OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 20. kapitola

06.01.2013 (19:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1321×

„Anno?“ oplatil jí stejným tónem a já si konečně všimla jeho sestry u mého pokoje, na ruce držela svého malého syna.

„Co děláš v mém bytě?“ zeptal se a založil si ruce na hrudi.

„Pohádala jsem se s Peterem. Nevadí, když tu zůstanu?“ zeptala se a hodila po mně smutným kukučem.

„Na mě nekoukej, je to jeho byt,“ vykrucovala jsem se a ukazovala na Michaela.

„Bráško?“ zkusila to na něj. Povzdechl si a podíval se na mě, pokrčila jsem rameny, tohle si musí rozhodnout on. Sundal si brýle a zadíval se na svou sestru.

„Dobře, ale dočasně,“ upozornil ji.

„Moc ti děkuju. Hale, proč má Phie věci v jiném pokoji?“ uhodila na nás otázkou. Zadívala jsem se na Michaela a on na mě. Co teď?

„Nastěhovala jsem se k Michaelovi narychlo. Končil mi nájem a tak mě vzal k sobě, náš vztah byl v začátcích, a pak tam ty věci zůstaly. Občas se ráda zavřu,“ pokrčila jsem rameny a vydala se k pokoji.

„Přestěhuju si to,“ zamumlala jsem a otočila hlavu, abych viděla na Michaela. Vesele na souhlas mrknul.

„Ahoj, této,“ vykřikla v mém pokoji Angela a vrhla se ke mně. Objala mi nohy a zvedla ke mně obličej.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji a pohladila po vláskách. Dnes těch překvapení bylo nějak moc.

„Budeme si hrát?“ ověřovala si.

„Později. Zajdi do obýváku a hraj si se strýčkem,“ navrhla jsem spiklenecky. Rozzářila se a vyběhla ze dveří. Slyšela jsem už jen její dětský hlásek, jak se ptá Michaela na hraní.

Moc věcí jsem ke stěhování neměla. Můj batoh zůstal nedotčený, po nákupu s Michaelem jsem do něj dala všechny své původní věci a zahodila ho do skříně. Hodila jsem si ho přes rameno, popadla co nejvíc věcí do rukou a vydala se do vedlejšího pokoje. Nikdy jsem v něm pořádně nebyla. Velká postel, pár skříněk, jinak to bylo strohé. Vedle postele na jednom z nočních stolků byla kniha a na malé komodě pár rámečků. Odložila jsem své oblečení zatím na postel a vydala se pro další várku.

Kupičky byly naskládané na posteli, rozhlédla jsem se ještě jednou. Na dveřích skříně byl pověšený jeho včerejší oblek. Zrak mi zase padnul na ty rámečky, neodolala jsem a přišla blíž, abych se podívala.

Na jedné fotce byl v klasickém taláru při dokončení vysoké a okolo měl rodinu. Pár fotek s přáteli a jednu, když byl o hodně mladší, s otcem. Na poslední fotku jsem se dívala nejdéle, než se mi na bocích objevily cizí ruce.

„Co zkoumáš?“ zamumlal mi do ucha.

„Nic, jen jsem koukala,“ položila jsem rámeček na komodu a otočila k němu hlavu, abych ho mohla obdařit úsměvem. „Budeš mít místo?“ poukázala jsem na postel.

„Žádný problém.“ Pustil mě a došel ke skříni, kterou otevřel. Na to, jak byla velká, byla i poloprázdná. Zadívala jsem se na ta prázdná místa, vyklizená po Amandě. Zrovna nad tímhle jsem dnes už opravdu přemýšlet nechtěla. Popadla jsem první komínek s oblečením a začala to tam rovnat vedle Michaelových věcí.

Začal se přehrabovat v jedné menší komodě, až vytáhl věci, co nosil doma. Úplně v klidu a suverénně se začal převlíkat. Automaticky jsem si nosila svoje věci a nekoukala se na něj, nevěděla jsem, co dělat. Tohle bylo na mě trochu nezvyklý. Jasně, že jsem viděla už nějaké chlapy, ale tohle bylo něco jiného. Byl to Michael v jeho pokoji, kam jsem se taky stěhovala, nepodívala jsem se na něj a počkala. Nic na mé chování neříkal nebo si toho možná ani nevšimnul, což bylo nepravděpodobné podle toho, jak rychle pak odešel a nechal mě samotnou, abych se i já mohla převléknout do pohodlnějších věcí.

Vrátila jsem se do obývacího pokoje, kde si Angela usurpovala pozornost svého strýčka. Anna seděla o kousek dál a uspávala zrovna malého Petera. Nechtěla jsem se do toho moc míchat a zalezla si do kuchyně. Dnešek měl rozhodně dopadnout jinak.

„Straníš se nám?“ zeptala se Anna a posadila se ke stolu tak, aby na mě viděla.

„Ne, jen jsem dnes, vlastně nejsem ve své kůži,“ připustila jsem a zády se opřela o linku kuchyně.

„Proto jste dnes přijeli tak brzy?“ vyzvídala a prohlížela si mě i kuchyň, asi zkoumala, jak se k sobě hodíme.

„Jo,“ stručná odpověď.

„Páni, máš moje uznání. Už víc jak rok jsem neviděla, aby Michael nebyl do večera ve firmě.“ Zněla i vypadala ohromeně a najednou si mě začala prohlížet trochu jinak.

„To nevíš, jak moc zanedbává poslední dobou díky mně práci. Zůstává doma, chodí dřív…“ pokrčila jsem rameny. Konečně mi Annin pohled dával za pravdu, abych na sebe byla po tomhle výkonu pyšná.

„Phie, ty jsi opravdu jeho spása,“ vydechla ohromeně a spráskla ruce, jako by se modlila. Lehce jsem se pousmála, otočila se k ní zády, rovnala jsem skleničky.

„On je moje spása,“ špitla jsem si tak, aby mě neslyšela, o tom, zda jsem byla i já jeho, jsem nechtěla polemizovat, moc to tak nevypadalo.

„Klape vám to?“ vyzvídala, plná nefalšovaného nadšení v hlase, dál.

„Jo. Michael je opravdu úžasnej chlap,“ připustila jsem. Anna se na mě spokojeně usmívala, jako by tou dopovědí byla více než nadšená.

„Popravdě nevím, jak ho mohla Amanda nechat. On je typ chlapa, co se má pozlatit, sice je to workoholik, až to bolí, ale když se usměrní…“

„Konečně někdo, kdo ho chápe.“ Dívaly jsme se jedna na druhou.

„Holky,“ vmísil se do naší debaty Michael stojící ve dveřích a okolo nohou měl omotanou Angelu. „Doufám, že mě nepomlouváte,“ zamračil se na nás.

„Jak nejvíc to jde,“ připustila jsem s hravým úsměvem.

„Kde má to škvrně nějaké pohádky?“ změnil téma a ukázal prstem dolů ke svým nohám.

„V pokoji v jejím baťůžku,“ podala Anna informace.

„A nepomlouvat už,“ napomenul nás. Popadl malou, hodil si ji přes rameno jako pytel brambor, ta začala výskat, a odnášel ji pryč.

„Co se stalo mezi tebou a Peterem?“ začala jsem rychle důležité téma, než zase ona začne s dětmi.

„Myslí si, že ho podvádím,“ připustila s těžkým povzdechem.

„Proč si to myslí?“ zeptala jsem se a úmyslně se vyhnula otázce, zda to tak opravdu je.

„Plánuju mu k narozeninám překvapení. Výlet, který si hrozně přál, a tak jsem se musela párkrát setkat a napsat s jedním chlápkem z agentury. Přišel na to a myslí si, že ho podvádím.“ Zněla strašně smutně.

„Nejsem vdaná a vlastně krom Michaela jsem ještě nikdy neměla žádný vztah, ale asi jsi mu to měla nějak naznačit. Nebo říct, že něco chystáš, ale ne co. Ne vždy je to překvapení dobré a manželé bývají žárliví.“ Vydala jsem se k ní a posadila se taky ke stolu.

„To už vím taky. Udělal mi hroznou scénu, sbalila jsem děti a vypadla. Je mi to hrozně líto.“ Vypadalo to, že má na krajíčku. Skousla jsem si ret a opravdu se modlila, aby nebrečela, netušila jsem, co bych pak s ní dělala.

„Budeš tu nanejvýš dva dny, než vychladne a nechá si to vysvětlit,“ zkusila jsem jinou taktiku.

„Doufám,“ zašeptala.

„Nechceš jít pozítří na nákupy?“ zeptala se nadějně a já měla chuť zasténat. Proč znova nákupy? Jako bych jich za poslední měsíc neabsolvovala tolik s Michaelem a ty poslední s Marií se opravdu nepovedly.

„Co jít třeba do kina? Dlouho jsem nebyla,“ usmála jsem se nadějně. Bude to lepší a bezpečnější, jak obchod, kde mě už můj starý známý tolikrát viděl.

„To zní dobře,“ přitakala stejně nadšeně. V duchu jsem si spokojeně oddychla. Nakoukla jsem do obýváku. Michael seděl na sedačce, v klíně mu ležela Angela a dívala se na pohádku, co jí pustil. Byl to roztomilý pohled. Živě jsem viděla Michaela jako tátu, co právě přišel z práce a chce si užít chvíli s dítětem.

„Rozkošné,“ zamumlala vedle mě Anna. Nečekala jsem ji, ještě před minutou seděla u stolu. „Michael bude úžasný táta. Zatím ještě neměl šanci to ukázat,“ mluvila dál.

„Proč vlastně s Amandou neměli děti?“ zamumlala jsem otázku. Přemýšlela jsem nad tím už nějakou dobu, byli spolu celkem dlouho před svatbou a i po ní.

„Ani nevím. Amanda je fiflena, asi nechtěla přijít o svoji postavu. Michael byl zabraný do práce. Ale co vím, poslední rok se o tom dost hádali, on chtěl, ale ona pokaždé měla něco proti.“

„Nemám ji ráda. Viděly jsme se dvakrát a pokaždé jsem jí chtěla něco udělat,“ připustila jsem a odešla od dveří.

„Přesně vím, o čem mluvíš. Netuším, jak se oni mohli dát dohromady,“ zavrtěla nechápavě hlavou. „Konečně si ale našel někoho normálního,“ prohlásila pyšně. Stydlivě jsem jí oplatila úsměv a začala připravovat věci.

„Udělám něco pořádného k večeři,“ rozhoda jsem se. Potřebovala jsem zabavit ruce i hlavu. Anna se ke mně přidala, prozradila mi oblíbené jídlo Michaela a přesný domácí recept. Michaelovi se nějakým záhadným způsobem dokázalo utahat Angelu tak, že sotva snědla večeři, lehla a spala. A Anna se i s ní nenápadně vypařila do mého bývalého pokoje.

„Nebude ti to vadit?“ zamumlal od talíře Michael. Sklízela jsem nádobí a strkala ho do myčky. Ohlédla jsem se přes rameno a cítila, jak se červenám. Věděla jsem přesně, o čem to začal mluvit, i když tu byly dvě varianty, jeho sestra a pak společný pokoj. Přesně jsem odhadla, co z toho to bylo.

„Nic se neděje,“ pokoušela jsem se znít klidně, zrovna moc se mi to nepovedlo, můj hlas mě prostě musel zradit. Důkladně, a řekla bych i dost odhodlaně, se mi zadíval do obličeje a pomalu vstal od stolu a úplně prázdného talíře. Otočila jsem se k němu čelem a opřela se zády o linku a raději se zapřela i rukama. Přistoupil až ke mně na vzdálenost jednoho kroku, nespouštěl pohled.

Nebavili jsme se o tom zatím otevřeně, neptal se a já bych nikdy sama od sebe nezačala, ale určitě to na mně musel poznat. Od prvních dní, kdy jsem začala u něj bydlet, a moje chování, udělal si sám odhad, na devadesát procent správný.

Položil svoje ruce na moje opřená dlaně a jel s nimi pomalu v uklidňujícím tempu nahoru k ramenům.

„Ty víš, nebudu na tebe vyvíjet žádný nátlak,“ ubezpečoval mě klidným hlasem o něčem, co jsem už dávno věděla sama.

„Já vím,“ zopakovala jsem nahlas svoje myšlenky. Spokojeně se mu zvedly koutky nahoru a ruce přesunul od ramen přes můj krk až na tváře.

„To jsem opravdu rád,“ přitakal spokojeně a přisunul se o kousíček blíž. Už jsem nezvládla držet pozornost jen u jeho očí - co jsme se vrátili, měl jako obvykle doma sundané brýle - a pohled utíkal na jeho rty. „Nemáš důvod být nervózní a nesvá,“ hlas se mu ztišil do šepotu. Připadala jsem si tak jen v naší soukromé bublině.

„Já vím, ale nějak to nejde,“ šeptla jsem fňukavě a zvedla pohled k jeho světle zeleným očím. Tělem mi procházel zvláštní pocit, ale byl příjemný, ovšem nemohla jsem se ho zbavit a to mě tak znervózňovalo. Jeden koutek povytáhl ještě kousek výš. Ruce mi zapletl do vlasů a pak si mě bez dalších řečí přitáhl moje rty k jeho. Posunula jsem jednu svou nohu mezi ty jeho, abych byla u něj blíž. Jedna ručka si našla místo v jeho vlasech a další jsem se mu opírala o hrudník jako o silnou zeď.

Moc brzo na můj vkus se dotáhl.

„Nejsi unavená? Dnes jsi nevypadala dobře.“

„Jsem zralá nic nedělat, ale usnout asi ještě nedokážu moc brzy. Koukneme se na nějaký film?“ navrhla jsem. Chtěla jsem se válet, nic nedělat, nepřemýšlet, nestresovat se. Souhlasně zamručel a šel najít film, mezitím jsem dál uklízela nádobí. 

Čekal připravený na sedačce, rozvalený, nohy na stolku, v ruce ovladač. Tohle byla ta pravá klidná domácí pohoda. Svalila jsem se vedle něj, spíš lehla přes sedačku, hlavu jsem si složila na jeho břicho a jednou rukou ho objala. Hladil mě po zádech a ve vlasech.

Cítila jsem, jak mi padají víčka, a bojovala jsem o to, aby se nezavřely. Film nemohl být ani v polovině a to jsem tvrdila, jak nemůžu usnout.

„Asi usínám,“ připustila jsem unaveným hlasem. Smál se mi, ne nahlas, ale cítila jsem, jak se chvěje jeho břicho, a to mi stačilo k poznání. Povzdechla jsem si a odtáhla se do sedu. Nezapomněla jsem se na Michaela patřičně zamračit. Jasně, že se smál, koutky měl vzhůru, rty stažené, aby to nebylo nahlas, a celý se třásl, v očích pobavení.

Nic jsem neřekla, sebrala se ze sedačky a odešla do jeho, teď už našeho, pokoje pro věci a zalezla si ještě do koupelny.

Při otevírání dveří do pokoje jsem se těšila na postel, padla na mě únava, jak nejsilněji mohla. V posteli už ležel Michael. Ležel si na levé straně postele ve volném triku, co nosíval na spaní, s šedivými spacími tepláky. Jeho mírný úsměv mi pomohl udělat těch několik kroků k posteli a nezůstat stát nejistě ve dveřích. Přiblížila jsem se k volné straně postele a jak nejrychleji jsem to dokázala, zalezla pod deku.

Jeho postel byla pohodlnější. Spokojeně jsem se zavrtěla a už si hledala v klubíčku pozici na spaní.

„Brou.“

„Dobrou noc,“ brouknul a přitulil se k mým zádům. Ležela jsem a chvíli nevěděla, co dělat, ale nic jiného nedělal, jen se přitulil, a tak jsem se znovu uvolnila a trochu pohnula do pohodlnější pozice ke spánku.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 20. kapitola: