OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 10. kapitola

13.10.2012 (19:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1277×

Další dny byly zvláštní, nejisté. Michael vypadal nesvůj a já nevěděla, jak se k němu chovat. Po tom setkání s Amandou, jsem nevěděla, co dál dělat. Moc jsme od toho večera nepovídali. Jen v práci to bylo jistější, když jsem ho afektovaně popadla za ruku a usmála se a vše kvůli Ashley a ostatním.

Byl čtvrtek a já si jako každý den po pracovní době sbalila svoje věci a odešla do dvacátého patra.

„Je tam?“ zeptala jsem se snad po celém týdnu a ani nevím, proč jsem to udělala.

„Někoho tam má,“ zamumlala a měla tak zvláštně povytáhnutý koutek, jako výsměšný úšklebek. Přimhouřila jsem oči a podívala se ke dveřím.

„Koho?“ nedalo mi to.

„Bývalou manželku.“ Už jsem plně chápala její výsměch. Ostře jsem se na ni podívala a pokoušela jsem se tvářit úplně v pohodě a sebevědomě, což jsem trochu i byla, jen trochu.

„Dobře,“ kývla jsem, ale nezastavilo mě to nakonec, jak asi mělo. Vydala jsem se ke dveřím a otevřela je jako pokaždé.

„Je to rok,“ ohradil se Michael trochu ostřeji, než jsem byla od něj zvyklá. Seděl za stolem mračil se a Amanda se tyčila z druhé strany stolu a zrovna přátelsky nevypadala.

„Nebudu ti hledat nějakou blbou krabici,“ nedal se Michael.

„Je pro mě důležitá,“ vrčela zase Amanda.

„To bys ji pak u mě nenechala,“ vrátil jí příkře a konečně si mě všimnul. Svaly mu trochu polevily. Všimla si jeho pohledu a otočila se ke mně. Posměšně si odfrkla.

„Pojedeme už?“ zeptala jsem se ho. Jako by tohle bylo naše únikové slovo, v přítomnosti Amandy jsem ho používala často, pokaždé a to bylo jen druhé setkání.

„Jistě, hned,“ odpověděl už klidněji a začal si balit věci.

„To je mi změna. Kvůli mně jsi takhle nikdy nechvátal domů,“ vrčela podrážděně a měřila si ho nepříjemným pohledem.

„Možná nebude chyba v něm, jak se celou dobu pokoušíš dokázat.“ Musela jsem to říct, držet jazyk za zuby mi nešlo. Otočila se ke mně a vypadala opravdu drobátko nebezpečně.

„Jasně, a ty jsi tak dokonalá, že přiběhne na zapískání.“

„To ne, nechávám mu volnost a potřebu pracovat, když musí,“ pokrčila jsem rameny a usmála se na Michaela. „Můžeme?“ otázala jsem se ho znovu.

Přikývl a došel ke mně se spokojeným úsměvem. Objal mě jednou rukou kolem pasu a dal pusu na tvář.

„Měj se, Amando,“ houkl přes rameno a vedl mě pryč.

Za dveřmi nás čekala dychtivá, nedočkavá Ashley. Moc jsem ji nevnímala. Bylo mi najednou divně, nejistě a trochu provinile. Motala jsem se do cizích záležitostí, do kterých mi nic není. Přesto jsem nemohla zastavit to uvnitř sebe, ozývalo se to pokaždé v její přítomnosti. Měla jsem nutkání Michaela bránit a taky jsem to dělala.

Mlčela jsem až do výtahu, kde jsme osaměli.

„Omlouvám se,“ vydechla jsem to konečně. Vážně jsem netušila proč tak moc reaguju. Nikdy jsem se do cizích šarvátek nepletla, i když šlo o moje „chvilkové“ kamarádky na ulici. Tam nebylo zrovna to nejbezpečnější se do něčeho takového plést, když zfetovaný přítel křičí na vaši známou a vyvádí, stačilo málo a šlo o víc jak křik. Většinou jsem se klidila z cesty, sama jsem měla dost problému a přimotat se do něčeho dalšího nebylo nejrozumnější.

Ale tohle bylo jiné. Michael mě už odtáhnul od problému ulice, a částečně zachránil kejhák, dlužila jsem mu něco. A obrana před bývalou manželkou bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat, i když jsem si nebyla zcela jistá, jestli dělám dobře.

„Za co?“ podivil se Michael a pustil mě stále upírající na mě zrak.

„To v kanceláři,“ kývla jsem hlavou ke dveřím výtahu, přesto že jsme byli už o pár pater níž.

„Nejsem si vědom, že jsi něco udělala,“ pokrčil rameny a opřel se o leštěnou stěnu výtahu. Vypadal uvolněně, na to že se před pár minutami hádal se svou bývalkou.

„Ale jo, pletu se do tvých záležitostí.“ Nechápala jsem proč, jsem se o tom s ním dohadovala, když jemu to bylo evidentně šumák.

„Zachránila jsi mě od vězení za vraždu bývalé manželky.“ Znovu pokrčil rameny a v očích se mu zvláštně zalesklo. Našpulila jsem pusu a zamračila se na něj a přitom si založila ruce na hrudi, jako znamení nesouhlasu.

„Phie, vážně, jsem za to rád. Nerad se s ní setkávám a nevím, jak se jí zbavit, zato ty to zvládáš na jedničku,“ vydechl trochu poraženě jako by to nechtěl přiznat. Trochu se mi ulevilo, že to viděl v tak dobrém světle.

„Takže, mám povolení se do toho vměšovat a odpálkovat Amandu?“ ujišťovala jsem se a ta veselost a naděje v mém hlase se objevila sama. Musel si toho všimnout, protože se potichu zasmál a přikývl.

Za ten poslední týden to bylo naučené a už jsem to nebyla jenom já kdo se Michaela, kvůli naší hře, chytal. Už sám se, jako teď, natahoval po mé ruce, abychom dohráli dnešní poslední jednání před víkendem naši milované recepční, jak jsem zjistila, patří do teamu Ashley.

„Nějaké plány na víkend?“ zjišťovala jsem během cesty domů lepší dvou denní předstih. Byla bych ráda, vědět to rychle a brzo, jestli pojedeme navštívit jeho rodinu, měla jsem v plánu se před tím pořádně opít. Nebyli tak hrozní, přiznávám, ale další den s jeho sestrou a malými dětmi bych nezvládla, když to mě bude hustit.

„Nakupování,“ zamumlal.

„Cože?“ ověřovala jsem si a trochu se zakuckala. To slovo nenáviděl, pokud jsem ho řekla, co teprve, když to on sám musel vypustit z pusy.

„Nakupování,“ zopakoval o něco hlasitěji.

„Fakt?“ ověřovala jsem si výsměšně. Jeho obličej byl k nezaplacení, tvářil se jako by měl sníst nějakého nechutného brouka.

„V sobotu večer jdeme na firemní večírek, povinná účast pro mou osobu a asi chápeš, že tam vážně nepůjdu sám. Protože tam půjde Ashley a všechny svobodné ženské v práci.“ Zašklebil se snad ještě víc. Zamračila jsem se taky, firemní večírek nebylo místo, kam bych chtěla jít dobrovolně a s radostí, nehodilo se mi to. Začala jsem přemýšlet, jak se z toho nenápadně vymluvit. Nebyla naděje, Michaelův hlas jasně dával najevo, že odmlouvání se nepřipouští a neúčast taky. Jak bych se asi mohla vymluvit, neměla jsem žádný pádný důvod, který by on mohl znát, jinak těch důvodů bylo hodně. Povzdechla jsem si a začala se už teď modlit, aby to dobře dopadlo, třeba budu mít štěstí, jako jsem měla do dnes. Nebudu se ptát, kdo všechno tam bude, raději ne.

„Dobře,“ zabručela jsem.

„Takže se zítra vydáme na nákupy,“ vysvětlil svůj plán na pátek.

„V pátek? Ty nepůjdeš do práce?“ ověřovala jsem si. Měla bych si zvykat, že kvůli mně opravdu umí zanedbávat své povinnosti.

„Ne, myslím, že to tam zvládnout. Navíc budu na mobilu a večer dodělám, co bude potřeba,“ pokrčil rameny. Měla bych si připadat hrozně, že kazím jednoho z nejlepších manažerů v oboru, ale já si připadala dobře, protože jsem ho nutila dělat i něco jiného než práci.

Můj spokojený úsměv nezmizel, ani při průchodu příjicí halou.

„Dobrý den pane Brake, slečno,“ pokýval hlavou a úsměvem Thomas. Neznali tu moje jméno a nějak jsme to měnit nechtěli. Jen věděli, ke komu patřím.

Ve výtahu jsme potkali po dlouhé době naší oblíbenou sousedku paní Teyler. Mračila se na nás a bylo jí jedno, jak je to neslušné, když jsme my dva milí.

„Nelíbí se jí můj věk ne já,“ smála jsem se uvolněně a nechala Michaela odemknout. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že nemám klíče. Nebyly by mi k ničemu, jezdím domů jen s ním a ven chodím taky jen s ním.

„Je stará, má své staromódní názory,“ bručel nespokojeně. Zasmála jsem se.

„Asi tě má jako sousedka ráda a bojí se toho, co mladá holka dokáže,“ mrkla jsem a něj laškovně. „Přeci nechce, aby její soused měl v noci infarkt, kvůli mladé přítelkyni.“

„Tak starej, abych měl infarkt, nejsem,“ bouchnul víc s vchodovými dveřmi, aby dal na to důraz. Rozesmála jsem se a odhodila v obýváku na svoje místo mou tašku s notebookem a šla se převlíknout.

„Tak abys nabral sílu a byla jistota, dnes ti udělám steak s brambory a pálivou omáčkou,“ křičela jsem na něj z pokoje a přetáhla si domácí triko přes hlavu.

„Nejsi moc vtipná, Phie. Taky si začnu dělat srandu z toho, jak jsi mladá,“ vrátil mi ze svého pokoje křik.

„To už jsi dělal,“ vrátila jsem mu a vyšla z pokoje do kuchyně. „Dáme příměří,“ rozhodla jsem nakonec.

„A ten steak zní dobře,“ dodal mileji a zaujal svou obvyklou pozici v obýváku u stolu s notebookem.

„Jako kdybych tě do teď držela na vegetariánské stravě,“zamumlala jsem si a pustila se do přípravy jídla.

„Máš hodně práce?“ ověřovala jsem si při předávání plného talíře jeho večeře.

„Ani ne, zatím je klid. Čekám jen na schválení od právníků a pár maličkostí a po víkendu letím do New Yorku,“ zamumlal a očima lpěl jen na jídle.

„New York?“ Usadila jsem se na křeslo proti němu.

„Jo, pracovní schůzka. Na dva dny, podpis jedné smlouvy. Pojedeš se mnou.“ Zvedla jsem k němu zrak a zamrkala, jestli se mi to nezdá. Nezdálo. On opravdu velmi rád organizoval a mě vše předhodil jako hotovou věc bez možnosti protestu. Urazila jsem se a trochu se naštval, tohle nebylo ferové jednání i když mám být ta, co šoupe nohama, stejně se mohl zeptat a ne to říct takhle.

„Musíme si promluvit,“ zabručela jsem. Odkýval mi to a nepodíval se na mě, jedl. Bude na dietě, jestli mě bude štvát!

„Co je?“ podíval se na mě, když jsem nejedla a koukala se na něj.

„Michaeli, tohle nemyslíš vážně?!“ zavrčela jsem na něj. Zmateně vykulil oči a pak nahodil zkoumavý pohled.

„Jo beru, chráníš mě, ale nemůžeš za mě takhle rozhodovat a všechno mi říct jako hotovou věc. Zítra jdeš do práce. Půjdeš na ples. Jedeš se mnou. A co se zeptat?“ spustila jsem na něj.

„Stejně bys jela,“ pokrčil rameny a já se naštvala trochu víc.

„Michaeli!“ zvýšila jsem hlas. „A co má být, můžeš se zeptat. Musíš se tohle naučit, pokud jsi takhle jednal s Amandou nedivím se, že ti dala košem,“ prskla jsem, než mi došlo, co jsem to vlastně řekla a chytla se za pusu. Tohle jsem asi podělala. Jeho výraz mi dal zapravdu.

Upustil vidličku a zamračil se na mě. Pak se zvednul a bez slova odešel do kuchyně. Zaslechla jsem téct vodu.

Zvedla jsem se, odložila talíř a vydala s kajícným pohledem.

„Omlouvám se. Nemyslela jsem to tak, ujelo mi to. Nemám ráda, když mě lidi stavějí před hotovou věc a nedohodnou se. Je mi to líto.“

„A já nemám rád, když se mluví o ní.“ Otočil se ke mně a mračil se.

„Je mi to líto. Jen chci, abys se mnou jednal trochu líp. Prostě o tom se mnou mluvit, zeptat se, i když víš, jaká bude odpověď. Je to možný?“

„Asi máš pravdu. Žádné rozhodování za tebe a říkání informací, aniž bys měla možnost se vyjádřit,“ zamumlal, stále se mračil. Bylo mi hrozně, tohle jsem nechtěla.

„Jídlo stydne,“ pokynula jsem hlavou k obýváku. Vydal se tam, ale už se mnou nemluvil ani večer. Opravdu jsem přestřelila...

Zápletka ještě bude a napětí taky. Zatím máte jen odpočinkovou část. Všem děkuju moc za pravidelné komentáře :-D

Určitě jste si všimli, že povídka je jednou týdně a tak to bude i dál pokračovat... čas je mrcha :-D

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 10. kapitola: