OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibek temna 7. kapitola

15.11.2010 (16:00) • Anna121 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 747×

„Byla pro tebe víc než já? Bojíš se královy reakce, protože mě nemiluješ tak, abys beze mě nemohl žít?“ Chvíli na mě koukal a pak se mi zatočil svět a já upadla. Neomdlela jsem, jenom jsem nevnímala.

Začala jsem vnímat až ve svém pokoji. Stál nade mnou Christian. Koukal se velice ustaraně.

„Už jsi v pořádku? Byla jsi mimo docela dlouho, přesně dvacet hodin,“ ptal se starostlivě.

„Tak dlouho? To snad není možné. A co se stalo?“ ptala jsem se, přestože jsem si to pamatovala. Nevěděla jsem, jak na to jinak přivést řeč.

„No… Ptala ses mě na něco a pak jsi – ani nevím, co s tebou bylo. Měla jsi otevřené oči a ty pořád těkaly sem a tam, ale když jsem na tebe mluvil, tak jsi nereagovala. Přinesl jsem tě sem a byl tu s tebou.“

„Na co jsem se tě ptala?“ řekla jsem a hrála, jakože si vzpomínám. „Tedy spíš, jak zní odpověď? Byla pro tebe víc? Umřel bys pro ni, co pro mě?“ Neříkal nic, ale bylo vidět, že přemýšlí. Pak se najednou jeho rty přiblížily k těm mým, ale já uhnula.

„Miluji tě víc, než cokoli jiného na světě. Ke králi se bojím jít, jenom proto, že se bojím o tebe. Umřel bych pro tebe, dokonce víc než pro slečnu Williamsonovou. Jak o ní vůbec víš?“ zeptal se očima zjihlýma.

„Kdykoliv si chci půjčit něčí schopnost, musím projít jeho minulostí, abych našla klíč. Víš, taky tě miluju víc, než jsem si vůbec dovedla představit, že to jde. Jsi pro mě něco jako pro lidi srdce. Taky by bez něj nežili.“ Tak znělo mé vyznání. Teď jsem mu už nebránila, aby mě políbil.

Do místnosti pomalu prostupovalo světlo a my se připravovali na audienci u krále. Zatím jsme mu nechtěli říct nic o naší lásce, ale o mém stavu. Potřebovali jsme mu sdělit, že jsem schopná dalších cvičení. Cítila jsem se skvěle jak po fyzické, tak po psychické stránce. A když král viděl, že jsem šťastná a plná energie, byl také šťastný.

Další cvičení bylo spíš rozcvičování. Christian mě chtěl šetřit po tom, co se mi stalo posledně. Cvičili jsme jenom s Caroline a Sergejem, nikdo nový mi nebyl dovolen. Ale to mi zase dovolilo nahlídnout do toho neznámého v Sergejově mysli. Bylo to zvláštně bílé, vlastně to byl obrázek, ale zatím jen rozmazaný. Byla to malá blondýnka s velkýma modrýma očima. Byla to upírka velmi podobná Caroline. Možná to i byla Caroline. Vždycky po sobě tak pokukovali, vždycky se na sebe usmívali. Ale nic nebylo zaručené. Bylo to jako v mlze.

Toho dne jsme měli v plánu ještě s Caroline jet na nákupy. Oblečení jsem měla celkem dost, ale nasbírala jsem dost kreditů – ano, kreditů, jako na vysoké škole -, abych si mohla zařídit svou komnatu. Líbilo se mi to tam a tak jsem chtěla koupit jenom pár doplňků. Vypadalo to tam dost starobyle, ale pár vhodných doplňků by z toho udělalo moderní pokoj. Měla jsem vymyšlená moderní zrcadla, na která bych pověsila černé a bílé korále a korálky. Jako upír si můžu vymyslet všechno do posledních detailů.

Nakoupily jsme toho víc, než jsme myslely. Kufr auta byl zaplněný vázami, rámečky, obrazy a také oblečením.

Další den jsem trénovala znovu a dokonce i s jinými upíry. Poznala jsem Richarda, Kláru a Chantelle.  Klára byla jemná malá upírka s nazrzlými, blond vlasy a alabastrovou pletí. Její schopností bylo přemisťování sebe sama a jiných lidí. Velice příjemná, ale smutná osůbka. Když jsem hledala klíč, tak jsem zjistila, že krátce po její přeměně se zamilovala do jednoho zdejšího upíra, se kterým chtěli požádat o výjimku, o právo milovat se. Král jim to dovolil, protože se oba velmi milovali a to natolik, že by bez sebe nemohli žít. Potom spolu opustili hrad a ubytovali se v Americe. Ona chodila do práce a on jim obstarával potravu. Nedělal to zrovna podle předpisů, o tom se ale dozvěděla až moc pozdě. Používal na lidi své schopnosti, aby je vysál. Porušil snad všechna pravidla a to včetně toho, že na krále se nesmí používat žádný z darů. To on krále přinutil, aby je pustil. To on donutil Kláru k tomu, aby ho milovala. On ji nemiloval, on jenom chtěl pryč. Nejhorší byl způsob, jak se to dozvěděla. Když se upír napije krve opilého člověka, stává se také opilým. Všechno jí řekl, jen tak. A pak umřel. To je zas tak, když upír nedává pozor, co mu kdo nalije za krev. Jako třeba krev s HI virem. To byl jakýsi Klářin způsob pomsty. Vrátila se sem, protože zde byl její domov a její přátelé. Už mi tak jemná nepřišla, ale její schopnost byla velmi užitečná a neuvěřitelně zábavná.

Chantelle mi přišla o dost jiná, než Klára. Byla z Francie, jak už napovídalo její jméno. Byla krásná vysoká. Neměla jemné rysy, spíš naopak. Ostře řezané rysy k ní velmi pasovaly a dělaly jí výjimečnou. Byla opravdu krásná. Vysoká blondýna s opálenou kůží. Je první Francouzka a upírka, kterou vidím opálenou.  Ale bylo u ní snadné najít klíč, protože si ještě ničím moc zlým neprošla.  Její schopnost byla také manipulování s lidmi a upíry, ale co jsem vypozorovala v Klářiných vzpomínkách, tak byla mnohem slabší.

Když jsem tuto schopnost zkoušela, tak Klára odešla. Ani se jí nedivím. Zkoušela jsme Christianovi vnuknout myšlenku, aby mi podal ruku. Podal. Podíval se na mě nejdřív trochu rozzlobeně, ale potom jeho pohled zjihl.

„Jsem rád, že to víš. Propříště,“ dodal a já jsem se mu – čistě v rámci tréninku – pokoušela vnuknout myšlenku, že mi tohle večer vysvětlí. Absolutně jsem mu nerozuměla.

Richard byl velmi odpudivý. Z jeho černých vlasů téměř okapával olej a zuby měl úplně žluté. Smrděl, jakoby se snad dvacet let nemyl a pak se svůj zápach snažil překrýt levnou voňavkou. Jenže měl jednu z nejsilnějších schopností fyzického štítu. Když jsem se v jeho minulosti snažila najít klíč, bylo to, jako bych se brodila skládkou. Myslím, že tam dlouho žil a některé návyky mu zůstaly. Klíč byl ukryt hluboko pod odpadky. Brr. Ale jeho schopnost byla vážně neskutečně silná, téměř jako ta Vladimirova. Nechtěla se mě vůbec pustit.

Chantelle tu bohužel už nebyla, ale i přesto jsem se pokusila vnuknout Richardovi myšlenku na sprchu a zubní kartáček. Velmi, velmi překvapeně jsem sledovala jeho reakci. Slušně se omluvil a oznámil, že si musí zajít do své koupelny něco zařídit. V rohu místnosti seděl Christian a udiveně hleděl na Richarda. Uklonil se a my osiřeli.

Autor: Anna121, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek temna 7. kapitola: