OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 22. kapitola

24.01.2013 (16:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1345×

Poznala jsem to auto!

Sice ho mělo ve městě hodně lidí a především manažeři, ale já si byla jistá. Na obrazovce se znovu objevil záběr na ohořelé auto a já zahlédla kus poznávací značky, poslední naděje se vypařila nenávratně pryč.

Přestala jsme vnímat blikající televizi, koukala jsem se na ni, ale ona tam nebyla, nic tu nebylo, jen temno. Okolí přestalo být důležité.

Cítila jsem jen znovu ten pocit úzkosti, bolest, strach. Znovu jsem byla bezbranná vůči tomu, co se dělo, mohla jsem jen koukat na to, co se stalo a co zbylo. Bylo mi špatně, točila se mi hlava a v uších začalo hučet. Už dlouho se to nestalo, pokoušela jsem obrnit proti tomu a už nikdy nebrečet, ale nemohla jsem jinak a slzy mi začaly kanout z očí dál po tváři. Když se to stalo naposledy, slíbila jsem si už nikdy nebrečet, taky jsem už neměla pro koho, než se mi v životě objevil Michael a stal se jeho součástí, důležitým článkem.

Nohy mě neudržely a podlomily se, dosedla jsem zprudka na tvrdou podlahu. Z hrdla se ozval vzlyk, ale s pádem neměl nic společného. Vzal mi ho! Přišla jsem i o něj! To jediné mě zajímalo.

Přitáhla jsem si nohy k tělu, hlavu si položila na kolena a tu si zakryla rukama. Jako bych se mohla chránit před tou bolestí, nemilosrdně na mě útočila, a bylo jedno, co mi bolestí rozsápá. Plížila se v mém těle a do toho jednoho orgánu, hrozilo blízké puknutí.

Zaťala jsem svaly a víc se zabalila do klubíčka. Marně. Nepomáhalo to.

Žaludek byl jak na vodě. Čekala jsem, kdy se pozvracím pod tíhou těch emocí a nevolnosti s tím spojenou.

Přišla jsem o posledního člověka, kterého jsem milovala.

Houpala jsem se a nebránila se dalšímu přívalu slz. Nevnímala jsem noc okolo sebe a jen brečela. Ztratila jsem samu sebe.

Nevnímala jsem čas ani nic okolo sebe, ale vytrhlo mě z toho šoku rachocení klíčů v zámku. Narovnala jsem se prudce v zádech a při zvuku zavírajících dveří otočila hlavu tím směrem.

Zalapala jsem po dechu a zamrkala.

„Phie?“ozval se nejistě při pohledu, jak zhrouceně sedím uprostřed pokoje. Zahlédla jsem v jeho pohledu stopu strachu. Tělem mi projela nová energie a dopomohla mi k rychlému vymrštění z podlahy. Nevnímala jsem bolest protestujících svalů.

„Michaeli!“ vykřikla jsem. V mém hlase i přes chraptivost byla slyšet veškerá úleva, štěstí i ten kus bolesti, co tu stále byla.

Skočila jsem mu bez servítek kolem krku a silně se přitiskla. Rozbrečela jsem se nanavo, a nebo stále jen ty slzy už nebyly jen bolesti, ale z jiného důvodu, ohromné úlevy.

„Jsi v pořádku?“ zjišťovala jsem naléhavě a odtáhla se, abych si mohla jeho tvář prohlédnou a zjistit přítomnost nějakého vnějšího zranění.

„Tys to viděla?“ zněl překvapeně. Kývla jsme hlavou na souhlas a přitáhla se znovu k němu, zabořila si svůj obličej do jeho prohlubně mezi krkem a rameny.

„Zprávy,“ kňukla jsem.

„Omlouvám se, netušil jsem, nenapadlo mě, že bys poznala auto,“ povzdechl si omluvně a rukou mi přejel po zádech.

„Byla vidět poznávačka,“ popotáhla jsem.

„Musel jsem na policii. Auto začalo hořet, když jsem nakupoval v obchodě. Nic mi není,“ vysvětloval a tiskl si mě k sobě. Trochu mě nadzvedl, abych byla blíž, a já se s radostí přizpůsobila. Zaklesla jsem mu nohy okolo boků a povytáhla se.

„Tolik jsem se bála,“ zafňukala jsem. Tohle byla lež, strachy jsem šílela. Donutil mě zvednou hlavu a podívat se mu do očí, hladil mě prsty jemně po tváři a stíral slzy. Přestala jsem konečně brečet. Musela jsem vypadat šíleně po tak dlouhém brečení, bylo mi to ale jedno.

„Omlouvám se, ale jsem v pořádku.“ Dával na slova důraz, abych se plně uvolnila. Ale já chtěla, ne, potřebovala hmatatelný důkaz o jeho slovech. Potřebovala jsem jistotu, že jsem se z těch všech emocí a ztrát plně nezbláznila. Sama jsem si nebyla jistá už ničím. Potřebovala jsem ho.

Prudce, pod tíhou potřeby, jsem pohnula hlavou a přitiskla se na jeho rty.

Úlevou jsem zafňukla při dotyků našich rtů. Silně jsem ho kousala do spodního rtu, odpověděl mi stejně. Pevněji jsem objala jeho krk rukama. Udělal se mnou jeden váhavý krok a pak druhý.

Tvrdě mě opřel o zeď a ve stejnou chvíli vyhledal jeho jazyk můj. Zasténala jsem spokojeností, jeho tělo mě tisklo ke zdi a já ho plně cítila u sebe. Popadla jsem v pěsti chumáč vlasů a zaklonila mu trochu hlavu, abych to měla pohodlnější, když jsem byla výš než on. Přitahovala jsem si ho blíž. Spokojeně zamručel. Zavrtěla jsem se a stiskla mu boky. Rukou jsem sjela z krku po zátylku k zádům.

Držel mě za zadek a nadzvedl, jak jsem trochu sjela dolů. Zamručel a víc mě natiskl na zeď.

Zabručela jsem nespokojeností, vadil mi jeho oblek. Neměla jsem dostatek kyslíku a odtáhla jsem se. Zaklonila jsme hlavu pro lepší nádechy, ale taky aby měly rty dostatek prostrou pro precizní práci.

„Phie?“ zamumlal mi do kůže krku.

„Hmm,“ zapředla jsem jako kočka. Odtáhl se a zadíval se mi do očí.

„Víš, co děláš?“ ptal se zadýchaně a nespouštěl ze mě oči.

„Ne, ale vím, co potřebuju,“ odpověděla jsem bez zaváhání a znovu vyhledala jeho rty. Nic neříkal, odtáhl mě od zdi a vydal se do ložnice. Byla jsem víc než spokojená, víc jsem nepotřebovala, jen jeho.

Opatrně mě položil na postel a přišoupnul se ke mně nahoru. Neopouštěl moje rty, dokud jsem se sama neodtáhla a nezadívala na něj. Zamrkal a upřel na mě pohled. Snad úplně poprvé jsem začala vnímat, jak byl krásný, nevadily mi ani jeho brýle, co měl stále na nose, jeho oči a něco, co měl v nich vepsané, mě vábily jako zloděje diamanty. Pohladila jsem ho po tvářil a lehce políbila. Jednou rukou jsem mu konečně sundala brýle, nebyl v práci, aby je potřeboval. Pozoroval mě, čekal na můj další krok, netlačil na mě a nechal se vést mnou. Nebylo to asi úplně nejchytřejší, nechat tohle zrovna na mně.

Klekla jsem si a přisunula se ještě blíž. Zaklonil hlavu, aby mi viděl do obličeje, viděla jsem v jeho obličeji očekávání nad mým dalším krokem, a tak jsem ho nechtěla nechat dlouho čekat. Rukou na jeho tváři jsem pomalu sjela dolů přes bradu až na krk, kterého jsem se dotýkala jen konečky prstů a lehce. Sklonila jsem obličej pro polibek, ruce mu přesunula po hrudníku až pod sako a sundala ho. Následovala jeho kravata a nemilosrdně jsem se pustila i do košile. Nepoznávala jsem svoji odvahu, nehodlala jsem se ničím jiným ani zabývat. Pohladila jsem mu rozložitá ramena a hrudník.

Popadl mě jednou rukou okolo boků a donutil posadit na jeho nohy. Vrhnul se na moje rty a prsty mi hladil tváře, přejížděl až do vlasů a ke krku. Zmizely a objevily se až u lemu trika při jeho zvedání. Odtáhla jsem se od něj a zvedla poslušně ruce.

Necítila jsem tak velký stud, jak jsem si myslela, že budu při jeho upřeném pohledu na mé nahé tělo. Stačil jeden rychlejší pohyb a naše kůže se vzájemně dotýkala. Prsty mi zlehounka přejížděl po páteři, naskakovala mi husí kůže a tělo se začínalo chvět. Dívala jsem se mu přímo na krk a lehce pohnula hlavou, abych ho na to místo mohla začít zlehounka líbat. Prsty mu doputovaly k zapínání podprsenky a ukázal jejich obratnost v rychlém rozepnutí. Ramínkům jen decentně dopomohl k pádu z ramen. Odtáhl se a zabránil tak mému dalšímu láskání jeho krku. Položil mě do peřin, jednou rukou se zapíral vedle mé hlavy a druhou u mého boku. Díval se mi do očí, jeho překypovaly radostí, touhou.

Pomalu se začal snižovat ke mně, sotva se otřel o mé rty a postupoval přes bradu na krk. Spokojeně jsem zamručela, husí kůže zůstávala, i chvění těla, cizí a tak příjemný pocit v podbřišku. Dech se zkracoval, jak se jeho polibky prodlužovaly a dával si víc záležet. Nechala jsem se jím vést, on, narozdíl ode mě, měl zkušenosti a věděl, přesto se moje instinkty nenechaly zahanbit a dávaly o sobě vědět.

Netušila jsem, jak se dokázal zbavit našich zbývajících kusů oblečení, a nemínila to nějak řešit, neměla jsem na to dost prostoru, dýchala jsem, co nejvíc jsem mohla, abych okysličila mozek, který měl díky mojí vařící krvi ve zbytku těla málo vzduchu, stejně to nepomáhalo k tomu, abych líp vnímala okolní svět, ani jsem ho vnímat nechtěla. A ve chvíli, kdy jsem se stala Michaelovou loutkou a nechala se jeho zručnými doteky vést, nedokázala jsem myslet vůbec a něco jiného, než jeho vnímat.

Zažívala jsem tolik rozporuplných emocí najednou, úžas, strach, štěstí, ale také nepříjemnost, a to na začátku. Tělo se mi třáslo a samo odpovídalo na Michaela. Tiskla jsem se k němu, vzpínala se, zakláněla hlavu a šeptala jeho jméno.

Všechno mě to tak pohltilo a najednou jsem měla pocit, že se roztříštím na tisíce kousků a nemůžu zůstat pohromadě.

Pevně jsem se držela Michaelových ramen a prudce oddechovala, stejně jako on. Cítila jsem se tak zvláštně odlehčená, příjemně. Nepotlačovala jsem ten úsměv na mé tváři, nadzvedla jsem trochu hlavu a políbila Michaela na pravé rameno a pomalu postupovala ke krku. Polibek po polibku jsem se s jeho kůží mazlila. Objal mě a přitáhl ještě víc na sebe, daroval mi polibek na krk. Odtáhl se dřív, než jsem mohla dokončit svou trasu po jeho kůži.

„Jak ti je?“ optal se a očima skenoval mou tvář a krk, vlastně tam, kam mohl vidět, zbytek halilo jeho tělo.

„Velmi příjemně,“ připustila jsem stydlivě a skousla si spodní ret. Usmál se unaveně a spokojeně.  Znovu se sklonil a políbil mě, pomalu, důkladně, a já si slastně povzdechla. Překulil nás na stranu, než se znovu odtáhl, a uvelebil se na zádech. Já si našla svoje místečko u jeho boku a hlavou na rameni.

Třel mi jemně paži a záda, tváří se otíral o moje vlasy a já cítila, že chce něco říct, a trvalo mu to dlouho, než konečně promluvil.

„Nenapadlo by mě, že….“ decentně se odmlčel. „Žila jsi tak dlouho sama bez dozoru a k tomu na ulici,“ pokračoval dál. Povzdechla jsem si, přetočila se na břicho a obličej schovala do jeho ramene, než jsem se nadechla. Opřela jsem se o lokty a podívala se na něj.

„Měla jsem určitá pravidla, díky kterým jsem se snadno vyhýbala problémům, tady až na ty, co jsem už měla.“ Našpulila jsem rty a cítila, jak se mi krabatí čelo nad vzpomínkami.

Moje první noc venku nestála za nic. Měla jsem oblečení, ten samý velký bágl jako dodnes, jen byl víc plnější. Den před pohřbem jsem si na koleji zabalila a odnesla ty věci pryč tak, abych si je mohla vyzvednout. Ale stále jsem neměla v noci kam jít. K nikomu ze známých jsem nemohla, to by mě našel hned první noc. Tak jsem celou dobu bloudila po ulici. Chodila jsem jako myška přitisknutá ke zdi a pokoušela být pro vše neviditelná, a podařilo se. Taky jsem si díky několika věcem, co jsem zahledla nebo zaslechla, udělala seznam pravidel pro moje přežití, a striktně ho dodržovala. Nešlo jen o ukrývání před strýcem, ale také samotné přežit v tomhle městě a hlavně přes noc.

„Jaká pravidla?“ ozval se Michael potichu a prohlížel si mě. Jednu ruku měl za hlavou a čekal.

„Pravidla pro přežití. Vždy jsem je dodržovala, tedy do toho večera, než jsem potkala tebe,“ zamyslela jsem se. Líně nadzvedl jeden koutek a v očích mu zajiskřilo.

„Jsem neodolatelný, já vím,“ přisadil si, díky tomu měl možnost vidět můj jazyk. „Co přesně to je za pravidla?“ ptal se dál.

„Nikdy se nezdržovat na místě déle než dva měsíce, i to byl risk, ideální doba měsíc. Měnit místa po celém městě z jednoho kraje ke druhému. Přespávat u kamarádek z práce, ale jen u těch, co nemají přítele, mohl by být z toho problém. Nikdy se neplést do hádek nikoho, koho znám, a už vůbec, když je to s přítelem. Nevšímat si chlapů okolo, s těmi můžou být velké problémy, a ty jsem si dovolit nemohla.“

„Zajímavá pravidla, tak proto jsi…“ znovu se odmlčel. Zamyslela jsem se, jestli to vadí jemu říkat, nebo mě nechtěl uvést do rozpaků. Jen jsem mu to odkývala.

Dostala jsem od něj další polibek.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 22. kapitola: