila jsem na něj oči a srdce mi začalo bušit víc a víc. Bylo to potvrzené, jsem majitelkou Ellington Corporation. Od zítra nejsem na útěku, ale bohatou ženou.

„Pane bože,“ vydechla jsme vyděšeně, když mi došla ta druhá zpráva o mém strýci. „Zabije nás,“ zamumlala jsem.

„Proto zmizíme. Objednal jsem nám místo v jednom zapadlejším hotýlku na jeden den. Já nejdu do práce, ani ty ne. Zítra pojedeme jen na policii podat na Richarda trestní oznámení, abys byla v bezpečí.“

„Nezastaví ho to hned,“ protestovala jsem. Znala jsem svého strýce.

„To je teď jedno. Prostě si zabal, Sophie,“ upozornil mě a zapadl do koupelny. Vlítla jsem do svého pokoje rovnou do skříně. Moje věci byly stále zabalené od mého chtěného odchodu od Michaela. Naházela jsem do pytle jen dalších pár věcí. Vrátila jsem se do obýváku a hodila svůj pytel vedle tašky Michaela.

„Tak jdeme,“ popadl i moje věci a vydal se ke dveřím, kam jsem ho následovala. Výtahem jsme sjeli dolů do přízemí. Místo hlavního vchodu Michael hned u výtahu zabočil doprava a vedl mě někam jinam, do jiných dveří, a vchodem, který nevypadal tak luxusně, až se před námi ukázaly další velké dveře, a vyšli jsme na ulici za domem. Uviděla jsem jeho nové auto na parkovišti, zastrčené trochu stranou.

„Plánoval jsi to,“ obvinila jsem ho.

„Musel jsem mít vše připravené. Je jasné, že po nás Richard půjde, po tom, co jsme udělali. A já nechci moc hazardovat se životem,“ pokrčil rameny.

„To už děláš,“ připomněla jsem mu smutnou pravdu o tom, na jak tenkém ledě se oba dva nacházíme.

„Snižuju rizika,“ mrknul a hodil tašky do kufru. Nasedla jsem a nechala se odvézt neznámo kam. Bylo mi to jedno, hlavní bylo, že tam budu v bezpečí. Dnes, stejně jako při našem setkání, jsem na tohle slovo obzvlášť slyšela.

Kradmo jsem se během cesty koukala na Michaela. Vypadal klidně, rozhodně víc jak já, stejně jako celou dobu. Díval se před sebe na cestu, občas prsty zabubnoval do volantu, ale ne tím rytmickým, hravým způsobem, ne, tohle bylo nervózní gesto.

Lekla jsem se, jeho mobil začal nečekaně zvonit. Vytáhl ho z kapsy saka a podíval se na displej. Zatvářil se tak zvláštně a pak si dal telefon k uchu.

„Ano, Richarde?“ promluvil do telefonu. Koukala jsem se na něj a kousala si spodní ret.

„Zítra? To nebudu mít čas, už mám nějaké schůzky s klientem, právníkem, nestíhám.“ Zase ticho a já netrpělivě čekala na další slova. „Jo, já to zvládnu,“ potvrdil a zavěsil. Netušila jsem, co to má znamenat, a podívala se vyčkávavě na Michaela, ale tak, aby pochopil z mého pohled. Všiml si toho a stejně, jako než zvednul telefon, těžce si povzdechl.

„Chtěl nějakou schůzku ohledně toho obchodu. Věděl jsem, že budeme muset zmizet. Do plánovače schůzek jsem si na dnešek napsal spousty setkání mimo i ve firmě, fiktivních, tak, abych o nic nepřišel. Obchod byl uzavřen včera, ale on to neví a už mu to může být jedno,“ vysvětlil mi.

„Jak dlouho jsi strávil nad plánováním cesty do nemocnice a tohohle?“ zeptala jsem se. Dost mě to zajímalo, vše měl do skoro posledního detailu rozmyšlené a připravené.

„Jeden večer. Věděl jsem, co a jak musím udělat. Předpokládal jeho reakci, kterou mi tvoje vyprávění potvrdilo pravdu,“ pokrčil rameny, jako by podobné věci plánoval denně.

„Připomeň mi zvýšit ti plat,“ zažertovala jsem vesele. Pousmál se, ne moc, ale úsměv to byl.

„Mimochodem, uzavřel jsem velmi výhodnou obchodní zakázkou se západem. To se ti bude líbit, až vstaneš v čele firmy.“

„Hmm,“ zamumlala jsem a koukala ven z okna. Nevěděla jsem, co budu dělat za dva dny, nedokázala jsme si představit, že bych stála v čele takové firmy, jako je Ellington Corporation. Nikdy jsem nic podobného nedělala, už si ani nepamatuju, jak to dělal táta, když jsem byla malá a bral mě s sebou do práce. A ke všemu byla ještě jedna podmínka pro to, abych mohla řídit firmu, musím mít vystudovanou vysokou ekonomickou školu, kde jsem udělala první semestr a konec. Budu si na to muset někoho sehnat.

„To není hotel,“ podotkla jsem při pohledu na dřevěnou chatu za městem v lese, kam mě dovezl a zastavil.

„Postavil ho táta, když jsem byl malej, bral mě sem často. Je to lepší jak hotel, tam by nás našli,“ odpověděl klidně, vzal naše věci a mířil k tomu domku. Dívala jsem se za ním a mračila se na jeho záda. Nikdy mi o domku nevyprávěl, cítila jsem se trochu jako podvedená, neřekl mi takovou důležitou věc z jeho dětství. Jako by mě to uhodilo, takhle se musel cítit i on, když se dozvěděl, kdo jsem. Počkala jsem, až zaleze do domu, a pak s hlubokým nádechem vystoupila.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 27. kapitola: