OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 18. kapitola

15.12.2012 (20:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1371×

Nemohla jsem usnout, na to se toho stalo během podvečera až moc věcí najednou. Michael byl jiného názoru, chtěl mě dostat do postele, podle něj jsem potřebovala spánek a klid. To se mi ani trochu nelíbilo, nechtěla jsem být sama a nechtěla jsem ani zavřít oči. Znala jsem se a byla celkem náchylná na noční můry, aspoň za poslední roky, kdy můj život byl jedna noční můra.

Museli jsme se dohodnout na kompromisu. Žádný spánek, ale odpočívání, zapadalo to i do jeho pozvolného plánu. Seděl na sedačce a sledoval film, který pustil. Já se k němu tiskla, jak to jen šlo, film ani trochu nevnímala. Stále jsem byla roztěkaná, nesvá a zároveň mi tak blízko Michaela bylo dobře a příjemně.

Při mém asi stém pohledu ke dveřím, na které jsem stejně neviděla, mě objal kolem ramen a přitáhl k sobě blíž, použil to pro odlákání pozornosti a celkem to i pomohlo. Než jsem odpadla únavou.

Probudila jsem se ovšem opět z noční můry. Dívala jsem se okolo a tentokrát mi netrvalo ani tak dlouho odhadnout, kde to vlastně jsem. Rozhlížela jsem se okolo sebe, jen mi bylo divné to místo, tady jsem neusínala a byla jsem v obýváku s Michaelem na sedačce. Asi mě poté, co jsem usnula, musel přenést a odešel. Jak šlechetné, byla bych mnohem raději, kdyby byl tady. Určitě za chvíli budeme muset do práce.

Vylítla jsme z postele a rovnou šla do koupelny. Konečně se podívat na svůj odraz do zrcadla. Vypadala jsem děsně. Obočí lehce nateklé a okolo něj se rýsovala už fialová barva, ret byl jasně vidět rozseklý a to jsem si myslela, že jsem se až tak nepraštila o ty popelnice, ale asi to tak úplně nebylo.

Raději jsem se od svého odrazu odvrátila a vydala se pro nějaké jídlo, měla jsem hlad. Ticho v bytě se mi ani trochu nelíbilo. Zastavila jsem se a pořádně zaposlouchala, v obýváku ani v kuchyni se nic neozývalo, ale Michael by přeci nezaspal, a měl svůj ranní rituál, který opravdu dodržoval, jak jsem si mohla ověřit za ty dva týdny.

Podívala jsem se na hodiny. Pane bože, bylo jedenáct! Otočila jsem na patě a vyšla k Michaelovi do pokoje, nebyl tam ani nikde jinde, určitě už šel do práce, ale proč mě nechal doma?

V kuchyni na stole jsem našla lísteček a u něj připravený hrnek a koblihy.

Měla bys odpočívat po tom včerejším incidentu. Pokusím se přijít brzy. Michael

Krátký vzkaz, co mi tu nechal, vysvětloval můj opravdu dlouhý spánek. Naštvaně jsem si povzdechla. Bylo to od něj milé opravdu moc a jindy bych se culila jako sluníčko, že mě nechal vyspávat a přichystal mi i snídani, ale dnes opravdu ne.

Nechtěla jsem být sama. Právě že po tom „incidentu“ jsem to nechtěla, nepotřebovala. Prázdný opuštěný byt byl náhle pro mě nebezpečný. On věděl, kde jsem a s kým, snadno si dokáže zjistit, jestli jsem v práci nebo sama doma. Mohl si sem kdykoliv přijít a ukončit tuhle šarádu.

Okamžitě jsem se okolo sebe rozhlédla, jako by mohl za mnou z vteřiny na vteřinu stát a usmívat se stejným úsměvem jako v noci s nožem v ruce.

Po páteři mi přeběhl mráz, celá jsem se otřásla a znovu se podívala. To ticho bylo depresivní, jako by to i moje srdce nechtělo a pokoušelo se nějak ozvučit prostor, začalo bít rychleji, ale slyšela jsem ho jen já.

Roztřesenou rukou jsem zapnula konvici s vodou, abych si mohla udělat tu kávu. Prošla jsem do obýváku a jako kulisu si pustila televizi s kanálem písniček. Stejně to nebylo ono, pořád jsem věděla pravdu, byla jsem tu sama. To přesně mě znejisťovalo a dělalo to nepěkné myšlenky v mé hlavě.

Vypila jsem kávu, snědla koblihy a nevěděla, co dělat. Neměla jsem žádné koníčky a popravdě u Michaela nejsem ani tak zabydlená, abych tu měla nějaké ty věci pro mou zábavu.

Práce!
Měla jsem přeci dost práce, Gregory mi zadal tu velkou věc. To je ono, zabaví mě to a zbaví myšlenek na toho chlápka. Naposledy jsem svůj počítač viděla ale v práci a dávala ho Michaelovi. V obýváku jsem svou brašnu nikde neviděla, zkusila jsem ještě jeho pokoj, ale nikde nebyl můj počítač.

„Michaeli,“ povzdechla jsem si. Určitě ho nechal u sebe v autě. Vydržela jsem to půl hodiny. Pak jsem už dál nemohla. Zavolala jsem si taxík a běžela se do pokoje slušně obléknout do práce. Trochu mi vadilo, že jsem neměla sluneční brýle, zakryla bych tak svoje obočí, musel mi stačit make-up, a že jsem před tím zrcadlem strávila minimálně deset minut jen s maskováním té rány.

Hledání klíčů byl další oříšek, já náhradní neměla a jestli tu žádné neměl ani on, byla jsem nahraná. Naštěstí jsem nehledala tak dlouho. Všimla jsem si nové věci v tomhle bytě. Věšák na klíče, který snad nikdy Michael nepoužil. Házel klíče na stůl jak od auta, tak od bytu.

Visel tam sám o samotě na jednom kroužku, popadala jsem ho a měla štěstí, mohla jsem si s ním odemknout. Bylo zvláštní opouštět byt sama s klíčem v kapse. Od doby, co jsem zde, jsem ho nikdy sama neopustila, pokaždé byl se mnou Michael.

Nechala jsem se odvést k bistru Susane, byl už čas, kdy Michael chodil pokaždé na oběd. Nikdy jsem ho tam ale neviděla, raději jsem se optala jedné servírky, co tu byla opravdu často, a já ji osobně neznala. Potvrdila mi, že se můj hledaný muž nestavil. Určitě má tolik práce, že nestíhal, a já tam nebyla, abych ho donutila jít. Koupila jsem dva obědy a vydala se do budovy Ellington Corporation.

S recepční jsem se pozdravila, ale tak zvláštně vykuleně na mě zírala, můj ret byla oblast mého obličeje, co se jí tolik líbila, a to ani neviděla to dobře maskované obočí. Mávla jsem na ni a v druhé ruce držela tašku s obědem. V budově bylo živo, hodila jsem si vlasy víc do obličeje a mířila rovnou za tím mým pracantem. Bylo to zvláštní, jak se mi to přivlastňování líbilo. Po včerejšku byl opravdu můj.

„Ahoj, Ashley,“ pozdravila jsem ji u stolu. I jí se zvláštně zalíbila moje pusa. Usmívala jsem se jako ta největší hvězda. Viděla jsem, jak jí v hlavě šrotuje, určitě použila všechny své dva závity, aby věděla, co se stalo.

Vlítla jsem do kanceláře, jak bylo mým zvykem. Stalo se to!

Dojela jsem na svoje vcházení bez klepání k němu do kanceláře.

Koukala jsem se přímo na záda Richarda. Poznala jsem ho hned i takhle zezadu. Otočil se na mě stejně jako Michael, sedící za stolem, v ruce svírajíc složku papírů. Michale vypadal dost překvapeně z mé přítomnosti a Richard si mě zkoumavě přeměřil pohledem, mračil se do chvíle, než zpozoroval mou pusu. Na tváři se mu objevil líný a přitom dost spokojený a výsměšný pohled.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem. Moc dlouho oba mlčeli.

„Phie, co tu děláš?“ promluvil z nich jako první Michael a nevypadal zrovna potěšen mou přítomností.

„Nesu oběd,“ pokrčila jsem rameny a zvedla ruku s taškou jídla.

„Nic se neděje, Phie, už končíme. Rád vás vidím, ale copak se vám stalo?“ Dychtivost v hlase nemohl potlačit, zářila mu i z obličeje.

„Tohle?“ ukázala jsem si na pusu a čekala na jeho kývnutí. „Upadla jsem. Zakoukala jsem se do výlohy na jedny krásné šaty, nekoukala pod nohy a už to bylo. Sekla jsem sebou na eskalátoru,“ zasmála jsem se a mávla rukou, jako by se nic nedělo. Ještě že stál čelem ke mně a zády k Michaelovi, jinak by i on viděl, jak mu v očích proběhlo poznání. Věděl, koho jsem potkala, třeba dostal hlášení. Nebo si jen byl jistý, že to nebyl pád, jak jsem tvrdila.

„Buďte opatrnější, příště by se vám mohlo stát něco horšího,“ promluvil klidným hlasem a mířil ke mně, tedy spíš ke dveřím. Slyšela jsem to varování v hlase. Taky jsem se rozešla a to rovnou k Michaelovi. Položila jsem tašku na stůl.

„Budu opatrná, nebojte,“ vrátila jsem mu mile a jen co se Michael postavil, objala jsem ho. Potřebovala jsem to udělat, hned. Znovu mi běhal mráz po zádech z tohohle rozhovoru. Jediné, co mě v téhle chvíli mohlo uklidnit, byla Michaelova blízká přítomnost.

Po chvíli, co jsem stála přitisknutá jako klíště a obličej měla zabořený do jeho saka, jsem teprve zaslechla klapnutí dveří. Povzdechla jsem si, tohle jsem dělat neměla, ne před ním, takhle veřejně se tulit k Michaelovi. Může toho využít, ale stejně jako včera už bylo pozdě vyčítat si chybu, budu muset spoléhat na to, kdo je Michael.

„Co tu děláš?“ zeptal se mě znovu Michael. Posadil se do své židle a mě si stáhnul k sobě na klín. Líbilo se mi ho mít tak blízko a objímat ho stále. Stačilo jen pár hodin, abych si na to zvykla a začala být pomalu závislačkou.

„Nechtěla jsem být doma sama,“ přiznala jsem zavrtaná u něj pod paží.

„Měla bys odpočívat,“ připomněl mi jako škrábnuté CD, co se zadrhne a přeskakuje dokola to samé.

„To bych měla moc času přemýšlet nad tím, co se stalo. To ticho v bytě bylo taky nepřirozené. Navíc máš stále u sebe můj počítač, nemohla jsem pracovat.“

Donutil mě se odtáhnout od něj, natočil s mou hlavu tak, aby na mě dobře viděl, a prohlížel si můj obličej. Stejně jako dnes všichni zkoumal můj ret, ale on zkoumal i to obočí.

„Jen ta pusa nešla zamaskovat,“ povzdechla jsem si frustrovaně a očima bloudila všude jinde, jen ne na něj.

„Vypadá to dobře,“ pochválil mi mou práci a já se potěšeně usmála.

„Asi budeš mít zkaženou pověst v práci. Nikdo tu pusu nepřehlédl,“ připustila jsem a vymanila se, abych se znovu mohla zavrtat na své místečko, kde mi bylo krásně útulně.

„Pověst násilníka? To tu ještě nebylo, třeba dají konečně pokoj. Možná ti přikážu, abys nemaskovala to obočí,“ žertoval, šťastně jsem se zasmála. Včerejší událost a její následky se pomalu začaly vytrácet.

„Přinesla jsem oběd,“ připomněla jsem a kývla ke stolu, kde ležela taška s dvěma krabičkami plných jídel.

„Umírám hlady. Neměl jsem čas, celý den mám jednu schůzku za druhou a tahle byla čtvrtá jen s Richardem,“ povzdechl si a začal se natahovat ke stolu. Musela jsem se trochu nadzvednout, byla jsem překážkou.

„Když jsem tě v tvůj čas nenašla v bistru, myslela jsem si to,“ připustila jsem a sama začala mít hlad při pohledu a hlavně při vůní toho jídla.

„Chceš odvézt pak domů? Mám víc jak hodinu času,“ nabízel se. Určitě chtěl vypadnout na chvíli z tohohle mumraje a taky mít jistotu, že budu zavřená v tom bytě.

„Ne, chci do práce. Nudím se, nechci mít čas přemýšlet ani být sama doma. Děkuju za prodloužení spánku, ale zůstanu tady.“ Otevřela jsem svoje jídlo a s radostí se do toho pustila, stejně jako on.

„Tak dobře,“ nezněl nadšeně mým plánem na zbytek dne.

„Ale to rychlé vrácení domů vadit nebude, ale společně,“ dodala jsem nenápadně a usmála se.

Ozvalo se klepání na dveře.

„Jo!“ křikl Michael tak, aby byl slyšet a přitom neřval tolik.

„Pane Brake,“ začala Ashley při vstupu do místnosti. Najednou se zastavila a trochu vyvedená z míry nás pozorovala, jak sedím Michaelovi na klíně zavrtaná v jeho saku a jím. Potřásla lehce hlavou.

„Alex Green s vámi chce mluvit, jestli si najdete čas.“

„Za půl hodiny může přijít,“ odkýval to rychle.

„Dobře.“ Rychle zmizela zase za dveřmi. Spokojeně jsem se usmála. Jedli jsme mlčky a jen po sobě házeli pohledy a culili se. Odklízela jsem prázdné krabičky, než jsem se pustila do další konverzace. S Michaelem mi ticho nevadilo.

„Budeš se mnou muset ven do tvého auta pro můj počítač, jinak toho moc neodpracuju.“

„Tak jdeme, než mě přepadne další člověk, co nutně potřebuje se mnou mluvit,“ protočil unaveně oči a zvednul se ze židle. Vyšla jsem jako první.

„Počkej,“ smál se a vzal mě za ruku. Ashley nám dělala jen diváka. Opravdu jsem byla chvíli škodolibá mrcha a užívala si to. Stejně mi vadily ty pohledy od všech při pohledu na mou pusu. To v životě nespadli a nerozsekli si ret?

„Nevím, jestli je dobré ti to dávat,“ spekuloval Michael nahlas a v jedné ruce držel mou brašnu a s druhou zamykal auto.

„Ale je, budeš mě mít pod dohledem,“ přemlouvala jsem ho a natahovala se k jeho ruce. Uhnul a zazubil se na mě.

„Možná by to chtělo nějakou odměnu,“ začal myslet na jiné věci. Přimhouřila jsem oči a založila si ruce v bok.

„Nezasloužil, odvezl jsi mi ho,“ připomněla jsem mu s hranou naštvaností.

„Odměna, jinak ho zase zamknu,“ vyhrožoval.

„A co by sis tak přál?“ vyzvídala jsem. Jeden koutek mu cuknul a vytvořil zvláštní líný úsměv, při kterém jsem si zase já musela skousnout spodní ret. Okamžitě jsem věděla, že žádné vyjednávání, abych jela domů, nebude, naopak teď přijde odměna i pro mě.

„Co takhle polibek?“ šel rovnou do útoku, místo aby kroužil okolo.

„Hmm,“ pokrčila jsem rameny a byla navenek úplně vlažná, uvnitř to ale vřelo radostí. Zadíval se na mě a jen zakroutil pobaveně hlavou a udělal ten jeden krok ke mně, abychom se dotýkali.

Lehce jsem zaklonila hlavu a dívala se mu do očí skrz brýle. Už k němu neodmyslitelně patřily a mně se v nich líbil. Sklonil hlavu a konečně mě políbil. Chytla jsem se jeho saka, nechtěla jsem ho tak rychle pustit. a očividně byl naladěn na stejné vlně. Trvalo to, než jsme se vrátili do firmy a doprovodil mě až do mé kanceláře.

Jakmile mě viděla Marie, musela jsem jí odříkat, co se stalo, použila jsem tu stejnou výmluvu jako u Richarda a nezdálo se, že by ona pochybovala. Jen se starala, jestli jsem v pořádku.

Hodila jsem tu událost za hlavu a soustředila se na svou práci.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 18. kapitola: