OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibek vlkodlaka - 3. kapitola

03.01.2012 (15:00) • Evangelist15 • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1243×

Noc třetí - Vyděšená

Christine klečela v jehličí, nohy bosé, na ramenou ji studil ledový vítr. Jen zírala do země a třásla se zimou.

Snažila se utřídit si myšlenky... nevěděla kde je a měla kolem sebe partu šílených chlapů, kteří pořád mleli něco o vlkodlacích a v jednom kuse ji mlátili.

A podle toho co říkají... je teď jedna z nich a nebude moct odejít.

Vždy byla proslulá svým logickým myšlením... ale teď ji nenapadalo vůbec nic. Jen jediná možnost a ta se jí vůbec nelíbila - podřídit se. Dělat to co říkají, dokud nepřijde na způsob, jak se odsud dostat pryč.

„Vrátili se." Přišla tam najednou nějaká dívka.

Tinu na chvíli pohltila naděje - třeba by jí mohla pomoct!

Jenže pak si všimla jejího výrazu... tvářila se stejnou jako všichni ti muži kolem ní. Ale bylo na ní něco jiného... stála narovnaná, jako jen několik málo z mužů kolem ní.

Ale jako jediná se mu dívala zpříma do očí. A Šéf nevypadal na to, že by ji za to chtěl praštit. A s jejím příchodem - nebo spíš s jejím oznámením - se tak nějak uvolnila atmosféra, jako by se jim zvedla nálada.

„Skvěle, Beto, půjdeme," pousmál se Šéf.

Jasně, došlo Christine, alfa - beta. Tohle byla Šéfova holka. Muži kolem vstali a vydali se za Šéfem a Betou.

„Pojď taky, Blue," řekl Šéf, aniž by se na ni podíval.

Christine vstala. Opatrně, dávala si pozor, aby se úplně nenarovnala a pohled upírala do země. Nechtěla schytat další ránu, tak raději poslechla.

„Kdo je to?" slyšela, jak se Beta ptá Šéfa.

„Blue, nováček."

„Ta holka, kterou jsi vybral?" zeptala se se zájmem a nenápadně se ohlédla přes rameno.

„Vypadá zmláceně, koukám, že už jste jí vysvětlovali pravidla."

Šéf na to nic neřekl.

Tině fungoval mozek zase na plné obrátky - vybral?

Takže ten taxikář tam nebyl náhodou... až ji z toho mrazilo po zádech.

Šli lesem, až došli na menší mýtinu, kde stálo několik dřevěných chatek a uprostřed mýtiny hořel mohutný oheň. Něco Tině říkalo, že i když tam ty chaty jsou, ona bude spát venku.

„Tak co jste ulovili?" vrhnul se Moyen k ohni a nosem přejel po velkém kusu masa, co byl napíchnutý na klacku kousek od plamenů.

Christine, která si předsevzala, že si bude všímat všeho, čeho půjde - když člověka učí ranami do obličeje, chápe rychle - jasně viděla, jak si Moyen dával pozor, aby se masa nedotkl.

Stejně jako ostatní.

Přistoupil Šéf, kus si odtrhnul.

Po něm přišla na řadu Beta a pak se na to teprve vrhli ostatní.

Kus hodili i po Christine.

Vzala si kus pečeného masa, co jí dali... měla neuvěřitelný hlad, byla v bezvědomí hodně dlouho. Rozhlédla se. Nechtěla jít moc daleko, aby to zase nebylo porušení některého z pravidel. Znejistěla.

K Moeynovi a jeho podivné společnosti jít nechtěla.

Kus od nich jedl Šéf s Betou... ani náhodou. Pak si všimla podivného muže, sedícího nedaleko od nich.

Kolem něj byl prázdný kruh... a Christine věděla proč - cítila to.

Vyzařovala z něj podivná aura... zvláštní nepřátelství, které jen podněcovaly rozsáhlé jizvy na obličeji.

Polkla.

Působil na ni jako netvor... ale byla to nejlepší možná volba - kdyby si sedla k Moyenovi nebo šéfovi, dostala by přes hubu, to věděla. Když si sedne k netvorovi, taky dostane přes hubu, ale tady to alespoň nebylo jisté.

Sedla si několik metrů od onoho muže, nejistě se po něm podívala a pak se žaludkem až v krku, se pustila do jídla. Muž ani nezvedl pohled od své porce. Vydechla úlevou, pořád ho ale nenápadně pozorovala.

Muž klidně dojedl, otřel si ruce o trávu a vstal.

„Už nikdy se ke mně nepřibližuj," řekl chladně.

„Nevěděla jsem kam jít..." zašeptala Tina a sklonila hlavu.

Už pochopila, že tento postoj je výrazem pro ponížení, ukazuje tím protivníkovi, že ona je tady ta podřízená.

Byl to zvláštní pocit, když ji při sehnutí do obličeje nespadla mohutná hříva kudrnatých vlasů.

„Vím moc dobře, co se ti honí hlavou," řekl po chvíli ticha.

„Tyhle bludy nováčků znám. A řeknu ti jedno. Na útěk ani nemysli."

Christine k němu zvedla ustrašené oči.

Přesně to měla v plánu.

Sehnul se k ni, až nebezpečně blízko.

„Jsi nakažená. Nemocná. Pokud utečeš před prvním úplňkovým týdnem, zemřeš."

Narovnal se a odešel. Christine se musela hodně přemáhat, aby dojedla svou porci.

Nevěděla, kdy dostane zase najíst. Co se týče této divné sekty... nevěděla nic.

„Vy dva ji budete hlídat," zaslechla konec rozhovoru Šéfa, netvora a nějaké dívky.

Proklínala se, že se zamyslela a neposlouchala o čem se bavili.

Pohledem střelila po netvorovi a dívce pohledem, netvářili se zrovna nadšeně.

„Potřebuju někoho, kdo ji uhlídá a zároveň hned nevybuchne, Moyen by ji zabil," řekl Šéf tak nějak smířlivě.

Christine přimhouřila oči. Netvor musel být jeho oblíbenec, jak už si všimla, alfa nikdy nic nevysvětluje.

„Můžeš jít, Třináctko," řekl netvor.

„Přijď mě vystřídat okolo druhé ráno."

Dívka s chladným pohledem přikývla a odešla.

Netvor si sedl nedaleko Tiny a zadíval se kamsi do neznáma, rozhodně nehodlal vést nějaký rozhovor.

„Jak se jmenuješ?" zeptala se tiše Christine.

„Nemám jméno," vyštěkl hrubě netvor.

Asi čtvrt hodiny bylo ticho.

„Jak ti říkají?" zkusila to znovu, opatrněji.

Chvíli mlčel, ale pak odpověděl.

„Enemy."

To sedělo. Enemy - nepřítel... vážně tak působil. Jí dal Šéf jméno Blue.

Modrá podle očí nebo smutná podle povahy.

Pak tu byl Moyen, to znamenalo francouzsky zlý. Dále Beta, jméno podle společenského postavení.

Třináctka... asi podle toho, kolikátá tam přišla.

„Ty mi asi neřekneš, jak to tady chodí, co?" zeptala se Tina bez nějaké další opatrnosti.

Ledy byly prolomeny, začal komunikovat.

A na to, aby byla opatrná byla navíc moc zmlácená, vyděšená a unavená.

Povzdychl si.

„Řeknu ti jen jedno. Dodržuj pravidlo pět N. Neodmlouvej, slovo alfy je zákon. Nenech na sebe sáhnout. Nepleť se do cizích záležitostí. Nedovol, aby tě ovládly emoce. Nikdy nikomu nevěř. Pak třeba i přežiješ."

Christine ztuhla a v duchu si opakovala, co jí právě řekl.

Nesměla to zapomenout.

„Zní to... zní to jako byste byli nepřátelé," řekla potichu.

„Ale my jsme. Jediné co nás spojuje je naše nemoc. A tu máš teď i ty."

Tina polkla.

Chtěla se zeptat, co je to vlastně za nemoc, ale měla strach. Nejen z tohoto mladíka, co působil jako zrůda, ale také z odpovědi.

„Děkuji za pomoc, příteli," řekla jen nakonec.

„Nejsem tvůj přítel!" vyštěkl zase tím nepřátelským tónem, čímž jejich rozhovor ukončil.

Slunce už úplně zapadlo a v lese se rozhostila naprostá tma.

To ale jejím očím zvyklým na noční život vůbec nedělalo problém.

Uběhlo už několik hodin od rozhovoru s Enemym.

Těkala očima po nočním lese a nenápadně pokukovala po Enemym, který ležel několik metrů od ní.

Ostatní se někam rozprchli a Enemy vypadal, že spí. Váhala.

Její oči viděly ve tmě lépe než obvykle, takže to jí problém nevadilo, ale nevěděla, kde je. Kdyby se rozeběhla, možná by stihla...

„Ani na to nemysli," ozvalo se najednou do ticha.

Christine sebou trhla.

„Ty čteš myšlenky?"

„Ne, ale řeč těla. Jsi nervózní, roztěkaná, obhlížíš terén. Ty mi nevěříš, co?"

Tina chvíli mlčela.

„Ne. Nevěřím vám. Každá nemoc má příznaky. A já žádné nevidím."

„Pořád si myslíš, že nejsi nakažená?" ušklíbl se do tmy.

„Já to vím," řekla Tina pevně.

Jen se zasmál.

„Ty je akorát nevnímáš. Ukážu ti je, když v ně nevěříš."

V tu chvíli se k ní vrhnul, pevně ji chytil jednou rukou za obě zápěstí, nohou ji přirazil ke stromu a druhou rukou jí zajel po tričko.

Christine nejdřív zděšením ztuhla, ale pak jí došlo, že jeho cílem bylo pouhé břicho.

Jen co se jí ale dotkl, jakoby se jí zmocnilo šílenství.

Vytrhla se mu a aniž by tušila jak to udělala, udeřila ho pěstí do brady.

Enemy se trochu zapotácel a udělal krok dozadu.

Christine jen vyděšeně sledovala vlastní ruku zaťatou v pěst.

Enemy si otřel krev ze rtu hřbetem ruky a jen se ušklíbl.

„Tohle je příznak tvé nemoci, Blue. Vlci nejdou po krku, jak si většina lidí myslí. Ale po nohách, čumáku a hlavně po břichu. Hodně orgánů, málo srsti, žádné kosti. Skvělé místo na útok. Máš tendenci si ho podvědomě chránit."

Po těchto slovech se otočil a vrátil se na své místo.

Tina se sesunula po hladké kůře stromu, objala si břicho a tiše vzlykla.

Měli pravdu. Je nemocná. Nakazili ji.

Tím pohasla její úplně poslední naděje na útěk.

„Jdu tě vystřídat," ozvalo se ze tmy, až sebou Christine trhla - vůbec ji neslyšela přicházet.

„Třináctko," pokynul jí Enemy a pak jen vstal a bez toho, že by se ohlédl, odešel.

Třináctka si sedla na místo, kde seděl Enemy a mlčela - rozhodně nevypadala o moc výřečněji než Enemy.

Bude to muset vydržet ještě tak čtyři hodiny.

Pak vyjde slunce a... půjdou spát.

Autor: Evangelist15 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek vlkodlaka - 3. kapitola: