OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 17. kapitola

10.12.2012 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1332×

Rychle jsem vrátila pohled zpět dopředu s bušícím srdcem a pocitem na omdlení. Jen setinu vteřiny jsem doufala, že by to mohl být Michael. V životě jsem ale opravdu tolik štěstí, aby to byl on, neměla.

Kontrolovala jsem svoje nohy v rychlosti. Jeden krok jsem udělala rychlejší a druhý pomalejší, abych se zbrzdila. Nesměla jsem se rozeběhnout napříč nákupním centrem, i když jsem si to zoufale přála. Přilákala bych nechtěnou pozornost, tu jsem si nemohla dovolit, i když by mi mohla v mojí situaci pomoct.

Musela jsem dělat, že se nic nestalo. Šla jsem dál a nesmyslně se vydala po eskalátoru o patro níž do přízemí. Netrpělivě jsem dupala jednou nohou do pásu, ale nerozešla jsem se, abych to urychlila. Ještě ne, ještě jsem se nesměla ohlédnout znovu. Byla bych hned podezřelá.

Vydala jsem se napravo od eskalátoru k obchodu se společenským oblečením. Byly tam moc pěkné šaty, zrovna teď jsem ale na ně nemyslela. Přesto jsem se u výlohy zastavila - předstírala zájem.

Byl za mnou, cítila jsem to. Cítila jsem jeho pohled v zádech, až mi z toho naskakovala husí kůže a já odolávala třasu svého těla. Srdce mělo stále svou zrychlenou frekvenci a nehodlalo zpomalit do normálu.

Měsíc, byl to měsíc, co jsem nic takového nemusela řešit. Co jsem neutíkala a neschovávala se a najednou to tu bylo. Přišlo to nečekaně a já nebyla připravená. Ztratila jsem svou obratnost a klid.

Pohnula jsem se zase o kus dál k jinému obchodu. Minula jsem dva, než jsem se zase zastavila na chvíli, pořád jsem ho cítila v zádech. Znovu jsem se rozešla víc k lidem. Podívala jsem se na hodinky. Čas mě nezajímal, i když stále měl. Zastavila jsem se u jedné lavičky a postavila se bokem. Rozhlédla jsem se okolo sebe, až jsem se zastavila pohledem.

Dívali jsme se vzájemně do očí tomu druhému a věděli, kdo to je. Stál tak osm metrů ode mě. Černou koženou bundu, černé džíny a těžké boty. Na hlavě kšiltovku, aby jeho tvář byla co nejmíň vidět. Na tváři mu pohrával trochu spokojený a namyšlený úsměv, který hlásil jediné – našel jsem tě a už mi neutečeš.

Otřásla jsem se. Tak blízko byl naposledy před měsícem, při mém zběsilém úprku ulicemi přímo pod Michaelovo auto.

Můj vrah se vrátil.

Určitě neměl těžké hledání, jestli dostal zprávu od Richarda. Stačilo jen navštěvovat místa, kam lidi jako Michael občas zajdou, hlavně pokud mají partnerku někde v okolí jejich domu a práce. Měl mě najednou jako na talíři. Mohl si pro mě přijít do práce, k Michaelovi domů.

A najednou jsem dostala mnohem větší strach. Michael!

Otočila jsem se a vydala se pryč. Musela jsem odsud, i když taky byla hodně malá pravděpodobnost, že by něco zkusil. Všude okolo nás bylo moc lidí. A taky tu měl být každou chvíli Michael.

Nasadila jsem o dost rychlejší tempo a vydala se rovnou k východu. Netušila jsem, co mě to posedlo, myslela jsem, měla jsem se poučit. Nohy mě ale vedly samy a já se nechala vést. Utíkala jsem a přitom mu běžela přímo do náruče.

Vdechla jsem čerstvý venkovní vzduch, který mě náhle v plících zapálil. Ohledla jsem se. Stále tam byl.

Rozeběhla jsem se po ulici, co nejdál od něj, ale také od lidí. Slyšela jsem dusot vlastních bot, ale také jeho o něco později, když jsem byla už dál od parkoviště. Zahnula jsem a to byla chyba. Uběhla jsem jen pár metrů…

Něco mě popadlo za bundu a prudce strhlo ke zdi.

Zády jsem narazila do zdi a div si nevyrazila dech. Vyděšeně jsem vzhlédla. Výsměšněji než předtím se na mě usmíval.

„Jsi nepoučitelná nebo pitomá?“ zeptal se.

„Jak mě… o mně víš?“ vydechla jsem.

„Pitomá. Vběhla jsi mu do rány a mně taky, už tě nic nezachrání.“ Neřekl to, ale já si to mezi řádky přečetla. Richard.

Sáhl do kapsy a to mě konečně vyděsilo natolik, abych začala jednat. Vykopla jsem nohu a zasáhla ho přímo do rozkroku, ale nešlo to takovou silou, přesto se zarazil a pustil mou bundu. Nebyl čas čekat.

Rozeběhla jsem se. Udělala jsem pár kroků, než mě znovu popadl. Stáhl mě prudce zpět k němu, až jsem ztratila rovnováhu, a pak mě prudce vymrštil dopředu. Padala jsem k zemi. Praštila jsem se o popelnice do hlavy a shodila je s sebou. Zarachotilo to při nárazu plechu do země.

Ucítila jsem bolest nad okem, musela počkat. Stál nade mnou a díval se. Pokusila jsem se pohnout a zvednou. Jeho těžká noha dopadla na můj hrudníka, slabě jsem vyjekla a vydechla pod tou tíhou, donutila mě zůstat na zádech. Znovu sáhl tentokrát za záda. Vytáhl nůž. Jasně jsem viděla odlesk světla od dlouhé čepele.

Vyděšeně jsem vytřeštila na tu věc oči a zalapala po dechu. Hrdlo jsem měla tak stažené, že křičet nešlo. Byla jsem i dost daleko, aby mě pořádně slyšeli, navíc v dnešní době a v tomhle městě si lidé hledí svého a křik raději neslyší.

Pokusila jsem se zvednou přes jeho nohu. Použil víc síly a zatlačil mě do země, až jsem skoro nemohla dýchat.

„Nebude to bolet,“ slíbil. Vtom se mi v kapse rozezvonil telefon. Trhla jsem sebou a nebyla jsem sama, i on to nečekal.

Michael!
Nevyvedlo ho to z míry ale až tak, jak jsem mohla doufat. Začal se sklánět. Šmatlala jsem rukou okolo sebe, až jsem zavadila o kus plechu. Víko od popelnice. Silně jsem ho stiskla v ruce a vší silou se rozpřáhla k němu. Ozvala se podobná rána, jako když jsem padala. Ležel kus ode mě.

Tělem mi koloval adrenalin, pomohl mi rychle se vydrápat na nohy a rozeběhnout se snad ještě rychleji než předtím. Neslyšela jsem ho za sebou, přesto jsem nezpomalila. Zabočila jsem zpět k obchodu a běžela dál. Čekal tam na mě Michael. Nutilo mě to být rychlejší.

Telefon mi v kapse dál zvonit, ale já se nemohla zastavit a zvednout ho. Viděla jsem vchod do obchodu. Už mi nestačily nohy, lapala jsem po dechu, ale musela jsem ještě kus. Až jsem uviděla Michaela.

Nebyl ale konec. Znovu mě popadl zezadu za bundu a strhl na stěnu obchodu, bylo mu jedno, že tu jsou už lidi.

„Za tohle zaplatíš,“ zasyčel mi výhrůžně do tváře. Otevřela jsem pusu a:

„ÁÁÁÁ!“ křičela jsem, co moje už tak unavené plíce mohly stačit. Šlo jen o přilákání pozornosti.

„Vypadni od ní!“ ozval se křik o něco blíž. Poznal jsem ho, byl to Michael.

„Ještě se uvidíme,“ bylo to poslední, co řekl, než mě pustil a začal utíkat před Michaelem, co byl už u mě.

„Phie!“ vykřikl už tišeji, zato mnohem víc vyděšeně. Prudce jsem se k němu otočila a padla mu do náruče. Zabořila jsme mu obličej do hrudi. Rozklepala jsem se jako malý pes v zimě, celé tělo se třáslo a já s tím nemohla nic dělat, stejně jako s pálením v očích a slzách, co se z ničeho nic objevily na mých tvářích.

Pevně mě sevřel ve svém bezpečném objetí a tiskl k sobě.

„Už je to v pořádku, jsem tu s tebou,“ šeptal mi. Trvalo pár nádechů, než jsem mohla promluvit.

„Chci domů,“ vydechla jsem moc vysokým hlasem. Sama jsem slyšela tu paniku a strach v něm.

Nic neřekl, jen jsem slyšela úlevné vydechnutí. Trvalo to ještě nějakou dobu, asi pár minut, možná to mohla být i půl hodina, než jsem byla schopná se Michaela pustit.

Udělala jsem od něj jen krok a stále se držela jeho saka. Celou si mě prohlédl odshora dolů a zpět, až se zastavil na mém obličeji. Zamračil se a vzal mě pod bradou a trochu natočil můj obličej blíž ke světlu. Vydal zvláštní zvuk, znělo to jako syčení.

„Zvládneš to?“ zeptal se starostlivě a já na to opět jen kývla. Objal mě okolo ramen. Cítila jsem se tak v bezpečí. Tiskla jsem se k jeho boku a ruce pevně okolo něj omotané, vedl mě rovnou k jeho autu. Pomohl mi nasednout, znovu jsem se v něm cítila tak bezpečně jako tu první noc, znovu byl mou záchranou. Potichu nasedl a nastartoval.

„Nechceš k doktorovi?“ položil další celkem důležitou otázku. Zavrtěla jsem hlavou. Nic mi nebylo, jen malé zranění. Hlavně bych to neměla jak vysvětlovat, pokud nechtěl Michael vypadat jak sadista.

„Dobře,“ vydechl a rozjel se. Mlčeli jsme. Seděla jsem stulená na sedadle a koukala se z okénka ven. Koutkem oka jsem ale viděla, jak pevně Michael svírá volant a jak se pořád na mě otáčí a kontroluje mě pohledem.

Byla jsem pitomá, mohla jsem si za to sama. Netušila jsem, co mě to popadlo, proč jsem utíkala pryč. Mohl mě zabít, tak lehce.

Potichu jsme vzlykla a přilákala pohled Michaela. Otřela jsem si tváře od horkých slz.

Už nikdy nesmím takovou pitomost udělat, nakázala jsem si.

Michael už parkoval v podzemní garáži. Sotva auto zastavilo, vyskočil z něj a otevíral mi dveře. Nepodívala jsem se na něj, najednou to nešlo. Ne teď. Přitáhl si mě k sobě a vedl rychlým a rázným krokem k výtahu. Co nejvíc to šlo jsem si shodila vlasy do obličeje, nevěděla jsem, jaké škody ta rvačka napáchala a nikdo to nemusel vidět.

Při průchodu halou jsem se na recepčního ani na nikoho jiného nepodívala, obličej jsem měla zabořený do Michaelova saka. Stejné to bylo ve výtahu, kde najednou bylo tak plno. Nepohnula jsem se ze své pozice do chvíle, než za námi klaply dveře od bytu.

Stále bylo ticho a Michael mě jako dítě odvedl do obýváku a donutil mě se posadit na sedačku.

„Ani se nehni,“ přikázal a zmizel. Sundala jsem si svou džínovou bundu a rozhlédla se, jako bych to tu neznala. Vrátil se bez saka, ohrnuté rukávy košile, a v jedné ruce měl lahvičku a v té druhé vatové tampony. Kleknul si přede mě a znovu si mě prohlédl, hlavně obličej.

„Co se stalo, Phie?“ zeptal se konečně na tu otázku, co mu celou dobu svítila v očích a tón hlasu prozrazoval, jak je nedočkavý na odpověď.

„Našel mě,“ vydechla jsem a sledovala, jak namočil jeden tampon. Ucítila jsem nepříjemný zápach dezinfekce, automaticky jsem nakrčila nos.

„Ten, co tě honil tehdy večer?“ ověřoval si s pohledem do mých očí.

„Jo, ten,“ odsouhlasila jsem. Povzdechl si a natáhl rukou s tamponem k mému pravému obočí. Ucukla jsem a zasyčela. Dezinfekce pálila.

„Jak tě našel?“ ptal se dál.

„Netuším. Prostě tam najednou byl a sledoval mě. Možná náhoda nebo už něco ví,“ pokrčila jsem rameny a trochu zalhala.

„Proč jsi nebyla v centru?“ Tentokrát zněl naštvaně a přísně. Tvář měl staženou do zlostné grimasy a očima se až moc soustředil na moje obočí.

„Utíkala jsem,“ připustila jsem. „Zpanikařila jsem.“

„Phie,“ vzdychl a trochu se odtáhl. Vzal mě pod bradou a zvedl víc obličej. Mračil se.

„Máš rozbitý ret,“ zašeptal tiše.

„Praštila jsem se při pádu,“ šeptala jsem taky.

„Nikam nepůjdeš sama,“ zamumlal nakonec a já překvapením rozšířila oči. „Je to moc nebezpečné. Nehodlám riskovat, že tě příště najdu s rozříznutým břichem.“

„Promiň, že jsem to nezvedla,“ špitla jsem najednou. Povzdechl si a pustil mou bradu, nelíbilo se mi to. Byl najednou tak daleko a přitom byl na dosah ruky. Projel si rukou vlasy a pak nadzvedl brýle na nose a promnul si oči.

„Neuvěřitelně jsem se o tebe bál, Phie,“ šeptal a já slyšela stále z jeho hlasu ten strach. A úplně přesně jsem věděla, jak to myslí, jak to cítí. Já se o něj taky bála, víc než o sebe.

„Michaeli,“ byl to spíš zoufalý výdech než vyslovení jeho jména. Podíval se na mě. Natáhla jsem ruku a pohladila ho po tváři. Cítila jsem lehké strniště. Přejela jsem rukou po jeho tváři až dozadu za krk. Prudce jsem si ho přitáhla. Potřebovala jsem ho u sebe a on sám vypadal, že potřebuje to samé. Stáhla jsem ho k sobě a políbila.

Nepatrné zaváhání z jeho strany, než mě popadl a přitáhl si víc na sebe, zatímco jeho ústa silně dorážela na moje, vlastně se do nich spíš vpila.

Rty se otřel o moje.

Zapletla jsem mu ruce do vlasů a přitáhla se celým tělem blíž. Natiskl mě do sedačky vahou svého těla. Potřebovala jsem se nadechnout a odtáhnout se, abych mohla i myslet. Nezmizel ode mě, byl na dosah, obličej pár centimetrů od mého. Dívali jsme se jeden druhému do očí a mlčeli. Než jsem se zhluboka nadechla a začala ze sebe dostávat to zásadní:

„Já… chtěla bych to zkusit. Nevím co přesně, jestli je co zkoušet mezi námi, ale ch…“ Umlčel mě znovu, jako už to měl jednou ověřené, a to polibkem. Tenhle polibek na mlčení byl jiný, pomalý, něžný. Znovu se oddálil.

„Začneme pozvolna,“ usmál se tak kouzelně, byla jsem ráda za pohodlnou sedačku pod sebou, jinak bych už vytírala podlahu. Oplatila jsem mu úsměv a zasloužila si tak další polibek.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 17. kapitola: