OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 33. kapitola

26.09.2010 (18:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 634×

Kapitola 33

Brian

Konečně sobota. Celý týden jsem byl jak na trní a počítal jsem každou hodinu, jako by na ní závisel můj život. Chystal jsem si věci do batohu a pracoval jsem rychle. Elizabeth ještě není doma, tak musím využít situace a vypařit se dřív, než mi to zatrhne. Rozhodně nemám v plánu otravovat se tam s ní. Zvlášť, když vím, že by s tím nesouhlasila. Musím si udělat jasno v hlavě. Představa té dívky – Jenny – mě neustále pronásleduje a možná, že ji tam potkám a něco se stane. Cokoliv bude lepší než tohle. Pocit, že nic nesedí, byl čím dál dotěrnější a mně už z toho šla hlava kolem. Ze stolu se ozvalo vibrování mobilu a na displeji naskočilo Mattovo jméno. Už je tady a čeká. Rychle jsem popadl batoh, telefon jsem strčil do kapsy a opustil jsem byt. Nezamykal jsem, Liz by poznala, že nejsem doma. Sbíhal jsem rychle schody a  připadal jsem si jako teenager, co tajně utíká z domu. Venku už stálo menší stříbrné auto a z něj se na mě šklebil Mattův obličej.

„Čau kámo, tak sedej. Čeká nás bezva jízda,“ zazubil se a pustil rádio s nějakým otřesným diskem nejspíš z roku raz dva. Procítěně si pokyvoval hlavou do rytmu, a když jsem nasedal, modlil jsem se, aby si nezačal zpívat. Tohle bude dlouhá cesta, pomyslel jsem si a opřel jsem se o sedadlo. Neměl jsem ani ponětí, že zpoza rohu nás sledují dvě chladné oči.

Matt šlápl na plyn a vyrazili jsme na cestu. V bočním zrcátku jsem se na malý okamžik setkal se svým věrným odrazem. Moje duhovky byly opět temně modré, ale zdálo se mi, jako by je někdo lehce poprášil zašedlým sněhem. Má tvář se na sebe zamračila – buďto jsem pocházel z jiné planety a nebo mi začínalo vážně hrabat.

„Umíš řídit?“ zeptal se mě po několika minutách mlčení.

„Ne. Nikdy jsem za volantem neseděl. Já... nemám k autům kladný vztah.“

„Nikoho takového jsem ještě nepotkal. Takže ty maluješ obrazy?“ zeptal se mě.

„Maluju už od dětství. Různé krajinky a tak. Tváře mi nikdy nešly, ale poslední dobou začínám přicházet na chuť i jim. Zvláštní,“ dodal jsem, skoro až šeptem.

„Třeba budeš jednou i řídit,“ zasmál se. „Já umění moc nerozumím, ale v Edmontonu jsem se narodil. Vlastně se ti musím k něčemu přiznat,“ odmlčel se.

„K čemu?“

„Nebyla to tak úplně náhoda, že jsem tě pozval.“

Zkameněl jsem. Nevím, možná to byl nějaký obranný reflex, o kterém jsem ani nevěděl, ale během několika sekund jsem přesně věděl, jak vede silnice, jakou rychlostí asi jedeme a za jak dlouho bych mohl Matta zbavit kontroly nad autem, aniž by nás to oba zabilo. Bylo to zvláštní. A děsivé.

„Proč jsi mě pozval?“

Překvapeně na mě mrkl. „Klídek,“ řekl nervózně, můj tón ho asi vystrašil. „Vysvětlím ti to. Chtěl bych ti někoho představit. Vypadá totiž přesně jako ty, vůbec nevím, jak by taková podobnost mohla vzniknout. A je to malíř! Má tvůj věk, barvu hlasu, výraz ve tváři...“ kroutil nechápavě hlavou. „Řekl bych, že je to nemožné.“

Mlčel jsem. Moje myšlenky asi nedosahovaly potřebné rychlosti a proto jsem se ani nepohnul. Věděl jsem, že je něco hodně špatně. Ale uprostřed mojí hlavy byla obrovská černá díra. Měl jsem chuť hlavou několikrát pořádně praštit o přední sklo, ale tušil jsem, že by mi to nepomohlo. V ten okamžik jsem si všiml černého auta, jedoucího za námi, a uvědomil jsem si, že tam bylo zatím vždy, když jsem se do zrcátka podíval.

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ zeptal jsem se a pozorně si ho prohlížel. V jeho tváři jsem si mohl číst jako z otevřené knihy.

„Kdy dřív?“ zablekotal.

„No dřív. Hned jak jsi mě potkal.“

„Ale já jsem řekl, že se mu podobáš!“ argumentoval rozhořčeně.

„Podobám,“ řekl jsem chladně, „ne, že vypadám přesně jako on!“

„Já nevím, jestli vypadáš přesně jako on! Viděl jsem ho jen letmo, byla tma, byl jsem v bytě a on byl ve stínu chodby. Nevím, co bych ti měl ještě říct,“ zašeptal.

Všiml jsem si, že se mu nepatrně chvějou dlaně. Měl jsem pocit, že mi praskne hlava, jako když už máte nějaké slovo na jazyku, ale nemůžete ho vyslovit, prostě to nejde. To černé auto bylo pořád ještě za námi. Matt se křečovitě držel volantu a občas se podíval za nás. On o tom autě ví, došlo mi.

A pak se mi před očima vyrojily miliony jiskřiček, až jsem si musel sevřít hlavu do dlaní a vyšel ze mě krátký sten. Byla to strašlivá bolest, ale jak rychle přišla, tak rychle zase odešla. Nechápavě jsem mrkal. Matt mlčel. Neptal se, co mi je. Neřekl ani slovo. Tohle už bylo víc než divné. Zděšeně jsem zjistil, že jsme přidali na rychlosti. Kolem nás byl hustý les a silnička si razila cestu nejklikatějším způsobem, kterým to jen šlo, ale jeli jsme skoro sto dvacet. A to černé auto za námi.

Zalapal jsem po dechu. „Zastav,“ procedil jsem skrz zuby. Nereagoval. „Zastav,“ řekl jsem víc nahlas, ale Matt mě nevnímal. Díval se vpřed. A v jeho tváři byl... klid.

Zasmál se. „Ahoj,“ řekl, „já jsem Matt. Ty jsi Brian.“ A jel dál. Neignoroval mě, nesnažil se mi vnutit svou vlastní vůli. On mě vůbec nevnímal.

„Jedeme do Edmontonu. Už mi netiskne tiskárna. No... já umění moc nerozumím, ale v autech se vyznám dobře. Jak se jmenuješ ty? Čau kámo, čeká nás bezva jízda.“

Jeho dlaně se chvěly čím dál tím víc. Ale jeli jsme tak rychle, že se černé auto už neobjevovalo.

„Matte!“ zakřičel jsem. „Zastav! Okamžitě!“ Najednou se mi v mysli vynořila spousta stránek z nějaké knihy, kterou jsem ale nikdy nečetl. A přitom se mi jasně vybavovalo, jak si podtrhuju nějaké pojmy. Zkrat – nebezpečí zkratu hrozí, pokud subjekt vypadne ze své úlohy a v jeho mysli není uloženo náhradní řešení. Velmi nebezpečné, nastává logická smyčka, mozek subjektu potřebuje restartovat. Hrozí při vnuknutí složitých myšlenek, těžkých úkolů, které musí hypnotizovaný provést nebo při neodborném omámení mysli.

Nevím, co jsem přesně udělal. Seběhlo se to velice rychle. Měl jsem pocit, že jsem to ani nebyl já, kdo ovládl mé tělo. Strhl jsem volant. V lese byla pěšina. Zatáhl jsem za ruční brzdu a odtáhl Matta od řízení tak, že ležel přeze mě a nohy mu nedosáhly na plyn. Ale zabrzdit jsem nedokázal.

S hrůzou a smrtí před očima jsem točil volantem sem a tam a drkocal po cestě, která byla bahnitá a kterou jsem sotva po tmě viděl. Naštěstí auto rychle zpomalilo a potom zapadlo do bahna. Urychleně jsem otočil nenápadným kolečkem na straně řidiče, na které jsem tak tak dosáhl a potom se všechno ponořilo do tmy. Nevím, co mi řeklo, ať okamžitě splynu s okolní temnotou, ani jak jsem mohl vědět, čím mám světla zhasnout. Na zbytečné přemýšlení nebyl čas. Zhluboka jsem oddychoval a přitom mi padl pohled do Mattových očí, který se na mě líbezně usmíval. Jeho oči byly bledé a prázdné.

„Čau kámo. Tak sedej, čeká nás bezva jízda,“ řekl mi.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 33. kapitola: