Poslední šance - 26. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Hádky, přestírání, Sweney...

22.02.2013 (18:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1256×

Cítila jsem se, ne… já vlastně byla vyčerpaná. Tři dny v práci, kdy jsem si to chvílemi užívala. Vždy to bylo v mé kanceláři, co nejdál od Michaela při práci. Dva dny doma o víkendu, kdy jsem myslela, že to nezvládnu a opravdu uteču. Za tři dny jsem byla oficiálně plnoletá a mohla dělat vše, a já si po těch několika dnech připadala jako stařena, co nic nezvládá. Neměla jsem kontrolu nad ničím. Najednou tu byl Michael, který mě vedl, a držel si tak velký odstup, byl div, že mě dokázal občas v práci snést ve své blízkosti. Doma to byla klasická tichá domácnost. Ani jeden nemluvil, ani jeden k tomu druhému do místnosti nevešel, pokud se nejednalo o něco důležitého, což bylo jen jednou, oznámil mi Michael, kdy hodlá svůj plán uskutečnit a jak přesněji, ale úplně vše mi zase neřekl.

Ještě první den naší hry jsem si sbalila veškeré saky paky a odstěhovala se do hostitelského pokoje, odkud jsem ani moc nevylézala, jen každé ráno a když jsem si šla udělat jídlo. Přestala jsem vařit, nebyl žádný ohlas, první den jsem to zkusila, zazdil to tím, že jde na večeři s jedním právníkem. Odmítla jsem se jakkoliv vnucovat či něco tomu podobnému.

Dnešek byl ten den s velkým D, Michael měl v plánu mě nějak dopravit do nemocnice, abych mohla podstoupit testy DNA, nic víc mi k tomu neřekl, choval se jako tajný agent, bohužel u mě neměl tolik důvěry jako James Bond

„Co máš v plánu?“ vrčela jsem na něj tu otázku asi posté a následovala ho do kuchyně, kde si dělal kávu.

„To zjistíš,“ odbyl mě stejně pitomou odpovědí, jako vždy po mé otázce. Pěnila jsem, měla jsem chuť mu něco udělat, nemohl mě takhle od toho odstrkovat. Jestli měl na mě pivku tím, že jsem mu neřekla plnou pravdu, dobře, beru, ale tohle bylo opravdu důležitý, závisel na tom můj život, jeho kariéra, a on jako by si hrál na dětskou bojovku v deseti letech, pacholek!

„Sakra, Michaeli, tohle nemůžeš. Koukej mi říct, co jsi připravil. Nehodlám čekat na nějaké překvapení, ta nenávidím. Tohle není hra!“ S každým slovem jsem zvyšovala hlas, až jsem to poslední vyštěkla jako rozzuřený pes.

„Já to vím, Sophie. Všechno bude v pořádku, nemusíš vědět podrobnosti,“ byl v klidu, nic si z mého štěkání nedělal a zalil si kávu.

„Nemusím? Nemusím?!“ vřískala jsem jako hysterka a i se tak cítila. Tohle byla poslední kapkal. „Do háje, Michaeli. Přestaň chlastat tu kávu a vnímej trochu. Já to musím vědět, tohle je o mně. Můj život mi to ovlivní. Moje krev se bude zkoumat. Do háje, jak ti mám věřit, když nevím, co se bude dít?!“ regulérně a dost hlasitě jsem křičela a nebylo nic, co by mě utišilo.

„Věřit? A jak ti mám věřit já, když sis hrála na někoho jiného celou dobu?“ Konečně se jeho intonace hlasu změnila na naštvanou a podrážděnou.

„Nehrála jsem si na ni, byla jsem to já, jen jsem neřekla vše. Já tě chránila. A vůbec, já odcházím, tohle nemá cenu,“ vykřičela jsem se a na patě otočila.

„Neopovažuj se, Sophie!“ křičel a mně to bylo jedno.

„Trhni si,“ vykřikla jsem už u dveří. Slyšela jsem ho za sebou a bylo mi to jedno, prudce jsem otevřela dveře a pořádně za sebou práskla. Tohle nemělo cenu. Odmítala jsem se s ním dál dohadovat o svém životě, ve kterém on už se sám vyškrtl, já se o sebe umím postarat a vše potřebné pro testy jsem schopná si taky zařídit.

„Sophie!“ vykřikl za mnou na chodbě. Zastavila jsem se zády k němu kus od výtahu a zhluboka se nadechla. Musela jsem zchladit svou horkou hlavu, ale mohl za to on. „Vrať se dovnitř!“ nařídil mi. Zněl přesně jako na začátku, kdy si hrál na pana velkého a ze mě dělal malou holku, vždy mě to iritovalo stejně, jako teď věděl to, tolikrát jsem mu to řekla, a on to udělal znovu!

Stiskla jsem ruce v pěsti a odolávala touze mu něco udělat. Za posledních pět dní mě tak neuvěřitelně štval! Ještě několik nádechů, než jsem se otočila.

„Neporoučej mi,“ upozornila jsem ho zprudka a zamířila do bytu. Došlo mi jedna podstatná věc, on nás určitě hlídal a tohle mohlo vše zkazit. Měla jsem chuť odejít. Tak moc. Prošla jsem okolo něj dovnitř a razila si to do svého pokoje.

„Chci tě jen ochránit,“ volal za mnou.

„To si myslíš ty,“ vrátila jsem mu a zabouchla se v pokoji.

Takhle dopadla naše výměna názorů včera. Svůj plán měl už od víkendu a já po třech dnech to už nevydržela. Oba jsme to nevydrželi a bouchli.

Na pracovním stole se mi kupily hromady papírů, rozhodla jsem se to roztřídit do šanonů, za dvě hodiny jsem měla jet taxíkem do jednoho podniku ve městě, tak jak to Michael naplánoval, co se budě dít dál jde ale mimo mě. Stále jsem z toho neměla dobrý pocit. Potřebovala jsem se zabavit na ty dvě hodiny.

„Co to se mnou hrajete za hru?“ vyhrkl na mě Richard, sotva za ním bouchly dveře, jeho návštěva mě překvapila po tolika dnech od prostořekosti Amandy.

„Co?“ vrátila jsem mu zmateně.

„Amanda mi to řekla. Michael ví pravdu.“ Neobcházel to a šel rovnou k věci.

„Měl jsi ji hlídat! Málem vše zkazila,“ zaútočila jsem taky, nejlepší obrana.

„Ví to.“

„Ne, neví. Tedy ví, ale myslí si, že si z něj ta husa dělá srandu. Přišla jsem domů a začal mi to vyprávět jako vtip. Víš, jak mi zatrnulo? Nevěří tomu, že by on mohl narazit zrovna na tolik hledanou dědičku firmy, kde pracuje,“ vysvětlila jsem mu a dobře podbarvovala hlas, abych dala důraz na to vše, co jsem se tak pracně učila.

„Opravdu?“ nevěřil mi.

„Richarde, myslíš, že by jen tak seděl doma na prdeli, koukal na telku se mnou, kdyby uvěřil, že jsem dědička?“ zeptala jsem se posměšně. „Je to Michael, kdyby tomu uvěřil, možná by mě vyhodil s tím, že si s ním hraju, poté, cos mu ty sebral manželku. Možná by na tebe zavolal policii? Co já vím, ale on tomu naštěstí nevěří.“ Nic neřekl, jen mě sledoval. „Jo, vyřiď té své huse, že má štěstí, jinak bych jí přišla vlastnoručně upravit fasádu.“ Obrátila jsem zase pozornost k papírům.

„Ještě že tak,“ zabručel. Viděla jsem mu to v očích, uvěřil mi. Taky tohle byl můj nejlepší herecký výkon, zasloužila bych si Oscara. Už neřekl ani slovo, ještě jednou si mě dlouze přeměřil a pak odešel.

Zhluboka jsem se nadechla, zadržovala jsem na konci dech a teď dýchala jako při skoroutopení. Doufala jsem a přála si, abych teď měla já i Michael od Richarda pokoj. Museli jsme ho už přesvědčit, Michael celý týden hrál svou roli a i jemu to říkal jako vtip, a já řekla to samé.

Richardova návštěva mi na klidu nepřidala. Desky, papír, fólie, tužka, bylo jedno, co jsem měla v ruce, zaručeně to skončilo na podlaze. Zbývající dvě hodiny jsem nedělala nic jiného, jen sbírala věci po podlaze, dnes jsem rozhodně nemohla setřídit papíry do šanonů.

Jakmile nastal čas, vše jsem nechala na místě a skoro od toho prchla. Popadla jsem svou kabelku a dnes nechala notebook v práci.

„Marie, už jdu domů,“ oznámila jsem jí.

„Nepočkáš na Michaela?“ ptala se udiveně. Ona jediná si trochu všimla naší změny, ale nevyptávala se, ani nic neříkala okolo, jen nás pozorovala a pořád se k nám chovala, jako by si toho nevšimla. Michaela obalamutila, ale mě ne.

„Jel na nějakou schůzku k právníkům, počítám, že se domů dostane tak navečer,“ povzdechla jsem si.

„To se zase uklidní, jakmile to uzavře,“ uklidňovala mě. Kdyby to bylo jako před týdnem, věřila bych jí, i já to sama říkala. Ale dnes jsem věděla, že to se jen tak neuklidní ani nespraví. Ta tenká nit mezi námi byla přetrhnutá.

„Já vím,“ usmála jsem se a mávla na rozloučenou. Před budovou mě čekalo taxi, jako každý den.

„Dobrý den,“ pozdravil mě řidič. Pokaždé to byl ten samý.

„Dobrý,“ usadila jsem se vzadu. „Dnes to bude do restaurace,“ upozornila jsem ho na nečekanou změnu v mém cestování a nadiktovala mu adresu podniku, kam mě poslal Michael.

Neznala jsem to tam, byla to nějaká nóbl restaurace v centru města, kde jsem opravdu nikdy nebyla ani nepracovala. Už zvenku bylo vidět, že bych sem bez Michaelovy kreditní karty nemohla. Taxikáře jsem poslala do další práce, aby nečekal moc dlouho, a vydala se dovnitř. Po nahlášení Michaelova jména jsem byla odvedená k jednomu vzdálenějšímu stolu, kde už čekalo jídlo. Nečekala jsem na něj, ani jsem nevěděla, zda opravdu přijde.

„Slečno,“ předala mi obsluha papírek a odnesla talíře.

„Jdi k záchodům, projdi to dozadu k zadnímu východu, budu čekat. M.“

Povzdechla jsem si, on si opravdu chce hrát na Bonda. Poslechla jsem ho, hádat se s ním můžu i potom. Odešla jsem k toaletám a pokračovala chodbou dozadu, kde jsem zabočila doprava, dostala se až dozadu za restauraci do jedné z bočních uliček.

Rozhlédla jsem se a uviděla velké a drahé auto. Trochu mě to zarazilo, než z místa řidiče vylezl Michael. Podíval se okolo.

„Co blbneš?“ zasyčela jsem na něj a došla až k němu.

„Nevěřím, že by nás Richard nechal jen tak nehlídané. Chci mít jistotu,“ pokrčil rameny a vracel se k autu, kam jsem ho následovala.

„Čí je to auto?“ zaútočila jsem další otázkou uvnitř vozu. Nastartoval a začal se složitě vyplétat z uliček.

„Moje,“ odpověděl nakonec.

„Tak proč se pořád necháváme vozit taxíkem?“ Musela jsem s těmi otázkami být už značně otravná.

„Nechtěl jsem, aby Richard nebo ten, co nás sleduje, věděli, co mám za auto. Snáze se schováme,“ pokrčil rameny a víc si všímal silnice. Jeho nové auto bylo úplně jiné než předchozí, jiná značka, barva, jen bylo pořád velké.

„Oznámíš mi konečně, jak to chceš dál udělat?“ zeptala jsem se nadějně po několika odbočkách.

„V nemocnici na nás čeká doktor a John Sweney.“

„Notář Sweney?“ ujišťovala jsem se. „Ten, co má na starosti otcovou závěť?“ Viděla jsem ho jen jednou a to krátce po nehodě. Mně i babičce objasnil, jak to bude se mnou a majetkem.

„Jo,“ potvrdil okamžitě.

„Ale on se zná s Richardem,“ začala jsem panikařit.

„Je to notář,“ připomněl mi.

„To ho nemusí zastavit, aby nás práskul, Michaeli,“ vrátila jsem mu vyděšeně.

„Nemusíš se bát.“

„Fakt?“ útočila jsem. Povzdechl si.

„Tvůj otec byl hodně chytrý muž, Sophie. Myslel na všechno, a hlavně na tvou bezpečnost. Notář Sweney dostane velkou finanční odměnu, když tě nalezne a bezpečně potvrdí, kdo jsi. To bylo v jeho poslední vůli taky. Sweney tě hledal, chtěl do toho zatáhnout policii už dávno, ale to nechtěl Richard. Po dvou letech si Sweney vymohl svou a policie po tobě pátrá,“ vysvětloval mi klidně. Zírala jsem na něj.

„Jak to můžeš vědět?“ Přiznávám, že míra jeho znalostí v tomhle mě děsila.

„Náhodou jsem se před rokem a něco s Johnem seznámil, když odcházel z kanceláře Richarda. Dali jsme se do řeči a on mi občas pomáhal v právních záležitostech. Je to fajn chlap a někdy se pochlubil, jaká odměna ho čeká, když tě najde. Nevěří Richardovi.“

Jak jsem mohla tenhle moment poznat? Michael věděl o hodně víc o tom všem než samotný Richard, a to jsem mu ani nemusela vstoupit do života.

„Jsi nebezpečný,“ připustila jsem.

„Každý má své zdroje a někdy se vyplatí o nepříteli vědět vše. A já s Richardem nikdy přátelsky nevycházel, uznává mě jen jako dobrého manažera.“

U nemocnice se choval už normálně, a ne jako nějaký agent. Vešli jsme dovnitř a poté, co se zeptal, kde se dělají testy, mě vedl přes nemocnici.

Už na začátku chodby jsem viděla pana Sweneyho. Malá, trochu zavalitější postava se světlými vlasy. A on si mě taky všiml a poznal.

„Sophie,“ usmál se. „Michaeli,“ pokynul hlavou i na něj.

„Johne, doufám, že to bude rychlé, musíme se nenápadně vrátit,“ připomněl mu naše schovávání.

„Ovšem,“ pokýval hlavou a vydal se ke dveřím, kam jsme ho oba následovali.

„Doktor Loger provede testy, odebere Sophie vzorky,“ vysvětil Sweney. A já jen zírala, jak to vše měli oba zařízené.

Posadila jsem se na židli. Doktor Loger ke mně přistoupil a nejdřív mi odebral stěr z úst. Použil stejně jako v kriminálních filmech tyčinkou podobnou těm na uši, jen z jedním vatovým koncem, a strčil mi ji do pusy a poté na úschovu do plastové trubky.

„Jak jsem pochopil, testy musí být neprůstřelné, vezmu raději i krev.“ Na to jsme mu všichni tři jen kývli. Bral mi krev a já si toho nevšímala. Koukala jsem se na Michaela a on celou dobu na mě.

Bylo to poprvé ode dne, kdy se vše dozvěděl, co jsme se koukali vzájemně do očí dlouhou dobu, neštěkali na sebe ani nic podobného, a já si tu chvíli užívala stejně jako vždy předtím. Ve chvíli, kdy doktor dobral vzorek, oba jsme pohledem uhnuli na opačné strany místnosti.

„Testy budou hotové do dvou dnů,“ oznámil nám ještě doktor.

„Skvělé, vychází to den před narozeninami Sophie,“ Sweney zněl a vypadal více než spokojen.

„Musíme jít, jinak nás budou hledat,“ poznamenal Michael a řítil se ke dveřím. Tiše a pokorně jsem ho následovala.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování