OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pět litrů krve - 1. Petrohrad (I.)

16.04.2018 (13:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 937×

„SPUSŤTE KOTVU!!!“ rozkazuje mocným hlasem velitel. „Takhle to dál nejde!“ Zvedám se z houpací sítě a vybíhám ven – jeho hlas mne probouzí z krásného snu, jenž se mi zdál. Za bouře na moři jsem si lepší nemohl přát.

„Co se děje?!“ volám do bouřky. Muž stojí ve strážním koši, v jedné ruce kompas, druhou si stírá dešťovou vodu z obličeje.

„Tohle běsnění živlů nás zahnalo pořádně na východ,“ konstatuje zamračeně. „Nevím, kde jsme, široko daleko žádná pevnina, ale nehodlám v tomhle počasí dál riskovat, zvlášť když nemáme plachty.“ Mávne rukou do vzduchu. Zdvihám oči výš a vidím, že se naše skvostné zářící plachty změnily ve zmáčený stržený cár. Unáší nás jen rozbouřené moře, hraje si s lodí jako malé nerozumné dítě s dřevěnou hračkou. Kdy se mu podaří nás rozbít?

„Na palubě této lodi se nalézá přes tři tisíce mužů, nemůžu si dovolit zbytečně riskovat jejich životy,“ pokračuje stroze. „D’Agoulle, do strážního koše, za mnou – Marcél a Jacques, připravte člun, prozkoumáte okolí, jestli tu není nějaká země!“

Vojáci už se ženou splnit další jeho rozkaz, ale já se vzpírám. „Ne,“ říkám důrazně, „Marcél ať jde za vámi, já budu ve člunu.“ Bouře posledních několika dní nás pěkně vyčerpala. Zničila nám plachty, odnesla nás neznámo kam. I ti z vojáků, kteří běžně mořskou nemocí netrpí, nevypadají za bouře o moc lépe než jejich společníci. Včetně Marcéla. Navíc mi kdysi zachránil život, i to je důvod, proč by měl zůstat tady a mít větší šanci na přežití.

„Kdo je tady velitel, vy, nebo já?!“ utrhne se na mě on. „Nedělá mi problém křičet na vás přes celou loď, ale kdybyste vylezl za mnou, možná by mi zůstalo trochu víc síly v hlasivkách a pak dokážu velet tomuhle zpropadenému pluku ještě pár dní navíc!“

„Nahoru nepůjdu, už jsem řekl, že budu ve člunu,“ odsekávám bez bázně. „Je mi srdečně jedno, co s vámi bude, když se vám něco stane, najdu si nového velitele. Ale vy nezapomeňte, kdo jsem já. Byla by škoda, pokud by vaši slibnou kariéru měla skončit gilotina, plukovníku.“

„K čertu s vámi!“ zakleje velitel a odplivne si. „Vypadněte do toho zatraceného člunu, než si to rozmyslím, a doufám, že se vám po cestě něco stane!“ Spokojeně si zamnu ruce. Někdy jsou s ním trochu potíže v dorozumívání, ale jinak je velitel skvělý. Je jen o rok mladší než já, ale voják je to naprosto skvělý a já bych si lepšího nemohl přát za naprosto žádných okolností.

Dřív, než stihnu usednout k veslům, Jacques mě předběhne. Chápe se jich a začíná nás posunovat od mateřské lodi. Zůstávám tedy stát. Vítr mi vane do tváře, cítím každou vlnu olizující člun, tady pociťujeme přítomnost bouře mnohem intenzivněji než na vlastní lodi. Voják po krátkém zápasu přestává veslovat – proud nás opět žene pryč. Zavírám oči. Je to úžasně vzrušující, tahle situace, my dva ve člunu na rozbouřeném moři lačném každé další oběti jako v náruči nezkrotného sériového vraha. Slaná voda pod námi, těžká mračna chrlící vodu nad námi. Bůh naši výpravu do Norska neobdařil zrovna svojí přízní.

S plukovníkem-velitelem jsme se domluvili, že pokud narazíme na pevninu, nejprve to tam sami prozkoumáme. Večer pošleme zprávu, zda je bezpečné se sem vydat s vlastní lodí. Ačkoliv v objev takové pevniny úpěnlivě doufáme, já to příliš neočekávám. Bylo by krásné, kdyby se to opravdu podařilo, ale snít jen o tom a modlit se za to a nic jiného nedělat nám nepomůže.

„Pane! Pane! Podívejte se, otevřete oči, pane!!!“ volá na mě Jacques. Zvedám víčka – a užasnu. Bouře se zmírnila a my plujeme proti proudu, takže voják usilovně vesluje – ta nejskvělejší zpráva ale je, že po obou stranách nás obklopují břehy! Nařizuji svému společníkovi, aby k bližšímu z nich přirazil.

Zatímco voják přivazuje loďku, aby ji proud neodnesl, vyskakuji ven. Je tak příjemné zase stát nohama na pevné zemi! Po třech týdnech na moři… netřeba nic dodávat. Poblíž řeky se tyčí několik domů a asi třicet mužů zde usilovně pracuje na stavbě dalšího.

Zamířím k prvnímu muži, kterého spatřím. Ukláním se, a protože nevím, kde se právě nacházím, gonsky, švédsky, rusky, francouzsky a německy se ho zdvořile optám:

„Plukovník Pierre Louis d'Agoulle, promiňte, odnesla nás sem bouře – kde to jsme?"

Než dospěju k francouzštině, muž rusky odpovídá: „Připluli jste po řece Něvě, to, co tu vidíte, je budoucí sídelní město Petrohrad."

Mám co dělat, abych neomdlel. „Já jsem... v Rusku?!" zvolám. „Takže až takhle na východ nás ta zpropadená bouřka odnesla!" Pohlédnu na muže. „Směl bych mluvit s vaším carem?"

„Už se tak děje," rozesměje se srdečně vysoký muž naproti mně. Zůstávám na něj civět v neskrývaném údivu. „Co se ti přihází, pane?" ptá se notně pobaveně. „Jako bys viděl přízrak!"

„Taky že jo," hlesnu. Vzápětí se však bráním: „Ne že byste snad vy... Já jen... Jen jsem si nikdy nemyslel, že se my dva setkáme!"

„Máš zvláštní přízvuk," podotýká. „Odkud jsi?"

„Z Gon," špitnu. Pořád nemůžu uvěřit, že se dívám do tváře Petra I. Je mladý, o pět let starší než já, přece mne ve věku dvaatřiceti let převyšuje o půl hlavy. Má stejně temné vlasy jako já, jenže jeho jsou delší, a pronikavé oči odrážející ve svém pohledu jeho sečtělost. V mládí cestoval po západě Evropy, aby se inspiroval kulturou Francie a Británie a pomohl Rusku dohonit ostatní evropské státy. Carem se stal v deseti letech, i když původně jen jako spoluvládce slabomyslného Ivana V., a ve svém nynějším věku už má za sebou několik bitev. Miluje všechno nové, takže teď musím být středem jeho zájmu, rád navštěvuje cizinecké tábory a učí se novým věcem. Ovládá mnoho řemesel, jeden Holanďan ho prý zasvětil do stavby lodí a studoval válečné strategie a jiné věci týkající se bojů na jedné z významných evropských universit.

Napadá mě, že by nebylo úplně marné se s ruským carem skamarádit. Možná toho máme společného víc než jen nepřehlédnutelnou výšku. Vytahuji z brašny kus černého chleba se sýrem - mám hlad jako vlk. Carovi zasvítí oči vzrušením.

„Mohu?" ptá se.

„Je to jen chleba," divím se, ale samozřejmě mu jídlo podám.

„Mám návrh," říká přátelsky, když dojí. „Vezmu tě do tábora, je tam mnoho různých národů, bude se ti tam jistě líbit. Oni vždycky moc pěkně slaví, když k nim zajdu. Seznámíš mne se vším ohledně své země, myslím, že si budeme rozumět. Přijímáš mé pozvání, plukovníku?"

„Nedovolil bych si odmítnout," usmívám se.

Zatímco Jacquesovi vysvětluji, kde to vlastně jsme a jak jsme se tu octli, Petr I. skončí a vydá se k nám. Navzájem je představuji a car nabízí, že nám rád udělá prohlídku, dáme-li mu k dispozici svůj člun. S tím souhlasíme. Z velkolepého města, jak si jej vládce naplánoval, je zatím hotových jen několik domů lemujících řeku, ale i tak cítím, že jednou bude z Petrohradu město měst. Ruský car je hovorný a vstřícný, rozšafně vykládá, jak kvůli dětství nesnáší Moskvu, a proto se rozhodl vystavět nové hlavní město. Taky miluje moře, Petrohrad se má stát velkým přístavem severu evropské části Ruska.

Jedno mi na jeho velké říši leze na nervy – je tu příšerná zima. Když si všímá, jak se třesu, Rus si obratně svléká kožešinový kabátec a přehazuje jej přese mne. „Je ti i ruský podzim studený, plukovníku?“ směje se. „Počkej si na zimu!“

„To už tady doufám nebudu,“ procedím skrz cvakající zuby.

Můj průvodce měl pravdu – jsme si velice podobní. Je však jedna věc, ve které se naprosto určitě nikdy neshodneme, a nikdy se na tom nic nezmění.

Proplouváme kolem volného prostranství, kde uprostřed nalézá se podstavec s podivným zařízením, které jsem v životě neviděl, naproti tomu je mi však okamžitě jasné, k čemu slouží. Vkládají tam vzpouzejícího se muže a hromotluk obnažen do půlky těla v jednoduchých kožených nohavicích mu přerazí první kost. Do ticha zazní řev.

Car poroučí mému vojákovi, aby zastavil. V jeho tváři se nehne ani sval, když se dívá na mužovo utrpení. Zato mně se křiví obličej zhnusením a soucitem s ním. Těžce oddechuji – proč zastavil? Proč mi to ukazuje? Chce mne snad vyděsit? Kat láme jednu kost pěkně po druhé. Největší práci mu dají stehna. S každou další zlomeninou mužův řev slábne. Když dospívá k pažím, už to nedokážu snést. Trvá mi zlomek vteřiny vytáhnout z brašny pistoli a pečlivě zamířit, a dřív, než se na mě Petr stíhá vrhnout, vystřelím. Dobře mířená rána do hrudi trpícího okamžitě zabíjí. To už mě svým tělem sráží dolů car a loďka se nebezpečně rozhoupe. Voják chce Petra probodnout, ale já mu to pohledem zakazuji.

„Co jsi to sakra udělal?!“ zařve na mě on. „Víš, kdo to byl? Jeden z dlouho hledaných příznivců mé starší sestry Sofie, když jsem tu nebyl, organizovala proti mně vzpouru a on jí pomáhal! Zasloužil si trpět jako nikdo!!“ Vyrve mi zbraň z ruky a namíří mi ji ke spánku. „Co kdybych tě teď zastřelil také, plukovníku, co by se stalo?!“ prská.

„Patrně by vás můj voják zapíchl mečem,“ odpovídám bez bázně. „A náš král by Rusko hodně nenáviděl. Vím, že bojujete se Švédy – jste tak pošetilý, abyste si proti sobě poštval další zemi? Je švédská armáda tak titěrná, že si můžete dovolit bojovat i s námi? Petrohrad ještě není zdaleka hotový, kde seberete tolik lodí, abyste mohli dobýt Gony? Nic o mně nevíte, ani o mé zemi.“

„Jsi troufalý, plukovníku,“ zpraží mě. „Nechceš doufám, abych si myslel, že jsi s tím zrádcem měl něco společného? Když jsi ho tak laskavě zastřelil, toužíš snad zaujmout jeho místo? Nebo tvůj voják?“ vybafne.

Vrtím hlavou. „Nikdo si nezaslouží takovou bolest,“ říkám zamračeně a zpříma se mu dívám do očí. Hoří v nich hněvivé ohníčky. „Ani ten nejhorší zrádce by neměl takhle trpět. Neznám ho, ale když vidím jiného člověka trpět, mám lidskou tendenci mu pomoci, jak nejlépe můžu. Kdybych já byl králem, nechtěl bych, aby se o mně říkalo, že jsem krutý a nelidský. Jen tak mimochodem, můj milý Petře, udělal bych totéž, pokud byste tam ležel vy, stejně jako kdokoli z mého pluku.“

„Ne přede mnou,“ odsekne. „Ale co od tebe čekám – jsi plukovník! Co ty víš o vzpouře.“

„Věřte mi, že na plukovníka toho o ní vím dost,“ odpovídám. „Už mě pustíte? Pokud mne teď zastřelíte a mého vojáka by se vám taky podařilo zabít dřív, než vás zabije on, kdo napíše dopis mému pluku, že jsem v pořádku? Vy? Neumíte naši řeč. A pak – když mě zabijete, za pár dní tady budete mít tři tisíce mužů z mého regimentu. Jsem zvědav, jak budete reagovat, až začnou tohle vaše krásné město plenit. Jak dlouho jste si jej plánoval? Opravdu chcete, aby z tohohle všeho, co jste za tu dobu vybudoval, zbyly trosky?“

„Troufáš si mi vyhrožovat?“ zasyčí. „Můžu ti vystřelit mozek z hlavy, než řekneš amen. Tvou vlastní zbraní. Neřekl bych, že jsi v pozici, aby sis mohl dovolit mne urážet.“

„Zdá se, že si nerozumíme tak dobře, jak jsem doufal,“ říkám. „Myslel jsem, že jste jiný. Choval jste se tak. Jedna pitomá kulka vás změnila k nepoznání, a to ani nezasáhla vás.“

„Ta pitomá kulka, jak říkáš, zabila muže, který měl být umučen za to, co mi udělal. Tys mu dopřál milosrdnou smrt. Co si pak mám o tobě myslet?!“

„Že nejsem nemilosrdné zvíře, ale člověk, který cítí empatii,“ odsekávám. „Myslíte si, že když se budete chovat takhle, lidi vás budou milovat? Že se jich nevzbouří ještě víc?“

„Nedovolí si to, když uvidí, jak vzpouru trestám!“ překřičí mě.

„Říkal jste, že vzpouru organizovala vaše sestra. Co jste udělal s ní? Taky jste ji dal na mučidla?“ ptám se znechuceně.

„Je na doživotí v klášteře, to je pro ni dostatečná potupa. K ženám se takto nechovám.“

„Já se tak nechovám ani k mužům,“ přikyvuji. „Ale jestli chcete, můžu s tím začít. U vás.“

„Ty si s těmi výhružkami nedáš pokoj, pane plukovníku?!“ zvýší hlas. „Máš štěstí, že jsi cizinec a já obdivuji vše nové. Tvou jedinou radostí může být, že jsem zvědavý na tvé vyprávění o tvé zemi. Na místě bych tě v opačném případě zastřelil, to ti přísahám!“ Hodí pistoli na podlahu pramice, vstává a napřahuje ke mně ruku, kterou já s vděkem stisknu a vstanu též.

„Co kdybych tě seznámil s ruskými pláněmi lehce posypanými prvním sněhem?“ navrhuje opět přátelsky Petr I., jako by se nic nestalo. Krčím rameny a bezvýrazně přikyvuji.

Večer mne zavede do tábora. Má podobné vzezření jako vojenské ležení – mnoho stanů a uprostřed ohýnek. Když uvidí přicházejícího cara, zapálí obrovskou vatru. Tuším, proč to tu má můj nový (nejspíš) přítel tak rád.

„Henrietto! Vedu hosta, bude se ti líbit!“ volá již z dálky na černovlasou dívku. Na sobě má poměrně honosné šaty, takže nejspíš bude šlechtičnou, a její černé vlasy jsou staženy do drdolu. Hovoří s úsečným německým přízvukem, naštěstí i němčina patří mezi jazyky, které ovládám.

„Henrietta von Berlin,“ uklání se mladá žena zhruba mého věku. „Kdo jste vy, cizí pane?“

„Pierre d’Agoulle, majitel osmého jízdního pluku De Rublé,“ představuji se a políbím jemnou ručku, již mi s úsměvem podala.

„Je to můj host,“ ozývá se Petr. „Kdo to umí, ať nám připraví jídlo!“

„Chci boršč!“ volám. „Chci ochutnat něco z ruské kuchyně, když už jsem zde.“ Petr se na mě podívá a rozesmějeme se. Pak mu dávám další chleba, přes moje protesty nedovede pochopit, že je to úplně obyčejný chléb se sýrem, a považuje jej za gonskou pochoutku. Už se nemůžu dočkat, až o tom budu vyprávět dívce, která jej pro mě chystala.

Usedáme k jednomu z menších ohňů dále od ostatních, abychom si mohli relativně nerušeně povídat. Ruský car se mě vyptává na všechno možné a já mu ochotně odpovídám. Na oplátku si žádám, aby mi taky něco prozradil o sobě. Čím blíže ho poznávám, tím je mi sympatičtější. Jednou bych chtěl být vladař jako on – nedovedu být hodný a krutý zároveň, na rozdíl od Petra. Naproti mně ví, že je potřeba pevná ruka, aby lidé poslouchali, a umí to využít. Ani já se před ním nijak netajím svojí skutečnou identitou. Naštěstí se mu oslovení „plukovníku“ zalíbilo natolik, že už mi jinak neřekne.

„Co piješ?“ zajímá se car.

„Piju víno, vždycky bílé víno,“ směju se.

„In vino veritas, in aqua sanitas,“ pokývá hlavou rozesmátý car. „Pravda, pravda. Verity!“

Po třetí číši vína se můj přítel zvedá. V táboře hraje bujará hudba vyzývající k tanci, který ruský car snad víc než co jiného rád provozuje. Po vystřídání dvou partnerek za mnou přijde. „Mám nápad. Umíš také hrát? Chci slyšet nějaké z vašich písní!“

„Umím hrát na loutnu,“ krčím rameny. Petr zatleská.

„Doneste mu balalajku[1]!!!“

Přinesou mi nástroj s trojúhelníkovým korpusem a jen třemi strunami. Civím na něj a těkám očima mezi jím a carem, který se na mě dobromyslně usmívá, jako by ani netušil, že udělal něco špatně. Otevírám ústa a chci se ohradit, ale on mě předběhne.

„Tak hraj,“ říká.

„Na tohle já hrát neumím!“ hlesnu na pokraji mdlob. Odmítnout ruského cara by mi zkrátilo život během několika vteřin, ale já vždycky býval drzý a hlavně opravdu netuším, jak na podivnost v mém náručí hrát. „Tohle má z půlky tolik strun co loutna!“ bráním se. „V životě jsem nehrál na… balalala… Ani to neumím vyslovit!“

„Tak se to rychle nauč,“ poradí mi jízlivě on. „Jak vyslovit balalajka, tak na ni hrát.“

Vyvracím oči v sloup, naštěstí si toho můj mocný společník nevšímá. Uchopím nástroj, je mi úplně jedno, jak se na něj hraje, prostě naň budu drnkat jako na loutnu a bude mi ukradené, co si myslí ruský car. Já chtěl loutnu, jeho chyba je, že mi ji neposkytl.

„To byla krása!“ vzdychají přítomné dámy, když dohraju a car se ke mně vrací. Je mu jedno, jak to znělo příšerně a úplně jinak, než by to znít mělo a než by to také znělo, pokud by mi dal skutečně loutnu a ne nějakou její hodně chabou náhražku. Gestem dívky odeženu. Pořád se na něj zlobím.

„Byla,“ potvrdí. „Kdo to složil?“ zajímá se nadšeně. Oči mu svítí živým zájmem.

Sklopím oči k zemi a vracím nástroj majiteli. „To… to jsem byl… byl jsem to… já…“ hlesnu. Ve tváři se mi proti mé vůli objeví ruměnec.

„Ale!“ zvolá car. „Tak pan plukovník je umělec!“ Objímá mě kolem ramen a požaduje další víno.

„Jo, jen tak mimochodem,“ nakláním se ke svému příteli o deset minut později. Za hovoru za sebou máme asi sedmou číši. „Mám vysokou toleranci. Jestli se mne snažíte opít, tak to hodně štěstí.“

Petr se zasměje. „Ten těžký jazyk nemusíš předstírat, já se s ním klidně poperu sám,“ říká. „Víno, to je věc! A hele, ty prý, jestli se tě snažím opít, jenomže, můj milý plukovníku, ono to zatím vypadá, že se mi podařilo opít leda sebe sama!“ Učiní gesto, abych se k němu naklonil blíž. „Co Henrietta?“

„Co s ní?“ divím se se smíchem. „Jsem ženatý, Henrietta mě nezajímá.“

„Je to pěkná mrška,“ zubí se na mě. „Myslím, plukovníku, že se jí líbíš. Nechceš si s ní zatancovat?!“

„Ne.“

„To je škoda! Jinak to bude muset zbýt na mě, víš přece, že rád tančím, a ona je nějaká dychtivá! A chceš říct tajemství? Já jsem taky ženatý – to je, co! Takže jestli ti jde o manželku, tak se ode mne koukej učit. Ta moje je mnohem blíž než tvoje, která se nalézá na druhém konci Severního moře.“

„A vy ještě dokážete tančit, jo?!“ protahuji.

„Hele!“ pleskne mě po hlavě. „Ještě pořád jsem car!“ Pak významně zvedá prst: „Ještě pořád jsem car – i když trochu opilý, proč zapírat.“ Rozhihňám se.

„No, obávám se, příteli, že tě s vínem nechám samotného,“ směje se, když se vrací. „Už jsem vypil víc než dost, přejdu na vodu.“

„To je rozumné,“ přikyvuji. „Naštěstí já můžu pít až do aleluja.“

„To máš pravdu,“ souhlasí Petr. „Z toho, co jsi dnes vypil, by už kdekdo jiný ležel pod stolem, a ty nejspíš zítra nebudeš mít ani kocovinu.“

„Nebudu,“ odpovídám hrdě. „Tak… na Rusko – a na Petrohrad, ať je postaven podle plánu!“

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pět litrů krve - 1. Petrohrad (I.):