OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibky měsíce - Kapitola první

10.12.2013 (17:00) • zelva • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 901×

Běžela jsem, jak nejlépe mi to šlo (ani ve škole jsem toho tolik nenaběhala a myslím si, že dnes by ze mě měli tělocvikáři neuvěřitelnou radost, protože dnes jsem bez pochyb zaběhla svůj nový rekord) – no to jsem prostě celá já! I v té nejkrizovější situaci myslím na úplné blbosti. Rychle jsem proběhla kolem děsivě vyhlížejícího křoviska, které vypadalo jako z nějakého dokonalého hororu – ne že bych já byla fanouškem hororů jako je Vřískot, Masakr motorovou pilou a tak podobně… Ale tento les na mě působil jako vystřižený z nějakého Hollywoodského hororu.

Už to před sebou vidím. Temným lesem běží o život mladá půvabná dívka (to jsem já, až na ten půvab) a v patách jí běží šílenec v masce a nad hlavou máchá motorovou pilou (tak já mám v patách šílenců hned několik, ale nemají masky ani motorové pily, ale zato v šílenství toho blázna s motorovou pilou snadno předčí). Je tu ještě jeden dost podstatný rozdíl, tohle není film, tady mi jde opravdu o život…

Slyšela jsem dopadat jednotlivé kapky na listy stromů. Jindy by mi to přišlo nádherné, ale dnes mě to pěkně štvalo. Běhat v dešti je opravdu hrozné, a když vás chce někdo zabít… Zlomyslné kapky deště mi padaly do vlasů a jako by to jejich kap a kap byla slova škodolibé písničky. Ano, déšť mi zpívá, řekla jsem si a má tvář se zkřivila do ironického úšklebku. V hlavě se mi rozezněla slova dešťové písničky:

Dnes se tvůj konec blíží,

Tvůj osud na Tebe shůry shlíží.

Poslední nádech

teď mrazí Tě v zádech.

Dnes se Tvůj osud naplní…

„Nikdy!“ vykřikla jsem a přerušila slova té dešťové písničky.

Rychle jsem zamrkala jako vždy, když jsem byla nucena zahánět zlé myšlenky. Prodloužila jsem krok. Mě nikdy nedonutí, abych naplnila svůj osud, protože ten mám v rukou jen já. Plnou rychlostí jsem vběhla přímo do větví, které se mi jako pařáty nějakého dravého zvířete snažily zabránit v dalším útěku. Bylo mi naprosto jedno, že to odnesl můj obličej. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká rudá kapička krve a nechává za sebou rudou skvrnu. Rána na čele se mi už začala pomalu hojit. Samo sebou, že mé „pomalu“ je pro normálního smrtelníka skoro rychlost světla. Ušklíbla jsem se nad tímto faktem a dál se soustředila jen na běh, běh o život.

Za zády se mi ozvalo táhlé zavití. Měla jsem chuť se zastavit a nechat se od nich sežrat. Vím moc dobře, že by to neudělali, protože jsem pro ně příliš cenná. Za celou tu dobu jsem ještě nepochopila, proč jsem pro ně ta „výjimečná“. Jsem normální holka, no, normální, podle toho, co je v mém případě normální. Mám vlnité hnědé vlasy a modré oči, na první pohled opravdu normální holka, dalo by se říct.

S posledním zbytkem sil jsem se rozběhla do neznáma. V hlavě se mi začal rodit bláznivý plán. Nic lepšího stejně nevymyslíš, napomenula jsem se. Směr svého úniku jsem tentokrát nasměrovala přímo k nedaleké silnici. Když se dostanu k silnici, tak mou pachovou stopu naruší zplodiny z výfuků aut. Pak bude jen stačit, abych udělala několik nečekaných manévrů a namířila si to přímo k nedalekému potoku, tam by moje stopa mohla dost dobře zaniknout. Pousmála jsem se nad svým ubohým plánem, ale nic lepšího se mi momentálně nenaskytovalo. Rychle mi ubývalo síly, a tak jsem si nemohla pomoci jinak.

Hned jsem se dala k plnění mého plánu a vyřítila se na silnici. Náhle mě oslnila dvě světla, která se jako dvě zářivé oči blížila ke mně. Bylo to jen mrknutí oka, ale i tak mi to připadalo jako věčnost. Stihla jsem se ohromeně zastavit, bylo to i mým vyčerpáním. Připadala jsem si jako ve zpomaleném filmu, ale muselo se to udát rychle. Zavřela jsem oči a roztáhla paže. Náraz mě vymrštil do vzduchu. Jako nic jsem přelétla kapotu auta a dopadla za něj. Cítila jsem, jak jsem si při nárazu zlomila několik žeber, kost předloktí a tvrdé přistání mi rozdrtilo kyčelní kloub.

Zavírajícíma se očima jsem ještě viděla, jak z auta vyběhl řidič a jeho spolujezdec. Řidič se ke mně vrhl na kolena. Myslím, že na mě něco volal. Říká se, že když umíráte, tak se vám před očima promítne celý život. Nevím proč, ale mně se ve vzpomínkách vybavil jen jeden člověk. Tato vzpomínka pro mě byla jednou z nejbolestivějších. Do očí se mi nahrnuly slzy nejen bolestí, způsobenou zlomeninami, ale právě i touto vzpomínkou. Kapky deště mi stékaly po tvářích a z posledních sil jsem skrz krev, která mi zvolna ztékala ze rtů, zašeptala: „Johne…“ Bolest mě nakonec natolik ochromila, že jsem nebyla schopna se udržet při vědomí. Než jsem se úplně ponořila do černé nicoty, ještě jsem v dálce uslyšela zlostné zavytí. V duchu jsem se musela pousmát – nechytili mě…

­***

Otevřela jsem oči. Nade mnou jsem spatřila depresivně bílý strop. Chvíli jsem strop takto hypnotizovala, snad ve snaze, že když se na něj budu dlouho koukat, tak změní barvu. Bohužel mě zklamal. No, kdo by to čekal, že? Očima jsem sklouzla níž a spatřila ještě depresivnější a také bílý nábytek. Br… otřásla jsem se, tak to můžeme luxusní hotýlek hned vyloučit. Nadechla jsem se. Ve vzduchu byla cítit desinfekce. Silně pochybuji, že by v nějakém motelu používali takovou hnusnou desinfekci. Tak jsem jednoduše mohla vyloučit i nějaký motel.

Pach desinfekce se tu mísil s pachem léků a ještě jednoho neidentifikovatelného puchu (pro slovo pach je to urážka). Tak jsem vylučovací metodou došla až k neblahému zjištění, že ležím v nemocnici. Zamračila jsem se, až se mi na čele udělala vráska. Sakra, kde já jsem se tady vzala? Naprosté okno. Znovu jsem se usilovně zamyslela, až mě z toho rozbolela hlava.

„Au,“ povzdechla jsem si a promnula si čelo. „Sakra, moje hlava.“

„Tak už ses nám probudila?“ otázal se mě hlas. Zvedla jsem oči a nad sebou spatřila anděla.

Oněměle jsem se na něj zahleděla, neschopna vysoukat ze sebe nějakou inteligentní odpověď. „Já…“ začala jsem, ale hned jsem zase oněměla jako ryba.

Anděl se na mě usmál. „Ztratila jsi řeč?“

Sakra, nebuď jak malá, napomenula jsem se v duchu a nahlas jsem ze sebe vysoukala něco, co jsem si mohla nechat pro sebe. „Mám dvě možnosti. Zaprvé, jsem se ještě neprobrala a teď sním. Nebo jsem mrtvá a mluvím se svým strážným andělem.“ (Vážně jsem si to mohla nechat pro sebe, takto se ztrapnit!)

Naštěstí ho to zřejmě pobavilo, protože se sladce usmál a pravil: „Jak vidím, tak jsi stále velmi vtipná.“

Zamračila jsem se na něj. „Gentleman by se jednak představil a jednak by mi řekl, kde jsem.“

Z tváře se mu vytratil úsměv. „Ty si mě nepamatuješ?“ Na jeho hlase bylo znát, že jsem mu právě pekelně ublížila, ale já opravdu nevěděla, kdo je, a co hůř! Já si ani nepamatuji své jméno. „Ty jsi přeci Kate a… já jsem John…“ z jeho hlasu jsem rozpoznávala obavy.

„Promiň, já…“ Do očí se mi z nějakého neznámého důvodu nahnaly slzy. (nu dobrá, zas tak neznámý ten důvod není). „Já si nevzpomínám.“

Zamžikal očima, aby rozehnal slzy. „Jmenuješ se Kate Wolfbloodová…“

Zamyslela jsem se. „A ty mě tedy znáš?“

Podíval se na mě. „Ale my jsme spolu…“ Na chvíli se odmlčel, jako by přemýšlel o správném zakončení věty. „Chodili jsme na stejnou školu,“ vypadlo z něj nakonec. „Celý rok jsem o tobě nic nevěděl, a pak jsi mi vběhla pod kola.“ Trochu se pousmál, snad aby uvolnil atmosféru.

Náhle se mi před očima promítla nejasná scéna, jako bych vše měla zahalené pod rouškou temnoty. Světlo. Náraz. Bolest. Překvapeně jsem zamžikala očima ve snaze tento obraz rozjasnit.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě.

„Pokud je naprostá skleróza normální, tak ano,“ sarkasticky jsem se na něj pousmála.

„Mohla jsi na tom být mnohem hůř.“ Nechápavě jsem nadzvedla jedno obočí. „Mohla jsi přijít i o svůj humor.“

Chtěla jsem po něm mrštit polštářem, ale jakmile jsem se o tento pohyb pokusila, tak mě pohltila strašlivá bolest. „Safrat,“ zamumlala jsem a tvář se mi zkřivila bolestí.

„Jsi v pořádku?“ přiskočil ke mně a ohleduplně mi pomohl se zase položit. „Měla bys být opatrnější,“ pokáral mě.

Naše pohledy se střetly. Podívala jsem se mu přímo do očí. Takto mi připadal povědomý, jako když se prohrabáváte starými černobílými fotkami a v paměti se vám vybavují jejich barvy, ale nejste si tím tolik jistí, jestli si vybavujete správné barvy.

Pomalu se ke mně naklonil blíž.

„Tak to by stačilo,“ ozval se ode dveří chřaplavý hlas.

Jako by znenadání procitl, uhnul pohledem a pak se, jakoby byl přistižen při zločinu, ode mě prudce odtáhl a provinile pousmál.

„Je konec návštěv, přijďte si zítra,“ pokračoval chřaplavý hlas. Ve dveřích stála zdravotní sestra, která spíše připomínala dozorkyni z ženské věznice.

„Já už jsem vlastně na odchodu,“ omluvně se pousmál.

Nechtěla jsem, aby odešel, nejsem si moc jistá, čím mi byl tak důvěrně známý, ale opravdu jsem chtěla, aby se vrátil. „Přijdeš zítra?“ zeptala jsem se a pohledem jsem mu visela na rtech, doufající v kladnou odpověď.

Potěšeně se usmál. „Rád tě zase uvidím.“ Otočil se a pomalu vyšel ze dveří.

Dozorkyně po něm šlehla nenávistným pohledem, který hovořil za vše. „Za chvíli se na vás přijde podívat pan doktor,“ řekla a zavřela za sebou dveře.

Znovu jsem se pokusila zhypnotizovat depresivně bílý strop. Je hrozné nevědět, kdo jsem. Otevřely se dveře a do mého pokoje vstoupil doktor. „Dobrý večer,“ přívětivě se usmál. V porovnání s dozorkyní to byl ochránce lidských práv. Právník, který se mě snaží dostat z tohoto vězení.

Pokusila jsem se o stejný úsměv. „Dobrý večer.“

„Tak jsem slyšel, že trpíte ztrátou paměti.“ Přistoupil ke mně a přelétl mě předběžným pohledem. „Nepamatujete si na tu nehodu?“ zeptal se mě a přitom mi prohlédl oči. „Pěkně jste se nám pomlátila,“ pokračoval. „Co vás bolí?“ zeptal se a podíval se na moji ruku.

„Hlava,“ odpověděla jsem stručně a popravdě.

„Ale podle vyšetření je vaše hlava naprosto v pořádku,“ usmál se. „To s tou pamětí, to bude jen dočasné. Postupně si na všechno vzpomenete. Bude stačit, když navštívíte známá místa nebo se setkáte se známými lidmi…“ Na chvíli se odmlčel a podíval se pozorně na moji ruku. „Ale hojíte se moc pěkně,“ povzbudivě se na mě pousmál, ale v jeho úsměvu bylo cosi zvláštního.  

„Vy víte, kdo jsem?“ zeptala jsem se.

„Ti kluci, co jste jim vběhla pod auto, vás poznali. Tedy, jeden vás poznal, ten, co tu u vás dnes byl,“ pousmál se. „Potvrdili nám to i na policii. Byla jste skoro rok nezvěstná.“ Pohlédl na mě a v očích jsem mu snadno mohla přečíst stín obav. „Brzy si určitě na vše vzpomenete,“ dodal a pokusil se o přátelský úsměv.

„Snad máte pravdu, pane doktore,“ unaveně jsem se pousmála.

Evidentně si všiml mé nedobře skryté únavy, protože řekl: „Necháme vás spát.“ Usmál se a odešel ke dveřím.

„Na shledanou,“ rozloučila jsem se a nezdvořile si zívla. Nu co? Jsem příliš unavená, než abych se snažila o zahrání opaku, ospravedlňovala jsem se v duchu.

Doktor se chápavě pousmál. „Zítra vám bude určitě lépe.“ Otevřel dveře a odešel.

Já jen rezignovaně zavřela oči. Tuhle bitvu jsi prohrála, Kate, řekla jsem si a hned se propadla do říše snů. 

***

Otevřela jsem oči a nad sebou jsem spatřila průzračně modré nebe, místy kryté větvemi listnatých stromů. Překvapeně jsem se posadila a bezděky jsem rukou přejela po orosené trávě, na které jsem seděla. Ve vzduchu jsem cítila vlhkou, zemitou vůni lesa. Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se před sebe. Strnula jsem. Přede mnou, asi tak dva až tři metry, seděl vlk, trochu větší, než je obvyklé. Při představě, že stačí jen málo a může mě zakousnout a usmrtit, jsem se odhodlala hrát mrtvého brouka.

Vlk přede mnou se ani nepohnul. Odvážila jsem se naklonit hlavu mírně na stranu a k mému překvapení udělal vlk to samé jak já, ale jako bych se dívala do zrcadla, až na fakt, že jsem místo sebe viděla vlka, vlka s bílou hustou srstí, posetou šedavými fleky. Oko měl vlk orámované černou linkou.

Narovnala jsem hlavu a vlk udělal přesně totéž. Opatrně, abych vlka příliš nedráždila, jsem se postavila. Kdo by to čekal, vlk udělal přesně totéž. Chvíli jsem zůstala váhavě stát, a i na vlkovi bylo znát, že váhá nad dalším počínáním. Nakonec jsem to byla já, kdo udělal první váhavý krok. Vlk udělal taky jeden váhavý krok kupředu, a pak už jsme se k sobě přibližovali blíž a blíž. Náhle jsem se prudce zastavila a vlk, pravděpodobně rozhozen náhlou změnou v mém postupu, také strnul.

Podívala jsem se vlkovi do očí a zůstala ohromeně zírat. Ten vlk měl modré oči. Nepamatuji si, že bych kdy viděla vlka s modrýma očima, natož s takto modrýma očima. Vlk se náhle vrhnul vpřed a zastavil se až těsně u mě, kde se odrazil ke skoku a opřel se mi o ramena tak, že jsem dostala příležitost si prohlédnout jeho přemodrale modré oči pěkně zblízka. Zadívala jsem se do těch očí, když mě náhle po nose pohladila příjemná vůně pomerančové kůry, a vzápětí nás pohltilo stříbrné světlo.

Cítila jsem vlka, jak se o mě opírá, a pak jsem zaslechla zvuk, který bylo snad nemožné slyšet. Buch, buch, buch… Já jsem slyšela tlukot srdce toho vlka! Po chvíli jsem si uvědomila, že se tlukot vlkova srdce shoduje s tlukotem toho mého. Teď už jsem byla nadobro ztracená.

Světlo zmizelo a s ním se vytratil i vlk. V zádech jsem ucítila něčí pohled a instinktivně jsem se ohlédla. Za mnou však nestál nikdo, jen se mírně kývaly spodní větve vzrostlého smrku. Otočila jsem hlavu zpět a leknutím jsem spadla do mechu. Kousek od mého obličeje jsem totiž spatřila uhlazeného slizouna. V jeho rudých očích jsem nespatřila nic jiného než čirou nenávist. Zděšeně jsem se pokusila před ním pěkně po račím ucouvnout.

„Přede mnou neutečeš, Torio, dcero měsíce,“ řekl s děsivou sebejistotou v hlase.

Podařilo se mi dostat na nohy a rozběhla jsem se pryč. Slizoun mi však rychle zatarasil cestu. „Jsi jen moje, Torio…“ Pokusila jsem se o rychlou otočku, ale slizoun mi zase zastoupil cestu. Jeho ruka se hrubě dotkla mé tváře. „Zabiju ho, ty víš, že to udělám…“ Zorničky se mi rozšířily zděšením. John. Zoufale jsem vykřikla a svět kolem mě se rozplynul.

***

Otevřela jsem oči. Ještě jsem byla vyděšená z toho snu, a tak jsem očima těkavě přelétávala po pokoji. Kdo, sakra, jsem, že se mi zdají tak děsně blbý sny. Usilovně jsem se snažila najít odpověď na tuto otázku.  Třeba by mi s jejím řešením mohl pomoci můj anděl, tedy John. Zavřela jsem oči a snažila se vybavit si jeho tvář, oči – oproti slizounovi z mé děsivé noční můry byly jeho oči čokoládově hnědé a působily tak důvěrně známě. Do Johnových očí bych se vydržela dívat celé dny. Přes rty mi přelétl úsměv. Slíbil, že přijde. Musela jsem otevřít oči, protože se mi do nich začaly drát slzy. Posadila jsem se, abych našla něco, čím si je utřu.

„Na,“ ozvalo se přede mnou. Skrz zaslzené oči jsem spatřila ruku s papírovými kapesníky.

„Dík,“ vzlykla jsem a osušila si oči. S osušenýma očima jsem vděčně pohlédla na svého dárce.

„Co to, že vždy, když tě vidím, tak brečíš, Kate?“ zeptal se mě můj anděl. Málem jsem se do toho breku pustila znova. Proč mě musí vidět brečet zrovna on? „Snad nebrečíš kvůli mně?“ pousmál se.

„Já? Já určitě nebrečím kvůli tobě,“ zamračila jsem se.

Usmál se a posadil se na okraj mé postele. „Oproti včerejšku vypadáš opravdu dobře. Jako bych…“ uhnul pohledem.

Poznala jsem, že má výčitky, a tak jsem k němu opatrně vztáhla ruku a lehce se dotkla jeho tváře, abych jej donutila se mi dívat do očí. Jemně se dotkl mé ruky a otočil se ke mně. Nemusel nic říkat. Stačil jeden pohled do jeho očí a ať už jsem byla kdokoliv, tak ten kluk, co mě teď držel za ruku, mě měl rád. A já? Kdo pro něj vlastně jsem?

Usmál se na mě. „Jak se dnes cítíš?“ Volnou rukou mě pohladil po vlasech. „Rozhodně vypadáš mnohem lépe,“ zopakoval trochu nervózně.

„Teď?“ zeptala jsem se. „Teď se cítím skvěle,“ usmála jsem se na něj. Opravdu, když je tu se mnou, tak je mi skvěle.

„A co hlava?“ zeptal se s jistou nadějí v očích i hlase.

Ach jo. Proč k němu musím být tak krutá? To si ta věc, kterou vědci hrdě nazývají mozek, nedokáže vzpomenout, kam dala složku s názvem John? Všiml si mé delší odmlky a zklamaně uhnul pohledem. „Promiň,“ vzdychla jsem. „Prostě si nemohu vzpomenout.“

„Určitě si vzpomeneš,“ řekl povzbudivě. Tak nevím, jestli povzbuzoval mě nebo sebe, napadlo mě.

„Taky doufám. Nepomohl bys mi s tím vzpomínáním trochu pomoci?“ poprosila jsem.

„Milerád,“ usmál se. Mimoděk vzal mou ruku do svých dlaní. Jestli si takto představuje rozjasňování toho zatmění, co mám v hlavě, tak to sice nezabírá, ale náramně se mi takovéto vzpomínání zamlouvá. Usmála jsem se na svého anděla. „A co by si slečna děravá paměť přála slyšet?“ zeptal se poťouchle.

Volnou rukou jsem sáhla po polštáři za sebou a hodila ho po Johnovi. Tentokrát mi v tom žádná bolest nezabránila a dokonce jsem se i trefila. „Já ti dám slečnu děravou paměť.“

Nejspíše nečekal, že budu tak rychlá, protože leknutím spadl z okraje mé postele. „Pro dobrotu na žebrotu,“ zasmál se a přitáhl si židli. Natáhla jsem ruku po svém polštáři, ale schválně s ním uhnul. Posadil se na židli a můj velice „stylový“ polštář si nahoulal na klín, načež si o něj opřel bradu. „Pomsta bude sladká,“ zašklebil se na mě.

„Zajímavá terapie, pane psycholog,“ oplatila jsem mu stejným úšklebkem a klekla jsem si na posteli, abych lépe dosáhla na svůj polštář a nemusela slézat z postele. Natáhla jsem po něm ruku, ale John byl rychlejší a chytil mě za ni. Pokusila jsem si uloupit polštář tou druhou, ale John byl zase rychlejší, a teď už jsem byla zcela bezbranná. „Já se vzdávám,“ rezignovala jsem.

„Pročpak se hned vzdáváš?“ S úsměvem si přendal jednu mou ruku do druhé tak, že v jedné své dlani svíral zápěstí obou mých rukou. „Tohle se mi líbí,“ usmál se škodolibě.

„Mně tedy vůbec.“ Pokusila jsem se na něj zamračit, ale cukaly mi koutky v náznaku úsměvu.

„Bývala jsi silnější než já, tak si to teď vychutnávám,“ vysvětlil. Do uvolněné ruky vzal můj polštář a naklonil se za mě, aby mohl vrátit polštář na své právoplatné místo. Jak se tak kolem mě nakláněl, ucítila jsem zvláštní vůni. Nejednalo se o žádnou pánskou vůni. Cítila jsem příjemnou vůni deště… vlastně ne… spíše vůně země po dešti… ne, to taky není ono… já prostě nevím… nevím, k čemu bych tu vůni přirovnala… Zamhouřila jsem oči a zhluboka do sebe nasála tu nádhernou vůni.

Zvolna jsem otevřela oči. Kousek od svého obličeje jsem spatřila jeho tvář. Zadíval se mi hluboko do očí. Konečky prstů mě pohladil po tváři, chytil za bradu a pozvolna si přitáhl můj obličej o něco blíže. Mimoděk povolil sevření mých rukou. Nebránila jsem se. Byl tak blízko…

„Dobrý den, jak se vám dnes daří?“ Oba jsme sebou trhli. John se ode mě odtáhl, skoro až ucukl. Zatvářil se provinile a mně bylo taky strašně trapně. Otočila jsem se na doktora a všimla si, že on na tom není o moc líp.

„Už se cítím mnohem lépe,“ vysoukala jsem ze sebe odpověď na jeho otázku, hlavně abych prolomila to trapné ticho.

„To rád slyším,“ pohlédl na mě doktor a zarazil se. No bezva! To mi snad narostla druhá hlava… „Nechci vás nějak urazit…“ začal. V předtuše něčeho zlého jsem vytřeštila oči už předem. Co mě může potkat za další katastrofu? „Ale hojíte se až moc rychle…“ Vytřeštila jsem oči ještě víc. To je důvod k uražení?

„Kate se vždy dobře hojila…“ odpověděl za mě John. Shrnu-li to, takže jsem byla silná a rychlohojivá… Možná, že se o sobě přece něco dozvím. V duchu jsem se tomu musela zasmát. Ironie co? O mém životě se musím dozvídat od jiných…

„Je tu ještě něco, co bych o sobě mohla vědět?“ zeptala jsem se přímo.

Doktor ke mně přistoupil a pozorně si mě prohlédl. Zvědavě jsem nadzvedla jedno obočí. Tak co? Jaký bude rozsudek? zeptala jsem se sama sebe. „Vypadá to…“ zamumlal spíše sobě než mně. „Jako… Kdybych vás nepřijímal tak zraněnou a potlučenou…“ Prohmatal mi žebra, ale asi nenašel, co čekal. „Hm. Tak bych řekl, že jste úplně zdravá a jen se tu na státní výdaje ulejváte…“ usmál se po dokončení prohlídky, jeho oči se nesmály.

„A co to znamená pro mě?“ otázala jsem se.

„Nemám nejmenší důvod vás tady držet.“ Podíval se na mě a na Johna. „Podle zdejší nemocniční etiky vás tu po úplném uzdravení mohu nechat jeden, nanejvýš dva dny, ale poté vás už musíme s prominutím vyhodit,“ usmál se. „Máte kam jít?“

Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale John mě předběhl. „Jestli chceš, tak můžeš jít na nějaký čas ke mně,“ nabídl mi a chystal se mi položit ruku na rameno, ale v půlce cesty se zarazil. Snad aby jeho gesto nevypadalo blbě, tak si tou rukou váhavě prohrábl rozcuchané hnědé vlasy. Je tak sladký, když se octne v trapné situaci, napadlo mě.

„To by od tebe bylo moc laskavé.“ Sladce jsem se na něj usmála.

Doktor se na nás dva podíval a mírně zavrtěl hlavou. „Musím se podívat i na ostatní pacienty,“ řekl a zamířil ke dveřím.

John se znovu posadil na židli. Celkem jsem vděčná, že doktor raději zvolil taktický ústup. Otočila jsem se a natřásla si svůj polštář, abych se o něj mohla opřít. „Málem bych zapomněl,“ ozval se John, prohledávaje si kapsy. „Něco jsem ti přinesl.“ S vítězným úsměvem vytáhl ze své kapsy jakousi obálku, kterou mi předal.

„Úplatky, úplatky?“ zažertovala jsem a podívala se do obálky.

„To ne,“ ušklíbl se. „Jen něco, co by ti mohlo osvěžit paměť.“

Z obálky jsem vylovila několik fotek. Na první jsem byla já s nějakou dívkou. Za námi stála Eiffelovka. Hm. Takže já jsem navštívila Paříž? Zkoumavě jsem se podívala na dívku vedle mě. Já ji znám, ale odkud? Pekelně jsem se soustředila. Zničehonic se mi z paměti vynořilo její jméno. „Dory…“ zamumlala jsem. „To je Dory. Má nejlepší kamarádka.“ Protože jsem si nebyla jistá, zdali tak skvěle pracuje má paměť či bujná fantazie, tak jsem pro jistotu konec věty zvedla v otázce.

Podívala jsem se na Johna, jeho oči se rozzářily novou nadějí. „Ty si vzpomínáš?“

„Matně,“ přiznala jsem.

„To nevadí…“ usmál se.

Prohlédla jsem si druhou fotografii. Byla jsem tam já úplně mokrá, v ruce jsem držela kbelík plný vody, kterou jsem právě lila na Johna. Usmála jsem se. „Pomsta byla sladká…“ Zavřela jsem oči a pokusila ze své zatemnělé mysli vydolovat odpověď. Myšlenky mi v hlavě vířily, nebyla jsem schopná je jakkoliv ukočírovat a přimět ke spolupráci. Zamračila jsem se na sebe. Na jméno kamarádky si vzpomeneš, ale na Johna ne? Snaživě jsem třídila vzpomínky, které se začaly zničehonic vynořovat z mé paměti a znovu se potápěly v temnotě zapomnění. Když už jsem odpověď skoro měla, tak mi mrštně proklouzla mezi prsty. Když se mi to stalo potřetí, tak jsem rezignovala. „Prostě si nevzpomenu.“

„Nemusíš se tím trápit.“ Podíval se na fotku, kterou jsem držela v ruce. „Bylo to v létě po zkouškách,“ snažil se mi pomoct. Pohlédla jsem na něj a snažila si vzpomenout. „Tak trochu jsme se škorpili,“ pousmál se. Visela jsem na něm pohledem. Otočil se ke mně, aby se přesvědčil, že ho vnímám. Rychle jsem obrátila svou pozornost zpět k fotografii.

Vytáhla jsem další. Měla jsem na ní dlouhé tmavě modré šaty, které mi krásně vykreslovaly postavu. Mé klidné prohlížení přerušila písnička Call me when you’re sober. Drobet jsem sebou trhla. John mírně zrudnul a začal prohledávat kapsy své bundy. „Klidně to zvedni,“ usmála jsem se.

„Promiň,“ omluvně se na mě usmál a s mobilem v ruce vyběhl z pokoje.

Usmála jsem se. Chtěla jsem se vrátit ke zkoumání fotografie, ale náhle mě něco zarazilo. Call me when you’re sober? Já si vzpomínám. Překvapením jsem pootevřela pusu. Vzpomínám si na jeden večer. Byla letní noc a já jsem ležela opřená o Johna. Dívali jsme se na hvězdné nebe. Ruku měl položenou na mém břiše a já si hrála s jeho telefonem. „Co budeš dělat o víkendu?“ zeptal se mě. Odpověď znal už předem.

„Hádej,“ usmála jsem se. Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do očí. Lehce mě políbil do vlasů. Otočila jsem se k němu, aby mě mohl políbit. Dlouze mě políbil.

„Podívej…“ Ukázal na nebe, kde právě padala hvězda. „Přej si něco.“

„A co, když mám tebe?“ zeptala jsem se a podívala se Johnovi do očí. Pohladil mě po tváři.

„Co to pořád vyvádíš s mým mobilem?“ natáhl ruku po mobilu. Zvedla jsem ruku nad hlavu.

„Měl jsi tam vážně děsnou písničku.“ Znovu se ho pokusil získat zpět, ale má ruka byla moc vysoko, proto se uchýlil k úskoku. Pravou rukou mě objal kolem pasu a políbil. Má natažená ruka zvolna poklesla, nechala jsem ho, aby si z ní vyprostil telefon. Když jsem měla ruku volnou, lehce jsem ji ovinula kolem Johnova krku a nechala se přitáhnout blíž. Na svých zádech jsem ucítila vibrace Johnova telefonu a v uších mi zněla písnička Call me when you’re sober… nechali jsme ji vyhrávat a ignorovali něčí snahu se mu dovolat…

„Kate?“ Z mého vzpomínání mě vyrušil Johnův hlas. „Kate, jsi v pořádku?“

„Jo… Jasně,“ zněla má odpověď. „Proč bych neměla být?“ zeptala jsem se nechápavě a až teď jsem si všimla, že mám úplně mokré oči a tvář. Rychle jsem si je začala utírat. „Je mi dobře… jen…“ odmlčela jsem se, protože jsem nevěděla, jak mám pokračovat.

„Jen co?“ zeptal se John. Podívala jsem se na něj očima zalitýma slzami.

„Vážně jsi tam měl děsnou písničku.“

Autor: zelva, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibky měsíce - Kapitola první: