Pod váhou magie - Kapitola 4. (2/2) • OurStories.cz ~ naše povídky

Skye zjišťuje, že se věci začínají vymykat kontrole.

14.09.2014 (19:00) • Arctic • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 874×

Noel stojí strnule u dveří a v šoku na mě upírá zrak. Nic se však v tu chvíli nevyrovná mému překvapení. Hlavou se mi honí nespočet možných verzí toho, jak se Noel dostal na jednu z nejvýznamnějších událostí města, ale všechny končí porušením zákonů a použitím magie. A to neznamená nic než potíže.

Zmatený výraz Gregoryho mi napovídá, že si nepamatuje nic z naší konverzace, a proto se na něj jen usměji, zamumlám cosi nesrozumitelného a zavírám za sebou dveře kumbálu dříve, než si stačí všimnout Noela.

„Skye?" zeptá se znovu Noel. Já ho ale popadám za ruku a táhnu chodbou pryč od smetánky. Když na něj zamračeně pohlédnu, zmlkne. Co tady sakra dělá?

Odvádím ho pryč z budovy až do blízkého parku. Přitom se rozhlížím přes ramena, jestli nás někdo nesleduje. Všichni důležitě postavení lidé a většina ochranky však zůstala se starostou Greenem, a tak máme štěstí. Nejsem si však jistá, jestli nás nezaznamenaly kamery. Teprve až dorazíme k první lavičce, na kterou nedopadá světlo z pouličních lamp, mu rozčíleně pokynu, aby promluvil.

Noel je jeden z mála lidí, kteří nechodí kolem horké kaše. Sedá si na lavičku a schová si tvář do dlaní. „Jdou po mně."

Cítím, jak se mi v krku tvoří knedlík a můj vztek mizí. Pomalu si sedám vedle něj.

„Víš to jistě?" ptám se opatrně.

Jeho zoufalý hlas mě přivádí do rozpaků. „Ví, kde bydlím, Skye. Všechno v bytě prohledali, celý byl vzhůru nohama."

„Víš jistě, že to byla tajná policie?"

Opře se zády o lavičku, letmo na mě pohlédne a smutně si povzdechne. „Včera, když chytli Ethana, jsem ti neřekl všechno." Žaludek se mi stáhne nervozitou. Zmateně na něj zírám a snažím se potlačit zklamání. Co mi zatajil?

Z kapsy vytáhne malý předmět a zkoumavě jej prsty začne otáčet. Když pokračuje, nespouští z něj oči. „Ještě než ho chytli, stačil mi něco předat. Teď už vím, že po něm šli kvůli tomu, stejně tak jako vím, že kvůli tomu teď jdou i po mně."

Nejsem si jistá, jestli mám právo na to být naštvaná, a tak jen pokynu hlavou k předmětu. „To je ono?"

Přikývne. „Čip," odpoví jednoduše.

„A co obsahuje?"

Poprvé za celou dobu na mě upře zrak a já si začínám uvědomovat váhu jeho slov. „Nejspíš něco, za co stojí zabíjet."

Všimnu si, že se mu třesou ruce. Nevím, jestli je to zimou nebo strachem, každopádně mu pokládám dlaň na jednu z nich a doufám, že mé gesto pochopí. Nehodlám se k němu obrátit zády.

Zmateně mě sleduje, když mu opatrně beru čip z ruky a schovávám jej do mých tenisek. „Možná bych věděla o někom, kdo by nám mohl pomoct."

„Omlouvám se," říká a ignoruje má slova. „Nechtěl jsem tě do toho zatáhnout, ale jsi jediná, na koho se můžu spolehnout."

„Dneska byl přerušen vědecký kanál," nenechávám se odbít a konečně si získávám jeho pozornost. Noel možná nevěří, že má šanci utéci, ale já ano. „Někým stejným jako my."

„Nejdříve jsem chtěla na celou tu událost zapomenout." Nejenže mi připomněla nespravedlnost toho, co se zde dělo před sto lety, ale také jsem si uvědomila, že se od té doby vlastně nic nezměnilo. Čtyřboké šibenice byly vystřídány pouze jednotkami se zbraněmi v ruce. Mění se pouze obličeje, které se střídají na pódiu Popraviště. „Když jsem však slyšela toho idiota, jak o nás mluví, uvědomila jsem si, že to může být naše šance něco dokázat. Konečně se někdo ozval, Noeli. Jak dlouho to je, co jsme naposled viděli pěticípou hvězdu, znak mágů?"

Překvapuje mě, když se Noel zamračí. „A proto jsi s Gregorym skončila v tom kumbále," pronáší sarkasticky. „Aby sis něco dokázala."

„Byla jsem naštvaná," odseknu. „Celých sedmnáct let poslouchám všechny snoby z města mluvit o tom, jak jsme shnilí až do morku kostí! Jednají s námi stejně jak se zvěří! Postupně se nás zbavují! Vždyť Gregory prakticky navrhoval, aby se znovu zavedly popravy na šibenici! Jako kdyby teď toho nebylo málo! Copak tě to ani trochu neštve?"

Prudce se zvedá z lavičky. Jeho obličej je zkroucený v náhlém zoufalství. „Víš ty co, Skye? Neštve mě to. Je mi úplně ukradený, co si kdo pomyslí, dokud budeme oba dva v bezpečí!"

„Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?" říkám rozhořčeně a ukazuji na mou tenisku, ve které se ukrývá čip. Nesnažím se ho však obviňovat. „Teď máme šanci. Nerozumíš tomu, protože jsi to neviděl. Vysílali záběry z první popravy, Noeli."

Založí si ruce na prsou a upře zrak na své boty. „Viděl jsem to," přerušuje mě tiše. „Všichni to viděli. Co jsem slyšel, bylo to na popravišti, na všech náměstích, ve vysílání. Všude. Schovával jsem se na nádraží, Skye. Dokonce i tam to promítali."

Někdo se naboural do všech médií, napadá mě a po těle mi naskakuje husí kůže. Ten, kdo za tím stojí, ví, co dělá. Nedokážu říct, jestli jsem více šokovaná nebo vystrašená. „Tak proč nevěříš, že nám můžou pomoct? Když se dokážou bránit a bojovat za naše práva, tak můžeme i my."

Povzdychne si. „Opravdu tomu chci věřit, Skye. Ale nejde to. Za zády mi dýchá tajná policie. Chytnou mě dřív, než se nám podaří najít někoho, kdo by mi mohl poskytnout nějaké útočiště. Nemůžu čekat tak dlouho."

Sleduji ho, jak si klesá na kolena a opatrně mi zouvá botu. Čip mu spadne přímo do dlaně. Jeho duhovky slabě zazáří a čip mizí v kapse kalhot. Smutně se na mě usměje. „Nepřišel jsem za tebou, abys mi pomohla, Skye. Přišel jsem se rozloučit."

Ještě než stačím zareagovat na jeho slova, celý venkovní areál se s hlasitým výbuchem otřese a městem se rozezní poplašné sirény, které mohou znamenat jen jediné. Vetřelce na pozemku starosty.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Arctic, v rubrice: Povídky » Na pokračování