OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pět litrů krve - 5. Dezertér

26.04.2018 (09:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 604×

S výstřelem ze mě opadne veškerá úzkost a strach, smutek nad ztrátou. Cítím jen prázdnotu. Mučivou prázdnotu. Stále pevně svírám mrtvé tělo plukovníka, stále klečím v kaluži temné krve.

Z hrdla se mi vydere řev. Nepláču, nejsem potichu – křičím jediné slovo a je mi úplně jedno, že mě slyší jak můj pluk, tak desítky tisíc Britů za chatrnými hradbami.

Vojáci se mě snaží odtrhnout od mrtvého plukovníka, ale já ho držím pevně. Nevnímám, co mi říkají, nevnímám vůbec nic, jenom oblečení nasáklé krví přítele lepící se na mé tělo a vztek, touhu pomstít jeho smrt.

Bezvýrazně vstávám. Mrtvého nechávám na místě, kráčím kupředu. Stoupám na hradby a otáčím se k vojákům. Hledí na mě s otevřenými ústy, vypadám nejspíš jako chodící mrtvola, když mám oděv zbrocený více než šesti litry krve.

„Marie de la Château-Mourt je mrtvý,“ říkám chvějícím se hlasem. „Nezemřel kvůli Britům ani kvůli nám – to kvůli generálovi je po smrti, ke generálovi by se měla obrátit naše zloba. Byl to skvělý voják, lepšího velitele jste nemohli mít. Tak ho pomstěme, společně, dohromady!!“

Vojáci propuknou v souhlasný jásot. Otáčím se – a vtom se mi do těla zabodává šíp. V první chvíli klesám k zemi, pak spatřím Marcéla, jak mi utíká na pomoc.

„Néééé!“ zaječím. Ozve se zasvištění a voják mi klesá do náručí, spánky mu zdobí dlouhý šíp. Z úst mu vytéká pramínek krve. „Marcéli!!“ křičím nepříčetně.

„Pane,“ vydechuje René. „Jste zraněný, musím vás…“

„Nechte mě být!“ zařvu. „Nechte mě být!“

Vstávám a ženu se vpřed. Levou paží se mi rozlévá nepříjemný chlad. Ignoruji to – mám jiné starosti. Za několik hodin bude svítat, mám jen málo času, v hlavě se mi však začíná rodit riskantní plán.

„Jděte spát, dnes už nezaútočí,“ říkám.

„Jak to...“ chce se podivit jeden z vojáků.

„Prostě to vím, mlč a poslouchej!“ utrhnu se na něj. Jsem v ráži a nejradši bych seřval všechny okolo.

„Pane plukovníku, musím vám ošetřit tu ránu!“ volá na mě zadýchaný René.

„Laskavě mě nech, jsou tady jiní ranění, ošetřuj toho, kdo o to stojí, René!“ zařvu na něho. Chovám se teď úplně jako Petr. K vlastní hrůze.

Sotvaže všichni zmizí ve stanech, zkontroluji, zda mám nabitou pistoli, schovávám ji do brašny, beru klobouk a skočím z hradeb, kde jsou nejnižší. Zamířím k ležení Britů. Kradu se tichou nocí, jak nejtišeji dovedu. Občas se ohlédnu, jestli mě někdo nesleduje, ale vojáci můj rozkaz splnili.

Ve tmě nevidím skoro nic, jen záblesky vzdáleného ohníčku z nepřátelského tábora. Britové nemilují dívky ani nezpívají u ohně písničky – hlouček vojáků se sklání nad mapou a vymýšlejí strategie.

Když se přiblížím na dohled nepřátel, přestávám si dávat pozor. Rovnou vpochoduji do ležení, okamžitě jsem obklopen vojáky a ti na mě cosi křičí, ale nerozumím jim ani slovo. Odvádějí mě ke generálovi.

„Mluvíte francouzsky?“ ptám se.

„Ano, máte štěstí,“ říká. Ruku má položenou na jílci kordu. „Co chcete? Kdo jste?“

Koušu se do rtu. Ještě chvíli váhám, ale pak vyhrknu: „Plukovník Pierre d’Agoulle, chci se k vám přidat.“

„Takže dezertér,“ ušklíbne se on. „A věřit bychom vám měli, protože…“

„Zabil jsem velitele pluku,“ říkám bezvýrazně. „Zastřelil jsem ho.“

„Jste celý od krve, žijete ještě vůbec?“ diví se generál. Podívám se na svůj oděv – moje skvostné bílé odění je zaprášené, zablácené a rudé od mé i plukovníkovy krve.

„To není moje krev,“ usmívám se. „Totiž ne všechna,“ dodávám tišeji.

„Fajn,“ říká. „Fajn, přidejte se, bude nás o jednoho víc.“

„Nejde jen o to,“ přiznávám. „Chci, abyste nechal můj pluk jít. Na svou čest přísahám, že se nepřidáme k vojsku, nýbrž potáhneme domů.“

„Promiňte, kolik že cti vlastně zbývá dezertérovi?“ zajímá se nepřívětivě generál.

„Generále, věřte mi, vím, co jsou ti muži zač. teď, když je Marie po smrti, dokážou rozsekat třeba tři armády, jako je ta vaše!“ zvolám. „Nechte je jít, než toho budete litovat! Klidně je dejte sledovat pár svými muži, ale opravdu se k vojsku nepřidají.“

„Proč se nezachovají podle vás?“ zajímá se muž. „Proč se k nám rovněž nepřipojí?“

„Inu, řekněme, že nesdílí můj názor na vás,“ vyvracím oči v sloup. „Mám ale jednu podmínku – nepřipojí se k vojsku, pokud vy pomůžete Rusku a Petrovi I. se Švédy!“

„Proč bychom to asi měli dělat?!“ rozesměje se generál. „A pak, to nezáleží na mně.“

„Můžete to tomu, na kom to záleží, navrhnout,“ říkám. „Buď jim pomůžete, nebo zemřete. Je to na vás.“

„Domnívám se, že Británie ráda poskytne Petrovi I. svá vojska k obraně země,“ odtuší s hrdě vztyčenou hlavou a rozšafně přimhouřenýma očima.

„To je dobře, generále, to je dobře,“ přikyvuji. „Moment,“ zarazím se. „Co to je za hluk?“

Oba se vyřítíme ze stanu. Britové se u říčky dělící jejich ležení od La Fort bijí s Goňany, bitka už asi trvá delší dobu, neboť na zemi leží několik set mrtvol.

„D’Agoulle, vy zrádce!“ ječí nepříčetně Michél. Generál jediným gestem nařizuje svým vojákům, aby se stáhli. Dívám se na zem, leží tu přes pět set těl. A všichni jsou z mého pluku, v bitvě nezahynul jediný Brit.

Zůstávám stát jako opařený a v hlavě se mi vybavují vzpomínky – Petr, spící vedle mě, bitka u Něvy, Petrovo zranění a můj pád do řeky. Uzavření přátelství s plukovníkem-velitelem i jeho smrt následující den. Já, promlouvající k vojsku. Zatímco mi tohle probíhá hlavou, tiše a rozvážně, tak podivně zpomaleně ke mně kráčí několik mužů a chytají mě.

„Plukovníku d’Agoulle, zatýkám vás za dezerci,“ slyším vzdáleně Michélův hlas. Ani jsem nepostřehl, že se vrátil od krále. Možná ani vůbec neodjel. Rozbíhám se kupředu, neslyším vůbec nic, než tlukot vlastního srdce. Tasím rapír a vrhám se na vojáky, šílený, nepříčetný. Ale co je to platné, jsem sám proti dvěma stům.

Vyměním si s generálem Britů významný pohled. Porozuměli jsme si.

Jsem jako otupělý. Nevnímám nic, klopýtám v poutech přivázaný ke koni Michéla, když už mě bolí nohy, sklouznu a kůň mě vleče po zemi, takže mi stejně nezbývá nic jiného, než se nějak zvednout a pokračovat dál. Cesta je dlouhá. Ani nevím, kdy dorazíme. Michél mne strčí do kobky a zamyká dveře. Okamžitě vstávám a lomcuji mřížemi, ale není mi to nic platné. Nikdo mě neposlouchá. Jsem pro ně jen obyčejný dezertér.

Lehám si na slámu a zachumlám se do ní. Levou ruku už takřka necítím a mám ji jako z olova. Uvědomuji si, že jsem si dosud nevytáhl šíp z rány. Teď na to taky není čas.

Konečně uslyším kroky. Zvedám se a přitisknu se k mřížím. U cely se objevuje král s loučí v ruce. Zastavuje se naproti mně.

„Jak vám je?“ ptá se. Je tak starostlivý…

„Fajn,“ říkám, „v podstatě nemám paži a jsem tady neprávem uvězněný, ale je mi fajn.“

„Neměl jste to dělat,“ zavrtí hlavou král. „Neměl jste jít k Britům. Jak to mám asi teď vysvětlovat?! Co máte s paží?“ Ukazuji na šíp. „Pošlu vám Madame Leu. Mimochodem, máte tady návštěvu. Přijela k vám až z Ruska, tak si jí važte.“ Odchází. Jsem jako na trní – cožpak za mnou přijel Petr?! K mému překvapení vstupuje Henrietta.

„Zdravím, pane plukovníku,“ zubí se na mě. „Jste zraněný!“

„Díky, nevšiml jsem si,“ ušklíbám se. „Nic to není, Henrietto. Proč jsi tady? Doopravdy, snad jsi neplula takovou dálku kvůli mně?!“ směju se.

„Kvůli Petrovi,“ říká. „Mám ti od něj vyřídit vzkaz. Ale je to důvěrné, a tady jsou uši na každém rohu. Co kdyby ses naklonil trochu blíž?“ Nakláním se a ona našpulí rty a vlepí mi škvírou v mřížích hubičku. Uhýbám.

„Tak pr, tohle jsme si nedomluvili!“ bráním se rozhořčeně. „Henrietto, já – jsem ženatý! Nebo mi snad tohle posílá Petr? To mu ode mne pošli ránu bičem!“

„Kdepak!“ směje se ona. „On ti posílá zprávu. Mám tě varovat – prý vás tu noc přepadli tví vlastní lidé. Nesmíš věřit nikomu ze svého pluku. Taky ti poslal mne, nejsi rád?“ Přitiskne se ještě blíž k mříži.

„Henrietto…“ začínám, ale už nedořeknu. Německá aristokratka klesne k zemi. Zalomcuji mřížemi. „Hej! Pomozte, hej! No tak, slyšíte někdo, sakra!!“ Dívám se na její tělo škubající se v křečích. Dosud jsem její bílou pleť a rudé rty přičítal líčidlům, ale nyní mi dochází, že to způsobil jed. Jed, který mi poslala do těla polibkem. Petr mne zabil skrz ji.

Trhnutím se probouzím. Ležím schoulený do klubíčka ve slámě a je mi krutá zima. Vedle mě klečí léčitelka. „Jen klid, pane plukovníku,“ říká zamračeně, ale konejšivě. „Něco se vám zdálo, nejspíš jste blouznil.“

„He-Henrietta… Henrietta!“ volám úzkostlivě. Zmítám se jí pod rukama, ale drží mě pevně. Za mřížemi své cely ale vidím Němku, šklebící se na mě s vítězoslavným smíchem a očima, které jí nepatřily – tmavýma krutýma očima Petra prvního. To je to poslední, co vidím, než ztrácím vědomí. Dochází mi jediná věc – otrávila mě. V těle mi koluje smrtící jed jejích líčidel. Už nerozeznám, co je sen a co skutečnost. Německá šlechtična vypadala tak skutečně, když mě políbila – ale stejně skutečná se mi zdála i léčitelka. Zmítám se zimou v horečkách, v bolestech, v agonii smrti. Jsem jako raněná laň, která se chytila do pasti a pomaličku hyne krutou smrtí. Sama.

Každodenně ke mně chodí léčitelka a s ní Henrietta a Petr. Jednou mě zamyká s ním v cele. Ruský car nejprve lomcuje mřížemi, což já už nedokážu. Pak řve, ale když to nepomáhá, otáčí se na mě.

„To ty,“ říká chladně. „To kvůli tobě jsem tady! Pierre, tys to zavinil! Pusť mě!“

„Ne, ne! Já ne!“ naříkám, neschopný vstát. Ale on se nedá.

„Ale ano!“ volá rozhořčeně. „Zaplatíš za to, pomstím se ti, uvidíš! Dal jsi mě přepadnout a pak se sám hodit do řeky, aby mi tě bylo líto! Ale já slitování neznám!“ Prudce mě nakopává.

„Mýlíte se!“ naříkám. „Nemáte pravdu, proč bych to, proboha, dělal? Já za to nemůžu!“

Můj společník pohrdavě odfrkne.

„Ale můžeš,“ mračí se, chytá mě za košili a zatřese mnou. „Tak to přiznej, že jsi mě do Petrohradu přijel zabít! Dělej! Víš, jak umím být krutý a chladnokrevný, viděl jsi to na vlastní oči, chceš, abych tě dal mučit, řekni, chceš to?!“

„Ne!“

„Lháři!“ utrhne se na mě. „Chceš prozradit tajemství?“ Cítím jeho horký dech, cítím jeho vlasy na svých lících. „Já ti nikdy nevěřil. Podezíral jsem tě od samého začátku!“

„Nech ho!“ ozve se za ním známý hlas. O mříže se opírá plukovník-velitel. „Tenhle je můj. Připravil mě o všechno. Dal mi useknout paži! Kvůli němu jsem už víckrát nespatřil Brigitu!“ Oba se ke mně výhružně blíží. „Zabil jsi mě,“ říká bezvýrazně Marie. „Pierre, tys mě zastřelil! Líbilo se ti to! Viděl jsem tvůj výraz, tobě se to líbilo, byl jsi rád, že mě zabíjíš! Já se s tebou chtěl přátelit!“

„Jsi lhář a vrah, Pierre,“ přidává se k němu car. „Zabil jsi ho, i mě jsi chtěl zabít. Proč jsi mě neprobodl už tehdy v táboře? Bylo by to moc snadné? Ležel jsem ti u těla, tak bezbranný, opilý… Měl jsi mě na dosah ruky – a přeci jsi mě chtěl zabít originálně, aby na tebe nepadlo podezření, co? Ale já nejsem idiot, Pierre, nejsem! Jen si vzpomeň, to o mně říkal Marie, že jsem idiot. Tys ho za to nenáviděl!“ Znovu mě kopne do břicha. „Nenávidím tě!“ zasyčí zlostně. Zvedá mě za košili, přitiskne mě ke zdi a pak mnou mrští o zem. „Říkal jsi, že mám dobré srdce,“ ušklíbá se. „Ale já nemám! Nemám, slyšíš! Lhal jsi mi, do očí jsi mi lhal, Pierre. A to já neodpouštím!“

„Nemáte pravdu! Ani nevíte, jak se mýlíte – nikdy jsem vám nechtěl ublížit!“ volám.

„Ty si vážně myslíš, že mám dobré srdce?“ ptá se chladně. Přistupuje ke mně, sklání se a vytrhne šíp z mé rány. Zaskučím bolestí.

„Podívej se na sebe, Pierre,“ říká stále bezvýrazně Marie. „Jen se podívej, pořád máš na sobě oblečení od mé krve. Přiznej si, už kvůli sobě – tys byl rád, že umírám. Líbil se ti ten pocit mít moc nad životem a smrtí, když jsi mi držel pistoli u hlavy!“

„Ne! Marie, kdybych měl tu moc, nikdy bych tě nenechal zemřít, byl bys žil! Kéž bych ji doopravdy měl, abych ti to mohl dokázat!“

„Tváříš se jako dobrák, Pierre,“ promlouvá znova Petr. „Ale ve skutečnosti se ti líbí působit jiným bolest. Tehdy na Něvě, chtěl jsi mě rozčílit, když jsi zastřelil toho buřiče. Díval ses, kochal ses pohledem na jeho utrpení stejně jako já, a pak, když začal umlkat, jsi ho zastřelil!“

„To jste vy, ne já!“ vzpouzím se. „Mýlíte se, to vy jste takový, já ne! A nechci být! Taky jsem se mýlil, nechci být jako vy, nechci s vámi mít nic společného! Tehdy, když jsem se topil v Něvě, zachránil jste mě – ale jen proto, abyste nemusel bojovat s další zemí! Vůbec vám nešlo o mě nebo naše přátelství, nic pro vás neznamenalo, jste jen divoké zvíře, které má naneštěstí příliš velkou moc! Slyšíte, to vy jste krutý a nelidský, ne já! Vytáhl jste mě z řeky, abyste zachránil vlastní krk, nikoli ten můj!“

Pomalu otevírám oči. Překvapeně zjišťuji, že už neležím na slámě ve vězení, nýbrž na lůžku ve své komnatě. Na čele mám něco chladného. Posadím se a do klína mi spadne hadřík z mého čela. Kdysi možná býval studený, avšak teď má takřka stejnou teplotu jako potem a krví zbrocená košile, pokrývka i já sám.

„Lehněte si, plukovníku,“ říká něžně jakýsi hlas. Vedle mě spočívá na posteli Petr. „Ach, vy jste tak naivní!“ Zpod košile vyloví dýku v kožené pochvě, která mu na řetízku visí kolem krku. Tasí zbraň a donutí mě, abych se skutečně položil. „Já vás varoval, jak se chovám ke zrádcům!“ Bodá mě pod klíční kost k rameni. Zalapám po dechu bolestí. Petr první přimhouří kruté oči a pomaličku zbraň vytahuje. Musí tušit, jak moc to bolí, jinak by to nedělal.

Trhnutím se probouzím. Zvedám se na lokty a rozhlížím se, jsem ve své komnatě na královském zámku a jsem tady sám. Žádný Petr, žádné nebezpečí (možná). Na okamžik zavírám oči. Jsem příšerně unavený a nejraději bych spal a spal třeba měsíc v kuse. Nebo se tak alespoň cítím. Když znovu víčka zvednu, u mé postele sedí král. Drží ve svých moji ruku. Děsí mě vědomí, že to vím jen díky vizuálnímu kontaktu s daným úkazem. Levou ruku jako bych vůbec neměl, aspoň si to tak myslí moje tělo. Na stejné straně mám obvázané rameno a jeho okolí, plátnem už prosákla krev. Chvíli mi trvá, než mi dochází, že mi to zranění nezpůsobil Petr, nýbrž britský šíp.

V ústech mám sucho jako v poušti. Olizuji si rty a cítím slanou chuť potu. Pootevřu ústa, abych se pokusil promluvit.

„Eh, p-pít…“ vypravím ze sebe.

Panovník zvedá hlavu. „Jste vzhůru,“ říká šťastně. „Chvála Bohu, nevíte, jaký jsem měl strach. Ztratil jste hodně krve.“

„To… neslyším to poprvé,“ ušklíbám se. Vladař mi pokládá druhou ruku na čelo. Ačkoliv má jistě běžnou teplotu, zdá se mi, jako by jeho dlaň byla z ledu. Blýsknu po něm očima. „Kolik?“ hlesnu. Porozumí mému pohledu a chvíli váhá.

„To nechcete slyšet,“ vrtí hlavou.

„Chci,“ přu se. Vladař si těžce povzdechne.

„Sedm… sedmdesát čtyři. Včetně vás.“ Cítím, jak blednu, přestože se mi zdá, že už bledší být nemůžu. Sedmdesát vojáků ze tří tisíc. Kvůli generálovi v pevnosti La Fort padlo přes polovinu pluku, co přes polovinu, mnohem více!

Přisouvá mi ke rtům číši. Zvedám se na loket a piju. Voda příjemně hladí mé vyschlé hrdlo, ale i ona je studená, jako by ji právě vytáhli ze zamrzlého jezera.

„Co se mnou bude?“ ptám se slabě. „Co se mnou uděláte? Ví Bůh, že jsem neměl na vybranou!“ Můj hlas zní hned líp, když jsem se napil.

„Já vím,“ šeptá něžně král a pohladí mě po skráni. „Znám přece svého syna. Kéž by vás tak dobře znal i soudce. Vedle v síni se právě rokuje o vašem osudu. Doufám, že se vám podaří se z toho vysekat. Víte vy vůbec, jak zatraceně vážné takové obvinění je?! Měl jste o tom říct aspoň těm vojákům, aby teď stáli na vaší straně! Chudáci teď nevědí, co si mají myslet!“

„Nikdy bych nebyl nucen předstírat takový hanebný čin, Marie by nikdy nezemřel, kdyby nás tam generál nenechal!“ bráním se.

Panovník zbystří. „Ještě jednou – generál tam s vámi nebyl?“

„Ne, pane,“ odpovídám popravdě. „Promluvili jsme si o mém pluku, když jsem se ráno probudil, kromě mého pluku nebyl v ležení jediný voják. Pak se tam objevili Britové, po smrti Marieho…“

„Koho?“

„Plukovníka-velitele,“ hlesnu se slzami v očích. On nezná ani jeho křestní jméno! „Měl sakra jméno, jmenoval se Marie – Marie de la Château-Mourt!“

„Jistě,“ pokrčí rameny král. „Počkejte, tohle si s generálem vyřídím!“ Vyběhne z místnosti. Pak přitáhne vojáka za límec. „Je pravda, že jste nechal osmý pluk De Rublé v ležení, zatímco všechny ostatní vojáky jste vzal s sebou k hranici?“ Generál mlčí. Jaké to překvapení. Panovník jím zacloumá. „Tak hergot, je to pravda, nebo ne?! Mluvte!“ vyštěkne.

„Je.“

Král založí ruce v bok. „Proč jste to udělal? Byl snad někdo z pluku raněn tak vážně, že jste ho nemohli vzít s sebou? Ani to by však nevysvětlovalo, jak to, že v táboře zůstal celý ten pluk! Generále, vy máte zatracený problém, víte o tom?!“ Ticho. Panovník ho přitiskne ke zdi. „Sakra, už toho mám dost!“ zařve. „Kápněte božskou!“

„Vy vážně vyhrožujete mně – mně, když mne osočil dezertér?!“ zvolá pohoršeně.

„O plukovníka d’Agoulle se nestarejte, tady jde o vás! O to, co jste udělal!“

„K tomu nemám, co bych řekl. Mám vlastní důvody pro svůj čin,“ odsekne břitce.

„To by mne zajímalo jaké!“ mračí se panovník. „Osobní zášť vás tohle totiž udělat neopravňuje. Takže to vyřešíme klasicky, zdá se.“

„Co tím myslíte?“ vložím se do jejich rozhovoru já.

„Boží soud,“ odpovídá král. „Svým hanebným činem ovšem pan generál ztrácí právo na zástupce, musí se bít sám.“

„Rád bych se bil také,“ přiznávám. „Ovšem mé zranění mi to nedovoluje. Nemůžu hýbat rukou, neudržím rovnováhu při šermu. Já ovšem zástupce mít mohu, viďte, Veličenstvo?“ Přikyvuje. „V tom případě žádám, abyste se za mne bil vy,“ říkám rozhodně.

„Nerad vás zklamu,“ zavrtí hlavou král, „ale to nepřipadá v úvahu. Pokud by generál zvítězil, vy byste byl popraven a nezbyl by z našeho rodu nikdo, kdo by vládl.“

„Má choť je v očekávání,“ namítám. „Pokud se jí narodí syn, bude mít trůn následníka. A pak, může tady začít vládnout nový rod.“

„Vy snad mluvíte maďarsky!“ zvolá král. „Nikdy by mne nenapadlo, že tohle uslyším z úst vlastního syna! Nejsem ovšem ještě tak starý, abych nedokázal zvítězit. Budiž, budu se bít. Ovšem souboj nechť neprobíhá na život a na smrt, leč jen do chvíle, kdy první krůpěj krve skane po kůži!“

„Souhlasím,“ odpovídá rozšafně generál a pohrdavě si mě změří.

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pět litrů krve - 5. Dezertér: