OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 32. kapitola

19.09.2010 (19:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 653×

Kapitola 32

Brian

Stál jsem na chodbě a zamyšleně jsem si oblékal kabát. Tento týden je nejpodivnější v mém životě. V hlavě se mi objevují vzpomínky, které jsou snad moje, snad někoho jiného. Nevím. Je to jako snažit se chytit kouř. Vždycky když nějaká připluje, nedaří se mi ji zachytit a pořádně si ji prohlédnout. Jen tak mi proteče mezi prsty jako prchavé vody řek. Mám pocit neúplnosti. Cítím se jako prázdná schránka, do které je násilím nacpán obsah, který do ní nepasuje. Rozhodl jsem se, že navštívím hypnotizéra, abych se pokusil nějak dostat do svého podvědomí a vypátral, odkud jsou ty podivné vzpomínky. Nikdy jsem na tyto podivné čáry nevěřil, ale zdá se, že kde není místo pro rozumné vysvětlení, musí nastoupit nadpřirozeno. Nebo aspoň různí pouliční podvodníci s houpajícími se hodinkami v ruce, ušklíbl jsem se pro sebe. Naposledy jsem se zkontroloval v zrcadle a sáhnul jsem po klice. Otevřel jsem dveře a málem jsem se srazil s Liz.

„Oh, ty někam jdeš?“ vyptávala se.

„Říkal jsem si, že trocha čerstvého vzduchu mi neuškodí. Měj se,“ vlepil jsem jí rychlou pusu na tvář a rychle jsem se vytratil. Nevím proč, ale necítil jsem potřebu vykládat jí, kam jdu. Určitě by mi to vymlouvala a kdesi cosi. Svižně jsem přešel ulici a vydal jsem se směrem na náměstí. Cestou jsem potkával lidi, ale vůbec jsem je nepoznával. Není přece možné, abych ve městě, kde pravděpodobně žiju celý život, neznal ani jednoho člověka. Míjel jsem jednu tvář za druhou, ale ani jedna mi nevěnovala delší, než sekundový pohled. Někdy ani to ne. Prošel jsem dlouhou, úzkou uličkou a přede mnou se otevřel prostor náměstí. Stará kašna uprostřed unaveně vystřikovala mdlé proudy vody a její zurčení znělo spíše jako chrapot umírajícího, než veselé cinkání zvonečků. Loudal jsem se na opačný konec náměstí, když mi cestu zkřížil mladík. Málem jsme do sebe vrazili, ale on jakoby nevnímal svět kolem sebe. Jen šel stále rovnou za nosem a oči upíral někam do dáli, jakoby ani nepozoroval skutečný svět. Možná to trochu přehnal a dal si větší dávku, ale kdo ví. Pozoroval jsem ho celou cestu přes náměstí až k hlavní silnici. Ze zatáčky se vyřítilo auto a zdálo se, že se střetne s mladíkem, jestli se nezastaví, ale kluk nevypadal, že by měl v úmyslu přerušit svoji podivnou cestu. Chtěl jsem na něj zakřičet, rozběhnout se k němu a zastavit ho, ale nemohl jsem. Něco mě drželo na místě a nechtělo mě to pustit dál. Byl jsem podivně klidný a vyrovnaný, když se ozvalo skřípění brzd a následně tupý náraz těla na přední nárazník auta. Chlapcovo tělo bylo odmrštěno vysokým obloukem daleko před auto. Mladík byl na místě mrtev. Nevím, jak jsem to věděl, ale měl sem pocit, že je vše jak má být. Možná je to kruté, ale byl jsem spokojený. Jako bych právě dobře udělal svou práci. Pomalu jsem se otočil a klidně jsem pokračoval ve své cestě. Když jsem procházel kolem obchodu s různými zrcadly a zrcátky, z každého na mě chladně hleděli mlhově šedé oči.

Thomas

Byli jsme všichni ve Stevově nové kanceláři a snažili jsme se vymyslet, jak najít Briana, aniž bychom prozradili sebe nebo jeho. Steve pobíhal kolem a snažil se poskládat si do kufru to málo, co měl. Rozhodl se navštívit svého krále okamžitě. Netušíme, jak dlouho bude trvat, než se mu podaří najít a získat způsob, jak Brianovi vrátit paměť a opět ho dostat do hry. Je jasné, že největší zájem na tom měla Jenny. Skoro se jí kouřilo z hlavy, jak se snažila rychle vymyslet způsob, jak ho najít. Nemohl jsem se jí smát nahlas, tak jsem to dělal aspoň v duchu. Vím, že je to celé pro ni moc těžké a tak by jí moc nepomohlo, kdybych se jí ještě vysmíval.

„A co třeba prostě projet všechny města ve státě a hledat ho, dokud ho nenajdeme? Vždyť jsme docela rychlí, ne?“ navrhla a její výraz byl zoufalý a téměř nepříčetný.

„Nejsem si jistý, jestli by mi na to moje věčnost stačila,“ zasmál jsem se. „Jenny, já vím, jak moc ho chceš najít, ale tohle byl zatím ten nejhorší a nejstřelenější nápad,“ řekl jsem a stále jsem se usmíval.

„Já vím!“ zaúpěla sestra zoufale a zabořila hlavu do dlaní. Měl jsem podezření, že pláče, nebo aspoň začne.

„No tak. Však my něco vymyslíme,“ chlácholil jsem ji a objal jsem ji kolem ramen.

„Tak. Hotovo,“ oznámil Steve a zaklapl kufr.

„Dávej na sebe pozor Steve. Další zaměstnance zatím nemáme,“ mrkl jsem na něj a poplácal jsem ho po zádech.

„Snad se ti podaří najít způsob, jak vrátit Briana tam, kam patří,“ řekla Jenny a objala ho.

„Tak teda adios amigos!“ rozloučil se zvesela a vykročil chodbou. Po pár krocích se začal pozvolna ztrácet ve stínu, až zmizel úplně. Poslední, co jsme z něj viděli, byl rukáv košile, který mu trčel z kufru.

„Myslíš, že se mu podaří získat to kouzlo nebo co já vím?“ zeptala se tiše Jenny a stále upírala oči na místo, kde Steve zmizel.

„Doufám,“ odpověděl jsem jí a objal jsem ji kolem ramen.

Brian

Zarazil jsem se v půlce kroku a zůstal jsem nevěřícně civět na ty desítky šedých očí v zrcadlech.

„Jak… “ vydechl jsem a naklonil jsem se blíž k výloze, abych se přesvědčil, že to není jen hra světla. Opravdu se moje modrá barva očí změnila v tu chladnou ocelovou šeď. Ještě chvíli jsem se prohlížel v zrcadle. Nezasvěcený kolemjdoucí by si mohl myslet, že jsem nějaký narcis nebo co. Raději jsem se zase narovnal a stále ještě trochu zmatený a zaskočený jsem se vydal směr hypnotizérovo doupě.

Daleko jsem ale nedošel, protože hned po pár krocích jsem do někoho vrazil.

„Ježiši člověče, dávej pozor kam… jé, ahoj Briane? Jak to jde?“ Nevím jakým řízením osudu jsem narazil právě na Matta, ale byl jsem docela rád, že to byl on a ne nějaká hora svalů, o kterou bych si s největší pravděpodobností pěkně rozbil fasádu.

„Matte! Promiň, nevšiml jsem si tě,“ omlouval jsem se a shýbl jsem se, abych mu pomohl sebrat papíry, co mu spadly na zem. Jeden jsem si prohlédl a zjistil jsem, že je to leták. Pravděpodobně nabádal lidi k ochraně stromů a veverek, nebo něco podobného.

„To je v pohodě. Kam máš namířeno?“ mávl rukou a zvědavě se vyptával.

„Ále, vlastně už ani nevím,“ zaonačil jsem to tak, abych nemusel Mattovi vykládat, že právě jdu k hypnotizérovi, protože jsem se asi pravděpodobně zbláznil a potřebuju si to potvrdit.

„Takže se jen tak poflakuješ kolem?“ nedal se.

„Dá se to tak říct,“ zasmál jsem se, ale znělo to trochu nervózně. „Ehm, no a kam jdeš ty?“ zeptal jsem se rychle, než se Matt stihl nadechnout k dalšímu výzvědnému útoku.

„Mám tady pár letáků, které chci vylepit po městě. V Edmontonu se bude konat festival umění,“ řekl a zamával mi před očima barevným letákem. Aha, takže žádná Greenpeace akce.

„Vážně?“ zeptal jsem se se zájmem. Miluju umění a tohle by mohlo být to pravé pro mě. Aspoň si trochu odpočinu a na chvilku vypnu. Menší výlet, o kterém samozřejmě Elizabeth nemusí vůbec vědět, mi prospěje.

„Jo, je to příští sobotu. Jestli chceš, můžeš jet se mnou. Stejně nemám s kým jet a aspoň se víc poznáme, ne?“ nabídl se horlivě.

„Jo, jasně. To bude… fajn,“ vykouzlil jsem rozpačitý úsměv. Ne, že bych bůh ví jak stál o to, bratříčkovat se s Mattem, protože popravdě se mi zdál trochu, no, divný a hlavně vlezlý. Nedivím se, že tam nemá s kým jet.

„Paráda!“ zajásal a letáky se mu málem zase rozsypaly po zemi. „Dej mi svoje telefonní číslo a já ti zavolám a domluvíme se, jo?“ Vytáhl mobil z kapsy a s palcem připraveným na tlačítkách čekal, až mu ho nadiktuju. Když jsem to udělal, spokojeně vrátil mobil zase zpátky do kapsy.

„Já už musím jít, Matte, rád jsem tě viděl a určitě zavolej,“ koukl jsem na hodinky a loučil jsem se. Hlavně rychle, než zase začne mluvit. „Měj se,“ plácl jsem ho po rameni a rychle jsem šel pryč. Matt stačil jen říct své zmatené zatím a už jsem zmizel za rohem. Dneska mám vážně špatný den a teď do toho ještě ten hypnotizér. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl a vydal jsem se zpátky domů. Nějak mě přešla chuť nechat si hrabat v hlavě.

Jenny

Thomas a já jsme seděli na zemi v obýváku a kolem nás se na podlaze paprskovitě rozestupovaly útržky z novin, vytištěné články a spousta dalších papírů plných informací. Bála jsem se i dýchat, aby se nám nepomíchaly. Oba jsme cítili, že to už máme nadosah.

„To není možné,“ nadával nervózně. „Musí v tom přece být nějaká souvislost!“

Porovnával hned několik listů najednou a mezi zubama držel velkou červenou lihovku, kterou si kroužkoval potřebné odstavce. Prohrabávali jsme se v případech starých i třeba několik let, útržkovité zmínky o lidech bez paměti, ústavech a studiích o amnézii. Na notebooku na stole bylo otevřeno několik diskuzních fór a stránek o záhadách. Pokud Brian pojme alespoň nejmenší podezření, že s jeho pamětí něco není v pořádku, pokusí se s tím něco udělat. Nato jsem moc dobře znala jeho zvídavou povahu. A my už budeme mít rozhozené nenápadné sítě a spoustu užitečných kontaktů skrz naskrz celými státy.

Jenže Layla se rozhodla právě vejít a nijak se netrápila tím, že prudké mávnutí dveří zvedne všechny lehoučké útržky vysoko do vzduchu a rozhodně se potom neposkládají tak, jak byly. Thomas zaúpěl a pokoušel se chytit aspoň něco, ale bylo to k ničemu.

„No! A je to!“ praštil do podlahy a mračil se na ni. „My tady pracujeme, eL!“ Ovládal se, nechtěl na ni křičet, ale nejradši by ji uškrtil. „Jestli někde někdy byl někdo podobný Brianovi, tak bychom ho s Jenny rádi našli! A potřebujeme na to klid!“

„Thomasi!“ vyskočila jsem a šla ke kamarádce. „Nevšímej si ho, kde nic není, ani smrt nebere a on si to neumí přiznat. Myslí si, že všechno musí objevit a vyřešit,“ chlácholila jsem ji. „Pracujeme už strašně dlouho. A nikam to nevede, akorát nám začíná hrabat.“ Thomas si jen držel hlavu v dlaních a nenávistně pozoroval ten bordel kolem. „Co potřebuješ?“ zeptala jsem se Layly.

„Volal mi Matt,“ řekla a zatvářila se nejistě. „No... nevím přesně, o co šlo, já...“

„Matt?!“ ožil Thomas. „Tak Matt! No bezva, neříká mi to jméno něco?“ skřípal zubama a sbíral se z podlahy. „Tvůj ex ale volal na špatné číslo, miláčku, dej mi ten mobil!“

„Ne,“ zaprotestovala a schovala si telefon za záda. „Nebudeš mu volat zpátky, volal mně!“

„To teda budu!“ syčel.

„Můžu si volat, s kým budu chtít!“ vrčela na něj. „Nebudeš mě kontrolovat, jako bych byla malá!“

Byla jsem jak v Jiříkově vidění. „Thomasi!“ chytila jsem bráchu za ruku a jeho splašený tep mi bubnoval do dlaně. „Co blbneš?“ zeptala jsem se ho přívětivě, ale stiskla jeho ruku tak pevně, že běžnému člověku by to rozdrtilo kosti. Trocha bolesti ho osvěžila.

Několikrát se nadechl a promnul si spánky. „Sorry, já... mám toho dost,“ přiznal. „Už hledáme tolik hodin a nemáme vůbec nic. Přece se nemohl propadnout do země! A teď ještě ten… “ nemohl najít vhodné slovo.

„Nevím, jestli to má nějakou souvislost,“ řekla Layla, „ale možná jsem něco objevila já. Pokud mi tedy vy dva věnujete už konečně aspoň chvilku pozornosti.“

Oba dva jsme na ni zůstali překvapeně zírat.

„Volal mi Matt. Znělo to…  dost divně, nevím, jestli jsem mu pořádně rozuměla. Chtěl vědět, jestli bude Brian na nějaké výstavě, která se bude konat v sobotu.“

„Oni se znají? Někdy se viděli?“ nechápal Thomas a já jsem nakrčila obočí. „Jen jednou,“ odpověděla jsem. „A jen tak letmo.“

„No a to není vše,“ pokračovala eL. „Prý má pro něj nějaké překvapení. Řekla jsem mu, že Brian na té výstavě nejspíš nebude, přece nemůže být všude. Ale Matt mě asi deset minut přemlouval, ať ho tam dostanu. Mlel něco o tištění spousty zbytečných letáků, kvůli kterým už mu netiskne tiskárna, sledování, čekání v zimě a komedii pro člověka, který je hrozně nepřívětivý a odtažitý a kterého jen tak tak získal. Jo a samozřejmě vám to nesmím říct a už vůbec ne Brianovi. K našemu vztahu nám gratuluje,“ řekla Thomasovi, ale ten se mračil dál.

„To je divné,“ řekl brácha. „Jestli tě chce zpátky, proč to dělá takhle složitě?“

Layla protočila panenky. „Promiň, ale ten rozhovor kvůli MNĚ určitě nebyl. Takhle blbý způsob usmiřování by nevymyslel ani Matt.“

„Nechte toho, oba dva,“ nevydržela jsme to už a okřikla jsem je. „Tohle je možná jediné vodítko, které máme, a vy se tady dohadujete o nesmyslech.“

„To nejsou nes - “ začal se Thomas hádat pro změnu se mnou, ale jediný můj vražedný pohled ho umlčel. V hlavě mi to šrotovalo a snažila jsem se najít jakoukoliv souvislost mezi Mattem a Brianem.

„Počkat, co to má být za výstavu?“ zeptala jsem se najednou.

„No, nějaký festival umění či co. Něco jsem zahlédla na internetu…“ řekla Layla a zamyšleně se posadila na pohovku.

„No, jestli Matt říká, že má pro Briana překvapení, tak bychom tam měli jít a zjistit, co za překvapení to je. I kdybychom mu museli tvrdit, že Brian leží doma s nudlí u nosu, protože jen tak ze vzduchu si ho tady nevyčarujeme,“ rozhodil Tom rukama.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 32. kapitola: