OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 2. kapitola

16.08.2012 (16:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1391×

2.

Ten dort byl opravdu dobrý, a tak jsem se nepozastavovala nad tím, jak to vypadá a vychutnávala si ho. Michael mě stejně jako předchozí večer a celé nakupování, sledoval. Asi jsem se neměla tak unést. Nenakupovala jsem draze právě, že jsem ho vedla do jiné značky, když si stál na tom, abych měla kvalitní oblečení, a ta byla mnohem levnější než ta jeho. Pozastavil se nad tím, jak jsem to mohla vědět. Pokrčila jsem rameny a oznámila mu jen, že jsem velmi všímavá, stejně mi to nevěřil podle jeho pohledu.

Opustil mě jen na půl hodiny a to když si uvědomil, že bych si měla pořídit nějaké spodní prádlo. Dal mi telefon, abych ho prozvonila na pager, až budu mít vybráno, aby jen zaplatil a diskrétně se vzdálil do jiného obchodu, koupil si novou košili.

„Odkud pocházíš?“ Zase začal vyzvídat.

„Proč to potřebuješ vědět?“ zamumlala jsem s plnou pusou.

„Budeme ti hledat práci. U nás v podniku ti určitě něco najdu, budu potřebovat tvoje údaje,“ napil se kávy.

„Měl bys omezit kofein,“ zabručela jsem. Tohle bylo čtvrté kafe od rána a byl teprve čas oběda.

„Zvyk z práce,“ pokrčil rameny.

„Není to zdraví, jsi ještě mladý, musíš vydržet, aby sis někoho našel,“ mrkla jsem. Znovu mu po tváři přeběhl stín. Strefila jsem zase blbé téma. Už jsem si všimla, že když si ho dobírám nebo mluvím na téma přítelkyně, je pak nepříjemný.

„Ty se zase necpi nebo budeš tlustá,“ zabručel. Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Před hodinou jsi tvrdil, že jsem kost a kůže a měla bych přibrat,“ namítla jsem. Měl pravdu, byla jsem hubenější než bych měla být. Ne vždy jsem měla dost peněz na jídlo.

„Po tom jak ses ládovala, to nebude dlouho trvat a nevejdeš se do kalhot.“

„Hahaha. Už budeme pryč?“ zajímala jsem se.

„Neměla bys mít ráda nákupy?“ Nadzvedl zvědavě obočí.

„Musí být nálada a s kým,“ pokrčila jsem rameny a podívala se okolo. Dortík už skončil v mém plném břichu.

„Jdeme, musíme vyplnit ty papíry.“ Zaplatil, popadl všechny tašky a už se hrnul ven a já s radostí následovala. Strašně se mi líbilo jeho auto, konečně jsem měla možnost si ho pořádně prohlednout.

Pohodlná kožená sedadla, dřevěná palubní deska i volant, elektronika. Auto pro opravdového manažera. Michael musel svou práci dělat tak dobře nebo vychytrale, když měl na svůj byt i tohle auto, o jeho značkových oblecích nemluvím, ani co byl ochoten dát za oblečení pro cizí holku.

Už jsem si zvykla na příjicí halu a pohledy poslíčků. Nechal mě se zabydlet v pokoji a vybalit nové oblečení. Abych mu udělala trochu radost, vzala jsem si nové tepláky a volnější triko. Nejistě jsem se přesunula k němu na sedačku a s nohama u těla koukala na televizi. Pořád měl na sobě košili a kalhoty od obleku. Na stole otevřený notebook a něco do něj zběsile ťukal. Nemohla jsem si ani utahovat z toho že píše pomalu, psal rychleji než já.

„Jméno?“ zamumlal a strhnul mou pozornost od jeho prstů.

„Phie,“ zamumlala jsem.

„A dál?“ podíval se na mě. Zaváhala jsem, nemohla jsem použít svoje jméno, někdo by mě tak mohl vyčenichat.

„Clarkson,“ zamumlala jsem. Rodné jméno mojí maminky, nikdy předtím jsem ho nepoužila, vymyslela jsem si je se seznamu v telefonních budkách, chtěla jsem se trochu vrátit k rodině tímhle.

„Odkud pocházíš?“

„Tady s Chicaga. Je mi dvacet a za dva a půl měsíce mi bude jednadvacet.“ Rozhodla jsem se mu něco říct sama, jinak se budu cítit jako u výslechu. „Nejsem trestaná, policie mě nehledá. Sirotek, poslední příbuzná zemřela v mých patnácti.“ Znovu jsem trošičku zalhala, ale kdyby věděl přesné určení, mohl by si brzy dát dvě a dvě dohromady. „Mám vystudovanou základní školu, maturovala jsem s diplomem a mám první semestr na vysoké, než jsem začala žít na ulici.“ Tentokrát jen pravda.

„Vysoká? Jak ses mohla dostat na ulici? Co stipendium a ubytování? Zvládla jsi polovinu střední bez opatrovníka.“ Zmateně si mě prohlížel a mě došla menší chybička v údajích. Kdybych řekla, pravdivé časové určené pochopil by ten semestr, ale takhle ne.

„Tetina smrt mě zasáhla, nesoustředila jsem se na učení a o stipendium přišla.“ Lež jako věž, žádné jsem nikdy neměla, tedy spíš nepotřebovala a teta neumřela.

„Teta zemřela ještě dřív, než jsi byla na vysoké.“ Zamračil se.

„Začala jsem si se špatnými lidmi. Nikoho jsem neměla a chytla jsem se jedné party, udělali pár průserů a já k nim patřila automaticky potrestali i mě a sebrali mi stipendium,“ pokrčila jsem rameny. Bylo zábavné ze sebe dělat rebela školy.

Už jsem si začínala na ten jeho zkoumavý pohled zvykat. Povolil si ještě víc kravatu, až si ji nakonec sundat něco naťukal do svého notebooku.

„Co to bylo za vysokou?“

„Ekonomická.“ Musela jsem na ni jít, jedno z přání mého otce v poslední vůli. Chtěl, abych převzala rodinný podnik a měla přehled, co se děje.

„Tak s tímhle máš zajištěnou práci během dne. Zítra půjdeš se mnou a představím tě s tím, abys věděla, co tě bude po víkendu čekat,“ oznamoval mi svoje plány.

„Jak si přeješ, šéfe.“

Sledovala jsem televizi, byla to doba, co jsem naposledy koukala, nemohla jsem si ji dovolit, během práce v různých bistrech a vše co se našlo minimální plat, kdo by pak měl na bydlení a kabelovku i obživu, by byl machr. Michael pořád něco ťukal do počítače a nevšímal si televize ani mě. Když jsem se ho na něco ptala, musela jsem zvýšit hlas nebo do něj decentně drcnout.

Vyzkoušel mě, co umím s počítačem a všemi grafy a tím, co bych měla znát s tím vzděláním, co tvrdím. Uspěla jsem na plné čáře, ještě jsem si to pamatovala.

Rozhodla jsem se mu dokázat, že budu v domácnosti k užitku a chtěla uvařit večeři, ale nastal problém.

„Ty tu nemáš jídlo, z čeho žiješ?!“ křičela jsem z kuchyně do obýváku.

„Je tam jídlo, nebo si něco objednej,“ křičel nazpět. Protočila jsem panenky, chlap sám po třiceti, co bych mohla čekat, to že bude šéf kuchař asi ne.

„To není jídlo ty hotovky na ohřátí. Divím se, že žiješ.“

„Nápodobně.“ Zamračila jsem se a rázným krokem šla zpět.

„Tak hele, žiju na ulici, ale vydělávám si málo ale něco. Jídlo jsem si obstarala kvalitně a často si vařila. Rozhodně to bylo zdravější, než to čím se láduješ ty.“ Založila jsem si ruce v bok a mračila se na něj.

„Jsi v mém bytě,“ upozorni mě jemně na pravdu, že mě může vyhodit a nemám si co vyskakovat.

„Já to vím. Ale zítra pojedeme na pořádné nákupy jídla.“

„Rychle ti otrnulo,“ zamumlal si a podíval se znovu na obrazovku.

„Jsem hodně přizpůsobivá.“

„A kdy se objeví milá a hodná stránka tvého já?“ rýpnul si.

„Až se objeví ta tvoje, mrzoute.“ Od návratu z obchodu byl mrzutý vlastně i tam. Usmál se. Konečně se za celý den pořádně usmál, oba koutky úst se mu zvedly nahoru. Zakroutil hlavou a nechal to být, já byla rozhodnutá si ty nákupy zítra vydupat, zatím jsem se musela spokojit jen s tím ohřátým jídlem.

„Phie, na zítra se připrav. Něco decentního na sebe a ráno budeš vstávat brzy.“

„Na to jsem zvyklá celý život,“ mumlala jsem si a krájela si okurku. Pár kousků zeleniny a ovoce tu měl a já doufala, že tu není tak dlouho jako on tu bydlí.

Během mého chroupání okurky při televizi se mračil. Konečně odložil notebook a všímal si té svítící bedny naproti.

„Hej Michaele, převlíkáš se někdy do něčeho jiného nebo v tom obleku i spíš?“ zeptala jsem se a přejela po něm pohledem.

„Dobře se mi v něm pracuje, jsem na něj zvyklej. Ale když mám delší volno, znám i jiné oblečení.“

„Takže ses teď přiznal, že jsi workoholik.“ Pozvedla jsem obočí.

„Nemám co jiného na práci, tak pracuju. Dřív jsem měl i jiné zájmy, ale nějak mě to přestalo bavit.“ Povolil si košili první tři knoflíky asi na protest, že se umí i uvolnit.

„Co jsi dělával?“

„Nic určitého. Občas posilovna, jiné sporty s přáteli. Já už ani nevím.“

„Workoholiku,“ vysmívala jsem se mu. Zamračil se na mě. Mrzout jeden. „Jdu se vydrhnout Vanišem pod sprchu, abych byla čisťounká.“ Nechala jsem si jeho košili, co mi půjčil předchozí večer.

„Phie, vstaneš sama nebo mám použít studenou vodu?“ Zmateně jsem otevřela oči a podívala se okolo. Ta postel byla příjemně měkká, spalo se v ní samo a tvrdě. Michael stál ve dveřích, dopínal si akorát košili.

„Blázne,“ zamumlala jsem rozespale a přetočila se na druhou stranu s polštářem přes hlavu.

„Phie, máš ten pohovor u nás v práci, nesmíš přijít pozdě,“ připomněl mi nesmlouvavě. Kdy jsem se prosila o práci? Nikdy to byla jeho činnost.

„No jo.“ Vyhrabala jsem se obtížně s přikrývek a začala se oblékat. Použila jsem nové oblečení. Váhala jsem mezi sukní a kostýmkovými kalhoty. Kalhoty vyhrály, sukni můžu použít jindy. Bílou košili a vestičku ještě kravatu a budu Michaelovo dvojče, je vidět, že nakupoval se mnou a kecal do toho. Vlasy do drdolu.

„Jak moc je ten pohovor vážný?“ zakřičela jsem do bytu a čekala na odpověď.

„Celkem dost. Nemáš hotovou vysokou, musíš udělat dojem.“

„Tak co říkáš?“ Otočila jsem se do kola před ním a čekala.

„Ostudu mi neuděláš, a když budeš miloučká, uděláš i dojem.“ Zase byl studený jak psí čumák. Zamračila jsem se na něj a šla si zobnout něco k snídani.

„Musíme,“ houkl ode dveří. Perfektně upravený oblek, učesaný, přes rameno měl tašku s notebookem a v ruce klíčky od auta a bytu.

Nervózně jsem si ťukala rukama do nohou během cesty v autě. Nikdy jsem na žádném pohovoru nebyla, tak velkém pohovoru. Shánění práce v bistru nebyla žádná potíž.

Ve chvíli, kdy jsme uviděla budovu, před kterou Michael parkoval, jako že firma ve které dělá, myslela jsem si, že na místě omdlím, stačilo vidět jen tu budovu.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 2. kapitola: