Pod váhou magie - Kapitola 5. • OurStories.cz ~ naše povídky

Pamatujete si ještě na Skye a Noela? :) Další díl povídky je zde!

07.02.2015 (18:00) • Arctic • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 789×

Bez zaváhání popadnu Noela za rukáv trika a společně s ním klopýtám mezi stromy. Když se oba dva skryjeme za tlustý kmen stromu, prudce se k němu obrátím a obočí se mi nadzvedne nahoru, když ho spatřím v naprostém klidu. Na rozdíl od něj cítím, jak se mi do žil rozlévá adrenalin a mé srdce buší jako splašené.

„Zůstaň tady. Půjdu se podívat, jestli nás někdo neviděl," říkám. Nečekám, až mi odpoví, a rozběhnu se zpátky k místu banketu. V moment, kdy mé tenisky dopadnou na chodník, se ale zastavuji. Můj zrak spočine na starostově sídlu, ze kterého šlehají několikametrové plameny. Během pár vteřin olizují porost a zmocňují se všech, kteří nestihli uniknout z budovy. Jejich výkřiky přehlušují poplašné sirény. Očima zběsile pátrám po matce, ale nikde ji nevidím.

Na těle mi naskakuje husí kůže. Alespoň tucet vlajek s pěticípými hvězdy v kruhu jsou zavěšené po celém areálu. V hlavě se mi rozezní jejich příslib. Jsme mezi Vámi. Budeme bojovat. A nic nás nezastaví.

Mám pocit, jako kdybych měla nohy přikované k zemi. Nemůžu se pohnout ani odtrhnout oči od té hrozivé scény. Nemůžu pořádně dýchat, nemůžu myslet na nic jiného než na ironii této situace.

Čísi dlaň sevře mé zápěstí, ale až Noelův naléhavý tón mě přivádí zpátky na zem. V jeho tváři se zračí stejná panika. Očima těká mezi mnou a kýmsi v dáli. „Skye, musíme pryč. Jednotky jsou tady."

Vystrašeně polknu a nesouhlasně zakývám hlavou. „Ne, já nemůžu, Noeli. Je tam moje matka. Musím pro ni."

„Bude v pořádku, věř mi," říká a pokládá mi ruku na rameno, snad aby mě uklidnil. „Je jedna z nejvýznamnějších lidí ve městě. Určitě ji už zachránili mezi prvními."

Když si uvědomí, že na jeho slova nereaguji, zakleje pod nosem a zoufale si povzdychne. Stáhne ruku z mého ramene, otočí se, aby čelil hořící budově, a natáhne ji před sebe. Chvíli mi trvá, než pochopím, čeho chce dosáhnout. Poté co plameny pomalu ustávají, mi dochází, že je Noel má pod svou kontrolou.

Využívá svou magii, aby kvůli mně zachránil lidi, které ze srdce nenávidí.

Noelův obličej je výrazně bledší a barva jeho duhovek se pomalu vrací ze zářivě zlaté do původní světle zelené. Ruku stahuje rychle zpátky a ještě než mě popadne za zápěstí, rozhlédne se po okolí, jestli nás někdo nespatřil. Z budovy se řine už jen silný kouř.

Tentokrát mu v běhu sotva stačím. Jeho stisk je občas až příliš silný a nutí mě zpomalit. Předpokládám, že běžíme zpátky k lavičce, hlouběji do parku. Proto mě překvapí, když Noel náhle změní směr. Oba dva klopýtáme do kopce za budovu k nedalekému lesu. Je tohle cesta, kterou se zde dostal?

„Jak jsi to dokázal?" ptám se.

„Cvičil jsem," odsekne. „Pokud poběžíme ještě pár minut, měli bychom dorazit k tunelu."

„Tohle se nedá nacvičit za pár dnů, Noeli," vydechnu. „Na tohle je potřeba několik let!"

„Cvičil jsem několik let."

Prudce se zastavím. Dosáhnu však toho, že klopýtnu o své vlastní nohy a padám lokty na zem. Syknu bolestí, když se rukou udeřím do kamene. „Nikdy jsi nepoužíval schopnosti, když jsi nemusel."

Byla to pravda. Noel nesnášel své schopnosti. Používal je jen v nouzi. Z nás dvou jsem to byla já, která mlčky vysedávala v lese a trénovala, riskovala prozrazení. Noel vždy jen přihlížel. Nebo alespoň jsem si to dosud myslela.

Noel na nic nečeká a nabízí mi dlaň. Jsem však příliš rozčílená, abych ji přijala. Zvedám se na nohy bez jeho pomoci a snažím se můj mozek zaměstnat něčím jiným než myšlenkami na to, že můj jediný přítel mi nevěří.

Netrvá to příliš dlouho, než dorazíme k lesu. Není rozlehlý jako ten za městem, ale je dost veliký na to, aby se v něm člověk dokázal skrýt. Kmeny stromů se táhnou snad až do nebes a tráva, ve které leží napadané větvičky, nám dosahuje po kolena. Připadá mi podivně opuštěný, ale dále nad tím nepřemýšlím.

Běžíme tak dlouho, dokud nezmizí všechen křik a jekot.

Nesleduji nic jiného než mé nohy, proto slabě vyjeknu, když znenadání narazím do něčeho tvrdého. „Sakra, Skye, koukej, kam šlapeš," zafuní Noel tiše a tře si rukou záda.

Chystám se mu omluvit, ale strnu v pohybu. Pár metrů od místa, na kterém stojíme, se mihne žlutá šmouha. A protože kmeny stromů jsou příliš blízko u sebe, nedokážu říct, jestli se jedná o odraz světla nebo člověka.

Mlčky pohlédnu na Noela, který přikývne na znamení, že šmouhu taky viděl. Prstem mi naznačí, abych mlčela a nenásledovala jej. Nestačím mu ani vysvětlit, že jeho snaha udržet mě na místě je zbytečná. Téměř vykřiknu, když se šmouha znenadání opět objeví na stejném místě jako předtím a já si uvědomuji, že vychází z lidského těla.

Společně s Noelem se přikrčíme za kmeny stromu a sledujeme muže, jak se prodírá lesem. Podle toho, jak se rozhlíží kolem, usuzuji, že pomocí čipu v předloktí něco hledá. Snažím se zahlédnout jeho zbraň, ale ruce má prázdné.

Noel vedle mě zalapá po dechu. „Uniforma," zašeptá. "Podívej se, co má na uniformě."

Chci si zanadávat za to, že jsem přehlédla jeho uniformu, která dělí pracovní sílu města do specifických skupin. Jeho uniformu však nepoznávám. Triko a kalhoty cizince jsou čistě černé. Ani jeden prvek oblečení nenese zelenou barvu, což z něj nedělá stráže či vojáka. Nemá na sobě žlutou kombinézu a bílý plášť, kterou nosívá matka, takže nepracuje pro výzkum vědy. Nemůže to být ani jeden z obchodníků, kteří se vyznačují bílou košilí a tmavě hnědým pláštěm. Jeho uniforma nezapadá do žádné z kategorií, což může znamenat jediné.

Je členem tajné policie.

„Musíme se vypařit," špitnu. „Je z tajné jednotky."

Noel mě ale nevnímá a očima stále upírá do dáli na muže. Pěstí ho jemně bouchnu do ramene, abych získala jeho pozornost. Když na mě pohlédne, můj hlas zní naléhavěji.

„Noeli, jestli nevypadneme, všimne si nás," špitnu.

Nesouhlasně zakroutí hlavou. „Ne, Skye," říká nahlas a vychází z úkrytu. „Tohle není člen tajné policie."

Muž se za Noelovým hlasem otáčí a já mám teprve nyní možnost spatřit jeho pihovatou tvář. Bez přemýšlení vycházím za svým kamarádem a ocitám se tak v zorném poli cizince, připravená se bránit.

Na tváři se mu však místo překvapení objevuje široký úsměv. „Říkal jsem si, jak dlouho mi bude trvat vás najít."

Letmo pohlédnu na Noela. Jeho ústa jsou pootevřena překvapením a v očích se mu zračí náznak poznání. Podle jeho výrazu mi okamžitě dochází, kdo před námi stojí.

„Dlouho jsme se neviděli, Noeli," dodává cizinec a zazubí se na nás. Pak ke mně natáhne ruku.

„My dva jsme se ještě oficiálně nepředstavili. Jsem Noelův přítel, Ethan. Ethan James."

Světlo z jeho nataženého předloktí jasně ozáří znak pěticípé hvězdy přišitý na jeho tričku.

Autor: Arctic, v rubrice: Povídky » Na pokračování