OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 37. kapitola

19.10.2010 (14:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 695×

Kapitola 37

Jakmile jsme se dostali na čerstvý vzduch, Matt i Brian okamžitě začali protestovat, ale já jsem je rázně utnula.

„Ticho!“ Skoro jsem nezvýšila hlas, ale oba hned zmlkli. „Tak, teď vám povím, jak to bude,“ obdařila jsem je úsměvem. „Hezky spořádaně si nastoupíte do auta a všichni se pěkně odebereme někam, kde to v klidu vyřešíme. Nějaké otázky?“ zeptala jsem se, ale kromě tlumené hudby, která se linula z baru a mňoukání kočky někde o ulici dál, vládlo naprosté ticho.

„Výborně. Thomasi, ty jedeš s Ruby, Mattem a Danielem…“

„Proč já?!“ protestoval okamžitě.

„Protože jsem to řekla,“ odvětila jsem a povzbudila jsem brášku úsměvem. „Steve, Laylo a Briane, vy jedete se mnou.“ Nasedla jsem do našeho auta a Thomas si vybral malého černého sporťáčka.

„A co moje auto?“ ozval se Daniel a odmítal nastoupit.

„Neboj se, místní sprejeři se ti o něj velmi dobře postarají,“ ubezpečil ho Thomas a strčil ho na zadní sedadlo.

„Tohle bude fajn jízda,“ obrátil se na mě. „Kam vlastně jedeme?“ zeptal se, ještě než nasedl taky.

„Myslím, že bude lepší, když pojedeme na nějaké místo, kde to Brian zná, ale ne na základnu. Přece jen to tam vypadá trochu jako ve vězení a ještě by nám mohl utéct dřív, než mu vrátíme paměť,“ projevila jsem své obavy. Pak mě ale napadlo perfektní místo.

„Pojedu první, jen mě následujte,“ přikázala jsem mu a nasedla jsem. Thomas bez dalších řečí zapadl na místo řidiče a vytůroval motor. Nastartovala jsem a vystřelila jsem po silnici hnána touhou mít Briana co nejdřív zpět.

Konečně jsem uviděla odbočku šikovně skrytou v lesním porostu. Prudce jsem zahnula a mrkla jsem do zrcátka, jestli Thomas stihl zareagovat a jede za mnou. Po chvilce jsem uviděla i jeho auto.

Zastavila jsem před chatou u velkého jezera a vystoupila jsem. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého nočního vzduchu a zasněně jsem se zadívala na nehybnou hladinu jezera.

„Kde to jsme?“ zeptal se Thomas a zabouchl dveře od auta. „To patří k pozemkům základny?“ vyptával se a se zájmem si prohlížel velkou dřevěnou chatu.

„Tak nějak,“ odpověděla jsem neurčitě. Brian mi to nikdy pořádně neobjasnil. Věděla jsem jen, že to patří jemu a že jsem tady prožila první a taky nejhezčí rande. Pravda, těch schůzek jsme moc neměli. Mnohem častěji jsme se topili v záhadách a tajnostech. Ale teď bude všechno jinak. Už žádné tajnosti.

„Páni,“ vydechl za mnou někdo, a když jsem se otočila, zjistila jsem, že je to Brian. V očích měl zvláštní výraz a skákal pohledem z jezera na mě a zase zpět.

„Mohli bychom už začít? Docela se nudím,“ prohlásila Ruby rádoby znuděným tónem. Tahle holka si vážně koleduje.

„Ale jistě. Nemůžu se dočkat, až tě budu mít z krku,“ vrátila jsem jí to a ušklíbla jsem se na ni. Ruby se zatvářila znechuceně, ale viděla jsem jí v očích nejistotu. Ta mrcha se mě bojí! Vítězně jsem se usmála, když jsem si uvědomila svoji převahu.

„Fajn, tak jdeme,“ tleskl Steve jako by byl nějaký trenér a tohle jen taktická porada.

Vydala jsem se k chatě a hledala jsem klíč.

„Co kdybychom prostě vyrazili dveře?“ navrhl Daniel. Tento návrh jsem rázně zavrhla. Nikdy bych si nedovolila poškodit Brianův majetek.

„Zkus květináč v levém okně,“ ozval se tiše Brian a zatvářil se, jakoby se lekl, co to vyšlo z jeho úst. Pokrčila jsem rameny a udělala jsem, jak mi řekl. A opravdu, klíč tam byl. Zastrčila jsem jej do příslušné dírky ve velkých dveřích, které voněly smrkem, nebo něčím podobným. Stromy jsem nikdy nepoznala. Třikrát jsem klíčem otočila a pak se dveře hladce otevřely, jakoby je táhla neviditelná síla. Vešla jsem dovnitř a okamžitě jsem našla vypínač. Tma není pro moje oči vůbec žádnou překážkou. Jakmile se rozsvítilo, všichni chvilku mrkali. Konečně jsem pořádně viděla jejich obličeje. Matt vypadal jako po týdenním alkoholovém dýchánku, Brian se rozhlížel se zájmem kolem, Ruby byla kupodivu zticha a zdála se mi trošku pobledlá. Thomas s Laylou stáli bokem a vypadali, že je teď mnohem víc zajímají jejich vlastní ruce než všechno kolem a Steve byl jako vždy rozzářený jak vánoční stromeček.

Uvnitř chaty jsem vlastně nebyla, protože tehdy musel Brian rychle odejít a tak na to nepřišlo. Stáli jsme v poměrně velké místnosti, která sloužila zřejmě jako obývák. Místnosti dominoval obrovský krb a před ním velká medvědí kůže. Místo jako vystřižené z červené knihovny, pomyslela jsem si a představila jsem si, kolik milostných příběhů už se asi odehrálo na medvědím kožichu před krbem.

Najednou kolem mě prošel Brian a směřoval přímo k masivnímu psacímu stolu, kde vzal do rukou nějakou fotku v rámečku. Chvíli se na ni díval a pak mi ji beze slova podal. Byl na ní on, Daniel, Johnson a ještě pár lidí, které jsem neznala. Zřejmě původní tým. Fotku jsem poslala dál a rozhlížela jsem se, kde bychom rozbili hlavní stan.

„Myslím, že bychom měli začít,“ ozval se Steve, jako by mi četl myšlenky.

„Máš pravdu. Briane,“ obrátila jsem se na něj a podívala jsem se mu hluboko do očí, „ty vážně nevíš, kdo jsem?“ mluvila jsem tiše, ale naléhavě.

„Je mi líto. I když jsi mi strašně povědomá a já bych si opravdu chtěl vzpomenout… ne,“ zavrtěl smutně hlavou.

„Dobrá, Steve? Mohl bys prosím zatím připravit vše, co potřebujeme?“ poprosila jsem ho. Nechtěla jsem říct: Mohl bys připravit rituál?“ Tím bych Briana zřejmě moc neuklidnila.

„Jistě, jdu na to,“ řekl a zamířil ke dveřím na opačné straně místnosti. Předpokládala jsem, že tam bude ložnice nebo něco na ten způsob. Ostatní se zatím rozsadili na různá křesla a křesílka, co tady všude postávala. Jen Ruby zůstala stát opřená o zeď se založenýma rukama a s přivřenýma očima zírala do ohně.

„Tak, myslím, že teď je dokonalá příležitost všechno si to tady vyjasnit,“ prohlásila jsem hlasitě a všichni sebou trhli, protože praskání ohně a značně pokročilá hodina je ukolébali téměř k spánku.

Brian

Věděl jsem, že už jsem tady někdy byl, a to mi stačilo. Vlastně mi ani nic jiného nezbývalo, musel jsem jim věřit. Byla to malá, útulná chata a někteří už tu očividně byli. Třeba Daniel, který si bez rozpaků otevřel nějakou láhev, ukrytou ve skřínce u psacího stolu. Zkoumavě jsem si ho chvíli prohlížel. Byl celkem vysoký, asi stejně jako já, ale své plavé vlasy nosil krátce zastřižené. Jeho oči připomínaly ranní mlhu.

Ta barva duhovek mě zaujala, až na Laylu a Matta je měli všichni takové; tajemné, jako mraky po setmění. Všiml jsem si, nebo mi to aspoň tak připadalo, že Thomas, to byl bratr Jenny, prohodil ohledně Danielových očí pár kousavých poznámek. Jak jsem pochopil, mít šedivé duhovky nebylo ani zde úplně normální a pro Daniela, Jenny i Thomase to byla novinka. Nenápadně jsem zaostřil do malého zrcadla, které viselo na stěně, ale mé oči byly stále tmavě modré, nenašel jsem v nich žádnou stopu po tom, co jsem viděl před několika dny na ulici.

Ta fotka byla další vodítko. Rozhodně jsem to byl já, i když jsem nikoho, kromě Daniela, nepoznával. Stál jsem uprostřed a asi na jeden krok před ostatními. Tvářil jsem se vážně, trochu zachmuřeně a přes oči skryté ve stínu mi spadal pramen vlasů. Pousmál jsem se... vypadal jsem tam nebezpečně, skoro jako nějaký akční hrdina. Těsně za mými zády se uculoval Daniel, ten den musel mít dobrou náladu. Zbytek lidí jsem bohužel nepoznával.

Nepřekonaným důkazem ale zůstával ten klíč. Do chvíle, kdy jsem ho jen tak mimochodem nechal vytáhnout zpod květináče, jsem každou minutu bojoval s nápadem se otočit a prchat od těch lidí na míle daleko, včetně od Liz. Nikdy bych nevěřil, že se někdo může tak rychle přeměnit z milé bytosti v „Ruby“. Po jeho nalezení jsem jim sice ještě úplně neuvěřil, ale uvědomoval jsem si, že nic jiného, než je poslechnout, mi nezbývá.

Taky jsem přemýšlel o Jenny. Vedle mé nešťastné ztráty paměti, na kterou jsem měl tolik důkazů, že ani nešly spočítat, mě nejvíc zneklidňovala právě ona.

´Protože kdybys byl ten Brian, chodil bys s jednou z nejsenzačnějších dívek, kterou znám,´ zněla mi v hlavě Mattova slova při našem prvním setkání. Zdá se to být jako celá věčnost, ale vzpomínám si, že už tenkrát mi něco na mém životě nesedělo.

Zaujatě jsem si ji prohlížel. Její podobu skoro nedokážu popsat. Nebyla to typická kráska, ale něco v její tváři mi nedávalo spát. Právě teď tiše mluvila se Stevem, to byl ten živý, veselý a trochu potrhlý mladík, držící v ruce podivný stočený dokument, kterým Danielovi před chvílí houknul nepozorovaně do ucha a skoro to vypadalo, že si tu všichni skočí po krku. Až teď jsem si uvědomil, že ani Steve nemá šedivé oči, ale tmavě hnědé, nemlhavé. Bod pro něj. Jako jediný z trojice Layla – Matt – Steve se Daniela s Ruby vůbec nebál, spíš naopak. Když po něm Daniel málem vystartoval, Steve hodil významným okem po mě a do xichtíku nedostal. No, jestli si myslel, že bych mu proti šedookým šel na pomoc, tak to se šeredně mýlil, ale na Dana to bůhví proč účinkovalo. Nejspíš to nějak souviselo s tou fotografií, kde pózoval za mnou.

Jenny mu potom sebrala ten záhadný svitek, jenž se dostal do popředí zájmu, především Elizabethina... vlastně Rubyina.

Přemýšlet o ní jsem si zakázal, protože jestli se jim podaří nějak mi vrátit paměť, o kterou tu jde, dozvím se vše. I to, jak jsem skončil v jednom bytě zrovna s ní.

Byl jsem odhodlaný podstoupit vše.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 37. kapitola: