Pod křídly andělů - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Amy si dělá starosti s podivným dopisem a následuje odreagování v podobě nákupů s Ashley.

28.07.2017 (10:00) • Kathleena • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1106×

„Budeš trpět...“ přečetla Amy nahlas. „Co to má znamenat?“ Střelila nechápavě pohledem po Ryanovi a v ruce žmoulala bílý papír, na kterém byla z vystříhaných písmen napsaná věta.

„Nemám tušení,“ pokrčil rameny.

„Kdo by mi psal anonym? To nedává žádný smysl,“ zavrtěla hlavou a v zamyšlení svraštila čelo.

„Já nevím, třeba... třeba si jen někdo dělá legraci, možná děti...“ nedořekl větu.

„Sám tomu nevěříš,“ konstatovala při pohledu na něj.

Ryan si povzdechl a nervózně si projel vlasy prsty. „Třeba je to jen nějaké nedorozumění.“

„Nedorozumění? Na té obálce jsou iniciály A. a C., moje iniciály. Někdo mi vyhrožuje, Ryane, ale já vůbec netuším kdo a proč.“ Vložila si ruce v bok a začala pochodovat po pokoji sem a tam. „Někdo ví, že tady bydlím, možná mě sleduje, nebo co já vím. Já...“ na okamžik se odmlčela, „mám strach.“ Trhaně se nadechla a protřela si oči.

Ryan ji chvíli pozoroval. Pak se rozešel k ní a objal ji kolem pasu. Zabořila obličej do jeho košile a zavzlykala. „Vím, že máš strach, ale chci, abys věděla, že jsem tu pro tebe, Amy. A vždycky budu,“ vtiskl jí polibek do vlasů. „Nemůže to být někdo z tvé minulosti?“ zeptal se po chvíli.

„Nikdo mě nenapadá.“ Otřela si uslzené oči.

„A co třeba ten, co ti ublížil?“ zabodl do ní pohled a hledal něco, co by jim napovědělo.

„Proč by to dělal? Nemá důvod mi vyhrožovat,“ zavrtěla hlavou.

„Jen se snažím najít řešení,“ rezignoval Ryan.

„Už je toho na mě moc. Od té doby, co mi zemřeli rodiče, jde všechno od deseti k pěti. Myslela jsem, že když se k tobě nastěhuji, pomůže mi to začít nový život, odrazit se ode dna. Místo toho se všechno jenom komplikuje a kvůli mně teď budeš v nebezpečí i ty.“ Pevněji ho objala a utrápeně si opřela hlavu o jeho rameno. „Možná by bylo lepší, kdybych odešla. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se ti něco stalo,“ zamumlala mu do košile, přičemž potlačovala slzy, které se při těch slovech neodbytně draly ven.

Nechtěla odejít, nechtěla Ryana opustit. Celé její nitro se sevřelo sžíravou bolestí, když to vyslovila, ale věděla, že nesmí dopustit, aby mu někdo ublížil. Stačilo, že Amyin život se pomalu, ale jistě rozpadal na prach.

***

Když ten večer uléhala do postele, stále měla plnou hlavu toho podivného dopisu. Budeš trpět... znělo jí celý den dotěrně v uších jako ozvěna. Smutně si povzdychla. Její unavenou myslí vířila jedna myšlenka přes druhou a ve všech těch zmatených obrázcích vyvstávala stále ta samá otázka, na niž neznala odpověď. Proč? Ten dopis musí mít nějaký význam. Běžně se přece nestává, aby lidé dostávali anonymy. Musí k tomu být nějaký důvod. Ale jaký? Ryan si myslí, že si třeba jen někdo dělal legraci, ale Amy tu možnost zavrhla hned poté, co ji vypustil z úst. Nikdo snad nemůže být tak hloupý, aby mu něco takového připadalo vtipné.

Převrátila se na druhý bok a doširoka otevřenýma očima sledovala kulatý měsíc, který se majestátně tyčil na jasné obloze. V mysli se jí vynořila vzpomínka. Viděla sebe samu, jak se zrovna jako teď dívá na měsíc v úplňku. Po temně modré obloze tančily tisíce rozjasněných hvězd a ona doufala, že tam někde z dáli mezi nimi na ni shlížejí její mrtví rodiče. Že jsou jejich rty zkrouceny do milých úsměvů, na které si tak dobře pamatoval0a, a že je jim dobře. Ve světě, kde nejsou žádné starosti ani smutek. Ta vzpomínka pocházela z doby, kdy ještě bydlela v jejich starém bytě, asi měsíc poté, co oba zemřeli.

Párkrát zamrkala, když její oči opustila jedna osamocená slza a skanula kamsi na polštář. Brzy jejím tělem otřásl prudký vzlyk a další slzy si záhy našly cestičku ven. Nesmíš pořád brečet, ozvalo se Amyino podvědomí, přestaň s tím. Dobře, odpověděla v myšlenkách a konečně zavřela oči.

Když už se její tělo i mysl nacházely v polospánku, ucítila, jak se vedle ní prohnula postel. Někdo si ji přivinul do teplé náruče. Nebyl to nikdo jiný než Ryan. Poznala ho podle vůně. Objala ho kolem pasu a hlavu mu položila na hruď. Ještě než se definitivně odebrala do říše bezesného spánku, ucítila ve vlasech letmý dotyk jeho rtů.

***

Když se ráno Amy probudila, zjistila, že vedle ní nikdo neleží. Nakrčila obočí. Nebyla si jistá, jestli to byl sen, nebo Ryan opravdu spal s ní. Dolík v polštáři na druhé straně postele jí však prozradil, že to byla skutečnost. Ospale si protřela oči a zprudka se posadila. Najednou jejím tělem projela ostrá bolest.

„Au,“ zaúpěla a připlácla si dlaň na bok. Modřiny z dívčina obličeje už docela vymizely, ale žebra ještě nebyla úplně zhojená. Vzpomněla si na doktorova slova. Musíte se šetřit.

Právě ve chvíli, kdy se chtěla, teď už pomaleji, zvednout z postele, se ozvalo energické zaklepání na dveře. Dotyčná osoba se ani neobtěžovala počkat na dále a prudce otevřela. Byla to Ashley i se svým temperamentem.

„Vstávej, ospalče, doufám, že jsi nezapomněla na ty dnešní nákupy,“ spustila hned vesele, jen co vstoupila do pokoje. Měla na sobě růžové šaty s nabíranou sukní a sandály na klínku stejné barvy.

Ano, zapomněla, pomyslela si Amy, ale nahlas neřekla nic. Nevrle zamručela a svalila se zpátky do peřin. Odmalička nenáviděla nakupování. Nikdy nemohla pochopit, co na tom ostatní mají. Vždycky nákupy považovala za nutné zlo, zatímco její kamarádky, kdyby mohly, nedělaly by nic jiného, než že by pobíhaly po nákupním centru.

„Nechceš mi říct, že nikam nepůjdeš, že ne?“ domáhala se pozornosti Ashley a demonstrativně si založila ruce v bok. Pak si povzdechla. „Ryan mi říkal o tom anonymu a také to, jak tě to trápí,“ posadila se vedle Amy na postel, „přijdeš na jiné myšlenky, odreaguješ se... no tak.“ Upřela na dívku štěněčí pohled.

Amy to zkrátka nevydržela a rozesmála se. „Dobře, půjdu s tebou,“ odpověděla nakonec, „ale upozorňuju tě, že nakupování nesnáším.“

„To jsem si všimla,“ zakřenila se Ashley a její radost byla rázem zpět, „počkám v obýváku, než se oblékneš, pak za mnou přijď.“ Otočila se na podpatku, ale Amy ji zastavila.

„Víš, co nechápu? Proč někdo jako ty nakupuje svatební šaty takhle na poslední chvíli. Spíš bych tě tipovala na někoho, kdo je bude mít vybrané už rok dopředu.“

Ashley se usmála. „Já vím, že je to na poslední chvíli, ale ta svatba byla takový chvilkový nápad. Chtěli jsme to stihnout ještě v létě.“

„Chápu,“ přikývla Amy a počkala, až Ashley opustí pokoj.

Pak se konečně zvedla z postele a zamířila do koupelny, aby si dala rychlou sprchu. Teplá voda ji probudila a uvolnila svaly. Vyčistila si zuby, projela kartáčem vlasy a zabalená do osušky se vydala ke skříni. Neměla náladu na dlouhé parádění, a tak popadla to první, co jí přišlo pod ruku. Byla to riflová sukně a fialové tílko.

„To by šlo,“ zhodnotila svůj odraz v zrcadle, když se oblékla a nazula do černých tenisek. Zabouchla dveře a seběhla schody do obývacího pokoje. Na pohovce seděla Ashley a horlivě debatovala s blonďatou dívkou sedící po jejím boku, kterou Amy ještě neznala.

„Proboha, jak sis mohla vzít k sukni tenisky?!“ vypískla Ashley, když stočila pohled na Amy. „Prostě nepochopím, jak tuhle příšernou kombinaci může někdo nosit.“ Vyskočila z pohovky a vyřítila se za dívkou. Nejspíš ji chtěla nahnat zpátky do pokoje, aby si okamžitě vzala jiné boty, ale Amy ji zastavila vztyčenýma rukama.

„Vím naprosto přesně, na co teď myslíš, Ashley. Chceš, abych se vrátila a přezula se do lodiček na deseticentimetrovém podpatku, ale na to zapomeň. Lodičky si nevezmu, ani kdyby ses postavila na hlavu,“ zchladila ji Amy.

Ashley se zastavila v pohybu a zaúpěla. „Amy, to snad...“ Amyin nekompromisní pohled ji umlčel. „Dobře,“ řekla po chvíli, „pokusím se to rozdýchat.“

Amy se potěšeně usmála.

Když ten šok Ashley podle vlastních slov rozdýchala, otočila se k blondýnce a tvář jí rozzářil její typický optimistický úsměv. Zachmuření vyprchalo jako mávnutím kouzelného proutku.

„Amy, tohle je Ruby Carterová, moje kamarádka už od střední. Ruby, tohle je Amy,“ dokončila tu zdvořilostní frázi a prohrábla si svou kaštanovou hřívu. „Ruby s námi pojede vybrat ty nejkrásnější svatební šaty na světě,“ zasněně se usmála a zatleskala rukama jako malé dítě.

„Ahoj,“ řekla Ruby, „ráda tě poznávám.“

Ruby byla opravdu krásná. Její andělský obličej lemovaly rovné blond vlasy, měla modré oči a jemné rysy. Černé šaty na ramínka s flitry perfektně kopírovaly její štíhlou postavu. Další nakupovací maniak, problesklo Amy hlavou. Musela však uznat, že to Ruby opravdu sluší. Při pohledu na ni pocítila osten závisti.

„Já tebe taky,“ odpověděla Amy.

„Tak můžeme vyrazit?“ ozvala se Ashley a už si to mířila ke dveřím.

„Jasně,“ odvětily zároveň Amy i Ruby a všechny tři se rozesmály.

***

Nakupování v největším nákupním centru s názvem Star Amy nesmírně nebavilo. Ashley i Ruby - Amy se utvrdila v přesvědčení, že je Ruby opravdu stejný šílenec do nakupování jako Ashley - pobíhaly po celém domě sem a tam, nabíraly si plné náruče s oblečením a s dětským nadšením a jiskrami v očích si všechno zkoušely, kombinovaly nejrůznější halenky a sukně všech střihů i barev a vzájemně to hodnotily. Ne, tenhle top se lépe hodí k té modré sukni, tyhle kalhoty báječně ladí s tím oranžovým tílkem, co jsem si koupila minulý týden a tyhle šaty jsou naprosto dokonalé. Ten fialový svetřík se mi nelíbí, protože v něm můj pas vypadá o hodně širší, než ve skutečnosti je...

Amy znuděně seděla v čalouněném křesílku okrové barvy před zkušebními kabinkami a četla si nejnovější výtisk časopisu o módě. K její velké radosti tam jiné téma než móda neměli. Zadívala se na obrovské nástěnné hodiny a s nepříliš velkým nadšením si uvědomila, že už tu sedí dobrou hodinu a půl, zatímco se obě dívky nadšeně vzhlíží v zrcadlech a oblékají se do jednoho kusu hadru za druhým. S protočením očí obrátila další list v časopise.

S trhnutím se odhrnul závěs jedné z kabinek, z níž vystoupila Ashley. Byla oblečená do černo-bílých pouzdrových šatů se širokými ramínky a v každé ruce držela jeden pár lodiček.

„Nemůžu se rozhodnout, jestli k těmhle šatům jdou lépe černé, nebo bílé,“ vychrlila okamžitě na Amy a nerozhodně těkala očima od jedné ruky k druhé.

„Třeba ty černé,“ odvětila dívka, aniž by kamarádce věnovala sebemenší pozornost.

„Ale vždyť ses ani nepodívala,“ postěžovala si dotčeně Ashley.

„Ash, nemohly bysme se už vrátit? Říkala jsem ti, jak nakupování nesnáším a už jsme tu...“ Ashleyin pohled nepřipouštějící žádné námitky ji umlčel.

„Zbláznila ses? Ještě jsme ani nevybraly ty svatební šaty, musíme vybrat boty a vůbec, proč si taky nejdeš něco zkusit? Celou dobu tady jenom sedíš jako pecka a díváš se do časopisu.“

„Říkala jsem ti asi stokrát, že...“ nestihla dokončit větu, protože jí tmavovláska opět skočila do řeči.

„Já vím, já vím, nenávidíš nakupování, ale to se po dnešku změní,“ radostně se zazubila, položila lodičky stranou a vytáhla Amy na nohy. Ignorujíc dívčin nesouhlas, táhla ji za sebou uličkami mezi stojany s oblečením.

„Ash, nemá to smysl. Nemám peníze, stejně si nemůžu nic koupit,“ snažila se Amy chytit poslední naděje, ale dívka začala vrtět hlavou jako zběsilá.

„S tím si nedělej starosti, platím já,“ zase se usmála a dala se do vybírání šatů.

Ráda bych poděkovala všem, kteří tuhle patlaninu stále čtou. Jmenovitě patří můj dík Pioggii za její povzbudivé komentáře. Moc si jich vážím. :)

Teď bude následovat pár oddechových kapitol, ale slibuji, že pak se to začne rozbíhat. :)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Kathleena (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování