Pod váhou magie - Kapitola 1. • OurStories.cz ~ naše povídky

Sedmnáctiletá Skyler žije ve světě, ve kterém je magie ilegální. Její praktikování či držení je trestáno smrtí. Až dosud se Skyler dařilo skrývat své schopnosti. Pak ale společně se svým nejlepším kamarádem obdrží předmět, po kterém touží starosta Green. Předmět, který má v sobě uložené informace, které nikdy neměly být odhaleny.

30.08.2014 (13:00) • Arctic • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 811×

Mými žilami proudí adrenalin. Pro někoho nesnesitelný pocit, pro mě svoboda. Možnost více konat než myslet. Schopnost dokázat nemalé věci. Je to připomínka toho, že stále žiji. Důkaz, že v tomto světě je možné přežít. A to sladké uvědomění si, že je po všem... Moje matka říká, že riskovat život kvůli malichernostem je nezodpovědné. Jenže ten slastný pocit nejde ignorovat. Sídlí na konečcích prstů, a jakmile stoupne a rozproudí mou krev, dvojnásobnou rychlostí rozbuší mé srdce, pak už není cesty zpět.

Utíkám mezi budovami. Vím, že zde stojí, i když je sotva vnímám. Mou hlavní prioritou je utéci co nejdál i s mým lupem a nebýt chycena. Nepřemýšlím nad tím, do jakých problémů mě může dostat ukradené jablko. Vnímám jen tu část mysli, která mi našeptává, že mě to může stát holý život. Dodává mi odvahu a energii, nejdůležitější věci na světě.

Koutkem oka postřehnu běžícího Noela a slyším, jak provokativně ječí na ty, kteří nás pronásledují už dobrých pár minut. S úsměvem od ucha k uchu a svým ukradeným jablkem se řítí ke mně. Vteřinu obětuju k tomu, abych zjistila náš náskok. Obchodníci popadávají dech asi pár desítek metrů za námi, přesto se nezastavují. Svůj pohled okamžitě stáčím zpátky, abych si uvědomila, že mě Noel dohání a křičí.

„Ty nalevo, já napravo. Sejdeme se tam jako vždycky," vyhrkne a mezi každým slovem se ztěžka nadechuje a zase vydechuje. Kývnu hlavou na znamení, že rozumím.

Oba dva ještě společně zahýbáme do úzké uličky mezi dvěma vysokými budovami a držíme si tempo. Shazujeme snad vše, co se nám plete do cesty. Hlasité nadávky se na nás řítí ze všech stran, ať už jsou od prodávajících, jejichž stánky utrpěly díky nám velké škody nebo od našich pronásledovatelů, kteří se za námi ženou v naději, že chytnou zloděje jejich majetku.

Není to poprvé, co se nás někdo pokouší chytit. Avšak tentokrát jsme ukradli věc z náměstí, které naše město pokládá za jedno z nejvýznamnějších. Je to místo, kde se každé jaro scházejí obchodníci ze všech koutů země, aby prodávali své nejkvalitnější zboží, a také místo, které si svými událostmi vysloužilo přezdívku "Popraviště". Nejenže vás na každém rohu sledují oči tajné policie, ale jakýkoliv pokus o krádež se trestá smrtí.

Když s Noelem vycítíme dobrou příležitost, rozdělujeme se. Jak předpokládáme, vybírají si mě. Holka se rychleji unaví, říkají si určitě. Na tváři mám sice neproniknutelnou masku, ale v duchu se usmívám. Nemají tušení, jak rychlá dokážu být.

Zahýbám tedy doleva, běžím stejně rychle jako na začátku, a ihned poznávám, že správným směrem. Po pár minutách běhu jsou budovy zchátralejší, čím dál tím víc se vzdaluji od Popraviště. Obyvatelé ztrácí na tvářích široké úsměvy. Tyhle ulice znám nazpaměť, nemůže se stát, že by mě nalákali do pasti. Znám každý záhyb, vím, kde končí jedna ulice a začíná další. Dokázala bych domů dorazit, i kdybych přišla o obě oči.

Chci se otočit, abych se ujistila, jestli stále běží za mnou, ale jakmile uslyším jejich lapání po dechu, běžím dál a přidávám na tempu. Zdá se to nemožné, ale nacházím v sobě ještě špetku síly a běžím přes pár ulic bez zpomalení.

Když dorážím na konec města, kde se rozprostírá už jen krajina, jsem vyčerpaná. Nohy mě přestávají poslouchat a začíná mě píchat v boku. Takhle daleko jsem ještě neutíkala, uvažuji. Přesto stále pokračuji v útěku a mířím k nedalekému lesu. Mám pár ulic náskok, pokud se k němu dokážu dostat, aniž by mě zahlédli, mám vyhráno. Lidé pokládají nechráněnou oblast za vysoce nebezpečnou, nechodí na místa jako tahle. Na místa, které jsou právě krásná svou nekontrolovatelností.

Jakmile se ukryji za tlustý kmen jehličnanu, už to nejsou obchodníci, kteří vyběhnou z města a zastavují se, aby se rozhlédli. Je to tajná policie.

Tak to alespoň vypadá.

Dělí nás sice několik desítek metrů, ale mám pocit, že zběsilé bušení mého srdce nelze přeslechnout. V krku se mi udělá knedlík. Členové tajné policie se snadno neunaví, připomínám si. To vysvětluje, proč jsem musela běžet až na okraj města.

Na první pohled oba dva muži vypadají naprosto obyčejně, nerozeznatelně od ostatních obchodníků, a proto ti, kterým tajná policie nezničila život nebo ho alespoň nějak výrazně nepoznamenala, nikdy jejich členy nedokážou rozlišit od ostatních obyvatel města. Ani já jednoho z nich nedokázala poprvé rozpoznat.

Ten den bylo zataženo a sychravo, katastrofální počasí pro bohatší vrstvy, a městem se nesla špatná nálada. Rozmrzelí obchodníci čekali u svých stánků na rozhořčené zákazníky, kteří si stěžovali na horší kvalitu služeb. Tehdy jsem na Popraviště vstoupila poprvé. Od té doby uplynulo sice pár let, ale náměstí se vůbec nezměnilo. Lemovaly jej ty nejvyšší budovy ve městě, moderní, prosklené a tyčící se snad až do nebes, ve kterých sídlily úřady. Uprostřed náměstí byla fontána, zpívající a zároveň promítající na zataženou oblohu hlavní zprávy. Kolem ní stály stánky. A jelikož byl první jarní den, dělníci nepřetržitě pracovali několik hodin, aby znovu postavili pódium, které upozorňovalo obyvatelé města, že čas se krátí.

„Trochu ironie, že jsme zrovna tady dobrovolně, co?" řekl Noel, když jsme kráčeli mezi stánky, a šklebil se na pódium. Měl pravdu, byla to ironie. To nevyřčené varování patřilo především nám a znělo jednoduše: Všichni jednou dopadnete stejně, dřív či později.

„Nezapomeň, proč jsme tady."

„No jo, já vím."

Plán byl jednoduchý. Obhlídnout si prostředí, ukrást masky na karneval a co nejrychleji zmizet, aniž by si nás někdo všimnul. Stánek jsme měli po chvilce vyhlédnutý, teď už zbývalo jen zaměstnat prodávajícího a vzít si to, co potřebujeme. Noel se úkolu chopil bez váhání, začal s obchodníkem chytře smlouvat, přesvědčovat ho, že má opravdu o zboží zájem, mezitím co já se ztratila v davu lidí a čekala na správnou příležitost.

A právě v ten moment jsem spatřila toho chlapa. Na první pohled sice vypadal jako obyčejný obchodník, měl na sobě plátěné kalhoty, bílou košili a tmavě hnědý plášť. Nebyl štíhlý ale ani tlustý a jeho vlasy byly ulízané dozadu. Jenže jeho supí oči mě propalovaly přes celé náměstí, jako kdyby věděl, co se chystám udělat.

Dokázala jsem si udržet chladnou hlavu na to, abych se prvně přesvědčila o tom, že zírám na člena tajné policie. Prošla jsem kolem Noela, jako kdyby to byl naprosto neznámý člověk a nenápadně loktem zavadila o jeho triko. Hra začíná, ušklíbla jsem se pro sebe.

Imaginární lup jsem si okamžitě schovala pod bundu a čekala, dokud si mě obchodník znovu nevyhledá, a jakmile se tak stalo, rozeběhla jsem se do slepé uličky pár bloků od náměstí. Když jsem se zastavila, abych stačila nabrat pořádně dech, něčí tělo mě prudce srazilo k zemi.

K mému překvapení to nebyl ten chlap, kterého jsem viděla na náměstí, ale úplně obyčejný kluk. Cítila jsem se trochu podrážděně, že mě chytil syn jednoho z obchodníků, ale jakmile mi ukázal svůj čip a donutil mě vstát, teprve pak jsem pochopila pravý význam slov tajná policie.

Ten kluk byl jedním z nich.

Pokud by mě něco nemělo překvapovat, měla by to být tajná policie.

Oba dva se zběsile rozhlíží, ale jen jeden z nich se podívá mým směrem. Díky šedé mikině a černým kalhotám sice splývám s okolním lesem, ale vlasy rudé jako obloha při západu slunce určitě nejdou přehlédnout. Pomalu si na hlavu nasadím kapuci. V tu chvíli přes větve vidím, jak ten, který stále upírá pohled směrem k lesu, loktem dloubá do toho druhého a hází hlavou ke mně.

A pak oba dva mizí v ulicích města.

Pokud jste dočetli první kapitolu, určitě mi napište do komentářů, co si o ní myslíte :) Jestli bude příběh pokračovat, to záleží zcela na vás!

Následující díl »

Autor: Arctic, v rubrice: Povídky » Na pokračování