OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 23. kapitola

31.01.2013 (18:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1271×

Moc dlouho jsem nespala, unavená jsem byla, ale nechtěla jsem mrhat čas spánkem, kde by zase útočily moje noční můry. Ležela jsem přitisknutá k Michaelovi a pozorovala tmavý strop pokoje. Jako malá jsem ponocovala často, aniž by o tom rodiče věděli. Prostě jsem jen ležela v posteli, koukala do stropu a přemýšlela o všem různém a cítila jsem se až moc čile, stejně jako teď. Měla jsem toho tolik k přemýšlení a především něco, co jsem už nějakou dobu neřešila a to mou budoucnost, přesněji mou budoucnost kde je i Michael. Nemohla jsem ho odstrčit ze svého života po tom všem, co se stalo, nedokázala bych to, nemohla. On mě teď držel na nohou, a abych začala bojovat a přitom nevěděl, co dokáže. Ležel si v klidu vedle mě a potichu pochrupoval. Musím promyslet, co udělám s Richardem a mými narozeninami, co měly být už za dva týdny. Až děsivě se to blížilo. Jsem snad jediná osoba na světě, která se bojí svých vlastních narozenin a plnoletosti. Já krom toho, že budu moc tady v Americe kouřit a pít, se stanu majitelkou ohromného bohatství mé rodiny a celý funkční podnik bude poslouchat mé příkazy. Nedodělala jsem ani tu vysokou, co jsem slíbila tátovi. Povzdechla jsem si a víc se stulila do tepla pod peřinou a k tělu Michaela.

I jemu budu muset říct pravdu, ale netušila jsem kdy ani jak. Zatím to je nebezpečné, až budu oficiálně na živu a přitavená převzít celé dědictví, by to mohlo být už bezpečné, stejně mu budou představovat novou majitelku a ředitelku firmy, dozví se to jen na ode mě, teď bylo vymyslet si jak a kdy, aby se mu nic nestalo a hlavně, aby to věděl ode mě.

Před měsícem a něco bych nic z tohohle neřešila. Přespávala bych zase u nějaké chvilkové kamarádky z práce, schovávala se a řešila jak utéct z města a nechat všechno za mnou, především Richarda a minulost. Situace se změnila, můj život udělal otočku o sto osmdesát stupňů, všechno to způsobil jeden chlápek v nablýskaném fáru, co mě málem srazil.

Přestalo mě bavit koukat na stejný strop a posunula pohled k Michaelovi, vypadal klidně, nenuceně. Opřela jsem si pohodlněji o jeho rameno, natočila obličej k jeho krku a rozhodla se ještě na chvíli, než budeme stávat do práce, se prospat. Byla to dlouhá noc a zítra bude dlouhý den, Michale bude muset ještě na policii a vyřídit další věci ohledně jeho „náhodně“ zapáleného auta. Ani jsme nevěděla, jak se dostaneme do práce. Už jsem nechtěla nic dalšího řešit, na to se mi leželo moc pohodlně.

£££

Cítila jsem, jak se mnou někdo opatrně pohybuje a jen malými pohyby, přesto mě to vytrhlo z mého, stejně už tak nekvalitního, spánku do bdělého stavu. Peřina se lehce nadzvedla a madrace během chvíli byla o něco vyšší. Zase utíkal z postele. Nehýbala jsem sebou ani nic, co by ho mohlo upozornit na moje probuzení, které stejně zapříčinil on.

Pootevřela jsem jen nenápadně jedno oko, tak aby si toho nemohl všimnout. Stál u postele a navlékal na sebe spodní prádlo. Znovu jsem rychle zavřela oči a bránila, aby se moje koutky nezdvihaly při tom pohledu. Takhle se jen prozradím, cítila jsem, jak mi stoupá teplo po těle a hrne se především do mých tváří.

Kdybych si nechtěla hrát na šípkovou Růženku, už bych si povzdechla a zavrtala se pod peřinu, jak mi to moje instinkty radily. Jako každé dítě jsem se schovávala pod peřinu nebo za rodiče u někoho to ale vymizí u mě to bohužel stále zůstávalo i přes moje dlouhé trvání na ulic, měl abych být víc otrlá, já byla ale v Michaelově přítomnosti jako by to vše mizelo a já se opravdu stávala znovu malým dítětem, za kterého mě stejně do začátku považoval hlavně kvůli našemu věkovému rozdílů. Nikdy mi to nevadilo on na to občas upozornil, ale zatím a hlavně po včerejší noci, se nezdálo, že by s tím i on měl nějaké velké problémy.

Z mého dalšího přemýšlení mě vytrhl pohyb madrace vedle mě, kdy ji něco promáčklo a to něco byl Michael, jak se nade mnou skláněl. Stále jsem dýchala klidně, vyrovnaně mělce a nepohnula jediným svalem v obličeji. Nepoznal to, cítila jsme jeho dech na mé tváři a odolávala na něj vybafnout, až  se mi kroutily prsty u nohou, jak se mi ta představa líbila. Nevydržela jsem to déle než tři vteřiny.

„Kam zase jdeš?“ vybafla jsem to na něj a až potom otevřela oči. Viděla jsem jak o kus ucuknul a změřil si mě pohledem. Neměl to dělat a pokoušet mě, pak bych ho hned ráno nechtěla lekat.

Trvalo to dobrou vteřinu než se rozesmál. Objala jsme ho kolem krku a stáhla ho znovu do postele ke mně. Bylo ještě moc brzo tedy na mě určitě, nechtělo se mi nikam, opravu jsem neměla v noci tak dlouho koukat do stropu, stejně jsem nic nevyřešila, jen zjistila kolik problémů mě ještě čeká, až jsem se bála, že mě ta hlava začne bolet.

„Do hodiny musíme být v práci a já ke všemu nemám auto, jestli si pamatuješ,“ připomněl mi se zvednutým obočím. Našpulila jsem rty, ani tohle by mě nedonutilo po tom večeru vstávat dobrovolně, kdyby to bylo jen na mně. On měl určitě nevyčerpatelnou dovolenou za poslední tři roky, na rozdíl ode mě se mohl válet, jak se mu zlíbí a přesto i po tom, co mu shořelo auto, ráno pospíchá do práce. Kdyby jen věděl, že jeho šéf stojí za jeho hořícím miláčkem.

„Budeš si muset koupit nové auto,“ řekla jsem najednou, až teď mi došlo, že z toho jeho opravdu nic nezbylo, říkali to i ve zprávách a bylo to tam vidět, v tom bychom se mohli těžko vozit.

„Nebylo ani tak staré, ale je pravda, že v posledních dvou měsících jsem nad tím už přemýšlel,“ připustil a natáhl se na bok vedle mě. Otočil mě čelem k sobě, usmíval se.

„Vypadáš nechutně moc čile,“ zabručela jsem a zahrabala se víc pod deku.

„Za to ty leda na další čtyři hodiny spánku, minimálně,“ smál se mi.

„Jo, minimálně,“ připustila jsem. To co se dělo, bylo toho na mě emocionálně moc, ale nechtěla jsme zůstat doma. Když byl schopný zapálit Michaelovo auto, a vloupat se sem by pro něj už nebyl problém a já tu samotná nezůstanu, abych si to ověřila na své kůži.

„Neboj, já vstanu,“ slíbila jsem ospale a přitulila se k němu. Pohladil mě po vlasech a tvářích až po krk, kde se zastavil a tak jemně, že se mě skoro nedotýkal, přejížděl mi po krku v různých ornamentech, zvláštně to lechtalo. Přitahovala jsem si ke krku bradu, abych mu v tom zabránila.

„Večer jdeme k mojí mámě,“ oznámil mi najednou. Přestala jsem se bránit a podívala se na něj.

„Proč?“ Chtěla jsem jediný rozumný důvod, proč budu muset být večer u jeho matky a určitě tam bude i Anna, místo abychom byli sami doma zrovna teď.

„Má narozeniny a odkládat to na víkend nemůžu, na tohle je strašně háklivá.“ Zamračila jsem se, ale věděla jsem to dobře, že tomuhle neujdu a přemlouvání stejně nepomůže, tohle bylo rozhodnuto už dávno.

„A proč jsi mi to neřekl dřív, mohli jsme jít koupit dárek,“ zabručela jsem.

„Zapomněl jsem a včera mi to připomněl můj diář a neboj dárek je zařízen, měl jsem tam už poznámku, co jí chci koupit,“ mrknul na mě. Protočila jsem oči, on opravdu zapomene na všechno tedy, pokud to nemá v diáři, který mu to připomene. Jednou ale zapomene i na ten diář.

„Takže po práci jedeme tam?“ ověřovala jsem si a začala se zvedat z postele. V polovině pohybu jsem se zastavila, uvědomila jsem si jednu maličkost. Byla jsem stále nahá. Přitiskla jsem ruce k tělu a uvěznila tak peřinu na svém místě, tak aby mě halila. Nejistě jsem otočila obličej k Michaelovi a podívala se na něj, upřeně mě pozoroval a čekal, co udělám dál, nesnažil se nic udělat. Skousla jsem si spodní ret, zamyslela jsem se nad svými možnostmi, moc jich nebylo. Oblečení bylo rozházené po zemi od postele a skříň byla taky dál. A on si v klidu čekal, co udělám.

„Měl bys jít první do koupelny, já tam budu pak dlouho,“ usmála jsem se na něj mile a tvářila se jako by se předešlá minuta nestala a já byla v pohodě. Zajiskřilo mu v očích a jeho líný úsměv mi dal jasně na srozumitelnou, věděl, proč jsem to řekla.

„Vždy ti to nevyjde,“ varoval mě tiše, natáhl se blíž a vtiskl mi polibek na tvář. Počkala jsem si, až se za ním dveře zavřou, a pak teprve začala vylézat s postele, peřinu stále přitisknutou k sobě. Byla jsem jako malá, včera mě viděl a ne jen to a přesto jsem se teď ráno schovávala pod peřinou i ve chvíli, kdy nebyl v pokoji.

Natáhla jsem na sebe dlouhé triko a teprve dohodila peřinu zpět na postel. Sebrala jsem hromádku oblečení a ve chvíli, kdy opustil koupelnu, nastěhovala jsem se tam a rovnou do sprchy.

„Zlato, musíme jít, taxi čeká,“ klepal mi na dveře Michael asi po třetí.

„Jo,“ vrátila jsem mu a naposledy se podívala do zrcadla. Byla pravda, že mi to dnes trvalo dlouho, zírala jsem na sebe do zrcadla před i po sprše a hledala nějaký rozdíl. Vždyť každý říkal, že je pak každý jiný, hlavně ženy, ale já nic nového, jiného neviděla. Tedy krom nepřirozeně veselých očí.

Při otevření dveří málem spadl na podlahu koupelny Michael, jak se opíral o dveře a nečekal můj konečný a rychlý odchod z koupelny. Vesele se culil s hlavou lehce skloněnou a pozoroval mě. Jako by i on hledal odlišnosti, protočila jsem oči a protáhla se okolo něj.

£££

Marie si té jisté změny všimla, usmívala se na mě tajuplně a občas, když přišla řeč na Michaela, zamrkala. Byl to vtipný pohled a ten kdo by nás pozoroval, by si musel myslet, že je Marie trochu mimo. S Michaelem jsme se viděli jen při obědě, měl dost práce a ne jen s telefonováním na policii ohledně auta, jak se ukázalo, nikdo v práci nevěděl, co se stalo. No, Richarda jsem ještě neviděla, abych si mohla být jistá.

Chtěla jsem už konečně dodělat zadanou práci od minulého týdne, zavřela jsem se v kanceláři.

„Naše pracantka.“ Poznala jsem hlas Amandy a to jsem ji viděla a slyšela ji dvakrát a stačilo by mi to dokonce života, záležet to jen na mě.

„Potřebuješ něco?“ pozvedla jsem obočí a odložila složku na stůl.

„Ale pozoruju, jak si vede slavná utíkána Sophie,“ přeslazeně se usmála a zavřela za sebou. Věděla to! Richard jí řekl, kdo jsem, ten parchant!

„A to tě zajímá proč?“

„Zajímá mě každá, co tahá Michaela za nos,“ pokrčila rameny a jako bych pobídla s úsměvem, se posadila na židli.

„Já ho netahám za nos. Nehodlám si hrát na tebe, Amando,“ zavrčela jsem na ni podrážděně. Takové kecy zrovna od ní se mi nelíbily.

„To jsem ráda, originál, je originál. Tak mi pověz, co chceš dál dělat s Michaelem a Richardem.“

„Zrovna ty jsi ta poslední, které bych něco takového řekla, Amando. Richardovi to povím sama a Michaelovi taky, neměj péči, nevypadá to přirozeně,“ vrátila jsem jí s úsměvem.

„Jestli se toho dožiješ. Jsem si jistá, že by Michaela zajímalo, proč mu včera hořelo auto.“ Znovu ten přeslazený úsměv. Poskytla mi odpověď, Richard mu to auto nechal zapálit.

„Určitě by ho to zajímalo, ale ne od tebe. Richard si to nepřeje, aby to věděl, jasný! Jestli to porušíš, budeš ty a i Richard pykat,“ varovala jsem ji. Zamračila se na mě tak nepříjemně, až mě zamrazilo v zádech. Jako největší princezna se postavila s nosem pěkně nahoru a odkráčela. Čekala jsem, kdy zakopne a padne na tu svou drzou pusu. Jakou škodolibou radost bych z toho měla!

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 23. kapitola: