OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 8. kapitola - Nezapomenutelný Redick

12.11.2016 (09:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1155×

Nezapomenutelný Redick

Po čtyřech dnech rychlé jízdy se dostáváme do přímořského menšího městečka Redick. Ustájíme koně v místním hostinci.

Dopíjím poslední kapky piva a pokukuji po Grevinovi, jak se baví s hostinským. Na rtech mu hraje úsměv. Vypadá, jako by se s hostinským důvěrně znal. Usmívá se hezky. Není to ten úsměv, který se mi poštěstilo vidět jen párkrát. Ten naprosto upřímný úsměv od srdce, ale i tento byl hezký. Utápím se ve svým myšlenkách. Probere mě z nich uvědomění, že se Grevin už vrací ke stolu a já na něj stále civím. S trhnutím od něj odvrátím tvář a snažím se předstírat, že jsem si prohlížela tematické rybářské sítě.

„Byl volný už jen jeden pokoj. Vypadá to, že probíhající válka dost podněcuje k migraci obyvatel. Většina lodí je přeplněných. Budeme mít štěstí, jestli na nějaké vůbec najdeme volné místo,“ prohlásí, když ke mně dochází a sedá si naproti mně.

Přikývnu na jeho slova. „Vypadalo to, že se s ním znáš. Býváš tu často?“ zajímám se dál. Obrací se pohledem na hostinského, než pak jeho oči spadnou opět na mě.

„Možná jednou nebo dvakrát jsem tu projel, ale nemyslím, že jsem se zdržoval zrovna tu. Je stejný jako většina hostinských. Nechceš si to s ním rozházet,“ odpoví klidně. „Půjdu se podívat do přístavu a domluvit nějaká místa na lodi. Jdeš se mnou?“ zeptá se a zvedá se od stolu. S přikývnutím jej následuji.

Po boku spolu scházíme k moři. Kličkujeme mezi malými domky špinavými uličkami, až jimi docházíme až k dokům. V přístavu momentálně kotví několik velkých lodí a menších, zřejmě rybářských lodiček. Grevin si je důkladně prohlíží, než se zastaví u jedné. Nakonec se dává znovu do pohybu a přichází k muži stojícího u lodi. Zřejmě kapitán… nicméně jak to mohl vědět on, je mi naprostou záhadou.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptá se postava spíše menšího zavalitého mužíka, u kterého se Grevin zastavil. Přijde mi úsměvný kontrast, který ti dva tvoří. Zavalitý muž podobně vysoký jako já v bohatě zdobených šatech a Grevin, jehož dřívější přezdívka rozhodně nebyla zvolena bezdůvodně. Vypracovaná, avšak svižná postava na sobě nesla sice padnoucí, ale jednoduché šaty, momentálně i trochu zašpiněné. Nicméně i tam bylo více než jasné, který muž by přilákal více dívčích pohledů.

Pohled mužíka se při jeho otázce sveze ke mně, i když Grevin stojí přímo před ním, a dlouze si mě prohlíží.

Eh? Cožpak v této době už nemá vůdčí postavení muž? Za mých dob by se na mě ani nepodíval. No dobře, no, přizpůsobím se. „Potřebovali bychom se přeplavit do Chromérie,“ řeknu jednoduše.

„Jak řekla, potřebujeme do Chromérie,“ přitakává Grevin, přičemž muži zastoupí pohled na mě. „Není na prodej. Za cestu zaplatíme, navíc jsme oba drafteři, takž se ti vyplatí mít nás na palubě,“ dodává Grevin a založí ruce na hrudi. Co není na prodej?

Zmateně vykouknu za jeho zády, abych na muže tady viděla. Byť mě stále většinově Grevin zastiňuje. Můžu tak vidět mužův pohled, změní se v už ne tolik zaujmutý. „Hmm… škoda,“ zamumlá a naposledy si mě dlouze prohlédne. „Zaplatil bych dobře,“ ubezpečí Grevina významně a vzhlédnu k němu. Nevidím Grevinovi do tváře, ale něco v ní musel kapitána velice rychle už oné myšlenky upustit. Ale o čem to, sakra, mluví? Co není na prodej?

„Takže drafteři, říkáš? A máte to jak dokázat?“ zeptá se muž podezřívavě už s pohledem upevněným na Grevina. Nedivím se však, že mu pohled do jeho očí stačí… Po chvíli však svěsí svůj pohled na mě. Vyplašeně pohled sklopím. Oči mágů jsou poznamenané magií… ale jinak.

„Stydí se, uvedl jsi ji do rozpaků,“ přispěchá mi rychle na pomoc Grevin. „Mohu se zaručit za to, že je dost schopná. Jen je bohužel velmi zakřiknutá. Něco, co se brzy změní,“ odpoví a mrkne na muže, načež se oba muži něčemu zasmějí.

„No dobře, tak tři zlatky za pokoj, a jestli nebráníte náklad, tak vás zabiju dřív, než nás stihnout zajmout,“ pohrozí muž. Zmateně kmitám pohledem mezi Grevinem a kapitánem. Co mi uniká? Neubráníme sklad? Před kým? A čemu se smáli? Grevin mi dává pokyn, abych zaplatila, a já po něm na oplátku vrhnu nespokojený pohled. Copak jsem jeho chodící měšec? Nicméně zaplatím tedy muži potřebný obnos. „Vyrážíme zítra ráno,“ připomene muž ještě Grevinovi, než poodcházíme.

„O čem jste to, sakra, mluvili? Co není na prodej? A co se brzy změní?“ ptám se zmateně. „A proti komu máme ubránit sklad? A můžeš mi říct, proč si, sakra, mám hrát na draftera?“ vyhrknu ze sebe další sadu otázek.

„Ty jsi ty otázky vymýšlela celou tu dobu, že?“ pousměje se pobaveně. „Mluvili jsme o cestě tam a že ty nejsi na prodej. A to poslední nic nebylo,“ odbude otázku, ale i já poznám, že upřímný rozhodně není. „Ubránit náklad proti případným pirátům. Moře jich je plné. Dost možná na nějaké narazíme. A hraj si na draftera, jak jen můžeš. Nějak si poraď. Já zaujmu nejvíce pozornosti a ty se koukej snažit, aby nikdo neviděl, co případně děláš,“ dodává.

Zamračím se na něj. „Jak se mám, sakra, snažit, aby nikdo neviděl, co dělám? Moře je plný modré a já můžu manipulovat s vodou… nešlo by, abych si hrála na modrého? A počkej, to teda nebylo nic, o čem jsi mluvil,“ připomenu mu nesmlouvavě s kříženými pažemi na hrudi.

„Můžeš to zkusit, nebo se naučit rychle používat nějakou barvu či používat magii, která vypadá identicky modré. Protože modrá nekontroluje vodu, ale její barvu,“ připomíná vážně.

„To se ti lehko řekne,“ zamumlám. Mám používat magii, aniž by to jako magie vypadalo? Bezva.

„Musíš se snažit. Je to několikrát levnější tímto způsobem,“ odpoví. „A mluvil jsem o tom, jak jsi zakřiknutá, abych našemu příběhu dodal trochu více důvěryhodnosti a on tě nechal na pokoji. Navíc jsem mohl naznačit, že v tobě probudím hlas,“ odpoví s úsměvem a vydává se dál na cestu.

„Probudíš hlas,“ opakuji nejistě, než mi to dojde. „Cože?! Hej!“ ohradím se dotčeně. „A jak že nejsem na prodej… Jsem tvůj otrok? Sexuální otrok?“ změřím si ho naštvaně pohledem.

„Právě proto jsem mu řekl, že nejsi na prodej,“ usměje se na mě pobaveně. „Nejspíš se domníval, že když se držíš za mnou a jsi tak mladá, musíš být můj otrok nebo já tvůj sponzor, což pro tebe stejně znamená skoro to stejné. Takhle alespoň ví, že nejsi na prodej,“ vysvětluje volnou logikou, se kterou se dá těžko přít. „Půjdu do města pro zásoby a snad i opravit nebo koupit nové oblečení." Pohledem sklouzne k mému ošacení, kterému plameny, vítr i každodenní cestování zrovna nepomohly. „Přidáš se, nebo se vrátíš do hostince?“ zeptá se klidně.

„Půjdu,“ přikývnu při pohledu na své šaty.

Jdeme spolu několik minut městem, kde si povšimnu, že tu není ani tolik drafterů, ale zato je tu vojenská posádka ozbrojená mušketami. Chodí po skupinkách a chrání město, ale jejich přítomnost může znamenat, že si možná hlava města nemyslí, že vzhledem k válce je tu úplná bezpečnost. Možná dobře, že jsme chytli loď, později by to mohl být problém. Nicméně procházíme městě kolem obchodů, většina obsahující ryby nebo jídlo. Až po nějaké době najdeme jednopatrový domek, který má křivou vývěsku, na které je jehla a nit. Vejdeme dovnitř a dveře pod vaším dotekem zaskřípají. Sotva vejdeme, vyjde ze zadní místnosti žena, které může být tak čtyřicet. Má modré oči a vybledlé zlaté vlasy. Podívá se na nás zvědavě a usměje se.

„Co si budete přát?" zeptá se opět spíše Grevina. Ale no tak… Jo, v mých dobách ženy sice neměly nejlepší postavení, ale člověk by si myslel, že se změní spíše k lepšímu.

„Jednu zelenou košili pro mě a nějaké hnědé kalhoty k tomu. Také jestli znáte nějakého dobrého ševce, potřebuji nové boty. Pro ni," zamyslí se a podívá se na mě, „asi něco, co sama bude chtít nebo si myslíte, že by jí to slušelo, jestli nemá nic proti," podívá se na mě, zda souhlasím. Rychle přikývnu.

„Jistě, nechám to na vás,“ pokývu na švadlenu. Žena si mě dlouze změří pohledem a pak zmizí vzadu. Grevin se na tebe znovu obrátí

„Děje se něco? Ženy snad rády nakupují, to si nemyslím, že by se změnilo," poznamená. Nejistě přešlápnu.

„Jestli sis nevšiml, tak já nejsem zrovna někdo, se kterým by ses potkával běžně. Já nikdy nenakupovala… oděv v obchodě. Nikdo se mě nikdy neptal, co chci,“ odpovím a pár okamžiků nato přinese švadlena černé šaty. Nezkoumám je nikterak podrobně. „Budou jistě skvělé, děkuji,“ pousměji se na ženu a zaplatím si za svoje a čekám na Grevina, než vyřídí jeho požadavek, než budeme moci odejít. Švadlena ještě Grevina nasměruje na ševce a tam také směřují naše další kroky. Kde si opět Grevin vyřídí, co potřebuje, a já mezitím zvědavě prozkoumávám vystavené zboří v obchodu, ale nijak do jeho konání nezasahuji. „Je to všechno?“ ptám se, když vycházíme z obchodu.

„Ano, myslím, že už máme všechno. Ještě můžeme nabrat nějaké jídlo, jestli nechceš dalších několik týdnů být omezená na kaši a podobné věci,“ pousměje se na mě.

„Něco málo ještě mám…“ rozhlédnu se kolem. „Je ještě brzy, trochu se projdu… jestli chceš už zpět, dám ti klíč,“ dodám vzápětí.

„Nijak nespěchám a neznáš to tu, tak bude lepší, když s tebou zůstanu,“ odpovídá klidně s mírným úsměvem. 

„Hmm, co říkáš na vyjití z města?" zeptám se jej.

„Můžeme, ale koně jsme nechali u hospody, museli bychom se pro něj vrátit, jestli nechceš jít až bůhví kam pěšky,“ pousměje se. Po mém souhlasu se tedy vracíme zpět k hostinci, kde jen nasedneme na koně a vyjíždíme z města pryč. Až skoro po více jak půl hodině sjíždíme ze stezky a brzy se dostáváme dokonce i na pláž, kde sesedneme. Grevin uváže koně u kmene vyplaveného stromu. Modré vlnky pomalu olizují písek. Už pohasínající slunce proměňuje hladinu v tekuté zlato. Od moře fouká studený slaný vítr, který si pohrává s mými vlasy. Je tu nádherně.

Sundávám si boty a bosky přecházím k vodě. Kotníky smáčím ve vodě. Rukou prohrábnu vlasy. Nemluvím, jen zírám do moře. Lehce roztáhnu ruce a potěšeně nechávám přirozeně vítr proklouzávat mezi prsty. Grevin nejdříve nějakou dobu stojí za mnou na pláži. Vnímám na sobě jeho pohled. Nakonec přejde kousek ode mě. Hledí do širého moře a udělá krok vpřed. Ale místo toho, aby se jeho noha propadla do vody, jako by se postavil na vodní hladinu. Teprve po chvíli si všímám modrého průsvitného plácku, který se vznáší nad hladinou. Pohybuje se velmi pomalým krokem vpřed asi pět kroků po hladině, než se zastaví a rozhlédne se kolem sebe. Nadechne se z plných plic a pak se zase začne vracet. Modré plácky za ním praskají a mizejí ve vodě. Tiše ho pozoruji.

„Myslela jsem, že bys to neměl používat neuváženě,“ podotknu jen tak mimochodem.

„Pro draftery je to stejné jako dýchání. Navíc tohle je zanedbatelné množství,“ odvětí a usměje se. Společně se pak vrátíme na souš, kde bok po boku chvíli jen tak koukáme do vody.

„Jak mám svou magii přizpůsobit, aby vypadala jako tvá?“ ptám se nejistě.

„Stejně jako ty jsi hned neviděla destičky na hladině, ani magie drafterů nemusí být prve zřejmá. Ultračervení například zapalují věci, stačí, když se budeš vydávat za jednoho z nich. Jejich barva není vidět normálním okem,“ navrhne. Přikývnu. Jo, tohle už začíná znít vcelku reálně.

„Proč ses rozhodl cestovat se mnou? Myslím skutečný důvod. Upřímně, jsem z tebe zmatená. Nevím, co od tebe čekat,“ přiznám se.

„Už jsem ti říkal svůj příběh i svůj důvod. Kdybys byla jen další oběť, dostal bych kus odměny a za chvíli bych mohl čekat před lesem znovu. Ne, takhle je to lepší. Volnosti jsem si užil dost a ty jsi dost zajímavá na to, abych se chvíli zdržel po tvém boku. Navíc, díky tobě se později snad budu moci naučit lépe i modré, a dvě barvy jsou cennější než jedna. Jestli jít po tvém boku znamená, že můj život se zlepší, pak nemám důvod jednak jinak," odvětí a jeho mimika neprozrazuje nic víc než on sám. „Stejně tak bych se mohl zeptat, proč ses rozhodla uposlechnout to, co jsem ti říkal, a vyhledat Prisma před tím, než jsi doručila zprávu ostatním čarodějkám," pronese po chvíli. „Každý máme své důvody."

Ve tváři se mi těmi slovy mihne bolest, nicméně ta je okamžitě nahrazena ledovou maskou bez zájmu. „Jo, to máme,“ odseknu a zvedám se a jdu ke koni. „Měli bychom vyrazit, brzy bude tma,“ připomenu Grevinovi. Nic nenamítá, a tak přijíždíme do města skutečně ve chvíli, kdy padne tma. „Uložím koně do stájí, ty zatím můžeš jít napřed na pokoj,“ pronese, načež mě nechá jít a sám se věnuje svému.

Beze slova se tedy obracím a procházím hostincem až do pokoje. Odemknu dveře a klíč si beru k sobě, abych z druhé strany zamkla. Rozhlédnu se po pokoji. Je skromný a nabízí jen pohled do ulice vedle hostince. Je v něm jedna širší postel a stará dubová skříň v roku, noční stolek a pak je tam možná po kolena vysoká káď s vodou, vedle které je kus drsného hadru a miska na nabírání vody. Celý pokoj je jedna velká místnost, takže nenabízí možnost soukromí. Bude muset počkat. Svléknu ze sebe šaty a pomalu zkouším vodu v kádi, když se pohne klika, po čemž následuje zaklepání.

„Můžu dovnitř, nebo mě chceš nechat spát venku?“ zeptá se Grevin, stojící za dveřmi.

„Chvilku vydrž. Nebo se nebudeš dívat?“ zkouším se ptát podezřívavě.

„A uvěříš mi, když ti řeknu, že nebudu?“ zeptá se a po krátké chvilce odmlky se i zasměje. „Počkám dole. Pak přijď,“ pronese nakonec a já slyším jeho vzdalující se kroky. Poté se tedy celá omyji. Když skončím s koupelí, poprvé zkouším své nové šaty. Překvapeně na sebe ve malém zaprášeném zrcadle zírám. No… páni. Šaty jsou to splývavé, korzetového typu. Korzet důmyslně nadzdvihává oblá ňadra a svým výstřihem vábí neagresivně k povšimnutí. Rozparek na levé straně šatů sahá až vysoko ke stehnu... Celkově to byly šaty… nádherné, ale i mě samotnou uváděly do rozpaků. Nejistě se několik chvil odhodlávám, než konečně vyjdu z pokoje ven.

Se stále vlhkými vlasy tedy sestupuji ze schodiště. V šatech se přece jen i nakonec cítím skvěle. Žensky. Provokativně. O to více, když se ke mně z hostince zvedá několik párů očí, kterých tu na večer přibylo. Nakonec ke mně zvedá pohled i Grevin, který se na nepatrnou chvíli zarazí v hovoru, který právě vedl. Nakonec se omluví dvojici, se kterou mluvil, a zvedá se od stolu směrem ke mně. Já mezitím stihnu sejít schody. Dochází ke mně a naklání se k mému oušku.

„Vypadáš v tom krásně,“ zašeptá a poté odchází nahoru. Pousměji se, lehce, hrdě pozvedám bradu.

„Díky,“ odpovídám a když odchází, i já se dávám do pohybu k jednomu z posledních volných stolků, u hostinského si objednávám korbel piva a rozzářeně pozoruji své okolí.

Netrvá dlouho a k mému stolu přichází dvojice mladých námořníků. „Co v takovém lokále dělá taková kráska?“ zeptá se jeden z nich s úsměvem a druhý souhlasí očima. Mile se na muže usměji.

„Jste příliš milý, pane,“ odpovím mu s úsměvem a pokynu mužům k místům naproti mně. Jeden z nich skutečně poslechne a sedne si naproti, ale druhý si přitahuje židli vedle mě. Položí lokty na opěradlo. „Ve skutečnosti si plním svůj sen cestovat. Je to tak jiné od mé domoviny,“ odvětím mile. „Co vy, pánové? Trávíte zde mnoho času?“ zeptám se mile a na oba se usměji.

„Jen když naše loď zavítá do přístavu. Jinak většinu času trávíme na moři, obávám se,“ odpoví vesele a napije se z korbelu. „A vaše domovina je zde, nebo pocházíte z jiné Seraphy?“ zeptá se zvědavě, zatímco jeho oči sklouznou do mého výstřihu.

Nesměle se při tom zavrtím. „Ehm… ano, odtud, ale více na východ. Z menší vesnice. Proto i takové cestování je pro mě dobrodružstvím,“ odpovím, když nejistě skládám dlaně do klína, což má za nedomyšlený důsledek lehké zmáčknutí ňader blíže k sobě. Po chvíli si uvědomím, co to, ksakru, dělám, a okamžitě pokládám ruce opět na stůl. „Ehm… a kam vyrážíte teď? Kam máte namířeno?“ ptám se s lehkým zčervenáním dál, abych odvrátila jejich pozornost.

Snad samotná nesmělost, neúmyslné pohyby těla či snad zájem vzbuzuje v mužích větší touhu být mi blíž. Ten po mém boku se pomalu posunul téměř na dotek mé nohy. „Do Chromérie. Jednou z lodí,“ odpoví spíše stručně. Pokládá dlaň na stůl poblíž té mé. Nejistě po ní seknu pohledem. „Takže to bude tvé první velké dobrodružství?“ zeptá se zvědavě, nicméně pohled v jeho očích přislibuje jiný význam, než bych si přála.

Lehce se mi zarazí dech a já se odsunuji dále od onoho muže. „Ehm, ano. Do Chromérie bych také ráda vedla své cesty,“ dodám na vysvětlenou. „Ehm… jaký je vlastně život námořníkův?“ ptám se zvědavě.

„Dlouhé plavby po moři a pořád ve stejné společnosti samých chlapů. Proto je jiná společnost v hospodě tolik vítaná,“ odpoví vesele a napije se z korbelu. „A ty jsi drafter, otrok nebo svobodná žena?“ pokračuje ve vyzvídání.

Svěsím tvář a pousměji se. „Vypadám snad jako otrok?“ zeptám a hrdě k němu vzhlédnu. Automaticky se tak lehce prohnu v zádech, jeho pohled okamžitě padá k mým pozvednutým ňadrům. „Jsem zcela svobodná žena,“ obeznámím ho s hrdostí.

„To rozhodně nevypadáte, ale je pravda, že není jen jeden druh otroků,“ odpoví, ale význam té věty se snaží utopit v pivu, kterého se opět napije. Hřbetem ruky otře zbytek pěny, který mu ulpěl na vousech. „Jste dost svobodná, abyste si mohla bez předsudků užívat, s kým chcete?“ zeptá se a ve tváři se mu objeví vyzývavý úsměv. I mně je zcela jisté, co se mu hodí hlavou, i bez použití magie.

Nakloním hlavu na stranu a se stále sebevědomým úsměvem se na muže usměji úsměvem zcela vyjadřující mou vnitřní sílu a vyrovnanost. „To, že jsem svobodná, neznamená, že jsem hloupá, pánové. Nejsem tou společností, kterou hledáte pro tuhle noc,“ ubezpečím je přimhouřeným pohledem.

„Mohla by sis příjemně užít, ale jestli nechceš, tvoje ztráta,“ odvětí, ale úsměv mu z tváře nezmizí. „Kdo ví, třeba se ještě uvidíme. Přebýváte tady v hospodě?“ zeptá se a pohlédne mi do očí. Je v nich něco skryto, co nedokáži úplně jasně popsat ani prohlédnout. Něco temného, něco, čeho jsem si před tím nevšimla. Něco, co mě děsí.

Na chvíli se zamračím. Mohla bych se pokusit číst v jeho mysli, ale není to nejprimitivnější kouzlo. Škoda plýtvat na takového muže. „Ano, tady,“ odpovím a podezřívavě si ho změřím pohledem. „No… když už jsme si tohle vyjasnili, asi by pánové upřednostnili jinou společnost. Snad se zadaří lépe,“ odvětím lehce provokativně a lehce pozvednu koutek v úsměvu.

„Přeci byste se s námi nerozloučila tak brzy,“ odvětí jeden z mužů a rukou mávne na hostinského, aby mu přinesl tři korbele. Nepochybně jeden myšlený pro mě, i když jsem pořád před sebou měla jeden téměř plný. Má gesta mají buď špatný účinek, nebo ještě více provokují lovce. To, anebo si jich prostě nevšímají.

Zamračeně přimhouřím oči a pak se rozhlédnu po hostinci, jestli nespatří Grevina, ten se ale zdá být stále nahoře. Kolik asi uběhlo času? A proč taky ne? „Jen jeden korbel. Jsem po náročné cestě a ráda bych si odpočinula,“ upozorním muže.

„Lépe se spí po více, ale pro začátek dobré,“ poznamená muž a nevšímá si přespříliš mé námitky.

Pohlédnu na druhého muže, toho málomluvného. „Váš přítel nemluví?“ ptám se s pozdvihnutým obočím.

„Mluví,“ odpoví doposud mlčící muž. „Ale raději zpočátku pozoruji, než se přidávám do řeči, abych věděl, co mohu očekávat. Hledala jste svého společníka?“ zeptá se a podívá se mi přitom pronikavě do očí. Přimhouřím svůj pohled a vyměním si s ním pohled. Tenhle je vnímavější. To by mohlo být nebezpečné. Klid, je to jen námořník, co by tak mohl odtušit?

„Vlastně ano, to víte. Ve společnosti dvou neznámých mužů by si každá dívka připadala nesvá,“ odpovím.

„Ale žádná dívka by to nepřipustila nahlas. Takže buď si myslíte, že nepředstavujeme žádnou hrozbu, nebo se s námi snažíte hrát,“ odvětí klidně a zlehka se napije. Tomu se musím pousmát. To byl další bod pro něj.

„Smím se zeptat, jestli jste vypozoroval i jiné postřehy?“ zeptám se ho s milým úsměvem zvědavě.

„Také jsem si dobře všiml, že by vás vaše chování velmi snadno mohlo dostat do složité situace, kdyby si ho někdo špatně vyložil. A vy nemáte v úmyslu nechat to zajít tak daleko, ale pak už by se vám to zastavovalo velmi špatně,“ pokračuje klidným, vyrovnaným hlasem. Poté se mi přestane dívat do očí a rozhlédne se kolem sebe. „Myslím, že vím vše, co potřebuji. Jestli mě omluvíte,“ pronese zdvořile a začne se zvedat ze židle k odchodu.

„Víte vše, co potřebujete…“ zopakuji jeho slova a vzývám ho tak k vysvětlení.

„Myslím, že jsem o poznání zkušenější, než tady můj společník, takže vidím to, že vaše hrdost je jen hra. Bezpochyby dokážete svázat srdce naivních chlapců, ale pořád jste dost mladá, abyste svázala srdce muže, který vás prohlídne," odpoví na vysvětlení, a když hostinský přinese korbele, ještě mi kývne na rozloučenou, než se přesune k jinému stolu.

Upřímně mě překvapí slova muže, ale vzápětí se pousmívám. Dost mladá prý… zdá se, že jeho pozorovací schopnosti nejsou zase tak dobré. Přesto… V tom, co říkal, bylo něco hlubšího, než bych si troufla na první pohled odhadnout. Rozhodně mi byla jeho přítomnost příjemnější, než onoho druhého muže, který zůstává sedět po mém boku. Ještě chvíli se tedy dívám za mužem, jak odchází, než přesunu tedy pozornost na mou společnost. „Znáte se dobře“ zeptám se a pokynu hlavou k tichému muži.

„Plavili jsme se na stejné lodi tři měsíce, ale většinou se účastnil hovorů podobným způsobem, a protože říkal, co lidi kolikrát vědět nechtěli, tak nebyl zrovna oblíbený. Kdyby kapitán nepřikázal, že máme navštěvovat hospody ve dvojicích, tak bychom ho ani nebrali,“ odpoví a zhluboka se napije piva. „Tak, a teď nám už nebude trnem v oku, co kdybychom se přesunuli někam více do soukromí?“ zeptá se muž se slizkým úsměvem.

Při jeho návrhu k mluvícímu trhnu pohledem. „Obávám se, že to nepůjde. Už jsem vám jasně řekla, že nic takového nevyhledávám. Snad by vám jiné děvče věnovalo více pozornosti, po které tak toužíte,“ dráždím ho zamračeně. „Můj společník už na mě jistě čeká, děkuji vám za společnost, nicméně už skutečně budu muset jít,“ řeknu a zvednu se od stolu.

„Přeci bys neodešla, dobře jsem viděl ty pohledy, které jsi mi věnovala,“ pronese najednou, a když se zvedám, chytne mě pevně za zápěstí. „Myslíš, že jsem stejný jako ostatní? Vezmu si tě, ať chceš, nebo ne,“ pokračuje děsivým hlasem a též se zvedne ze židle. Projde mnou vlna chladu… Naplní mě strach. Jaké pohledy? O čem to, sakra?... Nemůžu veřejně použít magii! Ne takovou! Do háje! Volnou rukou sahám ke stehnu k rozparku, odkud tasím dýku. Tu mu přitisknu ke krku. Zírám na něj se smrtelně chladným pohledem.

„Pusť,“ syknu na něj.

„Myslíš, že se bojím malé holky?“ zeptá se děsivě s ostřím na svém hrdle. Mou ruku ještě pevněji sevře, až to zabolí. Druhou ruku zvedá k druhému zápěstí. K tomu, který svírá dýku. Cože?! Sakra! Co dělá?! Nemůžu ho přeci jen tak zabít! Naříznu kůži na jeho krku… No tak… vyděs se… Já… já to myslím vážně! Když ho však říznu, v jeho očích se probudí hněv. Jeho ruka vylítne a chytí moje druhé zápěstí dříve, než stihnu cokoli udělat. „Přece bys nedělala scény,“ zavrčí hrubým hlasem a snaží se mě otočit k němu zády. Fakt? Vážně? Takhle mě Micah trénoval? Abych si nedokázala poradit s ožralou? Fajn! Mám být drafter… cože to říkal? Můžu dělat věci z ohně… Fajn.

Když se mě snaží otočit, prudce se ho snažím kopnout do rozkroku. Trochu však stačí uhnout, takže se můj kop sveze na jeho koleno. Což je však možná ještě lepší místo, než bych plánovala. Podlomí se mu nohy a dosedne na stůl, aby však úplně nespadl, musí se stolu chytit, a to mi dává příležitost se vytrhnout z jeho povoleného sevření jednoho zápěstí. Odskočím tedy od něj, nashromažďuji velice silnou a zhuštěnou energii ohně, s kterou mu obtáčím ohnivou smyčku okolo krku. Když však tak udělám, začne šíleně řvát, jak mu rudá ohnivá smyčka začne žhnout okolo krku. Okolím se line pach spáleného masa. Povolím stisk ohnivého sevření, vidím pod ní zčernalé maso a muž se hroutí nekontrolovatelně k zemi. Při své cestě se zachytí ještě jednou o smyčku. V místě kontaktu se zvedne černý kouř. Možná byla bolest na něj příliš silná, protože vzápětí už utichá a snad upadá do bezvědomí. Zvedám pohled a rozhlížím se po ostatních. Vidím, že každý se na mě dívá, v očích převládá povětšinou strach, až na jedny klidné hnědé oči jeho parťáka, který je otočen na židli a klidně mě sleduje. Ucouvnu pod jejich pohledem a dám se do běhu. Daří se mi utéct dřív, než se zvedne povyk vyvolaný ženským křikem.

Vbíhám do naštěstí nezamčeného pokoje. Grevin si zrovna obléká košili. Podívá se na mě a pak směrem ke dveřím. „Co jsi udělala?“ zeptá se a přechází ke dveřím, ze kterých vyhlédne hlavou ven a pak je za sebou pevně zavře a přesune před dveře prázdnou dubovou skříň.

V šoku přecházím místnost tam a zpátky. Nejsem schopná zastavit. „Něco moc zlého…“ začnu vyděšeně. „Asi jsem právě někoho uškrtila ohněm… Říkal jsi, že si mám hrát na draftera! Nemyslela jsem si, že to bude tak silné… uklouzlo mi to. Upadl do bezvědomí… možná ještě žije…“ přemítám v šoku. Vyděšeně se na něj obrátím, Grevin přichází ke mně. Bere moje dlaně do svých a pak si mě opatrně něžně přitahuje k obejmutí. Jeho čin mě překvapí, nicméně alespoň tiší na chvíli třes mého těla a já jsem schopná alespoň chvíli v klidu stát. Vděčně jej objímám… cítím se v bezpečí.

„Bude to v pořádku,“ zašeptá, než mě pouští. Přechází místnost ke své brašně, ze které vytahuje kusy ostře modré látky. Bere ho ke svíčce, která jako jediná dává místnosti světlo. Pak se zadívá na látku a zhluboka se nadechne. Vidím, jak se modrý luxin začne před ním vlnit ve vzduchu, ale nic určitého z toho nevzniká. Jeho duhovky se vlní a pohybují pod náporem modré barvy. „Dobře,“ řekne nakonec klidně, když ke mně vzhlédne. „Co se stalo? Proč jsi to udělala?“ ptá se s očima zbarvenýma do modra.

„C-co jsi udělal,“ ptám se vyděšeně z jeho očí.

Přichází znovu ke mně. „Ne co jsem udělal já, ale co jsi udělala ty,“ odvětí a pokládá mi jednu ruku na rameno. Druhou mi pozvedá o něco výš bradu, aby mi lépe viděl do očí.

Zvedám k němu pohled, ale po chvíli uhnu. „Byli tam dva muži… přisedli si ke mně. Jeden z nich… tedy onen muž… si mě… si mě… chtěl vzít násilím… Nechtěla jsem hned používat magii! Vím, že ji nemůžu používat. A-Ale… na dýku nereagoval! Držel mě… a… a snažila jsme se vypadat jako drafter… koncentrovala jsem oheň… silný oheň. Chtěla jsem mu jen sevřít krk. Chtěla jsem jen, aby mě pustil. Aby si na mě netroufl… Bylo to moc silné. Z toho krku se kouřilo!“ Moje tělo se znovu dostává do třesu. Znovu mě obejme a trpělivě poslouchá. „Co všichni ti lidé? Měli jsme být nenápadní… Jak na to budou reagovat?! Grevine, nemůžou mě zatknout! To, že si dnešní lidé nepamatují, kdo jsem, neznamená, že mě někdo nepozná!“ drmolím vyděšeně. Schovávám si tvář do dlaní. „Promiň mi to… nechtěla jsem mu tak ublížit!“ Jakmile skončím, pomalu mě vede na postel, kde mě posadí.

„Zůstaň tady,“ pronese pevně, ale s lehkou absencí emocí. „Uvidím, co se dá dělat, a hned se vrátím,“ dodává, když začne odsunovat skříň od dveří. Poté přijde zpět k plátnu a jako by z něj nasál ještě trochu barvy. Z brašny vytáhne zvláštní předmět. Brýle, která ale mají barevná sklíčka. Lépe řečeno jedno modré a druhé zelené. Nenasazuje si je však, jen je drží v dlani. Poté vytáhne klíč, projde dveřmi, zavře za sebou a já slyším cvaknutí zámku.

Sedím na posteli a kolena objímám pažemi. Zezdola se následující čtvrt hodinu stále ozývá překřikování, ale to je tlumené dveřmi. Poté se to trochu ztiší, sic ruch stále zůstává. Po další minutě ticha slyším, jak klíč vniká do zámku a pak se i otevřou dveře. Trhnu sebou při tom zvuku a vykuleně zírám na příchozího. Je to Grevin, který jen vejde do místnosti a zase za sebou zavře.

„C-co se tam stalo? Co jsi udělal?“ ptám se vyplašeně. Přejde místnost a modré plátno znovu zamotá a uloží ho do brašny spolu s brýlemi.

„Vyjednával,“ odpoví stroze. Poté si přisedne ke mně na postel.

„Málo lidí vidělo, co udělal on tobě, na druhou stranu dost lidí vidělo, co jsi mu udělala ty, a někteří i viděli, že jsi mu předtím držela dýku u krku. Kdybys byla svobodná žena, pověsili by tě, takže jsem je přesvědčil, že jsi můj majetek, a tak jsem zodpovědný já za to, co jsi udělala, a potrestám tě sám. Jako draftera z Chromérie mě nemohou jen tak ukvapeně zabít, protože by mohli šlápnout na nohu někomu důležitému, nebo to si aspoň myslí. Ráno nasedneme na loď a vypadneme odsud, než si někdo zjistí, že za mnou nikdo nestojí. V hostinci přespat můžeme, ale cena po tom incidentu se ztrojnásobí. Muž, kterého jsi zabila, byl členem posádky lodi, na které plujeme, takže kapitán nebude vůbec nadšený, ale o to se postarám až zítra. Třeba bude chápavý a zná své muže."

„Zaplatím všechno, co bude potřeba,“ řeknu tiše. „Grevine… děkuju,“ špitnu vděčně. Svěsím svou hlavu na jeho rameno. „Budu zcela akceptovat jakoukoli roli, kterou mi dáš. Říkáš, že jsi je přesvědčil, že jsem tvůj majetek… co to znamená pro mě? Kdo jsem? Jak se mám chovat?“ ptám se tiše.

„To, že jsi majetek, znamená, že jsi můj otrok. Nebo to stejně tak může znamenat, že já jsem tvůj sponzor, protože prakticky bych měl mít smlouvu na tvůj život, se kterým si mohu dělat, cokoli budu chtít. Nicméně je to jen role. Ve skutečnosti to tak není. Ale snaž se na veřejnosti neříkat, že jsi svobodná žena, nebo tak jednat,“ vysvětluje. Přikývnu na jeho slova.

„To, co jsem udělala… viděl jsi to?“ ptám se nejistě dál.

„Jen jsem slyšel barvité popisy,“ odpoví klidně. Modrá barva z jeho očí mezitím vymizela.

„Vzal sis dolů barvy… a před tím… před tím jsi taky používal… Co jsi dělal?“ ptám se dál. „Ti lidé museli vidět magii drafterů… co si budou myslet o mně? Nebudou se ptát?“

„Nejvíce jim v hlavě uvázne onen muž, který se z toho vůbec nemusí dostat. Ptát se budou, ale než se dozví odpovědi, budeme my už dávno pryč," odvětí a sundá si boty. „Draftování barev zesiluje tu část člověka, dle barvy. Červená posiluje vztek, zelená nekontrolovatelnost a modrá chladnou logiku. Takže když jsem draftoval modrou, vlastně jsem si pomáhal přemýšlet,“ vysvětlí.

„Dobře,“ odpovím tiše a pomalu si zuji boty. Třesou se mi ruce, takže to jde těžce, ale po chvíli se mi to přece jen podaří. Třesoucími prsty se pokouším rozvázat korzet, to jde jen vezmi těžce. Rezignovaně sklopím tvář a otočím se Grevinovi zády. „Mohl bys, prosím?...“ požádám ho tiše. Přistoupí ke mně a začne plynule rozvazovat korzet. Je rozhodně znát, že to nedělá poprvé, nikam však nespěchá. Když se neustále třesu, krátce mě obejme zezadu, abych se alespoň trochu zklidnila, než dorozváže korzet. Přidržuji si jej pažemi. „Otoč se, prosím,“ požádám ho. Bez sebemenších protestů se skutečně otáčím, jak si sama ověřím pohledem přes rameno. Svlékám si tedy šaty a zpět si obléknu svou starou halenu. Je krátká. Končí sotva pod zadkem… ale v tuhle chvíli… na to nemyslím. Nezáleží mi na tom.

Jen v haleně vklouznu pod přikrývku postele, kterou si přitáhnu až ke krku. „Můžeš,“ špitnu. Otáčí se tedy zpět a chvíli mě jen mlčky pozoruje. Sundává si jen boty a ulehá ke mně na postel. Sfoukne svíčku a pak se pokládá na záda a dívá se ke stropu. Cítím teplo jeho těla… byť neleží přímo po mém boku. Ve tmě se několikrát převalím ze strany na stranu. Než se přetočím ke Grevinovi a chvíli ho ve tmě jen tiše pozoruji. „Grevine…“ oslovím ho a na chvíli se odmlčím. „Myslíš… že… bych dnes mohla spát u tebe?“ šeptnu do tmy nesměle.

„Můžeš,“ odpovídá po nepatrné odmlce. Jeho hlas je klidný, bez známek posměchu nebo náznaku čehokoli dalšího.

Když svolí, přetočím se na těsno k němu. Hlavu pokládám na jeho hruď, ke které se pažemi těsně přitisknu. Je mi jedno, co si o tom bude myslet, nebo že odkrývám zranitelnost a v tuto chvíli i zlomenost. Dřív… dřív… i Grevin říkal, že si mě vezme i bez mého dovolení… ale ten muž… on chtěl… Pevně se přitisknu ke Grevinovi ještě blíže. Mezi víčky proklouzne několik prvních slz.

Grevin mě objímá. Silnými pažemi mě skrývá před světem. Když ucítí vlhnoucí košili pod mými slzami, přitiskne si mě k sobě blíže a jednou rukou mě něžně hladí po vlasech.

Snad kdykoli jindy bych si nikdy nic takového nedovolila. Já sama sobě… nedovolila bych Grevinovi být u toho. Ale dnes odkládám svou masku. Ze rtů mi uniká tichý stén, který vzápětí umlčím pevným semknutím svých rtů.

„Bude to dobré. S časem,“ pronese tiše s pohlazením vlasů. „Je to poprvé, co jsi někoho zabila?“ zeptá se po chvilce ticha.

„Nikdy… nikdy ne takhle. Nikdy jsem to neviděla přímo… a on… on mě chtěl…“ dostávám ze sebe těžce. Zatínám pěsti a trochu se dotahuju. „Omlouvám se… tohle bylo… nemístné. Děkuji za starost...“ řeknu zase o něco kontrolovanějším hlasem. Sedím na posteli. Oknem do místnosti proniká modravá magická zář měsíce. Z pramínků slz na mých tvářích se dělají stříbřité cestičky. „Už… už tě nechám spát… Byl to náročný den,“ dodávám kontrolovaně. Po čemž se obrátím zády k němu a pevně si k sobě přitisknu přikrývku. Rty pevně tisknu k sobě a snažím s nevydat ani hlásku. Následuje krátké ticho.

„Teď se nemáš čeho bát. Můžeš si sundat tu masku a dostat to sebe, ať to v sobě nemusíš držet zítra a den nato,“ promlouvá do ticha. Opatrně mě zezadu objímá. „Teď už jsi v bezpečí,“ zní jeho mírný hlas.

Na chvíli pevně stisknu víčka k sobě, než zase otevřu oči. „Nejde to bez ní… Nemusíš to hrát, Grevine… Zcela jasně chápu, že se na nikoho nevážeš, tak prosím… netvař se, že ti na mně záleží… lepší vidět pravdu, než žít v klamné naději…“ odpovídám mu polohlasem, aniž bych se snažila svá slova nějak filtrovat. Zavrtám tvář více do polštáře. „Nechme to…“ snažím se svá slova pohřbít.  

„Je pravda, že se na nikoho neváži, ale to mi nebrání mít starost o ostatní. Záleží mi na tom, jak se cítíš, když jsi v mé přítomnosti,“ odvětí tiše. „Samotnou tě ten smutek a strach může zničit,“ dodává.

S trhnutím se vyšvihnu do sedu a rázně se na něj obracím. „Trýznil a mučil mě přes sto dvacet let!  Takhle jsi mě nemusel vidět… Omlouvám se a děkuji za dnešek a už se to nebude opakovat,“ řeknu odměřeně.

„Neřekla jsi mi celý příběh. Nemůžeš mi mít za zlé, když se někdy dotknu něčeho, co tě bolí,“ odpoví a ulehá tedy zpět do postele. „Nemusíš se omlouvat. Každý se s emocemi vypořádá po svém,“ řekne, než se ke mně otočí zády.

„Jo…“ šeptnu do ticha a též se k němu otáčím zády. Ještě dlouhý čas poté zírám do tmy, než konečně zavírám oči a usínám. Spánek však protentokrát pro mě není vysvobození. Jedna noční můra se prolíná plynule s druhou… Vidím muže v hospodě, jak se mě tvrdě zmocňuje na stole. Slyším jeho fuňivý smích, vnímám posměšné oči okolních pozorovatelů, jejich chtivé oči. Vidím pohled tichého muže, jak to celé zpovzdálí pozoruje. Tak moc cítím svou bezmocnost. Cítím, jak proti tomu nemůžu vůbec nic udělat. Vidím Grevina. Vyznávám mu lásku a on mě s úšklebkem odhazuje. Natahuji se k němu. V slzách po něm natahuji dlaň, ale on je moc daleko. Bere kolem pasu dvě vyvinuté děvečky. Líbá je na rty. Smějí se mi. Vidím smrt muže z hospody. Slyším, jak křičí, jak mu černá krk. Jak ho zabíjím znovu a znovu. Vidím Micaha. Volá mě. Volá mě k sobě. Volá moje jméno, když ho před mýma očima mučí. Kvůli mně… Kvůli mně. Kvůli mně! „Ne…“ šeptám ze snů. „Ne…“ opakuji tiše. „Micahu!“ zní můj výkřik, když se vyšvihávám do sedu. A tisknu si dlaň ke rtům. Nemůžu dál… nemůžu… Celé mé tělo je v nezastavitelném třesu. Prohýbá se pod náporem slz… zoufalství.

Vnímám, jak se ke mně Grevin otáčí. „Jen pro tuhle noc. Věř mi,“ požádá mě a velmi pomalu, opatrně mě pokládá zpět do postele a opatrně se přitiskne k mým zádům. Objímá mě. Schovává před vším zlým. Mám zrychlený dech. Ale nechám se obejmout. „Pro tuhle noc jsem tady s tebou. Sám. Nikdo další tu není. Nemusíš se ničeho bát, tak mi, prosím, věř,“ zní jeho tichý hlas u mého ouška. Věřím mu.

Po několika minutách dokonce i začínám klidněji oddechovat a schovaná v jeho náručí konečně klidně usínám. 

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 8. kapitola - Nezapomenutelný Redick: