OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod váhou magie - Kapitola 3.

06.09.2014 (11:00) • Arctic • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 979×

Když se na noční obloze začínají ukazovat první hvězdy, bereme je s Noelem jako znamení, abychom vyrazili zpátky. Přesně v tu chvíli, kdy se před námi vynoří nádraží, vzhlédnu naposled k nebi. Tohle místo jsme si s Noelem vybrali záměrně. Je to jediný bod blízko města, ve kterém po západu slunce můžeme spatřit hvězdy. Už od malička mě fascinovaly, a proto cítím tíživý pocit u srdce pokaždé, když od nich kráčím pryč. Kdoví, třeba se na nás někdo odtamtud přece jen dívá. 

Nádraží je prázdné. Kdyby dráhu rychlovlaku neosvětlovala neonová světla, člověk by si pomyslel, že je několik let opuštěné. Je tady mrtvolné ticho, a i když jsme v podstatě na konci města, kde se nachází samé kopce a lesy, neslyším žádnou zvěř. Není se čemu divit. Žádná zde nežije už mnoho let.    

Sedáme si na nejbližší lavičku a vyčkáváme na vlak, který by měl dorazit za pár minut.         

Noel si vyhrne levý rukáv trika a zadívá se na svůj čip, který pod jeho kůží slabě svítí. Když jej jemně stiskne ukazováčkem, promění se v malou obrazovku, která ho upozorní na nízký kredit. Tiše si povzdechne. Obrazovka záhy mizí, když si rukáv stahuje zpátky k zápěstí. „Mám poslední jízdu."   

„Já tu dnešní už vyčerpala," říkám nezaujatě.        
 
„Můžeme jít pěšky, jestli chceš," nabízí se, ale vidím na něm, jak je utahaný. Vsadím se, že dnes neměl nic jiného k jídlu než jablko, které si musel sám ukrást. A tak odmítám.   

„Spíš jsem přemýšlela, že bych zkusila něco nového."   

Ani se mě nestihne zeptat, co tím mám na mysli. V okamžiku, kdy vlak vjede na nádraží, vyskakuji totiž rychle z lavičky a ženu se ke dveřím. Automaticky se otevřou, když se před ně postavím. Jenže ještě než vstoupím dovnitř, malá kovová krabička mě vybídne, abych k ní přiložila své předloktí. Tak to udělám.

A na to krabička zapípá. Stav kreditu: nula, hlásí. Přístup odepřen.

Mohla bych ji ignorovat a prostě si sednout do vlaku. Pokud bych byla ovšem ochotná strávit noc ve vězení. V momentě, kdy překročím práh vlaku bez placení, označí mě za zločince a do pár minut mě odvede policie.       

Nikdy jsem nezjistila, jak dělají, že ví, kdo je černý pasažér.

Jenže já na krabičku nepřestávám zírat. Soustředím se na ni. Propaluji ji očima a cítím, jak se ve mně něco bouří, přímo v mém mozku. Prudce se mi zatočí hlava, a tak jako vždycky, se mi před očima na vteřinu zatemní. Zúží se mi duhovky. A mění svou barvu.

Cvak, ozve se. Stav kreditu: pět tisíc, hlásí. Přístup povolen.
        

***

Přesně před sto lety, když mezi sebou válčící země podepsaly mírovou smlouvu, vznikl nový pakt o čistotě všech národů. Jelikož válka přeměnila přírodu a zvěř pomocí magie v něco nekontrolovatelného, veškeré její praktikování bylo zakázáno. Aby vznikla prosperující země, v druhém týdnu jara téhož roku byl stanoven zákon, který označoval všechny osoby vlastnící magii za nepřítele společnosti. Ve stejný den tyto obviněné osoby byly popraveny na zvoleném náměstí v každém městě v zemi.

Takzvaná První očista je každoročně oslavována karnevalem, na kterém se obyvatelé města přestrojují za katy a projevují tak souhlas s pravidelnými popravami mágů odhalených tajnou policí.  

Jedna z nejnesnesitelnějších událostí zdejší smetánky je však banket pořádán den před karnevalem starostou Greenem jako připomenutí veřejnosti, že praktikování magie je stále pod rozsudkem smrti a že jediné, na čem záleží, je věda, naše budoucnost a dohady, kdo bude příštím nástupcem na jeho místo.     

Spolu s Noelem sdílíme mnoho věcí, ze kterých se nám zvedá žaludek, ať už se jedná o brusinkový koláč nebo hlavu našeho města, pravidelné snobské večírky konající se jednou do měsíce však nemůžu vystát pouze já. Především proto, že Noel na jednom z nich nikdy nebyl.

Zastavujeme se před vraty, které slouží jako vstup do obytné části města vyšších vrstev. Z malé věžičky, týčící se nad námi, nás bedlivě monitoruje ochranka.

„Nekoná se zítra náhodou schůzka Evropských snobů?" zeptá se a přidává na hlase, snad aby jej zaslechly především kamery umístěné na sloupech pouličních světel.        

„Snažím se na to nemyslet. Ale dík, že jsi mi to připomněl. O důvod víc proč se zítra neprobudit."       
Jeho smích, který následuje, je upřímný. Avšak jakmile si svou reakci uvědomí, zatne čelist. Napadá mě, že se cítí vůči Ethanovi provinile. Zítra to možná bude on, kdo procitne k věčnému spánku.

Nestačím mu ani říct, že všechno bude v pořádku, když se mlčky odebírá pryč. Nevolám za ním, ani se ho nesnažím doběhnout. Vím, že potřebuje čas k přemýšlení, a tak zamířím k vratům a přiložím k malé obrazovce své zápěstí.

* * *

„Můžeš se, prosím tě, na chvíli odtrhnout od projektoru a přijít za mnou, Skye?" Ze všech sil se snažím neprotočit očima nad matčiným naléhavým tónem. Poslední dvě hodiny strávila v koupelně nad svými vlasy, aby se mohla připravit na dnešní banket. Svým fénem tak přitom přehlušovala hlavní zprávy, které jsem se snažila přes ten hluk dešifrovat.

„Jenom pokud to nemá nic společného s těmi šaty, které na mě chceš navléknout," odpovím jí. Nejde o to, že bych nesnášela šaty, sukně a cokoliv, co odhaluje mé nohy. Jen se jim vyhýbám. Kdyby má matka spatřila modřiny a jizvy, které pokrývají má stehna a lýtka, ihned by poznala, že její dcera rozhodně netráví čas učením se na piáno. 

„Ale no tak," zvolá na mě z koupelny. „Jsou z nové kolekce Denis's. Nebyly zrovna nejlevnější, tak ať nepřijdou nazmar." Uvědomuji si, že za ně zaplatila půlku svého měsíčního platu. Za peníze, které má matka utrácí na kosmetice, šatstvu nebo jiných, postradatelných věcech, bychom mohly nakrmit polovinu rodin bez příjmu. Denis's se může jít bodnout.

„Tak proč si je neoblečeš sama," zamumlám si pod nosem.    

„Nemám čas na tvoje výmysly, Skye." Úlekem se otáčím za matčiným hlasem. Ten už nevychází z koupelny, nýbrž těsně za mým krkem. Spatřím ji stát s kulmou v ruce a rozhořčeným výrazem na tváři. Na sobě má ještě stále své šaty z práce, žlutou kombinézu a dlouhý, bílý plášť. „Ty šaty si oblečeš. Za půl hodiny odcházíme."

Na truc, abych ji nemusela odpovídat, zběsilým pohybem ruky v prostoru začnu přepínat televizními kanály. Netrvá to dlouho, než narazím na jeden, ve kterém zrovna vystupuje má matka jako host slavné televizní show. Většinou se snažím vyhýbat jakýmkoliv rozhovorům, které podává, ale tenhle mě něčím zaujme.      

Malá cedulka v rohu obrazovky informuje diváky, že jde o začínající dvaadvacetiletou vědkyni v oboru molekulární genetiky Taru Riley.      

I když musí jít o starý záznam, svou matku poznávám. Za ty roky se vůbec nezměnila. I zde sedí na křesle jako dáma. Záda má rovné, jako kdyby pod svým bílým pláštěm vědce schovávala pravítko, a své dlouhé nohy nemá pokryté podlitinami jako její dcera, ale u sebe v patřičné poloze a bez škrábanců. Blond vlasy má perfektně sepnuté v drdolu. Její pleť však postrádá vrásky a na rtech jí visí zdvořilý úsměv. Nepřekvapuje mě, jak rezervovaně působí.  

Chystám se zesílit hlasitost pořadu, avšak ještě než televizi pobídnu, uslyším tichý statický šum. V polovině pokynu má ruka ztuhne a obrazovka kanálu dvakrát nepravidelně přeskočí. Obočí se mi překvapením vyšvihne nahoru.        

Co se to děje?   

Pár vteřin v pozoru vyčkávám, co bude následovat, a pokládám opatrně svou ruku zpátky do klína. Co přichází, mě nejen šokuje, ale naprosto ochromí.     

Záznam rozhovoru s mou matkou je přerušen jiným. Nejprve si všímám černobílé barvy obrazu, která mi připadá velice neobvyklá. Podle data, které se nachází v pravém, dolním rohu obrazovky, byla nahrávka pořízena před sto lety. V pozadí se rozezní pochmurná hudba, čímž stopáži dodá daleko větší důraz. Očima zběsile mžikám po scéně.        

V dálce zahlédnu vysoké, skleněné budovy týčící se do nebes, městskou radnici a v neposlední řadě zpívající fontánu. Když si uvědomuji, že to místo znám, v žilách mi ztuhne krev. Popraviště. Proč je ale prázdné? Nevidím žádné obchodníky, žádné stánky, jen opuštěné náměstí. Oči mi znovu sklouznou k datu, který značí druhý týden jara. Ach ne!   

Dlaní si hrůzou zakryji ústa. Ne! Ne! Ne!     

Obraz ještě jednou přeskočí a opuštěné náměstí se mění ve skutečné popraviště. Čočka kamery tentokrát míří na tucet mohutných, čtyřbokých šibenic s hořícími trámy. Z reproduktorů se na mě ze všech stran řinou bolestné, avšak pomalu zeslabující výkřiky obětí. Můj zrak po celou dobu spočívá na kusech hořícího masa.

Nahrávku střídá pestře žluté pozadí s fialovou, pěticípou hvězdou v kruhu a varovným nápisem: Jsme mezi Vámi. Budeme bojovat. A nic nás nezastaví.    

Matka vyděšeně vykřikne a kulma, kterou tiskne v dlani, dopadne s hlasitým žuchnutím na podlahu.

Doufám, že se líbilo a znovu děkuju za komentáře :)

Autor: Arctic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod váhou magie - Kapitola 3.: