OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 9. kapitola - Vyplouváme

14.11.2016 (11:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 890×

Vyplouváme

Ráno, když se probouzím, stále u sebe cítím teplo Grevinova těla. „Dobré ráno,“ pronese a začne pomalu vytahovat paži, které jsme se během noci pevně chytila. Zmateně zamrkám a provinile jeho paži pouštím.

„Promiň,“ špitnu a přitáhnu si přikrývku blíže k tělu. „Nevím, co to do mě vjelo… můžeme na to, prosím, zapomenout?“ zkouším s tváří lehce odvrácenou.

„Hlavně, že ses trochu vyspala. Máme před sebou dlouhý den, a i když máš vypadat jako můj sluha, můžeš vypadat alespoň trochu odpočatě,“ říká, když si obouvá boty. „Jak se cítíš?“ ptá se přes rameno.

„Ehm, lépe,“ odpovím tiše. „Mohl bys?“ naznačím mu nedívání a sama pak vylezu z postele a pokouším se zašněrovat si korzet. Ne že by mi to zrovna dvakrát šlo. Po chvíli mého úpěnlivého snažení a nedostatku komunikace ke mně rychlým krokem přistoupí a sám se toho ujme. Nutno dodat, že mu to jde skvěle. Poděkuji mu a oba si sbalíme věci a tvář zahaluji kápím. „Můžeme,“ povzdechnu si nakonec před dveřmi. Přikývne a společně tedy sejdeme schody k hostinskému, u kterého Grevin doplatí jen rozdíl v platbě, a rychle odcházíme pryč. Všímám si pohledů pár lidí, kteří tam momentálně jsou… Pamatují si.

Cestou do přístavu si kupuje několik čerstvých jablek. V přístavu už čeká loď, kam se nakládají poslední krabice s nákladem, sudy s rumem, maso a ovoce. Grevin pozdraví kapitána a pokračuje na loď. Kapitán mi věnuji ošklivý pohled, ale nic neříká.

Přecházíme proto palubu do dvířek, které vedou do podpalubí. Tam máme společný jeden malý pokoj, ve kterém je jedna úzká postel a akorát prostoru pro to nejnutnější. Grevin posadí na postel a já se jen mezitím nejistě rozhlížím okolo. „Nezapomínej, infračervená není vidět, takže jediné co, tak zapaluj věci, vypaluj oči a snaž se přitom zdržet zaříkadel a jiných věcí."

„Zapaluj věci? Neříkal jsi, že to nemá být vidět?“ ptám se zmateně. 

„Můžeš působit jen žárem, aniž bys tvořila oheň? Protože tak to infračervení dělají. Nikdo neříkal, že tvým snažením nemůže něco chytnout, ale samostatný oheň bys neměla být schopná ovládat,“ vysvětluje.

„Hmm to by snad šlo. Mimochodem, ten druhý z dvojce… ten námořník. Měl by tu někde být. Ten přece viděl, co jsem udělala, a vypadal vnímavě. Co když si to spojí?“ ptám se nejistě.

„Jestli tu bude, tak si tě bude pamatovat, a jestli si spojí poznatky, tak s tím holt nit nenaděláme. O čarodějnicích se ale opravdu už normálně neví, takže tě může mít za nějakou speciální odrůdu draftera, nebo tak,“ odpovídá.

„Není to zase tak dávno,“ odfrknu si. „Ale dobře vím, co tím myslíš. Dobře, co my vlastně teď? Máme za úkol chránit loď, ale jinak?“

„To už je na nás. Buď se můžeme pohybovat po palubě, nebo tady v tom stísněném prostoru. Už ses někdy plavila po moři?“ ptá se zvídavě.

„Jako malá. Ale to už je skutečně hodně dlouho a už si to příliš nepamatuji,“ přiznám a pokrčenými rameny.

„A nedostáváš mořskou nemoc?“ ptá se dál.

„Myslím, že ne,“ pokrčím rameny. „Jen mi stále dělá trochu starost moje pozice otroka. Mám tě oslovovat… pane? Vůbec na tebe nemluvit? Jsem zmatená z toho všeho. Regulovat svoje schopnosti… co si vlastně všechno můžu dovolit a tak,“ vysvětlím.

„Oslovuj mě, jak chceš. Jen z tvého postoje musí být jasné, kdo je pán. Své názory budeš navrhovat, nikoliv je vyjadřovat přímo, pokud tak nepožádám. A jestli máš problém se schopnosti, tak zkus zjistit, jestli máš talent na barvu,“ navrhne nakonec.

„Nemůžu mít přece oboje,“ zavrtím hlavou. „Navíc ta vaše mi stále přijde strašně nepraktická.“

„Oh, tak nepraktická?“ pozvedne obočí, aniž by věnoval pozornost první části mé věty. „A co tím myslíš nepraktická, když ty sama potřebuješ dost času na tvá… zaklínadla, a jedinou výhodou je fakt, že o tom tolik lidí neví.“

„Nejsem omezena na čas ani prostředí. Z velkého použití se vyčerpám, možná omdlím, ale rozhodně nezmutuju a nestane se ze mě…“ odmlčím se. „Moje jediné limitování jsem já sama,“ oznámím hrdě.

„Nejsem si jistý, ale jsou příběhy o čarodějích s dřevěným tělem. Kamennými pažemi. Příběhy o bláznivých mázích neschopných rozeznat iluzi od reality, neboť se do nich sami chytili. Každá magie má svou cenu,“ rozhodne nakonec.

„Záleží na přístupu. Všichni ti lidé, o kterých mluvíš… stouplo jim to až příliš do hlavy. Žili tím. Experimentovali s něčím, co bylo větší než oni,“ namítám zamračeně. „Ale nechme to. Pojď, ráda bych viděla palubu,“ pousměji se na něj a nasadím se opět kápí. Vyjdeme tedy na palubu ve chvíli, kdy se zvedá dřevěný můstek. Plachty se spouštějí a kotva vytahuje. Námořníci běhají po palubě sem a tam. Na palubě též vidím další cestující, kteří se zabydlují, nebo pozorují odplutí z přístavu. Tak mě napadá… „Jak dlouho vlastně budeme plout?“ zeptám se.

„Asi tři týdny,“ odpovídá Grevin s pokrčenými rameny. Tři týdny?! Na tak malém prostoru?

„Já jsem ještě relativně zvyklá, ale tobě to musí být nepříjemné,“ poznamenám.

„Já jsem zvyklý na moře, a to, jestli budu tři týdny spát po boku krásné ženy, taky není nic nepříjemného, na co bych si musel zvykat,“ zazubí se Grevin vesele. Však tebe ještě ten smích přejde. Pohledem zkoumám všechny námořníky. Snad hledám tichého muže ze včerejška. Nakonec jej přece jej najdu pobíhajícího s ostatními.

„Myslíš, že se to všeobecně ví? Co se stalo… s ním?“ ptám se dál.

„Jsem si jistý, že se to velice rychle rozkřiklo,“ odpovídá při pohledu na ostatní.

„Hmm, asi je to v něčem dobré… Kdekdo si rozmyslí na mě sáhnout,“ zamyslím se s přimhouřeným pohledem. Zastavím se u tichého muže… tři týdny. To bude dost času si promluvit.

„Jen jim budu muset vysvětlovat, proč že vlastně nejsi na prodej,“ pousměje se. „I když, jestliže tě budu mít noc co noc po boku… nikdo by se neměl divit, že se takového pokladu nechci jen tak vzdát,“ usmívá se na mě vesele. Protočím pod jeho slovy oči.

„Nemám strach, že bys mi něco udělal. Kdybys chtěl, měl jsi už více než dost příležitostí. Tolik času na lodi bez ženy… kolik by jich tady tak mohlo být?“ zajímám se dál.

„Jestli tu nějaké vůbec jsou, tak už zabrané těmi, kdo s nimi přišli. Žádná žena by se neodvážila na takový typ lodi bez doprovodu.“ Křečovitě se nadechnu při vzpomínce na včerejší noc. Grevin nějak vytuší nutnost rozptýlení mých myšlenek, a tak pokračuje hovorem: „Můžeme zůstat na palubě nebo sejít dolů. Většinou se všichni tak nějak setkávají až první noc, když je čas jídla. Většina ostatních cestujících ale bude mít nejspíš vlastní jídlo, zatímco my máme tak nějak to, co mají námořníci, plus vlastní zásoby," pronese po chvilce a podívá se na mně.

„Hmm, myslíš do toho malého kumbálku?“ zašklebím se se trochu. „Kdyby alespoň trochu místa… mohlo by se to zužitkovat. Něco se přiučit a tak. Kromě dalšího, jak jsi říkal, že bych mohla mít talent na barvu, myslel jsi to vážně?“ ptám se zvědavě. 

„Svět se změnil, dost možná jste se před tou změnou uzavřeli ve svém hradu, ale teď, když jsi v něm, už tě rozpoznal, a jestli máš ovládat barvu, pak ti v tom tvá stará magie nemůže zabránit," pronese tiše, aby měl jistotu, že to nikdo jiný slyšet nemůže.

Přikývnu na jeho slova. „Půjdeme to tedy zkusit?“ navrhuji natěšeně.

„Nevím, kolik toho můžeme na vlastní pěst zkusit. V Chromérii se většinou dělají rozsáhlé zkoušky a testy, aby se ukázalo, na co má jeden talent. Můžeme to zkusit, ale naše možnosti jsou omezené,“ řekne a vykročí směrem do podpalubí.

„Alespoň něco,“ pokrčím rameny, když jej následuji.

Usadíme se pohodlně v kajutě na postel a následuje nesnesitelně dlouhé porovnávání barev, odpovědí na všelijaké otázky a všemožné různé testování.

„Tak to vypadá, že máš sklony ke stejné barvě jako já, a teď nedokáži poznat, zda máš i jinou barvu. Na to jsou podrobnější testy v Chromérii," odpovídá po chvilce zamyšlení, když konečně skončíme.

„Zelená…“ zamračím se. „Nemyslím si, že bychom si byli podobní,“ namítám zamyšleně.

„Možná jsi mi podobnější, než si připouštíš. A kdo ví, jak se budeš cítit, jestli se naučíš draftovat zelenou,“ odvětí klidně a usměje se. Sáhne do torny a vytáhne své barevné brýle. Podává mi je. „Zakryj si tu modrou a podívej se přes ně. Zkus nad tím moc nepřemýšlet a pokus se zachytit luxin,“ napovídá mi, byť mi jeho slova prakticky nedávají smysl. Jako jak zachytit luxin? Co je to za hloupost? vrčím v mysli.

„Cože mám?“ ptám se zmateně. „Jak?“ ptám se vyplašeně.

„Vidíš, právě jsem řekl, abys nad tím moc nepřemýšlela," zasměje se a posadí se na postel, přičemž se zády opře o zeď. „Hele, zelená je volnost, je to jako prach, který když do něj foukne vítr, tak se rozpráší ve větru. A zároveň je stejně ohebný jako guma, ale odolný jako železo. Prostě se dívej na tu barvu a zkoušej ji nasát do sebe," snaží se mi vysvětlit dost složitou věc, tedy alespoň jak mi to připadalo.

Zašklebím se na něj. Fajn. Zamračím se na barvu a představuji si ji jako prach, jako malá zrníčka prachu, jak mi pomalu vklouzávají do očí. Do mého těla. Zírám tak hodinu, možná dvě. Nevnímám příliš čas. Najednou se něco skutečně pohne. Téměř neviditelné malé tečky se ke mně přiblíží. Vyděšeně ucuknu a zrníčka tím okamžitě zmizí. Vyděšeně se podívám na Grevina.

„Copak?“ zeptá se, když si všimne mého pohledu.

„Ono se to pohnulo… Taková zelená smítka,“ vyhrknu ze sebe.

„A co sis myslela, že to udělá?“ pousměje se na mě vesele. „Ale dneska už toho bylo dost. Pojď, podíváme se nahoru,“ pokynem mi. Sundávám si brýle, které mu podávám, a následuji ho tedy nahoru.

„Ah, zajímalo by mě, jak by ses cítil při vnímání prastaré,“ zaprskám trochu.

„To ti neřeknu. Draftovat barvu je jako nasávat emoci. Přežeň to se zelenou a můžeš dočasně ztratit jakékoliv hranice a být schopná toho, co bys jinak nebyla. Stejně jako ostatní barvy,“ vysvětluje po cestě na palubu. Zahaluji se kápí. Nějak se mně nelíbí myšlenka mužů, kteří by mě nejradši znásilnili, a těch, kteří by mě zase zabili jako pomstu za jejich kamaráda. Možná i kombinace obojího.

V jeho zákrytu tedy vycházíme na palubu, kde si sedneme na malý plácek téměř na přídi lodi, a jednu ruku si opře o koleno. Dívá se na moře a klidně dýchá. „Kdybych uměl lépe modrou, cítil bych se tu víc jako v ráji. Modrá, kam až oko dohlédne," pronese po chvíli ticha. Pak se rozhlédne kolem sebe, aby se ujistil, že nikdo nestojí dost blízko. „Ale jestli to bude potřeba, tak by ses měla naučit nějaká malá zaklínadla, jinak to budu muset odřít všechno sám.“

„Naučím se vše, co mi poskytneš,“ odpovídám odhodlaně. Silný vítr mi z tváře strhne kápi a pohrává si s mými vlasy. „V každém případě…“ ztiším hlas, neboť nedaleko nás prochází pospolu dva námořníci. „V každém případě mám stále to svoje. Pár úprav a budu ten nejlepší infračervený drafter, kterého znáš,“ pousměji se na něj vesele. „Jen si nejsem jistá, jak by na draftování reagovaly moje oči… Přece jen už v nich nějaká magie je,“ zapřemýšlím nahlas.

„Asi stejně, jako reagovali na tvoji starou magii. Prostě by se v nich začala pomalu objevovat tvoje barva," odpoví docela logicky. „Prism má také výrazné oči, vypadá to, jako by v nich měl světlo hvězd, ale není to to samé, co máš ty. Jen je zajímavá podobnost. Každopádně, nikdo si tě s ním splést nemůže, protože Prism je muž," dodává. „Oheň, nemáš oheň, ale žár. Nezapomínej na to," kárá.

Zklamaně svěsím ramena. „Pak se divíš, že se mi prastará líbí víc.“ Nakonec se pousměji. „Mám oči jako záře hvězd?“ pousměji se na něj vesele.

„Ne, máš oči plné hvězd. To je něco jiného,“ odpoví a vyplázne na mě špičku jazyka.

„Náhodou, krásně výrazné barevné oči jsou taky krásné. Zvlášť pro někoho, kdo je třeba červený nebo oranžový,“ pokrčí rameny. Zašklebím se na něj. „Viděla jsem takové a vždycky mě děsili,“ ušklíbnu se. „U prastaré to funguje trochu jinak,“ začnu a poukáži na mé oči. „Odráží se v nich… specializace. V mém případě jsou to všechny základní živly a navíc… i nějaká naše základní podstata. Zelená je pro nás symbolem stability, zázemí, věrnosti, rodinného kruhu,“ řeknu a odmlčím se na chvíli. „Má spojitost s živlem země. Jsou prostě stálí,“ říkám vážně. „Nicméně nejlépe si rozumím s ohněm, což je prakticky zase opak země,“ pousměji se na něj.

„Červení stejně jako ohniví ztrácejí nad sebou kontrolu a jednají dost výbušně,“ dodává s přikývnutím.

„Tak si říkám. Mám si teda hrát na infračerveného nebo zeleného draftera?“ ptám se nejistě.

„Infračervení jsou vášniví ve všech ohledech. Nejvíc a čistě emoční ze všech drafterů. Dokážou vidět ve tmě, přežijí extrémní teplo a tvoří krystaly, které když hodí do vzduchu, tak se promění v oheň."

„Krystaly si mohu udělat a ovlivnit teplo není problém… jen s tou tmou bude problém,“ zamyslím se.

„Anree... Tři týdny chceš chodit po palubě a udržovat pocit, že dokonale vidíš ve tmě?" zeptá se lehce vyčítavě. „Navíc, je rozdíl mezi krystaly a krystaly. Já je udělat neumím a popsat ti je dokonale nemohu."

Zamračím se. „Můžu být novicka… Ale jak by to vysvětlilo smrt toho muže? A co když se něco podobného bude opakovat? Jako novicka nebudu nic umět… Nemůžu se bránit!“ začínám znovu zrychleně dýchat. Vrací se mi vzpomínky…

„Jo, na to jsem úplně zapomněl. Nebýt toho, tak to mohlo být jednodušší," připustí. „V tom případě se obhaj tím, že jsem ti zakázal kvůli tomu incidentu používat infračervenou, a tím se i ta barva sama vysvětlí, proč jsi to udělala. Nicméně snaž se neprovokovat a v noci sama nevycházet na palubu. A nemusíš se bát o své bezpečí. Budu vždy někde poblíž,“ ubezpečí mě tiše. „Dokud budeš cestovat se mnou, nic takového nedopustím, ano?“ pousměje se na mě upřímně. Vděčně mu úsměv oplatím.

„Děkuju,“ usměji se na něj. „Ale přece jen… mohl bys mi třeba ukázat, jak se fyzicky bránit? Byla jsem učena… ale už je to strašně dávno a nikdy jsme to nepoužila v praxi,“ přiznám nejistě.

„Ve dne to upoutá moc pozornosti a v kajutě je na to málo místa. Můžeme tedy cvičit v noci, jestli chceš,“ odpovídá a věnuji mi na chvíli zkoumavý pohled. „Jo, jde to poznat. Jsi zvyklá používat na všechno magii,“ poznamená.

Pokrčím rameny. „Nebyl důvod věnovat se fyzické síle. Nikdo se ke mně nedostal tak blízko.“

„No jo, to jsou ta dlouhá léta cvičení na čistě magický souboj. Ale neboj, naučíme tě základy, aby ses už nemusela o sebe tolik bát," ujišťuje mě.

Pozvedám hrdě bradu. „Nebojím se o sebe,“ pronesu rozhodně, než opět svěsím tvář. „Ale děkuju, budu za to ráda,“ přiznám tišeji.

„Dobře," pronese smířlivě a pak sedí dál tiše a kouká do moře. Po několika minutách ticha se ke mně otočí, v očích zvědavost. „A kdo je ten Micah? Zmínila jsi ho při našem setkání a pak i ve spánku, když jsme byli v hospodě."

Trochu sebou cuknu, když vysloví jeho jméno. Sklopím pohled. „Micah byl… tedy je… vlastně byl…“ koktám, než si rezignovaně povzdechnu a podívám se Grevinovi do očí. „Byl se mnou kdysi vyhnán do exilu, když se mě snažil můj otec uklidit z cesty… Měl být mým bodyguardem… ale stal se mnohem víc. Přítelem, partnerem a nakonec… i snoubencem. Přeci jen… Princezna se bez dozoru nechat nemůže,“ promluvím s povzdechem. Grevin při těch slovech povytáhne obočí a zkoumavě si mě prohlédne. „Nicméně, když se otec dozvěděl… co mezi námi je… odtáhl mě zpět domů a jeho odklidil z cesty. Prostě zmizel. Přímo přede mnou ho dlouhé hodiny mučili… Otec mě nutil se na to dívat. Mučili ho nesnesitelnými způsoby kvůli mně… Protože… protože mě měl rád,“ pokračuji dál. „Poté mě poslali do kláštera, kde mě svázali přísahou. Nemohla jsem se odtam hnout. Donutili mě přísahat pod pohrůžkou Micahova života,“ pokračuji těžce. „Setkala jsem se s ním ještě jednou… Když mě zachránil… tehdy byl vůdcem Myrelonského cechu. Vrahové, zloději… veškerá havěť největšího lidského města těch dob… mi ten den zachránila život. Odvedl mě do Hradu, kde mě přinutil přísahat, že ho nikdy nevyhledám… že zůstanu v lese a budu v bezpečí… To on mě připoutal ke Kruhu… a zmizel z mého života,“ pokračuji pochmurně. „Před pár měsíci… jsem poprvé pocítila, že přísaha slábne. Teď už ji skoro necítím. Není mrtvý… to bych poznala… ale něco se změnilo. On se musel změnit, nebo je neskutečně vysílený. Chci ho najít, když už konečně můžu…“ řeknu s odhodlaným pohledem. „Hodně mu dlužím,“ pronesu nakonec.

„Nebýt toho, že máš ve svém vlastnictví smlouvu, kterou se čarodějky zavazují v pomoci v té marné válce, tak bych ti řekl, ať ho jdeš najít hned. Takhle máme před sebou ještě dlouhou cestu, než se ho budeme moci jít vydat hledat. Jestli je ale elf jako ty, pak ho čas tolik nepoznamenal, aspoň ne zvenčí. Kdo ví, jak říkáš, není mrtvý, takže tam naděje na setkání vždy je," promlouvá tiše upřímně

Svěsím pohled. „Nevím, co se stalo. Před mnoha lety byl téměř vládcem podsvětí… ani nevím, jak se k tomu vlastně dostal. Nechtěl mi tehdy nic říct. Ale jestli se svět skutečně tak změnil… děsím se, že není zraněný. Děsím se, že se skutečně tak změnil on, aby to ovlivnilo samotnou přísahu

„Jestli byl skutečně tvým partnerem a miloval tě, pak tě poslal na hrad, protože si myslel, že to pro tebe bude nejlepší, a chtěl tě uchránit. Sám se rozhodl jít tou těžší cestou, abys ty nemusela, ale jsem si jistý, že jeho láska k tobě v něm pořád zůstala. Uvidíš, co se s ním stalo," pousmívá se na mě povzbudivě.

Znejistím však jeho slovy. „Stalo se to před více jak padesáti lety. Já byla zavřená… ale on měl pro sebe celý svět. Jistě zapomněl. A není čemu se divit,“ povzdechnu si. „Ale nevadí. Chci, aby byl šťastný. Jen chci vědět, jestli je v pořádku… potřebuju s ním mluvit,“ řeknu s povzdechem.

„Když myslíš. Viděl jsem lidi, kteří se setkali po tolika letech a jejich plamen v nich nevyhasl. Pro elfy to musí být chvilka,“ pokrčí rameny, mírně se při jeho slovech zamračím.

„Ty máš nějaké nevyřízené účty z minulosti?“ zeptám se jej zvědavě.

„Někde mám rodinu, která se mě vzdala. Jinak snad ne. Když nebudeme mluvit o té, o které jsem ti říkal předtím." Ach ano, ona tajemná žena… celkem by mě zajímalo, co vlastně byla zač.

„Ráda bych tě znala více,“ přiznávám Grevinovi.

„Existuje tolik příběhů z mého volného života, ale na konci dne to jsou jen bláznivé historky. Drž se toho, co je pro tebe důležité, a historky si najdou tebe," odpoví a usměje se. „Večer se podíváme na ty základy, ale neměla by být čarodějka schopna někoho zastavit jen myšlenkou? Nebo to nefunguje?"

Pozvedám tvář k obloze. „Hmm, ne tak docela. Ano, můžu si přečíst myšlenky, vycítit úmysly, vnuknout určitou myšlenku… ale celkově i tak dost záleží na vnitřní síle a odhodlání jedince, na kterého působím. Zlomit takového jedince… to je něco, na co musí mít čaroděj skutečně silné vlohy a dostatečně silnou vůli. Ano, věnovala jsem se tomu, ale rozhodně to není moje přednost,“ pokrčím rameny.

„A co je tedy tvoje přednost?“ zajímá se dál.

„Živly. Jsem schopná plně ovládat všechny čtyři základní živly. To není příliš běžné,“ pochlubím se hrdě.

„Takže živelný čaroděj,“ poznamená a zkoumavě si mě prohlédne. „Živelná čarodějka s prastarou magií, o kterých se vypráví jen pohádky dětem, a ještě k tomu dokonce princezna,“ pousměje se vesele. „Asi jsem si skutečně nemyslel, že s nějakou takovou budu cestovat… líbat ji,“ dodává s širokým úsměvem.

„To se stalo jednou!“ ohradím se podrážděně.

„Zatím,“ odpovídá s širokým veselým úsměvem. „Kdy jsi mi vlastně chtěla říct, že jsi princezna?“ ptá snad skoro dotčeně dál.

Pozvednu obočí a pokrčím rameny. „Snad dokud bych si nemyslela, že se mě kvůli tomu nebudeš snažit někde skutečně prodat. A záleží na tom snad? Choval by ses ke mně snad jinak?“

Pousmívá se mým slovům. „To zase ne. Jde spíše o zajímavost, než že by mi na to přespříliš záleželo,“ pokrčí rameny.

„Hmm, takže infračervení jsou přes emoce. Mám je tedy nějak více projevovat?“ ptám se dál.

„Tak normálně by to tak bylo, ale jelikož jsi otrok, tak to zkus omezit na minimum. Aspoň zpočátku."

„Takže držet hubu, na všechno kývat a neprojevovat se… jasně,“ povzdechnu si. „A to nebude divné, že budeš cvičit svého otroka?“ ptám se nejistě.

„Jestli myslíš to v noci, tak neměj strach. Bude to spíše vypadat jako tanec… nebo cokoli jiného, jen ne cvičení,“ usměje se škádlivě. Na chvíli se zarazím.

„Ehm… dobře,“ sklopím při zrudnutí tvář. Rychle od něj odtáhnu zrak a raději prozkoumávám palubu. „Tak mě napadá… o čem jsi vlastně s těmi námořníky mluvil ty?“ ptám se zvědavě.

„Mluvil jsem s nimi o moři, předávali jsme si informace. Historky z moře a takové věci. Chovali se slušně. Možná jsi tamtoho neodradila zpočátku dost rychle. Nebo měl pocit, že tě může získat,“ odpoví klidně.

Zamračím se na jeho slova. „Jak mám, ksakru, odradit chlapa? Řekla jsem, že o nic takového skutečně nemám zájem,“ namítám zamračeně.

„Já u toho nebyl. Takže nevím, co se stalo,“ brání se. „Ale podle toho, co říkáš, tě prostě mohl vzít jako výzvu. Zvlášť když jsi s ním mluvila nebo seděla poblíž něj,“ vysvětluje klidně.

„Samozřejmě, že jsem s ním mluvila, na tom přece není nic špatného,“ namítám zamračeně. „A on se sedl blízko, ale odtáhla jsem se. Sakra, jak mám dát víc najevo, že prostě ne?“ ptám se zamračeně.

„Nejde o tom s někým mluvit, ale jak to děláš. Řekla jsi mu to takovým hravým způsobem, nebo chladně, jako kdybys krájela led? Jak prudce a daleko ses odtáhla. To jsou věci, které bys měla mít na paměti,“ začne a se mi jen dívá do očí. „Vím, že nejsi moc zkušená, ale každý chlap touží po pozornosti ženy. Pro ně je to jen hra, ale to pro některé ženy taky. Dej jim pohled, dotek, záminku a chtějí být na tobě. "

Sklápím pohled. „Pro každého to snad hra není, ne?“ zeptám se smutně.

„Většinou pro ty, pro které to není hra, to vzdají po tom, co tě takto uvidí s jinými muži. Nebo je to zraní natolik, že přestanou mít zájem. Nejsou snad lidí mezitím.“

Zamračím se na jeho slova. „Nemáš pravdu. Jsou muži, kteří poznají záměry ženy, kteří jsou ochotní bojovat o její přízeň,“ pousměji se lehce zasněně.

„Dělej, jak myslíš. Ale v tom případě se raději vyhýbej alkoholu a nikdy nepropadni tomu, jak se zrovna cítí tvoje tělo, jinak by ses nemusela dočkat svého vysněného prince," dodává klidně. „Ale věřit mi nemusíš. Tím si můžeš projít. Večer jen naučíme to minimum, aby ses ubránila aspoň jim, když ne sama sobě.“

„To jako vážně? Ubránit se sama sobě?!“ zasyčím na něj. „Tak snad se dnes po někom hladově nevrhnu!“ zasyčím skutečně naštvaně. Vyšvihávám se na nohy a rázným krokem odcházím pryč.

„Tak třeba za úplňku,“ připomíná mi, což mě ještě více rozžhaví. Snažím se najím místo, kde bych snad alespoň chvíli mohla být sama, což je na lodi plné námořníků poměrně náročné. Navíc Grevin se za mnou drží několik kroků v závěsu, zřejmě abych nevypadal jako příliš svobodná. Vztekle se na něj několikrát otáčím. Nakonec se natáhnu na přídi lodi… nevnímaje okolí trucuju, až mě zmámí spánek.

Probouzí mě několik studených kapek následující hned dalšími. Rozespale otevírám oči a spatřím tak nad sebou skoro černou oblohu. Cítím výrazný pohyb lodi na vlnách. Grevin stojí kousek ode mě a pozoruje mé probuzení. Zamračím se na něj. „Co je?“ zaprskám na něj stále trochu podrážděně.

„Bouře,“ pokrčí rameny. „A má být horší, je čas jít dovnitř,“ připomene mi. „A zároveň dávám pozor, aby se k tobě nikdo moc nepřibližoval a nedíval se spící dívce na korzet,“ dodává klidně.

Odvrátím od něj tvář. „Dokážu se o sebe postarat sama…“ zamumlám, když se zvedám na nohy.

„To dokážeš, ale jestli mi chceš zazlívat moji starost, tak prosím,“ pobídne mě vyrovnaně a společně tedy vycházíme od kajuty.

„To by přece počestná dívka, která hledá snad jen špetku citu, neměla,“ zasyčím na něj a dosedám na postel.

„Myslíš tu dívku, která věří, že muži nejsou tak zlí, aby zneužili situace?“ zeptá se škádlivě a usedá na přikrývku, kterou položil na zem.

„Nejsou!“ syknu na něj a hodím po něm polštář, který bez problému chytí a dá si ho pod hlavu. „Ne všichni…“ dodám už klidněji a rozhlédnu se po místnosti. „Spi dnes v posteli ty. Já stejně teď už spala. Nejsem unavená a je zbytečné abych zabírala postel,“ řeknu nakonec a chci vstát z postele.

„Ať tě to ani nenapadne. Už tam jsi a já už se zvedat nebudu,“ odpoví a pohodlněji se uvelebí. „Stejně to bude dlouhá noc a je jedno, kde se nevyspíme,“ dodává a otáčí se ke mně zády. Fajn! Jak chceš. Stejně tak se k němu otáčím zády a po dlouhé době vrčení a brumlání se alespoň přiblížím k něčemu, co by vzdáleně mohlo připomínat spánek. Pohyb lodi na rozbouřeném moři je stále drsnější. Hází to se mnou tak, že se skutečně musím pevně držet postele, abych z ní neslítla.

„Můžu tu zatracenou bouři zklidnit,“ navrhnu po dalším jen tak tak udržení.

„To nedokážeš. Počasí takových rozměrů uprostřed moře je i nad tvoje síly. Hlavně někde se ta bouře projevit musí. Když ji zastavíš tady, tak jinde nečekaně může někoho zasáhnou a způsobit větší škody, než jen nedostatek spánku, " odpoví ospale a hodí po mně polštář. Švih teda nic moc. Bez problému ho chytím a dávám si ho pod hlavu a snažím se zůstat přilepená ke zdi. Chvíli je klid, nicméně hned další zhoupnutí mě převalí a následně shodí z postele na Grevina. Ten mě po tichém zakletí ze sebe přesune vedle a otočí se ke mně zády. „Buď tě přivážeme k posteli, nebo se snaž moc nehýbat,“ ozve se lehce podrážděně.

„To se neboj,“ odseknu mu stejným tónem a otáčím se k němu zády. Jeden opřený o druhého se nám po čase i daří usnout. Ráno jsem alespoň trochu odpočatá a ležící přikrytá v posteli a Grevin je pryč, zmateně vzhlédnu. Jak jsem se sem, sakra?...

Zvedám se z postele a přecházím ke dveřím, které s trhnutím otvírám. Skoro tak vrazím do Grevina, který nese dvě misky s bílou kašovitou hmotou, takže není moc schopný manévrovat.

Ucouvnu dva kroky zpátky. „Měl jsi mě probudit… jsem přece tvůj otrok. Tohle jsem měla zařídit já,“ protestuji tiše a beru si od něj misku, aby měl volnou ruku.

„Ještě jsi spala a já se chtěl trochu projít. Jak ses vyspala?“ zeptá se klidně, když za sebou zavírá dveře.

„Hmm, na zemi pak lépe,“ špitnu. Společně se tedy najíme ovesné kaše trochu vylepšené pár kousky nakrájeného jablka.

Poté vrátíme nádobí a usedáme na příď, kde pozorujeme ostatní. Já si pohledem vyhledám tichého muže. Chvíli ho jen pozoruji, než k němu opatrně začnu natahovat své vědomí.

„Co děláš?“ zeptá se po chvíli Grevin. Trhnu sebou při jeho hlase a odtrhnu pohled od dotyčného a tím padne i mé snažení.

„Trénuji,“ odpovím stručně a pokrčenými rameny.

„Co trénuješ?“ zeptá se s viditelným zájmem prahnoucí po zjištění, co zase vyvádím.

Ztiším hlas. „Bavili jsme se o myšlenkové magii. Už jsem dlouho netrénovala. Zkouším jen základní věci. Mohlo by se to v budoucnu hodit,“ odpovím mu překvapená jeho zájmem.

„A nemůže to vycítit?“ pokračuje ve výzvědách. „Spíš by ses měla učit barvu,“ dodává vyčítavě.

„Normální člověk ne. Čaroděj ano. Drafter… nevím,“ odpovím a pohlédnu na Grevina. „Barvu se budu učit také, ale tu využiji jen na této plavbě. Tohle se nám může hodit i později,“ odpovím a poklepu si významně na spánek.

Mírně se zamračí. „Dělej si, co chceš, ale nevzbuzuj pozornost,“ upozorní mě a pak se zvedne a odchází někam pryč.

„To se neboj,“ ušklíbnu se a pohodlně se usadím a pohledem opět vyhledám tichého muže. Kam zmizel? rozhlížím se zmateně. Nakonec jej najdu opřeného o zábradlí, jak zírá na mě. Mírně se při tom pohledu zamračím. Opřu se zády o zábradlí a zpříma se muži dívám do očí. Tohle není chování obyčejného člověka. Copak jsi zač? Když si v následujících dvou minutách vyměňujeme jen zkoumavé pohledy, natáhnu k němu znovu své vědomí. Pomalu, něžně... Tak opatrně, aby to těžce poznal i zkušený čaroděj.

Zničehonic se zvedne ze svého místa a pohledem upřeným do mých očí přechází až úplně ke mně. „O co se pokoušíš? Nejdřív upečeš člověka a teď jsem na řadě já? Myslel jsem si, že tvoje magie byla zvláštní, ale netušil jsem, že až tak moc,“ promluví tajemně a mně nic nepadne.

„Cože?“ A sakra… „Eh, promiň, asi nevím, o čem to mluvíš,“ řeknu spěšně na obranu. Jak je to možné?! Jak?!

„Tak jelikož se mi nezačala kolem krku uzavírat smyčka, tak budu předpokládat, že jsi chtěla udělat něco jiného. Něco, co by nebylo vidět,“ zamýšlí se nahlas.

„Proč si myslíš, že jsem něco dělala? Jsi příliš podezíravý… navíc můj pán mi zakázal používat draftování…“ ubezpečím ho. Nezastírám zmatek, ale šok se snažím skrýt určitě. Snažím se znít vyrovnaně, ale překvapeně. Cože to říkal Grevin? Nevzbuzovat pozornost? He… ups?

„No, to v té hospodě nevypadalo jako něco, na co bys uměla ovládat dost barev, nebo na co bys měla dost světla,“ odvětí zamyšleně.

„Měla jsem dost prostředků. To, že jsi neznalý kombinací, za to já nemohu,“ odvětím sebejistě. Tedy alespoň se o to snažím. „Vyhledala jsem vás jen ze zájmu. Včera jste zněl dost tajemně a teď mě nařknete z útoků na vaši osobu? Vyvádíte mě z míry, pane,“ prohlásím zamračeně. Uchechtne se mým slovům.

„Neznalý kombinací tedy? To, co jste udělala, by šlo velmi obtížně udělat snad pomocí modrého a červeného luxinu. Ale oba víme, že máte ovládat jen infračervenou, že? Navíc jsem si jistý, že jste sotva zkušený drafter, když máte tak neposkvrněné oči. Nebo alespoň ne… obvykle,“ argumentuje silně a zahledí se ještě zkoumavěji do mých očí. Musím uhnout pohledem.

„No, vlastně můj pán už na mě jistě čeká… když mě omluvíte,“ omluvím se mu zdvořile a rychle se pokouším zmizet za Grevinem.

„A předtím jsi nevypadala, že bys někam spěchala, když tvůj pán odešel. Nejste ani dost sžitá se svou rolí, abyste včera nezmínila, jak strašně jste svobodná žena. A teď toho využíváte jen jako záminku, abyste odešla ode mě,“ dodává, a to mě přinutí se zastavit. S trhnutím se po něm otáčím.

„Snad jsem lhala pro jeden den. Každý má občas sen a příležitost připadat si svobodně,“ odporuji. Tohle musí přestat! Okamžitě obaluji jeho mysl a pokouším se mu vnutit své myšlenky. Nereaguje však na mě… Vůbec jsem ho neprorazila!

„Otroci nikdy nelžou, protože kdyby se o tom dozvěděl jejich pán, tak mohou přijít o život, nebo hůř! Včera jsem tě odhadl na malou nezkušenou holku a vypadá to, že jsem měl pravdu, když tě tak poslouchám. Jak by někdo, kdo vyrůstal jako drafter, tohle mohl nevědět?“ otáže se a hluboce se mi zadívá do očí.

Malá nezkušená holka… tse! Přimhouřím lehce oči. „Odpusťte, že jsem marnila váš čas,“ říkám jen a se skromnou úklonou hlavy se otáčím a odcházím najít Grevina.

„Oh, to se nebojte. Rozhodně jste ho nepromarnila. Těším se na další shledání,“ odvětí s úsměvem a nechává mě odejít. Grevina naleznu na přídi. Beze slova k němu dosednu a sklopím tvář. Nemám nejmenší chuť říkat mu, jak moc jsem to podělala. Po pár minutách Grevin prolomí ticho: „Tak jak to dopadlo? Jsi tu nějak brzo,“ začne s pozdviženým obočím.

„Eh, budu na tom muset ještě zapracovat. Má složitou mysl,“ odpovím trochu nervózně.

„A není složitá mysl tak nějak nebezpečná pro prozkoumávání? Co když si toho všimne?“ ptá se Grevin, který mezitím stačil zpozorovat, že je něco špatně.

„Záleží na tom, kdo to je. Přestávám věřit, že by to byl obyčejný člověk. Domnívám se, že má podezření. Záleží však, jak s tou domnělou informací naloží… Kdybych do něj pronikla, můžu mu i pozměnit vzpomínky, vnutit myšlenky… ale to se zatím nepodařilo,“ odpovím skoro provinile.

„Takže něco zkoušíš na člověka, který může být dost silný na to, aby to vycítil, a jak jsem před tím říkal, slovo čaroděj je v podvědomí lidí, byť už dlouho nepoužívané,“ zamračí se na mě mírně a vyhoupne se do sedu. „Myslím, že pro dnešek jsi toho napáchala až až. Můžeme si jít lehnout a dospat tu noc,“ navrhne klidně. Při jeho slovech provinile sklápím pohled, než na jeho návrh nejistě přikývnu.

Když odcházíme do kajuty, krátce ještě zahlédnu onoho muže, než zmizíme uvnitř. Po zavření dveří vytáhne Grevin zpod postele síť, kterou připoutává nad postel, takže tím vzniká druhé lůžko na spaní asi necelý metr nad hlavní postelí. Do ní hodí jeden polštář a deku. Pak vyskočí nahoru, kde se přikryje.

„Můžeš si vzít postel,“ zahlásí zcela zjevné. Překvapuje mě, že mi tak snadno přenechává pohodlnější, ale nemám v úmyslu mu to vymlouvat. Skopnu boty a velice rychle sama upadám do klidných snů.

Probouzím se ještě toho dne s příchodem večera. Vypadá to, že Grevin ještě spí, ale když mi hlasitě zakručí v břiše, cukne sebou a probudí se.

„Jak ses vyspala?“ zeptá se po pár vteřinách probouzení. Zvedne se a bez problému seskočí dolů. „Můžeme mrknout, jestli neměli teď nějaké jídlo, jinak se o něco k snědku budeme muset postarat sami,“ zamumlá stále trochu rozespale. Přes téměř celou půlku tváře má obtisknuté mřížky sítě. Je to… roztomilé. Musím se tomu pousmát. Na co to, ksakru, zase myslím? mírně se zamračím té myšlence.

„Přemýšlela jsem. Myslíš, že by bylo možné toho muže zastihnout při spánku? V tu chvíli by se mi nemohl ubránit, ať už je sebemocnější, ve spánku by byl nejzranitelnější,“ vysvětluji Grevinovi. Ten se na má slova jen zamračí.

„Nesdílím tvoji posedlost tím mužem," odvětí Grevin a upraví si šaty. „Navíc, jak moc asi podezřelé bude, když si najednou nic nebude pamatovat o noci, kde jasně byl? Jestli chceš více riskovat, pak ho můžeš zkusit najít mezi dalšími desítkami spících námořníků, a když tě neuvidí žádný z nich a on si tě nevšimne, stále ho může probudit tvůj pokus. A když si tě všimnou, tak se ani kapitán nebude obtěžovat s tím, když si na tebe někdo něco zkusí, protože tam nemáš co dělat," vysvětlí krátce a odchází z kabiny na palubu.

„Fajn, beru na vědomí,“ povzdechnu si se založenými pažemi a následuji Grevina na palubu, kde se začnu rozhlížet po jídle.

Vypadá to, že čas na jídlo nám minul. Grevin však nemešká a začne prozkoumávat palubu, než odněkud přichází se dvěma upečenými stehny a jedno z nich mi podává. Vděčně si ho od něj beru a hladově se do něj zakusuji.

„Takže dnes první lekce?“ nabídne, když za obzorem zmizí poslední paprsky slunce. Otřu si mastnotu z úst, než odpovím.

„Hmm, jo. Jestli si myslíš, že s tím nebude problém, tak ráda,“ odpovídám, zatímco mi v mysli běží: Těším se, až ti nakopu zadek. Ale pud sebezáchovy mi radí, abych si to nechala pro sebe.

Když dojíme, zbytky kostí hážeme přes palubu. Grevin poodklidí tornu trochu bokem a pak zaujme obranný postoj, při čemž má pravou nohu povykročenou vpřed a mírně pokrčenou a obě ruce mírně před tělem.

„Teď?“ ptám se trochu překvapeně a rozhlížím se po jinak docela klidné a prázdné palubě.

„Ano, teď,“ odpovídá klidným hlasem, zatímco mě propaluje pohledem a čeká, co udělám. Zkoumavě si prohlížím jeho postavení a pokouším se ho napodobit. Měl jiné postavení než Micah. Ah, jak v tom, ksakru, můžu držet balanc?! Když se mi nějak podaří postavit, zvědavě mu koukám do očí a čekám, co přijde. K ničemu se nemá. Než se letmo pousměje. „Teď bys měla zaútočit, abych věděl, čeho jsi schopná. Ostatní tě můžeme naučit potom,“ pronese s lehkým úsměvem na rtech.

Zamračím se na něj a snažím se o rychlý úskok do strany v přikrčení. Levou rukou se bráním a snažím se ho pravou nohou udeřit do boku.

Rychlým krokem vymění nohy, pokrčí se a při mém výkopu v pase zachytí mou nohu. Pak ji zvedne, přičemž ztrácím rovnováhu a padám na záda, po čemž nohu pouští. S tichým zakletím se zvedám na nohy a pokusím se stavět znovu do postoje.

„Tomuhle se říká obranný postoj,“ řekne a zopakuje pozici. „Když stojíš takto, máš dost prostoru na volnost pohybu nohou a zároveň i zachytíš většinu příchozích ran. Důležitá je ale rychlost nohou. Zkus to,“ pobídne mě. S pozdviženým obočím ho sleduju. Vždyť stojím stejně!

Když se chvíli nijak nepohnu dle jeho instrukcí, unaveně ke mně dochází. „Ne takhle,“ pronese unaveně. Naivně jsem se domnívala, že mi jde pomoci, nebo názorně ukázat postoj… ne, to vůbec ne. On mě jen chytá za ramena, jednu nohu zaklíní mezi mé a pak mě čistě a jednoduše shazuje na zem! Zbrzdí můj pád tím, že mě těsně před zemí zachytí… opět čekám, že mě alespoň zvedne, ale on mě ten zbylý kousek nad zemi prostě pouští, takže zase dopadám na záda.

„Co, sakra, děláš?!“ prskám vztekle. Nicméně stavím se tedy zase na nohy a po pokynutí se dokonce i stavím znovu do postoje. Začne mi upravovat vzdálenost mezi nohama, měnit polohu natažených rukou. Když skončí, mám pocit, jako bych měla každou chvíli spadnout,

„Takhle to musíš tělo naučit,“ řekne a ukročí zpět.

„Takhle nemám stabilitu!“ prskám podrážděně nevšímaje si mých protestů. 

„Připravená?“ zeptá se klidně.

„Na co?!“ ptám se vyplašeně.

Nevím, kolik času uběhlo. Přijde mi, že to trvalo snad celou noc, byť nějak tuším, že víc jak dvě, tři hodiny to být nemohlo. Ležím na zemi a lapám po dechu. Bolí mě každičký kousek těla. Dospívám k předsevzetí, že už se nikdy, ale absolutně nikdy nezvednu. Nejvíc ze všeho mě ale deptá absolutně klidný výraz Grevina, který se ani malinko nezadýchal.

Přechází do mého zorného pole a na chvíli se nade mnou zohne. „Pro dnešek končíme, zítra tě naučíme něco dalšího,“ oznámí mi klidně a já přísahám, že kdybych byla schopná se pohnout, že letí přes palubu.

„Potřebovala bys sprchu,“ oznámí mi, když mi podává měch vody. Za ta slova si jen vyslouží nejnepříjemnější pohled, kterého jsem schopná.

Nevypadá, že by si z mého pohledu dělal těžkou hlavu. Jen mi po chvíli pomůže na nohy a pomůže mi odbelhat se do postele. Prakticky ve chvíli, kdy se má tvář dotkne polštáře, jako nějakým kouzlem okamžitě usínám. 

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 9. kapitola - Vyplouváme: