OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 25. kapitola

13.02.2013 (15:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1293×

Seděla jsem ještě pár minut v křesle a koukala se před sebe, než jsem byla schopná se postavit a začít něco dělat. V hlavě jsem měla najednou tolik myšlenek, které nešly roztřídit ani pořádně zaměřit alespoň na jednu z nich. Ruce a nohy dělaly automatické věci. Balení svých věcí, to jsem dělala tak často a automaticky už nějakou dobu. Tohle byla nejdelší doba, co jsem strávila na jednom místě, nebudu k tomu počítat moje skoro zabití a hořící auto.

Otevřela jsem skříň a odtáhla na strany všechny košile a obleky, co tam vysely, abych viděla na svůj cestovní vak. Prázdniny končily.

Popadla jsem ho a odhodila na postel a za ním začala házet další a další kousky mého oblečení, původní, s kterým jsem přišla, i nové, které bych mohla využít na ulici, sukně a reprezentativní oblečení do práce jsem sebou nechtěla tahat. Zbytečná zátěž navíc, kterou bych využila maximálně na oheň.

Věci jsem do vaku dávala rozhodně s větší vervou, než bylo potřeba, ale nějak jsem se vybít musela. Strašně jsem najednou začala zuřit a věděla jsem, kdo by byl cíl mého útoků. Viděla jsem její blonďatou hlavu, jak s ní mlátím o zem!

Všechno to pokazila ona, měla držet jazyk za zuby, jak nám to Richard nařídil. Teď vystavila Michaela v nebezpečí, doufám, že je na sebe dostatečně pyšná. Možná předtím než zmizím, ji ještě navštívím a ukážu, zač je toho loket. Zkazila mi to, odehnala ode mě Michaela. Od začátku co jsem chtěla bojovat proti strýci, věděla jsem, že mu pravdu musím říct já sama a jak to bylo, ne aby se to dozvěděl z druhé ruku, předpokládala jsem stejný konec jaký i nastal.

Zhluboka jsem se musela nadechnout, jinak bych opravdu někomu ublížila. Nadávat jsem stejně mohla jen sobě, já mu to tajila. Mohla jsem ale vědět, jak to mezi námi bude? Ani Richard nechtěl, aby to věděl, měla jsem v nepříteli malého spojence.

Popadla jsem další kus svého oblečení a silně ho vervala do vaku.

„Co děláš?“ Jeho přísný hlas mě zamrazil na místě. Bylo to nečekané, jak se tu najednou objevil poté, co prásknul dveřmi a že to nebyla až taková doba. Opatrně jsem otočila hlavu směrem ke dveřím, kde stál. Stál přímo mezi dveřmi a díval se na mě se zvednutým obočím a stále s tvrdou maskou v obličeji, jeho rty v přísné lince.

„Balím,“ odpověděla jsem potichu a trochu na vážkách. Zamračil se už to nebyl tvrdý výraz, ale mračil se.

„Kam chceš jít?“ zeptal se a udělal krok blíž. Vrátila jsem pozornost k mým věcem na posteli a začala je znovu balit.

„Nevím, někam kde mě nenajde,“ pokrčila jsem rameny. Jemu to stejně už mohlo být jedno.

„Jde po tobě.“

„To vím,“ odsekla jsem mu trochu netrpělivě. Tohle jsem věděla už dávno a moc dobře, nepotřebovala jsem jeho slovo na potvrzení.

„Nemůžeš odejít,“ zkusil to jinak a konečně se mu podařilo upoutat mou plnou pozornost.

„Proč bych nemohla?“ vrátila jsem mu a otočila se k němu prudce čelem. Stál o velký kus dál, vlastně krom toho jednoho kroku se ani o kousek nepřiblížil.

„Dostane tě ten chlap. Ví, kde jsi ne? Proto tě napadl, v obchodě to nebyla náhoda, a pak si počkal na mě a zapálil mi auto. Další varování, nemám pravdu?! Určitě sleduje tenhle barák, vyjdeš ven sama a s tím vakem co zná, bude mu to jasný. Do zítra nepřežiješ,“ mluvil rychle a zapáleně. Všechno si to dal dohromady a velmi správně.

„Dokážu se o sebe postarat, žiju na ulici tři roky. Uteču mu jako už tolikrát,“ oponovala jsem mu.

„Jak chceš z ulice dokázat, kdo jsi a obvinit Richarda?“ zeptal se na velmi trefnou otázku, kterou mě zaskočil. Chvíli jsem na něj jen mlčky koukala a přemýšlela. Neměla jsem, co bych mu na to řekla, ještě jsem nad tím nepřemýšlela, moje hlavní myšlenky byly zmizet z Michaelova života, co nejrychleji to šlo.

„Nějak to půjde. Na něco přijdu,“ odbyla jsem ho. Opět jsem se vrátila k balení věcí, už byly jen dvě trika a mohla jsem vak utáhnout a hodit na záda, jak jsem i udělala. Otočila jsem se ke dveřím, kde stál a ani se nepohnul.

„Co je?“ vyjela jsem na něj, „chceš mě tu držet a zavolat Richardovi do toho,“ prskala jsem.

„Ne to nechci,“ odpověděl klidně a prohlížel si mě.

„Tak proč mě tu zdržuješ? Sakra lhala jsem ti, promiň, tak mě nech jít. Svým předchozím odchodem jsi mi dal jasně najevo, že mě tu nechceš.“ Byla jsem podrážděná, netušila jsem co se tu přesně děje. Proč se tak rychle vráti,l proč tolik otázek a řečí najednou, když mě předtím nechtěl ani poslouchat. A za všeho nejvíc mě štvalo, jakou obrovskou chuť jsem měla všechno zahodit a vrhnout se mu kolem krku, přitulit se a být zase v naší bublině, tak kde mi bylo tak dobře.

„Nemůžu dovolit, abys odešla takhle. Musel jsem přemýšlet a rozhodnout se co dál. Zůstaneš tady Sophie a dokončíš to, co jsi chtěla.“ Vyrazil mi dech, zírala jsem na něj a nevěděla co si myslet. Vypadal klidně a jistě.

„Chceš mi pomoc?“ vydechla jsem překvapeně a ohromeně.

„Ano,“ odpověděl okamžitě.

„A co chceš dělat?“ zeptala jsem se podezřívavě a založila si ruce na prsou.

„To zatím nevím, Sophie, na něco ale přijdu. Ty zůstaneš zatím tady,“ rozhodl a odešel z pokoje. Zamyšleně jsem se dívala za ním a lehce naklonila hlavu. Skousla jsem ret, opět jsem měla chuť na něj skočit. Jenže to, že mě tu nechal, neznamenalo, že to mezi námi pokračuje, zatím se i on choval velmi pasivně. A to že použil moje celé jméno, mi nepomáhalo. Shodila jsem vak na zem a vydala se za ním do kuchyně.

„To chceš jako nekráčet za Richardem do kanceláře a říct mu, aby odešel z vedení a stáhnul svoje najatý vrahy?“

„Ne to mě ještě nenapadlo,“ zabručel a lil si kafe.

„Měl jsi ho dnes už dost,“ upozornila jsem ho. Švihnul ke mně tím pohledem, kdy jsem se cítila jako malá školačka. Jasná známka že my už vztah nemáme. „Když se otrávíš kofeinem, budeš mi jako pomoc k ničemu,“ zabručela jsem.

„Co jsi to říkala o těch testech?“ zeptal se a já se zamyslela, co jsem mu řekla.

„Test DNA, potvrzení že já jsem dědička a nejsem jen nějaká herečka.“

„Jo, kdy se musí udělat a jak?“ ptal se dál a v očích mu zvláštně zaplálo, jako když se položil do obchodování.

„Kdykoliv. Nejlépe nějakou dobu před narozeninami aby potvrdili moji právoplatnost. Musí u toho být notář a svědek,“ mumlala jsem, na co jsem si byla schopná vzpomenout. Babička mi o tom říkala, ale je to už hodně dávno.

„A co nastane, až to uděláš?“ ptal se dál.

„Jakmile notář potvrdí mojí identitu, všechno se automaticky převede na mě a Richard nebude mít žádný majetek a práva ve firmě.“

„Stačí splašit toho notáře, svědek budu já a je to,“ usmál se.

„Zapomínáš na jednu podstatnou věc,“ zabručela jsem a opřela se o stěnu.

„Jakou?“

„Richard už určitě ví, že ti tvoje „milovaná“ exmanželka řekla o mé identitě. Stal ses jeho nepřítelem, bude si na tebe právě kvůli tomuhle dávat pozor a už nejsem na mušce jen já. Varoval mě, že jakmile ti to povím, nepůjde o život jen mně, ale i tobě,“ vysvětlila jsem mu nynější situaci.

„Sakra,“ zabručel nespokojeně asi mu to konečně došlo. Ale pak se na mě znovu tak divně lišácky podíval. „Nevadí. Budeme dělat, že se nic nestalo. Zítra s ním mám jednání. Budu dělat, že jsem Amandě neuvěřil, že si ze mě určitě dělala srandu. Budu důvěryhodný, tak aby nepoznal, že mu lžu. Pak na mě nebude dávat takový pozor a budu moc vše zařídit,“ usmál se trochu spokojeně a napil se kávy.

„Nebude to ze dne na den Michaeli, bude ostražitý nějakou dobu,“ oponovala jsem.

„Máme týden. Pár dní budeme hrát, že je vše v pořádku, on poleví a uděláme ty testy, tak aby se to nedozvěděl.“

Byl si sám sebou jistý a dost. Zatím co já už teď trnula strachy on si neuvědomoval vážnost celé situace. Sakra, podpálili mu auto jen jako varování! A pak vymýšlí takové blbosti. Nevěřila jsem tomu, nemohlo to jít tak hladce, ne po tolika letech utkání.

Odbyl mě s tím, že tu má ještě praci a já si můžu jít po svých. Veškerá romantika a to co jsme si za těch několik týdnů začali budovat, všechno skončilo, a tak rychle, že jsem já zaostávala a nevěděla, co mám dělat. Nemusel mi to říkat na rovinu, jeho výraz, pohled mým směrem a toho jak předtím vyváděl, to dával jasně najevo a hlavně to jak mě teď odbyl.

Nakonec jsem to hodila za hlavu, potřebovala jsem se vyspat, zalezla jsem si do ložnice. Moje vidina byla jen postel a spánek, kde nebudu nic řešit a na chvíli si od toho všeho odpočinu. A to ten dnešní den začal tak pěkně, měla jsem v plánu, aby tak i pokračoval, ale to mi už trochu nevyšlo.

Probudila jsem se uprostřed noci, šátrala jsem rukou okolo sebe a hledala Michaela, který tam měl být.  Už teď jsem cítila to, jak se k němu přitulím a budu mít ještě lepší spaní. Jenže tu nebyl.

Zaskuhrala jsem a přetočila se na bok ke dveřím, jako by měl každou chvíli přijít a lehnout si na svoje místo, abych se mohla přitulit a spát v klidu dál. Nic takového se ale nekonalo. Zvedla jsem se a vydala do kuchyně pro trochu vody, byla to i záminka, abych zjistila, zda pracuje nebo si drží odstup.

Ležel na sedačce přikrytý dekou, počítač uklizený televize vypnutá. Neusnul tu náhodou, ale schválně nešel ani do hostitelského pokoje, kde jsem bydlela já při příchodu. Přes otupělost spánkem jsem pocítila zlost a zklamání. Chtěla jsem znovu ublížit Amandě, že to vše tak zničila a zklamání bylo, jak rychle si dokázal Michael vytvořit odstup. To mě přivádělo na jiné myšlenky s tím spojené.

Ne dnes už jsem neměla sílu, ani po chvilkovém spánku, řešit nějaké úvahy. Zacouvala jsem zpět do ložnice a zalezl asi do postele odmítaje cokoliv řešit, myslet.

Na začátku našeho vztahu a vůbec bydlení u Michaela jsem si myslela, že se nikdy tady nebudu cítit divněji a v jeho přítomnosti. Pletla jsem se, dnes jsem se cítila tak divně zmateně, potlačovala jsem v sobě emoce a to co jsem chtěla udělat, jak bylo zvykem v posledních dnech. Mlčela jsem a koukala se do hrnku s kávou. Byla jsem už oblečená, probudila se sama a rychle opustila ložnici, abych se i on převlíknul. Ráno se pokoušel kamuflovat, uklidil deku a dělal, že se probudil jako vždy a už dělá snídani, tohle divadélko jsem trochu nechápala a nějak jsem na něj nereagovala. Přála jsem si zalézt někam do kouta a dlouho nevylézt. Odříznout se od okolí, najednou se to na mě začalo sypat, po třech letech jsem začínala mít pocit, že nestojím na pevné půdě a ke všemu jsem začala mít strach místo o sebe o Michaela a ten jeho plán.

„Už je tu taxík,“ křikla jsem na něj při pohledu z okna. Vyšel z koupelny a já se automaticky vydala ke dveřím, nečekala jsem na něj, došla jsem přivolat výtah a byla jsem schopná odjet do práce bez něj.

V autě jsem si v hlavě opakovala ranní rozhovor, který jsme vedli přes několik pokojů. Kladl mi na srdce, abych se chovala jako do teď, nechtěl, aby cokoliv Richard poznal. Spíš si to měl říkat sobě, to on byl ten, kdo se choval jinak a stavěl mezi námi zeď. Ne, vlastně on ji stihl postavit během několika hodit a tak vysokou, že já se o její přelezení opravdu snažit nebudu, nebylo by to k ničemu, on má okolo sebe ještě skleněnou bublinu.

Před budovou mě objal kolem ramen a šel dál, tak jako každé ráno. Samu sebe jsem napomínala, abych vše nechala být, nepřemýšlela a moc se neuspokojovala jeho přítomností a chováním ke mně v práci.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 25. kapitola: