OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod váhou magie - Kapitola 2.

31.08.2014 (16:00) • Arctic • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 694×

Nevěřím svým vlastním očím. Ne, to není možné, říkám si. Pravděpodobnost, že mě tajná policie nechá žít, je mizivá. Před pár lety jsem v televizi sledovala, jak tajné jednotky chytly malého chlapce při krádeži. Oblečení měl roztrhané na cáry a od jednoho koutku úst k uchu se mu táhly dvě velké krvavé jizvy. Každý z jeho zjevu pochopil, že nekrade pro zábavu, kradl, aby přežil. Chlapec před pronásledovateli úspěšně utíkal, a když už to vypadalo, že se policie vzdává, vyšel z úkrytu. Nalákali ho do pasti, o tom nebylo pochyb. 

Obklíčily ho tajné jednotky a on neměl kde utéct. Pořad v okamžiku chlapcova dopadení skončil, ale každý, kdo byl alespoň trochu při smyslech, věděl, že jeho v sousedství už nikdy neuvidíme.

Přemýšlím nad mými možnostmi. Pokud se rozhodnu vykročit z lesa, nebude cesty zpět. Je možné, že zmizím z povrchu zemského stejně jako ten malý chlapec. Můj život je postradatelný. Noel se o sebe dokáže postarat a moje matka se nachází ve stádiu zapírání. Zajímá ji jen své vlastní blaho. Po tom, čím jsme si poslední roky prošli, mě vlastně překvapuje, že mě u sebe ještě nechává bydlet.  

Nicméně je tady šance, že pronásledovatelé nejsou členové tajné policie. Jistá si ale nemůžu být, a tak postupuju nejopatrněji, jak dokážu. Čekám další hodinu, a teprve pak vycházím z lesa. Podle slunce, které zachází za obzor, usuzuji, že zbývá jen pár hodin do hlavních zpráv. Co nejrychleji utíkám k městu a ztrácím se v ulicích. 

Noel na mě čeká na našem obvyklém místě. Nachází se však na druhém konci města, takže se za ním musím dopravit vlakem. Čip voperovaný pod kůži mého levého předloktí informačně zapípá, když si na nádraží zakoupím jízdenku. Dnešní poslední jízda. Nedělám si však žádné starosti a usedám do jedné z vlakových kabinek.          

Město, ve kterém žiji, není tak malé jako ostatní města v naší zemi. Neznám jeho přesnou rozlohu, ale všichni víme, že na to, abychom se dostali z jednoho konce na ten druhý, je to třicet minut vlakem. Pěšky už nikdo nechodí, auta nikdo nevlastní. Přemýšlím tedy, za jak dlouho by se staré vlaky, ty které ještě jezdily po kolejích, dopravily do centra města. Hodinu, dvě? Možná víc.     

Vlak se rozjíždí, a ještě než nabere svou maximální rychlost, z okna sleduji krajinu. Vidím kopce, lesy, potůčky, jezera, v dálce dokonce vrcholky hor, všechno, co mi připomíná život. Je to krásný pohled. Nechápu, jak se společnost může bát právě těchto míst.

Představuji si, jak v těch lesích volně pobíhají divoká zvířata, jak na vrchol jedné z hor padá ta podivná bílá hmota, jak se koupu v jezeře a kolem mě plavou opravdové ryby, ne ty geneticky upravené monstra. Představuji si svět, ve kterým bych chtěla žít. Kde bych mohla být sama sebou, a nemusela si kradením připomínat, že nejsem chodící mrtvola.     

Jenže všechna příroda postupně mizí a střídají ji chatrče, chaty, domy, obchodní střediska, zábavné parky, až se nakonec objevují mrakodrapy. Ty mě vracejí zpátky do reality.      

Když dorazím k opuštěnému tunelu na druhém konci města, sedám si vedle Noela na kus starých zrezlých kolejí, které jsou zde z doby válek, a konečně se zakusuji do mého lupu. Jablko je trochu kyselejší, ale je to nejkvalitnější ovoce, které jsem v poslední době měla možnost ochutnat.

„Skočili na to," říká Noel se sklopenou hlavou, ohryzek jeho jablka zkoumá ve svých dlaních.   

„Jako vždycky," kývám hlavou a spokojeně se usmívám. Jsem přesvědčená, že není důležité zmiňovat se o tom, proč jsem se zdržela, a ani Noel se neptá. Přestože se na to snažím nemyslet, žaludek se mi svírá nervozitou. Co když mě sledovali?    

„Vypadáš nervózně." Když ke mně vzhlédne, všímám si jeho zamračeného výrazu. I tak se na něj usměji.   

„A ty se divíš? Právě jsme utekli," na jazyk se mi derou slova tajná policie, ale na poslední chvíli se přemůžu, „obchodníkům," dořeknu. Noel se ušklíbne a položí ohryzek jablka do trávy.     

„V jednu chvíli jsem si myslel, že mě dostali," říká.       

Šťouchám ho do ramene. „Nechytili by tě," uklidňuji ho. Ale sama si tím nejsem jistá. Teprve teď si totiž uvědomuji, že Noel mohl být celou tu dobu ve stejném průšvihu jako já. A já v tu chvíli myslela jen na sebe. Proto se ho snažím uklidnit.  

Povídám mu o tom, jak jsem ty obchodníky setřásla levou zadní, jak jsem pak nastoupila do vlaku a přemýšlela, že koupání se v jezeře musí být ta nejúžasnější věc, a ptám se, jestli mě nedoprovodí k nádraží, i přestože nemám nárok na zpáteční jízdenku. Vypadá to, že mě ale neposlouchá. Vím, že je něco špatně, nemá však smysl se ptát. Znám Noela dlouhou dobu na to, abych věděla, že se rozpovídá sám.

Stále upírá svůj zrak na ohryzek a já si teprve teď všímám jeho kruhů pod očima. Blond vlasy má zaprášené a jeho oblečení je v daleko horším stavu, než bylo před týdnem. Rameno jeho tašky je natrhnuté, a taška samotná je zespod děravá. Chystám se zeptat, co za ten týden, kdy jsme se neviděli, prováděl, ale promluví dřív, než se stihnu pořádně nadechnout. „Chytli ho."       

Při jeho slovech mi před očima naskakuje jen jediná tvář člověka, na kterému Noeli mimo mě záleželo. „Ethana?"     

Přikyvuje, hlavu v dlaních. „To je mi líto," říkám.         

Noel nemá takové štěstí jako já. Jeho rodiče zemřeli ještě předtím, než mu stačili odkázat majetek, a tak všechno připadlo městu. Nemá žádný domov, musí bydlet společně s cizími lidmi v azylovém domě. A i když už je dospělý, nemá žádný příjem. Ve městě se práce hledá těžko. Pokud nejste ze správné čtvrti, jste nevzdělaní a nemáte žádné speciální vlohy, nečekejte, že se na vás usměje štěstí. Mezitím, co já kradu kvůli tomu stupidnímu blaženému pocitu a hádám se s matkou, on zápasí s životem. Sám. Krade, aby přežil. A stejně na tom byl jeho spolubydlící.        

„Bude tam pozítří?" Další přikývnutí. „Jak se to stalo?"        

Jeho odpověď mě zaskočí. „Můžu za to já. Nevím, jestli sis toho všimla, ale ještě předtím, než se ti obchodníci rozhodli vydat za tebou, špatně jsem zabočil a jeden z nich se zastavil. Byl jsem si jistej, že zavolá toho druhýho a oba si mě pořádně podají. Vběhl jsem do slepý uličky."         

Uvažuji, co s tím vším má společné jeho spolubydlící, ale trpělivě čekám.       

„Bylo to divný, ten chlap se na mě díval divně. A pak se otočil a zmizel za tím druhým, chápeš to? Prostě mě nechal být, jako kdyby předstíral, že jsem mu nic neukradl." Cítím, jak mi po celém těle naskakuje husí kůže. „Byl jsem tak vyděšený, že jsem tam zůstal dýl, než jsem měl, a když jsem si konečně uvědomil, že bych měl zmizet, uviděl jsem Ethana, jak zdrhá taky. Ten idiot běžel za mnou."

Noel pozoruje okolí, ale myšlenkami je několik mil odsud. Nenapadá mě nic lepšího než mlčet a vyslechnout si, co se stalo. Nadechuje se a pokračuje: „Přiběhl ke mně celý šťastný, že se mu podařilo ukrást nějakou blbost. Chtěl mi to ukázat, ale já mu řekl, ať vypadne, že to tady není bezpečný, on mě ale neposlouchal. Nechtěl jsem ho tam nechat, ale věděl jsem, že dřív nebo později se někdo vrátí. Vyběhl jsem jako první, a když jsem se ohlédl, tak jsem viděl, jak ho zatýkají. Myslím, že si ho spletli se mnou."        

„Zatkli ho, protože něco ukradl," mračím se. „Není to tvoje vina." 

Ale ať už říkám cokoliv, Noel mě neposlouchá. „Když si to tak vezmeš, dává to smysl. Oba dva jsme stejně vysocí, stejně staří a máme stejnou barvu vlasů..."         

„Přemýšlením o tom, jestli si ho s tebou spletli nebo ne, ti v ničem nepomůže," skáču mu náhle do řeči.      

Zamračí se na mě. Mám ale takový pocit, že je více překvapený než rozrušený. „Co tím myslíš?        

„Jestli ti na něm tak záleží, měli bychom něco udělat."           

„Ty víš, že nemáme šanci. Nikomu se to ještě nepodařilo."    

Pokrčím rameny. „To je sice pravda, ale znáš snad někoho, kdo se o to pokusil a měl takovou výhodu jako my?"           

„Skye, já vím, že mu chceš pomoct, už jenom kvůli mně, a já vím, že za to všechno můžu já - nedívej se tak na mě, já vím že jo - ale občas je lepší se stáhnout. Pro své vlastní dobro."  

Tentokrát se mračím já. Co tím má na mysli?        

„Tím chci říct," dodává, když na něj mlčky hledím. „Že je to moc nebezpečné. Umíš si to představit? Lidé, kteří se o něco pokusili, skončili ve vězení. Uvažuj, co by se asi stalo, kdyby chytli nás."    

To, jak o nás přemýšlí, se mi protiví, ale ignoruji to. Zavrtím nesouhlasně hlavou. 

„Ne," říkám. „Už mě štve to neustále ustupování. Copak nemáme stejné práva jako ostatní lidi? To musíme pořád předstírat, že jsme normální, když to není vůbec pravda?" Začínám zuřit.   

„Skye," snaží se mě uklidnit a bere mě za ruku. „Nějak to vyřešíme."     

Jeho slova mě však ještě víc rozběsní. Vytrhnu mu ruku ze sevření, zvednu se na nohy a vztekle kopnu do ohryzku jablka. Před očima se mi na okamžik zatemní. Cítím, jak se mi mění barva duhovek. Ohryzek, díky mé schopnosti, odletí o několik metrů dál, než by měl, a dopadá na zem s tichým žuchnutím.     

„A co přesně chceš řešit? Nic na tom není. Přijdeme na Popraviště, použijeme své schopnosti, osvobodíme ho a pomůžeme mu utéct."               

Noel se postaví vedle mě a já si všímám, že je rozčílený taky. „Fajn, řekněme, že zachráníme Ethana. Co bude ale s námi? Když tam nakráčíme jen tak, poznají nás! Budeme v hajzlu, copak to nechápeš? To si rovnou můžeme teď a tady vykopat své vlastní hroby a čekat, až nás najdou." 

Založím si ruce na prsou. „Pozítří je karneval. Vezmeme si na sebe masky a problém je vyřešen. Nikdo nás nepozná."    

Noel si těžce povzdychne. Rezignovaně. Sedne si zpátky na koleje a schová si hlavu do dlaní. „Kdyby to bylo tak jednoduché," zafuní.       

„Je to jednoduché," říkám. „Věř mi, tohle vyjde."          

Když vzhlédne, povzbudivě se na něj usměji. Tohle vyjde, opakuji si pro sebe. Musí.

Moc moc děkuju za všechny komentáře :) Doufám, že se vám druhý díl líbil. A nezapomeňte, že příběh se teprve rozjíždí! 

Autor: Arctic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod váhou magie - Kapitola 2.: