OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 11. kapitola

19.10.2012 (14:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1245×

11.

Nenastavil mi budík, ani si nehrál na živý mluvící budík bez vypínače. Převalila jsem se z jedné strany na druhou a zmateně se rozhlédla po pokoji, jestli nenajdu něco, jako důkaz o možnosti probuzení. Nikde nic. Na Michaela to bylo moc podezřelé. Vyhrabala jsem se z postele a mířila si to rovnou do obýváku. Už jsem v hlavě měla několik scénářů, co by se mohlo dít.

Zastavila jsem se při pohledu na pohovku a konferenční stolek před ní. Seděl tam, ještě stále v pyžamových kalhotách a volném bílém triku a už ťukal do počítače.

Byla tu varianta, že se na mě včera opravdu naštval a proto by jel do práce sám a nechal mě tu umřít nudou. Promnula jsem si obličej rukama a zajela si až do vlasů, šoková rána jsem nikdy neměla v lásce. Povzdechla jsem si a svalila se k němu na pohovku. Konečně si mě všiml a vesele pozdravil, což bylo také podezřelé, vezmeme-li v úvahu, jak to bylo večer.

Zabručela jsem mu nesoustředěně v odpovědi a sledovala, jak usrkává kávu.

„Proč jsi mě nevzbudil?“

„Nebyl důvod, obchody otvírají za hodinu a já musel ještě něco dodělat.“ Byl klidný, hlas měl v normálu i výraz. A to že se na mě ani jednou nepodíval, bylo normální, když měl před sebou počítač. Za hodinu, mám ještě minimálně hodinu čas na spánek. Popadla jsem jeden z polštářů na sedačce a srolovala se do klubíčka, tak abych mohla spinkat.

„Jdi do postele,“ poradil mi ten chytrý pracující člověk vedle mě.

„Nechce se mi. Je to už daleko a navíc se samotná bojím,“ kňourala jsem, jako malé dítě a víc se stočila do rohu sedačky.

„Phie, jsi jako malá,“ poznamenal s hlasem zabarveným pobavením.

„Co jsme to včera řekli, nebudeme se navážet do věku toho druhého?“ ověřovala jsem si a měla oči stále zavřené.

„Dlužím ti ještě pár rýpanců za ten včerejšek,“ připomněl mi zase on. Povzdechla jsem si, rozlepila víčka a podívala se na něj se zamračením.

„Už jdu.“ Zvedla jsem se a odkráčela do postele na hodinku spánku.

Nebyla to ale moc dlouhá doba, navíc si tu někdo zase hrál na budík.

„Phie, vstávej už. Obchody otevřely, můžeme jít,“ volal na mě od dveří Michael. Zamručela jsem, protestně se přetočila na druhý bok a přes hlavu si přetáhla polštář.

„Nepotřebuju šaty, půjdu tam v pyžamu.“

„Zajímavý nápad, ale to ti nedovolím. Dělej, vstávej.“ Asi se už nechtěl dohadovat, přistoupil k mé posteli popadl mou peřinu a stáhnul ji ze mě.

„Šikana,“ křikla jsem po něm a natahovala se pro svou peřinu.

„Máš minutu, jinak si přinesu kýbl se studenou vodou,“ pohrozil mi znovu. Tenhle budík opravdu nešel vypnout, ani zastavit a já ho nechtěla. Při představě že by na mě vylil ten kývl vody, jsem se otřásla zimou a raději se vyhrabala.

„Šikovná, koupelna je jen tvoje,“ usmál se na mě vítězně a spokojeně odkráčel. Udělala jsem to, sice jsem byla jako malé dítě, ale nešlo to ovládnout, vyplázla jsem na jeho záda jazyk. Hned jsem si připadala líp.

Popadla jsem svoje věci a zalezla si do koupelny, abych ze sebe mohla udělat člověka. Michale byl fit a plný energie, zajímalo by mě kolik měl už hrnků s kávou. Sedla jsem si naproti němu a taky si jeden hrnek vzala a nasnídala se.

„Jsi si jistý, že to bez tebe v práci přežijí? Když jsem viděla, jak zběsile ráno ťukáš do počítače,“ rýpla jsem si a úsměv schovala za hrnek a napila se.

„Nejsi po ránu vtipná. Ale jo jen menší potřebná záležitost. Nemůžu tam být dvacet čtyři hodin denně.“

„Od kdy?“ vykulila jsem na něj oči a hraně se začala dusit kávou.

„Nejsi ani dobrá herečka, Phie,“ upozornil mě podmračeně.

„Promiň, ale tohle bylo nečekaný. Povíš mi to ještě jednou? Kde máš mobil, musím si to nahrát,“ smála jsem se a chtěla se zvednout, ale jeho výraz mi to nedovolil.

„Phie,“ upozornil mě.

„No jo, no jo už budu hodná,“ slíbila jsem a stále se musela poťouchle usmívat. Za doprovodu jeho podmračení jsem dopila kávu a mohlo se vyrazit na nákupové tažení.

„Říkáš firemní večírek? Takže to chce něco slušivého, slušného a společenského,“ zašklebila jsem se při vstupu do nákupního střediska.

„Přesně.“

„Ty si nebudeš kupovat nový oblek?“ pozvedla jsem obočí.

„Ne, můj vycházkový na takovéhle akce, je bezpečně ve skříni.“

„A co když jsi do něj ztloustnul?“ Zamračil se na mě a prohléd si svou postavu.

„To nehrozí, poznal bych to na zbytku oblečení,“ mávnul rukou a nasměroval mě k jednomu obchodu.

„Uvědomuješ si, jak tam budou ty šaty drahý?“ zjišťovala jsem a trochu brzdila patami, abychom zpomalili.

„Platím to já. Taky tam jdeš kvůli mně.“

„Nevážíš si peněz,“ hudrovala jsem.

„Vážím. Tvrdě jsem si je vydělal a tak je mohu utratit za, co chci já.“

„Tak jo tak jo,“ povzdechla jsem si. Tyhle ty obchody, kam mě vedl, jsem neměla ráda. Moc ochotné pracovnice co vypomohou vyzkoušet tisíce šatů, jen abych si jich koupila co nejvíc a udělají cokoliv, když vidí, že máte peníze.

Můj vzhled sice nic takového jako peníze neprozrazoval, měla jsem obyčejné džíny, triko, mikinu, ale Michael nezklamal a měl jako vždy svůj oblek, on ukazoval tu opravdu, že má peníze podle vzhledu. Každý manažer je má, ne?

Jako bych to neříkala. Prodavačka se na mě zamračila, když uviděl můj obyčejný zjev a určitě chtěla mít připomínku, co oni jsou za obchod, než uviděla za mnou Michaela v jeho dokonale padnoucím drahém obleku a jistou vidinou peněz a slušné vidiny zisku.

„Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ zářivě se usmála a nebylo divné, že pohledem visela jen na Michaelovi a to mám být já, ta co si kupuje.

„Dobrý den. Partnerka potřebuje krásné šaty na firemní večírek.“

Prodavačka se nepřestávala usmívat, ale jasně jsem viděla její zkoumavý pohled potom, co prohlásil Michael. Obešla svůj malý pultík a vydala se mezi regály s šaty.

„Je to nějaká speciální příležitost nebo jen večírek?“ vyptávala se dál a mě si nevšímala.

„Oslava uzavření obchodu a každoroční večírek v jednom,“ odpověděl pohotově Michael. Vážně jsem si připadala jako malá holka, když se mnou chodili rodiče nakupovat a vše vyřizovali a já stála vedle nich v úplné tichosti a jen čekala, až dostanu nějaký kus oblečení na zkoušku, bylo to stejné, jen mě Michale nedržel za ruku a neříkal mi, moje malá princezno.

Vytáhla několik šatů a odvedla mě do kabinky.

Hej lidi, já nejsme nesvéprávná, ještě stále jsem člověk! Křičela jsem na ně v duchu, ale ve skutečnosti jsem se na Michaela jen zamračila a zapadla za zástěnu, abych si mohla vyzkoušet první šaty.

Tmavě modré šaty až k zemi s velkým rozparkem na levé straně až do poloviny stehna. Na látce byly malé černé ornamenty jako zdobení a aby nebyly tak fádní.

Ten rozparek se mi moc nezdál. Odkryla jsem zástěnu a ukázala se jak prodavačce tak Michaelovi. Oba se usmívali a prohlíželi si mě velmi důkladně, taky jsem se musela na jejich pokyn otočit.

„Pěkné, ale ten rozparek, se mi nelíbí,“ rozhodl nakonec Michael a já za to byla ráda. Taky se mi nelíbil. Lákalo by to ke mně jen moc pozornosti. S radostí jsem si ty šaty sundala a vyzkoušela si další.

Ty se mi nelíbili už jen barvou světle červená, ta každého bouchne do očí. Upnuté šaty na tělo bez ramínek, korzetové až k zemi. Neměly žádné malé zdobení, byly až moc holé.

„Tyhle ne, jsou moc… červené,“ nevěděla jsem jak to říct, abych přitom neurazila prodavačku. Byla jsem přeci jen stále vychovaná. Michael mi odkýval mou nelibost a já se vrhla na další model, co mi našla prodavačka.

Černé šaty bez ramínek s vázáním za krkem a výstřihem do slzy, holá záda. Obepínaly moji postavu a byly až k zemi, jen se u kolenou začala látka stávat slabší a průhlednější. Černá látka byla pokryta třpytky.

Už byly o mnoho lepší a já se v nich i cítila, což bylo příjemné, vezmu-li v úvahu kam si je vezmu a že budu jak na jehlách i bez špatně padnoucích šatů.

„Tyhle,“ vzdychal jsem spokojeně a ukázala se těm dvou, dokonce se otočila, i bez příkazu, dokola.

Nakupování takových šatů mě nikdy nebavilo, chtěla jsem to mít už za sebou a ty šaty se mi opravdu líbily.

„Souhlasím,“ přisadil si Michael a já se vděčně usmála a znovu zalezla do kabinky, abych se převlékla do svého normální oblečení.

„Ještě boty, slečno,“ ozvala se prodavačka, když jsem jí podala pytel s mnou vybranými šaty.

Ne, mučení ještě neskončilo. V tomhle obchodě měli všechno co je potřeba do společnosti, takže i boty.

Nebyl to zas takový problém. Částečně budou schované za šaty, a protože jsou šaty černé, boty taky. Nebyla jsem nejmenší, ale Michael byl opravdu vysoký, nemusela jsem si s velkými podpatky dělat hlavu. Černé semišové lidičky na vyšším podpatku s kamínkovým zdobením nad zaoblenou špičkou a dírou na nohu.

Prodavačka nevypadala zrovna nejspokojenější, asi čekala mnohem větší a dražší nákup. Sorry, jsem levné děvče, vysmívala jsem se v duchu.

Michale vytáhnul svou kreditku a zaplatil za mou útratu, ale jak řekl, je to kvůli němu, jinak by mě nikdo nedostal na ten večírek.

„To bylo rychlý,“ poznamenal překvapeně při opouštění obchodu.

„Jsem rychlík,“ pokrčila jsem rameny. Přesto byl už čas oběda, asi jsem neměla ráno tak moc zdržovat.

„Čekal jsem to na delší dobu a více obchodů,“ přiznal a při té představě se hraně otřásl. Drcla jsem do něj loktem.

„Jdeme se někam najíst,“ navrhla jsem další zastávku. Jakmile byla zmínka o jídle Michael vždy zbystřil stejně jako teď a poslušně se vydal hledat něco dobrého k snědku.

Zalezli jsme si do jedné menší restaurace.

„Na jak dlouho bude ten New York?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála, a abych věděla nějaké nové podrobnosti a co čekat.

„Dva až tři dny. Podle toho jak rychle se podepíše smlouva,“ pokrčil rameny a skontroval svůj telefon.

„Asi jsi tam nikdy nebyla.“ Pozvedl ke mně zrak od telefonu a já mu pokývala v souhlasné odpovědi, jakou on měl pravdu.

„Když bude čas, což on určitě bude, můžu ti to tam ukázat některá místa stojí za to.“

„To zní dobře. Vlastně jsem nikdy nevytáhla paty z města. Jednou jako malá jsem byla s rodiči u moře, ale už si to moc nepamatuju.“

 To byla opravdu smutná pravda, že jsem se nikam nedostala. Vše co jsem kdy potřebovala, bylo ve městě, a pak když jsem začala utíkat, bylo lepší být ve městě, kde se člověk snadněji ztratí. Přeci jen by to nebylo Chicago, kdyby se tu věčně někdo nepohřešoval a nenalézali mrtvoly.

„Uděláme si tam malý výlet.“

„Mám si připadat špatně nebo pyšně, že workoholik jako ty tak najednou fláká práci?“ zeptala jsem se ho a pozorovala jak mu cukají koutky a usmívá se.

„Asi být pyšná, ale nepřeháněj to,“ připustil a s úsměvem se napil. Pyšně jsem se zaculila a napodobila ho v pití.

Klid ale ustal. Michaelovi začal zvonit telefon, a tak se mu hned věnoval. Práce. Omluvil se od stolu a odešel si vyřídit pár telefonátů. Jedla jsem sama, a přesto byla pyšná. Nebyl v práci, ale se mnou. To že musel vyřídit telefonát je normální. Pokrok tu přeci jen byl.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 11. kapitola: