OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Písečníci a bludný asteroid 1.2

26.03.2018 (14:00) • vaclav1dvorak • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 584×

Konečně byl konec. Tomáš vyrazil ze školy rychlostí pouštního sviště, ale pozornosti Lucky neunikl. Přes rameno viděl, jak za ním odhodlaně cupitá na svých malých nožkách, ale s příliš velkým batohem na zádech neměla šanci. Kdyby chtěl, mohl by jí lehce utéct. Zastavil a počkal, až ho dožene.

„Máš ještě ten můj oběd?“ zeptal se a snažil se, aby to neznělo ani trochu smířlivě.

Přikývla a ještě udýchaná tahala pomačkaný pytlík z tašky. Tomáš se zakousl do ztvrdlé kaktusové housky.

Lucka ho napjatě pozorovala.

„Hned večer řeknu, aby si tě vzal na starost někdo jiný,“ mumlal s plnou pusou. „Nějaká holka. A běž až kousek za mnou!“

Mlčky nakrčila nos.

Vydali se jinou cestou než ráno. Opět procházeli úzkými uličkami Zaprášené Lhoty a kaktusovými políčky, ale mířili více na východ, až dorazili k okraji kráteru.

Obří prohlubeň lemovaná rozeklanými skalami vznikla před několika milióny let dopadem planetky. Byla široká přes pět kilometrů a vzdálenější, severní okraj kráteru se teď mihotal, jak se do svahu pod ním opíralo odpolední slunce. Vlevo od nich čněla nad planinou hlavní budova sirotčince, tam ale půjdou až večer. Teď měli namířeno dolů, do kráteru.

Sestupovali po úzké pěšině. Odtud seshora měli dno kráteru jako na dlani. V dálce byly jasně patrné cesty vyjeté nákladními vozy i budovy jednotlivých dolů. Úplně vzadu to byl Velký důl založený a vyhloubený lidmi. Pracovala tam spousta dělníků ze Zaprášené Lhoty a také tam odcházela pracovat většina dětí ze sirotčince po tom, co dospěla. Blíže k nim byly budovy Nového dolu, kde pracovaly děti, a někde stranou byl již dávno uzavřený Starý důl.

Před vstupem do hlavní budovy Nového dolu Tomáš ještě zadoufal, že dnes zůstane v hale třídit vytěžený materiál, a nebude tak muset dostát své role průvodce. Sotva ale vešli dovnitř, už se k nim hnal důlní mistr. Starší muž rozložitých ramen a dlouhého prošedivělého kníru, který mluvil chraplavým, ale dobráckým hlasem. Děti mu tajně říkaly Starouš.

„Dobře, že jsi tady. Před chvílí se zase přetrhl kabel. Nevím, co tam s tím pořád dělají. Vezmi si vercajk a seběhni tam,“ vychrlil ze sebe a založil ruce v bok.

Zpoza Tomáše váhavě vykoukla Lucka a tázavě pokrčila rameny.

Důlní mistr si zamyšleně pohladil knír, pak pokýval hlavou.

„Vezmi svoji malou kamarádku s sebou, zkusí si cestu.“

„Ona není… Teda, jenom ji hlídám,“ poznamenal dotčeně Tomáš. „Dneska,“ dodal rychle.

Lucka byla všude dva kroky za ním. Vydali se nejdříve do skladu, kde do batohu naskládal sadu nářadí, dva příděly s vodou a tyčinkami ze sušených kaktusů. Pro každého ještě vzal helmu se svítilnou.

Důlní mistr mezitím pro Lucku vyrobil značky. Byly to kovové destičky s vyraženým jménem. Tu na řetízku si vezme s sebou dolů, zatímco ta druhá zůstane viset na desce před vchodem do podzemí. Tomáš si navlékl svůj přívěšek, nasadil helmu a zapnul svítilnu, Lucka ho ve všem napodobila.

Sestoupili po schodech a Tomáš se nadechl vzduchu z podzemí. Chloupky za krkem se mu zježily, a nebylo to jen proto, že v dole bylo chladněji, nebo snad proto, že by se byl bál. To vůbec ne. Ale ze všech těch skal, které si uvědomoval kolem sebe, na něj padala taková zvláštní tíseň. Podivný pocit, jako by se ho ty skály snad dotýkaly. Bylo mu to nepříjemné, i když věděl, že si po chvíli zvykne. Povzdychl si.

„Tak pojď,“ pokynul Lucce.

Chodbám v dolech se říká štoly. Jednou takovou, širokou a docela rovnou právě šli. Světlo vrhané lampami pohupujícími se na čelech jejich helem spolu s ozvěnou kroků vytvářelo ponurou atmosféru.

„Tady začíná zkratka, je to docela sešup,“ řekl, když zastavil u tmavého koutu ve skále, kde obvykle začínal svůj sestup do podzemí. A v první chvíli ho vůbec nenapadlo, že by to dnes nebyla úplně nejvhodnější cesta. Lucka tam stála, pusu pevně sevřenou a s vytřeštěnýma očima zírala do díry před sebou. Bojí se, blesklo mu hlavou a lekl se, že začne brečet. „Hm, půjdeme lehčí cestou,“ řekl rychle. Asi by ji neměl strašit více, než je nutné.

Pokračovali dál a Tomáš vyprávěl, dokud nedošli k další odbočce.

„Dříve hlavní štola propojovala Nový důl se Starým. Ale před mnoha tisíciletími se Starý důl propadl a tunel se přerušil.“

Namířil svítilnu tak, aby světlo dopadlo nad vchod do boční štoly. Do skály tam byl vytesán nápis složený z podivných znaků plných koleček, trojúhelníčků a prazvláštně uspořádaných čárek. „Většina chodí tudy,“ řekl a snažil se, aby to znělo ledabyle.

Lucka zalapala po dechu.

„Ty umíš ufonsky?“ hlesla ohromeně.

Tomáš se skoro zasmál, ale pak si vzpomněl, že chce být na Lucku naštvaný. Posvítil k podlaze, kde byly neuměle vyškrábané šipky.

„V dole se orientujeme pomocí značek,“ vysvětloval. „Tahle ukazuje směr k místu, kde se těží. A tahle s kolmou čárkou, co je otočená na druhou stranu, zase směřuje k východu.“ Zvedl svítilnu a otáčel s ní tak, aby na stropě osvětlil jakýsi tlustý černý provaz, který v daném místě opouštěl širokou štolu a mířil do boční chodby. „Nováčci chodí hlavně podél kabelu. Je to jistější.“

Odbočili a vstoupili do mnohem užší štoly. Po několika zatáčkách začali prudce klesat dolů, až se jim nohy smekaly na drobném písku. Tomáš pokračoval ve výkladu a ani si neuvědomoval, že ho to vyprávění vlastně docela baví.

„Tady nahoře se skoro nemáš kde ztratit. Ale jakmile se dostaneme níž, začne to být to pravé bludiště. Sejdeš z cesty a už tě nikdo živou nenajde.“ Sestupovali níž a níž, Tomáš průběžně ukazoval na okolní stěny a povídal. „Tady končí ta zkratka, co jsem ukazoval nahoře. A tady začíná jiná zkratka, teda, vlastně to není zkratka, ale později se zase spojí s hlavní cestou. A tudy se dá dostat taky nahoru, ale musí se šplhat komínem. Sem nechoď, po pár metrech to vede přímo dolů, úplná propast!“

„Ztrácejí se děti v podzemí často?“ zeptala se Lucka zastřeným hláskem.

Vzpomněl si na hrůzostrašné příhody o ztracených a nikdy nenalezených dětech, a také na to, že Lucku nechtěl strašit.

„Už dlouho ne,“ zavrtěl hlavou a pro povzbuzení dodal: „Ve Starém dole to prý bylo mnohem horší. Tady se nemáš čeho bát, stačí sledovat kabel.“

Lucka snaživě přikývla. Mlčky sestupovali dál a začali mnohem častěji měnit směr. Štoly byly čím dál více pokroucené, navzájem se křížily v nejrůznějších směrech a úhlech. Tomáš směřoval bez zaváhání vpřed a jen občas zkontroloval kabel připevněný ke stěně. Tak se dostali až do místa, kde byla kolem dokola štoly patrná puklina široká jako dlaň ruky.

Byl to zlom, za kterým začínala malá oblast dolu ležící mezi Starým a Novým dolem, které se už od pradávna říkalo Peklo. Kdysi v minulosti se zde skalní masiv roztrhal na spoustu částí a Starý důl se propadl dolů. Tím se veškeré chodby mezi Starým a Novým dolem uzavřely. Ale to bylo dávno předtím, než na Písečnici přiletěli lidé.

Tomášovi přejel mráz po zádech. Jestli byl vstup do dolu pro něho nepříjemný, tak Peklo přímo děsivé, měl pocit, že se mu z něj rozskočí hlava. Bylo to, jako by se skrz všechny ty pukliny ve skále po něm něco temného natahovalo a chtělo ho vtáhnout dovnitř Starého dolu.

Lucka se otřásla, jako by jí byla zima, ale jinak nevypadala, že by pociťovala něco tak intenzivního jako on. Přidal do kroku, aby měl pobyt v Pekle co nejdříve za sebou.

„Jak myslíš, že vypadali?“ zeptala se, když Tomáš dlouho mlčel.

Chvilku mu trvalo pochopit, že mluví o mimozemské rase, která vykopala zdejší tunely.

„To nikdo neví přesně,“ odpověděl zamyšleně. „Ale museli být menší než my, jinak by ty štoly udělali větší. A taky to byli blázni, kopat takhle nakřivo.“

Doly pod kráterem v Zaprášené Lhotě byly rozhodně velice zvláštní a vůbec se nepodobaly žádným dolům vykopaným lidmi. Štoly a tunely vypadaly, jako by je vyhrabal obrovitý krtek, nebo snad žížala. Klikatily se do všech směrů a mířily vzhůru či dolů pod nejrůznějšími úhly. Některé byly slepé, jiné se navzájem všemožně rozdělovaly, proplétaly, křížily a zase spojovaly. Bylo to dokonalé bludiště.

Největší záhadou ale bylo, co tam Ufoni, jak lidé nazývali rasu, která doly před statisíci lety vykopala, vlastně hledali. Rozhodně to nebyly kovy. Těch zbylo ve stěnách úzkých a nízkých štol dost, a byly to právě děti ze sirotčince v Zaprášené Lhotě, které je už od nepaměti dolovaly. Téměř jisté ale bylo, že Ufoni nebyli původní obyvatelé Písečnice, ale jen jejími návštěvníky. Kromě vykopaných labyrintů pod kráterem v Zaprášené Lhotě po sobě totiž nic jiného nezanechali.

Jak postupovali hlouběji, Tomáš si všiml, že skoby držící kabel na skalnatých stěnách jsou zohýbané a některé vytrhané. Nakonec našli kabel přetržený, oba konce ležící na zemi ve smyčkách kousek od sebe. Jako by něco napínalo kabel tak dlouho, až se přetrhl. Tomáš obhlížel stěny, pátral po balvanu vypadlém ze skalního masivu, který by při pádu přerušil kabel, ale nic nenašel.

„Nesahej na kabel holou rukou,“ okřikl Lucku. Sundal si batoh, vytáhl opravářskou sadu a navlékl si rukavice.

Lucka si sedla na bobek a pozorovala ho, jak připevňuje kabel zpátky na stěnu. Po chvíli promluvila.

„Máma a táta byli vědci. Zkoumali Starý důl. Chtěli zjistit, jak vznikl, a taky něco o těch Ufonech. Jednoho dne se z dolu nevrátili. Byla jsem úplně malá. A proto jsem v sirotčinci, nemám žádné jiné příbuzné.“ Tomáš nic neříkal, snažil se plně soustředit na práci. Samozřejmě, že každý v sirotčinci měl svůj vlastní příběh o tom, proč tam je. „A jak ses dostal do sirotčince ty?“

Tomáš neodpověděl hned. Do sirotčince se dostal, když mu bylo něco přes rok, a tak svoji historii znal, stejně jako většina ostatních dětí, jen z vyprávění. Přinesla ho prý maminka, přijela náklaďákem z Hlavního Města. Jenomže zemřela už druhý den poté a řekla jen jeho jméno. To hlavní zůstalo nevysvětleno. Kdo byli jeho rodiče a co se s nimi stalo? Starší kluci se mu posmívali, že byl jako dítě tak divný, že ho vlastní tatínek nechtěl a vyhnal ho i s matkou. Ale on jednou dokáže, že to tak nebylo!

Zkuste ale tohle povídat malé holce.

„Nemám rodiče,“ odbyl ji.

„Až budu starší, tak půjdu do Starého dolu a mámu a tátu najdu,“ řekla Lucka rozhodně a jemu najednou připadala mnohem starší. „Povím ti tajemství, ale musíš mi slíbit, že se mi nebudeš smát,“ řekla a tvářila se tak vážně a důležitě, jako by šlo o život. Přikývl. „Někdy si představuju, že jsou ještě naživu. Že někde tam dole žijí, ale nemůžou ven. Drží je ve vězení ti zlí Ufoni. A já je zachráním.“ S povzdechem pokrčila rameny. „Já vím, že to není možné, ale prostě si to představuju.“

Bylo to poprvé, co se Tomáš o svých rodičích s někým bavil, a na krátkou chvíli mu Lucka přestala vadit. Moc dobře chápal, co říkala, a docela jí záviděl, že to má takhle jednoduché. Sám by byl moc rád, kdyby jeho tatínek žil, ale zároveň si nedokázal představit žádný dobrý důvod, proč by svého syna nechtěl mít u sebe.

Dal se znovu do práce a nepřestal, dokud oba konce kabelu nepřipojil zpátky k sobě. Potom se najedli a vydali se zpátky nahoru. Tomáš po cestě dál ukazoval všechny zkratky a odbočky a vysvětloval, kam vedou.

„Teda, ty to tady znáš,“ pronesla obdivně Lucka. „To ti to všechno ukázaly starší děti?“

„Jsem prospektor, všechno jsem si tady prolezl sám,“ Tomáš si uvědomil, že řekl více, než původně chtěl.

„A to ses nebál, že se ztratíš?“ divila se dál.

Mlčel, o tomhle se už dál bavit nechtěl. Beztak by to, jako ostatní děti, nechápala. Od začátku s tím měl samé nepříjemnosti, ale nemůže přece za to, že se tady tak vyzná. Třeba když šel poprvé dolů za staršími dětmi. Cestou zpátky se oddělil od ostatních, a zatímco ho hledali, vrátil se zkratkou, kterou nikdo předtím neznal. Považoval za legraci občas někomu utéct a pak sledovat, jak se dotyčný potácí v dole a nesmyslně míří na opačnou stranu. Postupně s ním odmítali ostatní chodit. Jeho trápení ukončil až Starouš, když z něj udělal prospektora. Od té doby hledá v dole místa příští těžby a ostatní děti se ho straní.

„Stačí chodit podle značek,“ odsekl, ale už nedodal, že spoustu šipek v Novém dole vyškrábal při svých objevitelských cestách on sám.

Stoupali nazpátek a mlčeli.

„Za týden půjdu dolů úplně sama,“ špitla zničehonic Lucka a zastavila se.

Tomáš nic neříkal. Takový už byl úděl dětí ze sirotčince ze Zaprášené Lhoty. I děti z městečka občas chodily do dolů pracovat, ale dostávaly úkoly jenom nahoře. Uklízely, třídily minerály a tak podobně. Ale nikdy nechodily dolů, to byl úkol pro děti ze sirotčince. Starší děti těžily hluboko v dole vzácné kovy, jejich zbytky vydlabávaly ze stěn ufonských tunelů. Aby cestou nahoru a dolů neztrácely příliš mnoho času, pracovaly v dolech i několik dní za sebou. Mladší děti jim pak nosily zásoby a zpátky vynášely vytěženou rudu. Tomáš sám se pomalu blížil věku, kdy bude zůstávat v dole a těžit. Doufal, že to ještě nějakou dobu počká. Na svůj věk byl menší než ostatní kluci a navíc se nevědělo úplně přesně, kdy se narodil. Jeho maminka to nestačila nikomu říct.

Lucka na něho strnule zírala.

„Co mám dělat, kdybych se ztratila?“

Sama nepůjde, ale ztratit by se klidně mohla, proběhlo mu hlavou. Nový důl byl dokonalým bludištěm a dokázal nadobro pohltit každého, kdo neopatrně sešel ze značené stezky.

„Neboj, určitě dostaneš dobrou průvodkyni,“ řekl a najednou si připadal jako ten největší bídák. Tvář Lucky se zalila zklamáním. Ten den už na sebe nepromluvili.

Před setměním děti vystoupaly po úbočí kráteru zpátky na planinu a vrátily se do sirotčince. Při večeři Tomáš koukal do talíře a snažil se nevšímat si Lucky u vedlejšího stolu, která po něm házela chvíli vyčítavé a chvíli prosebné pohledy.

Po jídle zůstávali všichni v jídelně. Byl čas na večerní pohádku, kterou předčítaly starší děti, někdy poslouchaly rozhlasové hry v rádiu. Potom odcházely mladší děti spát, zatímco ty starší řešily organizační záležitosti. Třeba i to, kdo bude provádět nováčky v dolech. Dnes tomu ale tak nebylo. Rádio bylo zapnuté, kolem se shromáždil hlouček nejstarších dětí a postupně se přidávaly další včetně těch nejmenších. Byl slyšet hlas redaktorky.

„Popište nám blíže, jak jste učinil svůj objev.“

Odpověděl mužský hlas.

„Před týdnem jsem při běžném pozorování oblohy zachytil neznámé těleso a změřil jeho rychlost. Další noc ale těleso nebylo na předpokládaném místě. Zdálo se, že zpomaluje. Když se pozorování několik nocí po sobě potvrdilo, už jsem na nic nečekal a objev ohlásil.“

„Aha,“ odtušila moderátorka. „A můžete našim posluchačům vysvětlit, co to vlastně znamená?“

„Objekt měnící rychlost musí mít zdroj energie. Je to nepochybně umělé těleso.“

„Chcete snad říct, že se jedná o vesmírnou loď?“ zeptala se nevěřícně redaktorka.

„Je to OBROVSKÁ mezihvězdná loď,“ řekl muž a dal důraz na slovo obrovská. „Asi za týden se dostane na oběžnou dráhu Písečnice.“

„Už za týden?“ zvolala vyděšeně moderátorka.

„Za několik dní to budeme vědět přesněji.“

„A… a… a pane Kometo,“ zakoktala se moderátorka. „Jsou to lidé?“

Pan Kometa se pobaveně zasmál.

„Lidi, Ufoni, chobotnice, cokoliv. Tedy, zkoušíme je kontaktovat a brzy se to snad dozvíme.“

Moderátorka se už zmohla jen na poděkování, rozhovor skončil a v rádiu se ozvala hudba. Děti zůstaly tiše sedět a koukaly jedno na druhé. Pak ze své židle vyskočil pětiletý Toníček a vysokým dětským hláskem se dožadoval vysvětlení.

„Takže co? Co ten pán říkal? Co to bylo za pohádku?“

I pro všechny ostatní děti to vysvětlila skoro už dospělá Agáta. „Ty trdlo, to nebyla pohádka. Letí k nám vesmírná loď a přistane tady.“

* * * * * * * *

Konec první kapitoly. Líbila se Vám ukázka? Chtěli byste si knihu přečíst celou? Podpořte její vydání na startovači!

https://www.startovac.cz/projekty/pisecnici-a-bludny-asteroid/ 

Za jakoukoliv podporu děkuji!

Autor: vaclav1dvorak, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Písečníci a bludný asteroid 1.2: